Dnes jsme se zahřáli u dřeva poprvé

Dnes je pátek. Protože jsem ho měla včera, dnes prožívám sobotu. Výsada důchodců. 

Zajímavé, když pojišťovna pošle indexaci pojistky. Nemusíš přistoupit. Koukáte, koukáte, říkáte si – no tak těch pár stovek… Nedává vám to, mrknete, na co jste pojištěni, chcete rozšířit o to a o to. Voláte. Ne, na tohle nepojišťujeme. Aha. OK. Máš to pojištěné na pád letadla, ale na válku – žádná pojišťovna nepojistí. Ne, že bych chtěla, ale dozvěděla jsem se. To mají ti Rockefelleři dobře spočítané. Nedoplatili by se. Pojistka na odpovědnost z vlastnictví nemovitosti platí na všechny tvé nemovitosti v celé republice. No, v celé – v celé korporaci. Ne v Československu. Jen tady v té provincii. Pak existuje ještě občanská odpovědnost – a ta prý platí v celé zločinecké mumii. Jestli si to dobře pamatuji. To je ta na kolo, na kafe v počítači, na výlohu… Dřív jsem si ji platila ve škole. Asi dvacku? Kdybys klopýtla se školním gramofonem a tak.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-05-03-rano

Kočeny nocovaly venku. Copak Mour, ale Žofie. Před polednem jdu zahradou. Volám. Madam se plouží co noha mine zezadu od pergoly.  Dnes mají masový den. Hltají, až se jim dělají boule za ušisky. Mourek je u nás třetím rokem. Vděčný. Seriozní. Ještě klučík. Rád si taky pohraje. 

Žehlím. Čeká mě hromada prádla. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-05-03-zahradka-dnes-musela-pockat

Dnes žádné sázení. Čeká nás skládání dřeva. Žádné dva tři kubíky. Osm sypaného, šest složeného.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-05-03-skladame-drevo

Poslouchám u skládání do sluchátek nahrávky, na které nemám jindy čas. Zajímavé pořady, jeden za druhým. Našla jsem si Věrku Ovečkovou. Tu mám moc ráda. Je z našeho kraje. taky češtinářka. Už dávno neučí. Pořádá kurzy bukvice. Sleduji ji. Učím se. Devětadvacátého dubna vysílala za Jardu Chvátala. Toho už dávno neposlouchám. Je rozvláčný. Než něco vysloví, je to jako u Aloise Jiráska. Než Žižka přehodí nohu přes hřbet koně, na třiceti stránkách se dočteme, jakou měl čabraku, postroj, barvu. Z jaké kůže měl Žižka čepici, kolik kopyt měl kůň. Věrka velmi hezky vyprávěla o slovech. Jejich významech. Na začátku mluví o čarodějnicích. Vnímání. Upalování žen? Ne, oslava života:

Pradávný zvyk – dávno před křesťanský. Slovo pohan znamená po směru hany. Hana je ostuda. Ponížení. Naši předkové nazývali pohany ty, kteří je zotročovali, ponižovali. A později se to otočilo. Ti, kteří je zotročovali, otrokáři začali pohany nazývat otroky. Když se někdo ponížit nechá, připustí své ponížení, svou hanu nebo se mu postaví. Když naši předkové byli ve své síle, v den čarodějnic oslavovaly svou sílu ženy. Své čaro. Čaro je něco pěkného. V prapůvodním čaro, čára je písmo, slovo. Tyto ženy uměly vládnout slovem a myšlenkou natolik, že uměly tvořit svět okolo nás. Protože ho činily pěkným, čaro se přeneslo do významu pěkné, příjemné, nádherné, hezké. Je to už druhotný smysl. Prvotní smysl je čára.

Čarodějnice je zničení.

Na konci nice je zničení od pradávného slova nikaja – to je sestup dolů. Ce je cílem. Tedy zničení toho čarování, dělání těch čar, pěkných věcí. Čarodějnice – padá to, ničí se.

Nebo to může být otočení. Máme sílu jednu. Ta se dá použít pro nás přínosným směrem nebo ničivým. Může to být i zničení použití, které je pro nás příjemné a obohacující.

Čarodějka – ka na konci skrývá to předchozí, jako kdyby to chránilo, zaštiťovalo, to ka na konci chrání dělání s těmi čarami toho pěkného. Čarodějka znamená to pěkné. Ženy dokázaly vytvářet pěkné prostředí kolem sebe; byly léčitelkami rodu. Starší ženy to učily děti od čtyř let do dospělosti. Učily se znát bylinky, jejich dary. V dávnější době se učily práci s různými energiemi a silami. Ty jsou dnes pro nás skryté bez možnosti osahat si je. Ale jsou. Tyto ženy byly silné, dokázaly zhmotňovat věci. Proto se staly nebezpečnými pro lidi, kteří byli slabí. Nedokázali to. Cítili se před nimi v nebezpečí. Člověk se přirozeně bojí neznámého. Určití lidé byli v jiných energiích, jako dnes někteří už cítí; ti v hrubších silách, měli zavřené cítění, báli se žen s otevřeným cítěním. Byli i čarodějové. V ruštině je to rozlišeno dvěma slovy na černého a bílého. Černá - ten, který svou silou vládne proti lidem. Bílá je mylně chápána jako pro lidi. Je to jen vyvážení na stranu jasně zlou, kdy se dělají věci, které ubližují, nebo které jasně vytyčují cíle nějakého jedince oproti jiným. Zneužití síly. Bílá magie je též zneužití síly, ale v dobré víře, v samaritánském syndromu. Měli bychom tuto sílu používat výhradně jen pro svůj osobní růst nebo tam, kde jsme o to výslovně požádáni. Ale výslovně požádáni jen pro tu osobu. Ne pro třetí. Pokud je někdo chorý, požádá pro sebe o pomoc, můžeme mu vyhovět a nemusíme, pokud se na to necítíme. Ale nemůžeme vyhovět, když druhá osoba požádá o pomoc pro třetí osobu, pokud to není malé dítě. To se dnes nedodržuje. Proto vznikla černá magie, která jde vysloveně proti člověku se sobeckými záměry; nebo bílá magie, která jde samaritánskou cestou, ale mnohdy škodí stejně jako magie černá. Magie je jen jedna. Toto rozdělení je jen na póly. Mějme na paměti, že tuto sílu můžeme využít kdykoli jen pro sebe nebo pro ty, kteří nám dají výslovné svolení nebo žádost, ale pouze pro sebe. Tyto síly jsou velmi silné. Určití lidé se jich začali bát, začali proti ženám vystupovat. Vystupňovalo se to hlavně v době inkvizice. Ženy vyhledávány. Obvinění z čarodějnictví; přitom jen pomáhaly a zacházely s přírodními silami. Některé se začaly bát, popřely, nepředávaly dál. Upálené. Křesťanství zničilo tento zvyk oslavy vědění z dávných dob před křesťanstvím, před pohanskou dobou, před zotročením, kdy jsme ještě byli jako národ a lidé v plné síle – byla to oslava ženství, ženské síly, nového života, plození a rození, ale ve vší úctě, ne jen dehonestaci a pouhého vulgárního pohlavního aktu, ale v nádheře, která to všechno obnáší. Pak to začalo upadat. Kdo se začal této síly bát, nevládl jí, bál se jí, tedy - nejlépe zničit. Konaly se hony na čarodějnice. Upalování. Původní svátek oslavy síly se změnil ve svátek ničení síly. A to trvá dodnes. I dnes platí zástupné symboly, které když použijeme, stále dodávají sílu určitému kultu, určitého rituálu. Kulty a rituály jsou tu od toho, aby vniklo rito. Rito je zisk. Kdo má prospěch ze zničení této síly? Ti, kteří jí nevládnou, mají z ní strach. Jsou na jiné úrovni našeho života, našeho žití.

S čarodějkami je to stejné, jako s královnou zimy – Moranou. Na konci zimy ji lidé vynášejí, topí, upalují, zabíjejí. A jak ona má zas nastoupit jako královna další zimy, když ji na konci zimy zabijeme? Přitom královnu léta, bohyni léta ukládáme spát. Proč se to neděje i s Moranou, královnou zimy? Je to nepochopení dávných vědění, dávných zvyklostí. Lidé to dnes začínají chápat. Mění zvyky, které dodávaly energii smrti, které dodávají sílu životu. Kult smrti tu v současnosti panuje. Kult života a život sám zvítězí.

Věrka vypráví o slovech. To mě baví. 

Péťa vozí, já rovnám. Miluji to. Mám ráda, než Petroušek doveze další kolečko, to prázdné odvézt kousek vedle, aby s plným mohl vjet do kóje. Rovnám polena. Je třeba si poradit s dlouhými, krátkými, tenkými, děsně těžkými. Pán si prý polena dělá sám. Je z nedaleka. Doprava do patnácti km zdarma. Není drahý.

- Peťuš, už jsme za polovinou?

- Ani zdaleka.

Rovnám, rovnám. Chválí mě, jak mi to jde. Diví se, že snad se to vejde do jedné kóje. Počítal s dvěma. Ne, ne. Mám v sobě genetickou paměť rodičů. Mamka měla stále někde hraničku dřeva. Proutí. Ještě nedávno, tak před třemi lety, jsem si od ní dovezla pytle s naštípanými větvičkami. Ó, jak jsem mamince děkovala; stačila hrst, zatopila jsem jedna báseň. Maminko, bylas´  ´šikovná. Chytrá jako liška. Obratná. Mamko, dnes jsem na tebe zase myslela. Blíží se Tvé výročí. Mami. Už to budou tři roky. Vidím tě stále tichounce oddychovat v kómatu. V čisté košili. Krásně mi tě naaranžovali. Jely jsme k tobě ráno s Ivou. Držkovala, že jde poprvé do práce. Spěchala. Nedalo mi to. Odpoledne jsem ani chleba nedopekla. Sedla do auta. Jela ještě jednou dotknout se tě. Pusinkovala jsem tě. Měla jsem si tě vyfotit. Předsudky. Měla jsem si tě vyfotit!!! Jako že spíš.

- Peťuš, už jsme za polovinou?

- Asi jo.

Jdu se mrknout. Hromada ještě velká. Mezi prací chystám energetické nápoje. Za chvíli jdu těla posílit protein drink mixem. Fakt vjela energie do rukou. Ještě vyndávám z pračky prádlo. Máchám v octové vodě. Rychle pověsit.

- Peťuš. Já myslela, že to za dvě hodinky zvládneme.

Zas kolečko za kolečkem. Jdu se mrknout. Hromada zmenšená. Petroušek tam má hromádku drobných odřezků a polínek na zátop. 

- Peťuš, ještě tak deset koleček, viď?

- Dvacet.

- To už dáme. Náš Lukáš – pamatuješ?

Smějeme se. Chodil sem každý den z gymplu na doučko. Češtinu, dějepis. Jednou přivezli dřevo. To máme vždycky tak na hodinku. Lukáš pomáhal.

- Babi, necháme si zbytek na zítra.

Jasně, že nenechali. Vtipkuji.

- Peťuš, Lukáš by si to nechal na příští týden.

- Tramtadadá!

- Poslední?

Kýve hlavou. Už jsem dost zpomalila tempo. Díky Herbalife jsem si protáhla sílu. 

- V tvém věku všechna čest! Jsi dobrá. zvládlas´   to!

- I ty! Byl jsi zpocený, viď?

Rychle žehlím. Povlečeme naše Teslova prostěradla. Chrání nás v noci před wifi. 

Někdo tluče pacičkami do skla. Žofie přišla na druhou večeři. Na kočkolit. Vyvalená na růžové dece. Dnes jsem ji zapomněla vyprat. Hotovo. 

Jdu spát, bylo to dnes energetické. :-) 

Dobrou noc!