Dnes moje starší slaví. Já pracuji

22.03.2024

Páteček. Můj oblíbený v pátek nepracuji. Dnes ano. Ráno v deset jsem měla začít. V polštáři ve snu slyším odněkud melodii telefonu. Za deset minut zazvoní budík. Jdu do dne. Připíjím velkým krásným šálkem z dílny pana Kočky na nový den!

- Na krásný spokojený hezký láskyplný den! Smrku!

Vyřizuji dva zmeškané hovory.

Telefonuje pán na desátou.

- Prosím tě, já tu musím něco dořešit. Můžeme se sejít příští týden? Třeba v pondělí?

- Mám obsazeno. Až ve čtvrtek.

- Aha. No. No, no tak ve čtvrtek.

Ok. Výborně. Mohla jsem se dospat, mohu jít na zahradu, žehlit… Chjo. Taková hezká bezohlednost.

Ve dvanáct mají přijít s něčím točit na střechu. Uháním nechat podepsat autorkou knihu Josefov pro Denisku. Slaví dnes narozeniny. Jenže ona neslaví Vánoce, neslaví svátek, narozeniny. Je to kuba. Zazdívá své vibrace. Zatlouká radost ze života. Ale – Petrouškův tatínek říkával, že samochtějícímu se křivda neděje. V životě člověka se mají našlehávat energie den co den. Každý jeden den. Pro posilu, pro radost, pro sílu, pro zdraví.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-22-ranko

V roce 1976 se z nenápadných sobotních poslíčků vyklubal pondělní odjezd do porodnice. Osmý měsíc. Cerklage.

Uložili mě do postele. Chodili měřit tep. Sestra nevěřila, že nespím. Praskla voda. Divila jsem se, že jsem se počůrala.

- Ne, to vám praskla voda. Zavoláme sestřičku.

Odvezli mě na porodní sál. Uložili. Přikryli. Nechali mě tam.

- Maminko, kdyby něco, volejte. Zatím si počítejte vločky.

Za oknem mrazivo. Z nebe padala ojedinělá peříčka sněhu. Vedle mě rodila paní. Vyběhlo takové modré ptáče. To ptáče za mnou přišlo před pár lety na hubnutí. Poznala jsem ho. Podle data. Je z ní normální paní. A z naší Denisky taky. Taky to bylo takové malé modré nic.

Volám Ole. Vdově po bratru mé milované spolužačky Eriky. Olina s manželem napsali knihu o našem městě. Pavel se nedožil vydání. Vysvětluje mi cestu. Parkuji na téčkové křižovatce. Pletu si tam domy.

- Počkej, jdu ven.

Jo támhle ten to je.

- Tudy chodíval po cestičce Pavel, ano?

Jsme na zahradě. Z dálky hlučí provoz z příjezdové komunikace do města. Tady je ostrůvek ticha.

- Ty neslyšíš ten hluk?

- Slyším, ale tady jste v zeleni. Z jakého roku je dům?

- 1912.

Ola píše věnování.

- Ještě datum!

Chvilku si povídáme. Už mi zvoní telefon.

- Dobrý den, jsem nedaleko domova. Nebudu-li mít závory, jsem za dvě minuty doma.

U branky čekají dva. Jeden tlustý a druhý ještě tlustší.

- Vy nám rozdupete střechu.

- Ne. Já jsem lehký.

Sto dvacet kilo živé váhy mě ani nerozesmálo. OK. Lez, chlapče, lez. Já tě pak zabiju.

Druhý, seriozní stařík vyřizuje úřad. Je to stará slušná škola. Prý byl třikrát ženatý. Sedmdesát tři let. Vařím mu čaj. Nesladí. Druh zatím slezl ze střechy. Taky čaj. A sladí. A prý když jde, tluče mu srdce. Nejhorší je, že když jde, shazuje koze z rohu čepičku. Zakopne o hromádku novin. Bagr s radlicí. Mám obavy o mé poličky s vázičkami, anděly, serepentličkami. Je to taková Žofka v límci valící se domem. A že vím, o čem mluvím! Zrovna dnes ji chytil amok. Lítala domem. Sebrala mističku s vodou. Vylila ji na dlažbu. Shazovala věci. Uragán hadr.

Páni odjíždějí. Měla bych si jít zkontrolovat škody na půdu. Ale nejdu.

Beru tašku s dárky.

- Denisko, vyjíždím z naší ulice. Do tří se musím vrátit. Nevím, jak mi trvá dlouho cesta.

- Deset minut.

- Deset minut? Tak to jsem za chvíli u tebe.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-22-u-denisky

Odbočuji do uličky, kde bydlí. Její psí bílý krasavec mi radostně kňučí na uvítanou.

- Běž zavolat paničku.

Jde.

Na sjezdu k ní Městská policie zaměřuje auta v protisměru.

- Mami, to si objednala obec. Dej to na WAZE.

- Jak se to dělá?

- Á, už tam někdo postavil policistu.

Hm. Vůbec netuším, že se do WAZE dá vkládat aktuální informace. Jo takhle to je! Když jedeme s Péťou, divím se, že nám to hlásí stojící auto na silnici. Práce u kanálu. Policejní měření. Hm. To dělají lidé. :-)

- Deni, tady u vás se prý vyrábí žrádlo pro psy a kočky.

Přitaká. Prý když vyjedu, hned jsem před firmou Grand.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-22-grand-vyroba-100-masa-pro-psy-a-kocky-star-vita-v-mou

Parkuji. Jdu do malé kanceláře velikého statku.

- Dobrý den. Vy jste mi asi před měsícem dělala průvodkyni žrádlem Grand pod značkou Star vita po Mountfildu.

Paní se rozzářil obličej. Poznala mě. Podala ruku. Představila se. Vybírám ve skládku dvojkové konzervy se stoprocentním masem. 100%! Fotím. Točím. Dávám na FB. Zaslouží si reklamu.

Vracím se domů. Okukuji zahradu. Šeříky začínají nasazovat květy. Maličkaté fialové konečky větviček. Miniaturky rožniček, které zvětší svůj vzhled.

V roce 87 nebi 88 v Soči jsem se seznámila s geodetem, který se v důchodu věnoval nádherným dřevěným sochám. Vyprávěl mi, že v roce 1945 osvobozoval Hořice. V ten rok bylo teplé jaro. Na tanky jim lidé házeli z vděčnosti kytice šeříků na tanky. Kdo ví, co by dnes pan Ščipačov říkal na větu z učebnice dějepisu:

- V dubnu 1945 odrazila u Brna německá armáda úspěšně zuřivý útok Rudé armády!!!

Letos nám možná stromy a kytice šeříků zmrazí berla chemtrejlska.

Už zvoní paní. Má nádherné výsledky. Po desetidenním poctivém maratonu sundala skoro 4% tuků. Aby splnila tabulku pohyb, spánek, svačiny, pitný režim, prý i cvičila.

- Já jsem poctivě cvičila.

- A vyplatilo se ti to, co?

Na šestnáctou mají přijet dvě. Pátky nepracuji. Nepřijely. Posílám SMS, že jsem je objednala, spočítala potřebné analýzky. (Jsem ráda, že nepřijely.)

Obrovská omluva, výmluva. Že příští týden zavolá, smluvíme termín. Jo, konec května. Dva termíny prošustrovala. (Kdybych byla zubařka s podepsaným souhlasem s pokutou 1500 za zapomenutý příchod...)

- Petroušku, chvíli si tu u tebe lehnu. Můžu? Sportovní výživu máš připravenou na lince.

Přikrývá mě dekou. Zalehla mě Žofka. Poslouchám středečního pana Holce. Willsonku 10 si vychutnám zítra. Miluji jejich nesmysly. Těším se, jak se zas nasměju. Teď ale odcházím do věčných lovišť. V domě je klid. Nikdo neotravuje.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-22-zehlim-maminciny-kapesniky

Probouzím se. Jdu žehlit. Žofka mi pomáhá. Shodila hromadu prádla z opěradla křesla. Zaměřila se na šňůrku od tepláků. Zaujala ji tak, že ji odháním. Ona by mi ji byla i s cylindrem na krku vytáhnout.

Na lyžování nosím kapesníky po mamince. Jeden už je jak síto. Vetchý. Mami! Taky už stárnu.

Osvobozuji na chvíli Žofii. Chytil ji rapl. Jako tryskáč orala dům svým límcem. Dávám rumbu do Petrouškovy pracovny. To naše modrá odvážná chlupatá se jde mrknout, co to tam vrčí. To by Zrzečka nikdy neudělala.

Petroušek je tu.

- Vyhráls´ ?

- Dvakrát ano, dvakrát ne. Počítali jsme dnes s chlapy věkový průměr. A víš, kolik nám to vyšlo? 69! Jednomu je 74, 72, 66, 64.

- A kolik je těm naproti vám?

- V průměru 30. Je jim 29,20,39,42.

- Hm, a jak jsi vítězil?

- Jsou čtyři zápasy po čtyřech. Tak z šestnácti šestnáctkrát výhra.

To mám doma borce, co? ¨

Jdu spát. Ať jsem taky borkyně.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-22-ruzove-sniky

Růžové sny!

Dobrou noc!

P. S.

To jsem byla zrovna u maminky. Bylo nám dobře.

21.3.2018

Zítra odpoledne se narodí má prvorozená. Mamka měla chřipku. V trafice měla své Ahoj na sobotu a Pochodeň s programem. Nesla jsem jí sobotní čtení. Nemohla jsem najít polohu v křesle. Ošívala jsem se. Vrtěla. Nohy nahoru. Nervózní zadek.
- Běž, běž, domů!
Tehdy maminka neměla telefon. Klusala jsem nahoru do města. Domů. (Nikdy jsem si tam nezvykla.) Myslela jsem na poslíčky; povídali v poradně. Cítila jsem je i v noci, i druhý den v neděli. V pondělí mě odvezli. Dali mi uklidňovačku. Sestra mě chodila poslouchat. Měsíc do porodu. Mezi bolestmi jsme si schrupla.
- Bolesti neustoupily?
-Ne.
- Jaký je interval mezi bolestmi?
- Dvě minuty.
- Vždyť kdykoli přijdu, spíte.
- Ano, nespala jsem celou noc! Ale jsou to dvě minuty.
Myslela, že si vymýšlím. Mokro v posteli. Vyděsila jsem se. Neuměla jsem to zastavit. Ženy okolo volaly:
- Sestři, praskla jí voda!
Na sál. Přestřihnout steh ze sedmého měsíce. Nechali mě tam samotnou. Měla jsem počítat vločky. Vedle mě začala rodit paní. Porodila takové fialové ptáče. To ptáče ke mně na podzim přišlo. Ptala jsem se, kdy je narozená. 22.3.1976.
-V našem městě?
- Ano.
- Odpoledne po obědě?
- Ano. Jak to víte?
- Viděla jsem, jak jste skočila do života. Vyběhla jste jak ptáče. Vletěla jste sem... Vrhla jste se na planetu :-)
A to je vše! Přátelé! Jády, jády, jády, jády.
- To jsem přeci měl říct já!
- Tak to řekni! Tak to řekni!
Dobrou noc! :-)
Deni! Všechno nejlepší! Hodně zdraví, štěstí, hojnosti, lásky, harmonie, tolerance, ostražitosti a MÍR!
A sladké sny!

2019-03-22 U maminky v DD. Pamatuji si na to odpoledne. Seděly jsme v patře na lavičce s výhledem na maminčinu habřinskou školu, na neznášovskou hájovnu… Na mlýn Skořípka. V tuhle roční dobu byly patrné rysy štítu za rozvíjející se zelení:

Mamko, Deniska má dnes narozeniny.

Voláme.

- Ahoj mami!

- Ahoj Denisko! (Maminka se zapojuje krásnou zdravicí.)

- Ahoj babi! Jak se máš? Netrápí tě mamka?

- Netrápí. Jsme na náměstí. Vyhříváme se.

(Napovídám - na lavičce v Černožicích. Mamka se rozradostní - tady se narodila.)

- Vy se máte! Já jsem měla jít ve tři domů, ještě jsem tady.

- Tak makééééj. Kolipak je hodin?

2020-03-22

Je půl druhé. Odpoledne. Právě se na svět začala drát moje Deniska. 22.3.1976. Včera jsem psala, jak se drala a drala. Včera jsem se spletla. K mamce jsem šla s novinami už v sobotu. Psala jsem v neděli. Ta holka se drala sobota, neděle, pondělí. Do třetího měsíce mi píchali plegomazin. Uklidňovadlo pro blázny a těhotné. Tak to bývalo. Tři měsíce udržování. Na lůžku v nemocnici. Na sedmém měsíci dokonce udělali cerkláž. Steh na děložním hrdle. Nojo, holku ve mně zašili. Narození na sedmém není tak nebezpečné jako na osmém. Tam se ještě otevírá nějaké dodělávání člověka. Bylo jí to jedno, že má termín 20.4. Ťukala na svět, ťukala... V den porodu mi ještě píchali uklidňovačky. Stále mi sestra Dáša, stará sestřička s brýlemi a postiženým synem z Dolan, taková přísná, nesmlouvavá, stará škola, asi poctivá, nevěřila. Prý jak často mám bolesti. Pak už každou minutu.

P. S. 2