Dnes neslavím. Až zítra

Tak jaká byla má dnešní pohádka? Skvělá. Ráno jsem prošla zahradou.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-05-08-rano-v-zahrade

- Vidíš? Támhle je myška.

- Která z nich?

Hlásí se Žofie. Mourek sedí majestátně jako široká lenoška pod smrkem. Jen pozoruje. Žofka pobíhá okolo myšičky. Tak snad ona Chválím. 

Trhám si smrkové výhonky. Mixuji si je do snídaně.

Na FB se mi ukázala maminčina fotečka. 8.5.2018. Ach. Svobodně jsem za ní mohla. I když ten hlavní ještěr by nejraději dům zamknul. Byl to zloděj. Slizký odporný hezoun, co kradl sestrám svačiny. V každé pohádce vystupuje kladný i záporný. Maminka sedí dole u kuželníku. Drží v ruce krabičku s malinami. Usmívá se. Ach, mohla jsem ji obejmout. Zpívat s ní. Poslouchat její vyprávění... Hezký čas to byl. Ještě tři roky nám zbývaly. Vlastně ne. Systém, blbost, omezenost nás okradl o dotyky, o osobní setkání. Ztratila se radost ze života. Maminka říkala, že je to jalové - přes skyp. Já dodávám a na minutu ohraničené. Žádná kjava nemůže za svou důležitost. 

Pamatuji si, když jsem chodila asi podruhé třídy základní devítileté školy, milovala jsem svou paní učitelku Jitku Sedlákovou. První a druhá třída díky ní utvořila můj krásný vztah k škole. Teď se škola pořád kritizuje, jak to máme blbé, jak děti memorují. No, měli jsme nejkvalitnější školství světa. Naši studenti se mohli zapojovat do hovorů na jakékoliv téma. Naši učni – dnešní předdůchodoví – mají větší rozhled, znalosti dějin, pravopisu než dnešní maturanti. Ne – než vysokoškoláci! Ti jsou omezení. Takhle to mají na západě. Učitelka angličtiny z Ameriky si hodí na kalkulačku tři a osm. Měli jsme tolik vědců, odborníků... České mozky a zlaté české ručičky. Učňovské školství zlikvidováno. Majetky rozkradeny. Lámu hůl nad zdevastovaným systémem. Začalo to školními vzdělávacími plány. Nastolily chaos. Toto nezměním, netíží mě to. Ano, učitelé potvrzují snižující se požadavky. Dítě v první třídě necvičí jemnou motoriku. Raději se mu koupí zalepovací boty. Držení pera s ukazováčkem vpřed – to už se asi nehlídá. Pár zbylých učitelek ze staré gardy snad ještě. Ty mladé neznají ani základní pravopis. Např. čárku v oslovení.

- Karle, to se ti povedlo.

- To se ti povedlo, Karle.

- To se ti, Karle, povedlo .

Krasopis je někde v hnoji. Děti nepíší normalizovaně. Pokud možno zavést jim tiskací písmo. Tedy nerozvíjí se levá mozková hemisféra. Ze studia grafologie vím, co všechno písmenkové spoje a tvary ukazují z člověka, jeho nitra. Z tiskacího moc nepoznáš. Znak národa – jazyk - v prachu. Mladí ho neovládají. Neznají stará slova jako sráz, střenka, úvoz, loukoť… Kdysi se jazyk prznil germanismy, pak trochu rusismy, dnes angklikanismy. Já nerozumím mladým - těm jejich dedlajnům, kchůlům... 

Jiná věc je, že naši učitelé a profesoři byli vzdělaní, předávali znalosti a vědomosti nám. Ale kdo věděl, že žijeme v klamu. Dějiny zfalšované, fyzikální a chemické učivo nepravdivé… Indoktrinovali předky, oni zase mě, já zas další pod sebou. Uvidíme, jak z té smyčky národ vyvázne.

Tohle jsem vůbec nechtěla zaznamenat. Myšlenky se ženou dál.  Paní učitelku Jitku Sedlákovou ve třetí třídě vystřídala Ludmila Vítová. Manžel Jitky Sedlákové přeložen do Plzně. Paní Vítová přísná. Už mě neoslovovala Reničko, ale Ireno. Tak já jsem Irena! Krásné jméno mám. Od té doby jsem Irenka. Jednou mě ve třídě sháněla paní učitelka Sedláková. Reničku. Takovou tu nemám. Jo, Reni! To bylo divení u Vítů. Měla jsem i tuhle paní učitelku ráda. Do školy to měla na délku ulice. Na rohu, kde bydleli, mlékárna. Na druhém rohu u školy krámek s pečivem. Ach, jak to tam vonělo. To všechno se čerstvě peklo! Žádná éčka. Kamarádila jsem se na gymnáziu s dcerou paní učitelky Vítové - Markétou. V páté třídě paní učitelka Karabinošová. Hodně kouřila. Láska ke škole se se mnou vlekla na druhý stupeň a dál... Vůně školy… Učitelé druhého stupně -  všechny jsem milovala. Vlastně všechny své učitele až na střední. Až na jednoho. Měli jsme ho na německou konverzaci na gymnáziu. Bála jsem se ho. Pilát. Nomen omen. Všichni nás nevědomě indoktrinovali. Brali jsme je za autoritu. Ani slovo o Velké Tartarii. Věděli oni něco o Tartárii? O Slovanech? Mapa Velké Tartárie součástí v Encyclopedia Britannica ještě v 18. století. Proč jsem si vzpomněla na školu? Zrovna dnes? Vždycky se na okna školy lepilo 1., 5. 9. Nikdy osmý. Stárnu. Mamka takhle vzpomínala. 

Poslouchám ing. Tichého na Poslech budoucnosti:

Daně se zruší v výjimkou daně z prodeje. Finanční úřady se zredukují. Taktéž ministerstva. Stát nebude mít takové příjmy. Nebude mít na to, aby platil stranám za výsledky voleb a vnitrostranický život mezi volbami. Kdo si bude platit stranu? Kvantový systém znemožní, aby si ministr mohl přikrádat pro stranu a pro sebe. Fungovat bude odvolání a majetkoprávní konsekvence. Do sto dvaceti dnů v novém systému nové volby. Bude to hlídat kvantový počítač, aby nemohl být zapojen systém Dominion. Napovídat po EBS nebude ani Česká bruselská prolhaná. Lidi zůstanou blbí. Koho lidi budou volit bez nápovědy z novin, z televize? Zapojí uši, oči, rozum? Budeme mít kvantový počítač, EBS a lidi zas budou mít tendenci to někam vrátit…

Co jsem chtěla napsat. Tak znovu – druhá třetí třída. Paní učitelka nám říkala, jak šlechta, princezny, ti, kteří už nám nevládnou spaly do oběda. Místo oběda teprve snídaně. Uvízlo mi to v paměti. Celý život snídám ráno. Teď se mi snídaně trošku posunula do dopoledne. A dnes? Dnes jsem snídala jako ta kněžna Zaháňská. V poledne. To byl hezký den! Pro Petrouška svačinka, aby vydržel. A ve dvě jsme se sešli u oběda. Očenka promazávám. Nanáším molekulární léčbu. Neleduji. Vidím lépe a lépe. Pne to. :-) Jde to. Rychle hranolky, krokety, mořskou rybu.

- Ten oběd byl vynikající.

- Byl. Rybička z Polska. Mořská. A Peťuš, víš, že jsem ve skleníku zas načapala slimáky? Naivně jsem myslela, že jsem je vyvraždila. Uřízla jsem tři hlávky. A nasolila ještě jednoho, co mi lezl na okurku. Kde se tam ti šmejdi letos vzali? Salát jsem poctivě vyprala v míse s vodou. Rozebrala. Byli tam dva. Masňáci. Salátek jez opatrně. Co kdyby…

Když jsme jeli někdy v prosinci jednou od Lindy mým autem, Petroušek celou cestu sakroval. Smála jsem se. Dosvěcoval si mlhovkami. Kde to šlo i dálkovými. Na cestě zjistil, že mám prasklou žárovku. No, to bylo! Proč jsem to neřekla… Copak jsem to věděla? 

Máme skvělého hodného automechanika. Fakt kamarád. Slušný, udělající, ochotný. Už před měsícem jsem mu volala, co s těmi světly. Prý ať se stavím. Připojila jsem přání vyčistit a naplnit klimatizaci. Má se zbavit plísní a bakterií. Nakonec smluveno, až nebudu moci řídit, auto se dá do pořádku. Ozvala jsem se den před operací víček. Smluveno na úterý odpoledne. Mám okolo sebe skvělé lidi. Například největšího chlapa svého života. Včera auto odvezl. Spala jsem. Za chvíli byl zpátky Dnes? Telefon – auto hotovo.

Celý den ležím, poslouchám si pořady. Lenoším. Pokračuji v činnosti kněžny Zaháňské. V županu občas prolelkuji domem. Chvilku s Žofkou u páníčka. Zas odcházím odpočívat. Než usnu:

- Jedu ti pro auto. Volal XY. Za chvíli pro mě přijede.

Než jsem stihla usnout, byl zpátky.

- Máš rozleštěné paraboly. Auto je prý ve výborném stavu. Klimatizaci novou.

- A jak poznám, že to svítí?

- To uvidíš!

- Tak se budu těšit.

Půl jedenácté. Jde se spát. Pan Holec končí svůj pořad.

Máme nejvíc spát do půlnoci. Jdu na to.

A zítra si v duchu oslavím OSVOBOZENÍ Československa Rudou armádou. Tedy armádou složenou z mnoha národů. Děkuji jim za osvobození, za mír, za nasazení životů. Zítra připiju na 9.5. 

Dobrou noc!