Dnes neslavíme
Kratičko, kratičko. Neděle. Státní svátek. Prý. Zpívali hymnu. Taky někdo odzpíval Modlitbu pro Martu. Proč mám pocit falše? Tenhle den je svátek? Státní? A proč? Nevěřili jsme Miroslavu Štěpánovi. Měla jsem k němu odpor. Komunista. Svazák. Odrostlý.
"V žádné zemi, ani v rozvojové, ani v socialistické, ani v kapitalistické neexistuje to, aby patnáctiletý děti určovaly, kdy má odejít prezident nebo kdy má přijít a kdo jím má být. A to se bohužel stalo."
Z proslovu 23. listopadu 1989 k dělníkům v
pražské ČKD, kteří na tuto větu reagovali pískotem a skandováním "Nejsme děti!"
a "Demisi!", Štěpánovo vystoupení bylo poté předčasně ukončeno.
Když si vezmu, že soudruzi nikdy neopustili svá koryta, smutné obelhání
naivního národa. Ještě dvacet let, než to speciálně mně došlo. Důvěřivá. Hloupá.
Blbá. Na entou. V pátek 17. listopadu tady u nás žádné zprávy o událostech
na Národní. V tom roce už začalo mrznout. Kolegyňky, které tak jak já, nosily
trikolorku. Nebylo to bezpečné. Měla jsem zkušenost s maturitní stužkou. Akorát
to bylo už v roce 75. Komunista ředitel až na půdu. Takové divné stvoření.
Ze záchodu nosil podolek. Strkal prst do nosu. Ještě štěstí, že jen do svého. Zakázal nám stužku na klopě,
abychom se nevyvyšovali nad dělnickou třídu. Ze školy stužka s nápisem Per
aspera ad astra na klopu. Dali jsme si latinský citát, protože jsme čtyři roky
vnikaly do mechanismu latiny. Od učení ke hvězdám. Nebo taky Přes překážky,
přes obtíže ke hvězdám. Do školy – u brány sundat. V listopadu nebylo
ještě nic jistého. Někdy v dalším týdnu se konalo na náměstí shromáždění. Měla
jsem asi do půl druhé. Klouzalo to po zamrzlém sněhu na chodnících. Naskočila
jsem na městskou dopravu. Doufala jsem, že mě na náměstí nikdo neuvidí. Asi jsem
přiběhla od autobusu včas. Nevím jak, ale v ten den proběhla zpráva, že
zemřel Freddie Mercury. Bylo to na tom náměstí. Kdo to tam tak mohl ohlásit? Napadlo mě tehdy, že je to
ta nemoc, o které mi poprvé řekla kolegyňka Jaruška cestou na oběd před pár
lety. Přesně si pamatuji na ten den. Mrzlo, ptala se mě, jestli jsem slyšela o té nemoci na čtyři písmena. Šla
jsem v lodičkách. Mladická nerozvážnost. Frajerka. Bylo to tak asi v roce 83-84.
Freddie byl první, o kom jsem se dozvěděla, že ho uléčili. My tu s nadšením
poslouchali nějaké řečníky, Freddie vydechl naposledy. Nejsem si jistá, jestli řečníci hovořili z balkonu Městského národního výboru. Možná jen z podloubí.
Krásný advent 1989. Žádný Měsíc československo-sovětského přátelství. Sněžilo. Na Letné obrovská shromáždění lidí. V jednotě je síla! Nejsme jako oni. Jak to, že se na tahle hesla už zapomnělo!! Tehdy přiletěl Hutka. Mám pocit, že ho nechtěli na letišti pustit. Jestli si ho nepletu s nějakým dalším emigrantem. Nakonec se povedlo. Dnes patří k těm zblblým. Takové hezké písničky zpíval na Letné. Co lidí tam promluvilo. StBáků, chartistů, obrácených policistů a kabátů, lhářů… Nu, vida, byla to jedna banda. Jedno hnízdo. Jeden odpichový můstek na celý život ve vatě.
Chodívali jsme s Petrouškem na procházky. Vždycky jsem si odkroutila okruh a šup k TV. Omamné. V prosinci jsme s maminkou jely od školy do Vinohradského na zájezd. Před představením jsme si zaběhly na Václavské náměstí. Pamatuji, jak jsem tam stála mezi skandujícími davy. Poprvé. Neskandovala jsem. Jen pozorovala. Pha byla oblepená Havel na Hrad. Stihly jsme projít i Nerudovkou. Stálo tam hodně dederonských trabantů. Na nich nalepená hesla Občanského fóra. No jo. Nalezli tam zas ti nej nej nejhorší. Slušní se drželi zpátky. Vstupili do politiky a vystoupili. Hrušínský. Vladimír Čech. Slušní museli odejít. Jednou o tom vyprávěl Vladimír Čech. Kdo nechtěl být čestný, uklovali by ho.
V tom roce myslím v prosinci v Rumunsku popravili manžele Ceausescu. To byl jediný prezident se soc. zemí, který odmítl poslat armádu do Československa. Přehouply se Vánoce. To už Venca Flaška ve fci prrrezidenta.
https://nachodsky.denik.cz/zpravy_region/jaromer-byla-prvnim-malym-mestem-20111005.html
V lednu přijel na náměstí se svým zametačem stop, likvidátorem archivů Rudlofem Sachrem. Vyřvávala jsem Dědečkovu písničku Rudoch už jde od válu. Ó, já blbina. Hloupí jsou většinou ti neinformovaní a bez intuice. Petroušek stál pod balkonem Městského národního výboru. Přes náměstí na druhém konci na podloubí improvizovaná tribunka pro řečníky a oblbovače naší ostražitosti. Já před ním vítala hlasitě Havla, Sachra, Čáslavskou, Oslzlého…
- Peťuš, proč nevoláš?
On stoicky stál. Pozoroval. Vedle něj velká skleněná krabice s bankovkami. Náš národ je štědrý. Rád se složí. Rád rozdává. Co nerozdá, to si nechá sebrat. Kdopak se složí na nás!! Petroušek tehdy suše pronesl.
- Bordel byl. Bordel je. A bordel bude.
Já mu to nevěřila. Lehkovážná. Až posledních tak deset let, kdy čtu, poslouchám, rozkrývám opony lží, polopravd a výmyslů, jsem se mu mnohokrát omluvila.
Peťuš, jak jsi to mohl vědět? A jak jsi to se mnou mohl vydržet!
No mohl. Znali jsme se teprve kratičko, od 4.7.89. Byli jsme dva ztroskotanci, měli jsme se moc a moc rádi. Vydržel mé křepčení.
Pár let už dnešní den neslavím; nechci si připomínat svou blbost. My jsme si odzvonili svůj konec. Svou smrt. Svou chudobu. Roztrhání naší vlasti, našich firem – všech, včetně lodní flotily, letecké značky, kterou nám celý svět záviděl… My jsme zvonili příchodu dotací. To je smrt. My jsme zvonili na porážky šílených krav, na vymlácení prasat, krůt, hus, slepic... Teď zrovna to jede. My jsme zvonili na drahotu. Konec rozhořčení. Jakpak včera hovořila pilotka Airbusu A330 Hawaiian Airlines Veronika Benšová? Užívat si krás, přátelství, pohody, lásky, dokud to je realita. Až pak se přizpůsobíme.
Vstávám. Neděle. Dnes je ten státní svátek. Brr. Nevzpomínat.
V noční košili jdu nasytit kočky. Připít na den, na zdraví, na MÍR a probuzení lidstva velkým šálkem horké vody s citronem. A pak ještě druhým. S jedlou sodou. Citron označili jako zásaditý. Možná špatně. Poslouchala jsem, jak to dělají. Že ho celý vysuší? Nebo spálí? A pak změří jeho kyselost. Ta tam není. Učíme se, že je zásaditý. Možná by se o tom dalo s úspěchem pochybovat. Zaslechla jsem něco jako – co si dám ke svačině. Jogurt si dá. Jdu si udělat peeling, masku. Koktejl. Pokládám se znovu do postele. Petroušek nahlédl do ložnice. Padají mi oči. Tichoučko:
- Aha, ty relaxuješ.
Zmizel. Usnula jsem.
Otevírám oko do šera dne. Půl dvanácté. Aha, tak to je kousek po jedenácté. Ani nevím, kolik mám nastaveno na ložnicových hodinách.
Ireno, je čas. Polévku mám. Skvělou. Domácí. Se špaldovými nudličkami. Hustý vývar z krůtích křídel. Rýži mám taky.
- Nedělej nic dalšího. Já tu rýži pozřu.
- Peťuš, udělám ti brambory.
- Ne. Rýži.
Ok. Krůtí prsa ještě přikrajuji. Obaluji v speciálním těstíčku. Běžím pro jablíčka na kompot. Na terase si prohlížím rajčátka. Včera jsem byla ve skleníku. Mluvila jsem k nim. Že děkuji za jejich úrodu. A aby byla tak laskavá, ještě se pokusila dozrát zelené plody. Tak uvidím, co ještě sklidím.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-17-zbytky-leta
Je fakt, že už bychom je měli rychle dojíst, protože je čas prohřívání těla.
Po obědě si jdu ještě chvíli položit tělo. Uvařila jsem si kotel bylinkového čaje. Potím se. Ve tři vstávám. Už je venku skoro tma.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-17-kolac
Inspirovala mě Blanka Faltýnková jednoduchým koláčem. Sázím na něj švestky. Poněkud mi v lednici seschly. Měla jsem je namočit. Napadlo mě vysázet navrch maliny, jahody, mandarinku. Po vyndání z trouby jsem švestky odebrala. Usušily se na troud. Koláč skvělý. Nasypala jsem na něj lískové oříšky. Děkujeme, zahrado!
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-17-jako-od-maminky-uz-nikdy
Jiřina Dumbrovská na FB se dnes chlubila nádhernými nudlemi jak od maminky. Mám v pixle už jen na jednu polévku. Vrhla jsem se na těsto.
Lidé vypískali vládu i prezidenta: Za tohle by vás zavřeli, řekla Pekarová Adamová. Jo? Holka, běž prodávat mobilní tarify!
Vysílá živě TV Šalingrad. TV Raptor přepíná na Novinky… Zaplavuje mě prasečí radost, všechny dnes vypískali. Zastrčila, Babouše, agenta rozvědčíka, predajkyní mobilov, tarifovou expertku přes počet svetrů, hlavně čerpače milionů na barmské ženy a podržtašku Berndta Posselta. Všichni dostali co proto.
To se mi krásně válely placky. Jak krásně se mi tvořilo.
- Peťuš? Kafe? Pojď, mám tu pro tebe něco.
- Tady to voní!
V jeho pracovně zmírá v okrasném závěsu nádherná popínavá kytka z LeCo. Všechny kytky tam hynou. Včera jsem navrhla přenesení dekorace k oknu. Dnes realizujeme. Starou díru zasádrovat. Přebílit. Když už jsme pro naše vnuky nesnesitelní, teda já, aspoň Petrouškovi rozšiřuji galerii dětí a jejich tvorby.
- Peťuš, víš, co mě napadlo? Že za mou výtku, že je V. lazar, který je týden nemocný z pochodu okolo Jaře, jsem dostala doživotního padáka od její maminky.
- Ale to je jasné. To není z hlavy dítěte.
- I kdyby bylo, jí se to moc hodilo, abych neměla vliv babičky na vnučku. Takže žádné zpívání, žádné cvičení, žádné lyžování a je spokojená. Má v ní partnera. A moje mamka měla heslo: Pr. políbit! To by bylo divení, kdybys tam přišel na návštěvu.
Řehtám se.
- Ne ne. Žádné vnucování.
- Peťuš, tohle nikdy nebylo. Vnuci a babičky - to patřilo k sobě. Mladí si nedovolili vyskakovat.
- Nedělej si s tím hlavu.
- Dělám. Máš tu čtyři vnuky, zapomeneš, jak se jmenují. Neuvidíš, jak rostou. Nenaučíš ani jednoho hrát ping pong. A já je nenaučím lyžovat.
Aspoň lazarku jsme naučili plavat v dobách, kdy tu byli den co den. Aspoň Lukáš od nás dotal veškeré základy. Naučili jsme ho lyžovat. Poprvé s námi letěl letadlem. Byl s námi okouzlen mořem.
- Jo, Peťuš, Sněženka ze SKI resortu Černá hora nabízí permanentky za sníženou cenu, než pak od ledna. Koupíme aspoň tři a tři?
- Kup to.
Kytka u okna. Hotovo. Sice si teď západního slunce vůbec neužije, ale snad se vydá k životu. Ztratila tolik listů.
Zatápím. Rozlilo se tu teploučko.
- Všimla sis, jak je venku zima, že kočky jen vyběhnout a jsou hned zpátky?
Dnes jsme si hodně povídali. Nařehtali jsme se. Petroušek šel spát. Legračila jsem. Šla jsem v jeho stopách. Překvapila jsem ho.
- Počkej, mám na nabíječce lampičku.
Odběhl. Přikryla jsem se dekou. Udělala jsem se placatou.
Slyším jeho hlas a zadržuji smích:
- Tak kdepak seš? Neodešlas´. To já vím. Kde na mě vybafneš? Ty budeš v posteli.
Odkryla jsem ve smíchu prudce deku. Nelekl se. Jen jsme se řehtali.
- Peťuš, prý se na lidi nemá bafat.
- Kolikrát jsi na mě vybafla! Vzpomeň si!
- Už to neudělám. Protože člověk vydá na kompenzaci po úleku velké množství energie, o kterou je ochuzen.
Na to, že jsme prožili obyčejnou neděli, bylo to moc krásné. Tvořili jsme spolu. Jedli jsme a pochutnávali si. Užívali vůně, jeden druhého, teploučko kamen. A teď? Jdu vyzkoušet svou postel. Ano, mám ji. Děkuji za ni.
Dobrou noc!