Dnes nikam nemusím! Ale můžu - na koncert vnučky s vnučkou

Dnes nikam nemusím. Je tedy STŘEDA. Přeobjednala jsem lidi, mám volno. Lezu do dne na devátou. Chci si nazdobit okna, naaranžovat větve u Petrouška, nazdobit ibišek. Práce na celý den. Vyžívám se v předvánoční době, ve zdobení, rochání v krabicích snesených z půdy, v očekávání... Přikoupené tretky každoročně zařazuji. "Vánoce" na půdě bobtnají. Každý rok o něco víc.

Ráno mi FB připomíná vánoční trhy v bastionu v umělecké kolonii. Nabízím přes messenger půlky skořápek vlašských ořechů. Příjemná komunikace. Ono mě to na druhém konci zná. Neznám nikoho. Mám nějakou provozní celoživotní slepotu na místní lidi. Posílá telefon na vrchní zdobičku. Žádné GDPR. Volám vrchní zdobičce. Hned ví, kdo jsem. Za deset půl třetí zazvoní. Ona i ví, kde bydlíme. To jsou věci... Před půl třetí se převlékám. Jasně, když jsem svlečená, zazvoní pošťák nebo... Ano, paní je tu. Nasoukat se rychle zpátky do oblečení... Většinou halenka naruby, přetočené punčocháče...

V poledne mi dovezli boží. Vlasy v čelence. Chocholka mi koukala na temeni. Nemám ráda se takhle ukazovat. Ani dopravci mého zboží. Někdy do telefonu jen houknu, aby mi dal krabici přede dveře. Dnes indiánka s čírem otevřela. 

Za deset minut půl třetí.

- Máš tu tu paní. Jedu do školky.

- Musím se obléknout! Řekni, že už běžím. Až budete vyjíždět od školky, prozvoň!

Paní mě zná z přednášek, výstav, vernisáží... Jsem naprosto nepozorná... Byly jsme spolu na Věrce Ovečkové, na dr. Haně Sar Blochové... Tehdy před šesti lety u mě startovala změna světového názoru. Měla jsem co dělat s jeho přijetím. Ještě mě dle horoskopu čeká docvaknutí. Tuším téma... Mohla bych ve svém věku a profesi znát mraky lidí. Nechápu - neznám. Ukončuji srdečný rozhovor v mrazivém dni v tričku. Musím se jít dopřevléct. Jedeme na patnáctou na koncert vnučky D. Jsem myslela. Já se vznáším. Čas mě nesvazuje. (Před Velikonocemi jsem si chtěla sfrnknout do Dobrušky pro stuhy... Dosud jsem se nevypravila. Myslím, že je vhodná doba nabrat další stužky k mrakům těch, které mám. Blíží se jaro, budu zdobit stromy, plést mřížky z pedigu s mašličkami...)

Telefon.

- Jsme před brankou.

U školy se Péťa ptá známé, proč tu nejsou auta... Vrátila se do školy. Čte na plakátku čas začátku: Od sedmnácti...

- Potřebuji donést do charity věci.

- Najdu vás.

Péťa si jde něco zařídit. Ukazuji vnučince pevné domy nad řekou. Barokní kostel sv. Jakuba, gotický chrám sv. Mikuláše... Nedobytná Jaroměř. Ukazuji jí z mostu školu. Vysvětluji, proč má vzhled Národního divadla, taky proč je na druhém břehu proluka mezi domy... Na náměstí si říkáme, který štít patřil movitějšímu měšťanovi, který méně movitému... Ženou se k nám dva kluci. Vím, o co jde. Česká spořitelna jako partner - ulovila budoucí klienty. Vložila myslím tři tisíce. Mám pocit, že děti mají peníze okotit. Dnes prodávají své výrobky. Kupuji si za padesát korun co - vstupenku? Jak to nazvat. Posílají mě ke spořitelně - na občerstvení zdarma. Zdarma? Za padesát korun. Přistoupila jsem na jejich hru. Chytře vymyšleno. Spořka natáhne budoucí klienty, za tři tisíce nachytá celou školu; děti pro školu vydělají víc peněz, než kdyby jen před koncertem a po něm prodávaly své výrobky... Lidi rádi dají padesát korun za kelímek kávy, za kousek zákusku apod. Systém nasouvání v praxi. U spořitelny narváno. Že bych si musela nechat polít kabát, to ne... Vracíme se... Papírnictví. Obchod obchodů. Každé je jiné. V každém najdu jiný sortiment dle množství různých dodavatelů. Kochám se, vybírám dekorace, celofánové pytlíčky, prohlížím diáře, nasávám vůni papíru...

- Kde jste? Hledám vás.

- V papírnictví.

- Kde to je?

- EXPAN.

Už je tu. Myslí si, že už jdeme.

- Peťuš, tenhle obchod je galerie. Musím si to všechno pěkně prohlédnout a vybrat, co potřebuji.

Já nepotřebuji vůbec nic. Dnes jsem si říkala, že dokoupím drátky na stromeček... Mám jich velkou spotřebu na dekorace. Zrovna jsem si všimla pytlíčku drátků. Koukám - mají krásné české pohledy - ladovské a Ladovy. S nápisem ČESKÉ VÁNOCE. Beru. Vlastenecká výchova - každé holčičce vsunu jeden do koledy... Já vám dám Elzu a Annu!! Český vodník, český stromeček, česká koleda, žádný Santa, český Ježíšek, česká krajina, český sníh... Ten vlastně ne. Nedostatkové zboží. Ačkoli před dvěma lety bylo pocukrováno. Ach, vesmírný pane, prosím, ať obloha rozepne kabát a pustí na českou zem peříčka sněhu. Na české Vánoce.

Prodavačky jsou děsné mrchy. Naprosto souzníme. Řehtáme se. Vůbec se mi odsud nechce. Jedna mi už asi třikrát vykosťovala kapra. (Omlouvám se za slovo mrchy. Moje babička nám se sestřenicí říkávala láskyplně: Vy čubky jedny... Vůbec to nebyla urážka, nadávka. Synonymum slova potvora. Takhle vnímám i slovo mrcha... Maminka mi vždy pusinkovala bříško a říkala: Ty seš moje mrcha. Pochopí to někdo?)

- Marto, mám na lince postavený celý rok ten vánoční perníček stromeček od tebe. Čekám na advent. Představ si, dočkala jsem se. Stromeček už je funkční. Věděla jsem v létě, že přijde jeho den.

Prodavačka Marta se směje. Druhá se ptá:

- A pán platí, že?

- Pána jsem za třicet let jednou pozvala na večeři. Že to platím. Nepovedlo se mi to.

- To znám!

- Mně se buď něco zakutálí pod stůl, když vystrčím hlavu, je zaplaceno. Nebo jdu na záchod, přijdu - hotovo, nebo si zapomenu peněženku, nebo mám hovor... Zkrátka Péťa je moc rychlý. Nenechá dojít k situaci, abych vytáhla šrajtofli aspoň jednou já. Ani se o to už nesnažím.

- Holky, vy mě nevyprovokujete. Jasně, že to platím.

- Jo? Tak já si tajhle ještě přihodím ty krajinky na okna. Bože, nádhera. Lesík, chaloupky. Ojíněné. Jé, jeden pás 45 korun. Odhadla bych to, že to teď bude tak za čtyři pět stovek.

- To neéé. Všechno? 389 korun.

- Tak jsem se trefila.

Péťa platí. Jedeme domů. Stavuji se mamince pro léky. Recept vytištěn 29.11. Dostala jsem ho do ruky předevčírem - 2. 12. Platnost antibiotik - pět dnů. Platil do včera. Jsem v maminčině lékárně. Volám sestřičkám do DD. Nemohou ho poslat na mobil. Nechci dělat dusno. Ať jim ho doktor vytiskne znovu. Léky mamince kupuji v maminčině lékárně. Není to MAX ani BENU. Jsou ve vlastním domě. Mají nízké doplatky a skvělou majitelku.

- Cos tam dělala?

- Povídala si. :-)

Domů. Čaj. Vybíráme mandalku. Pastelky. Vnučka si vybarví jeden harmonizér mozku. Sní si zákusek od spořitelny. Asi rodiče dětí pekli. :-)

- Babičko, já ráda vybarvuji mandaly.

- Já taky. Jsou léčivé.

Petrouškovi večeři. Ježkovy voči, tři čtvrti na pět. To si zas nesedneme. Obléct. Jedeme. A opravdu - zas narváno. Vleču vnučku uzoulilinkou uličkou na konec řady. Sedáme. Nic nevidíme. Beru ji na klín. Už zpívají. Zpíváme si s V. Fotím. Pozoruji naši malou zpěvačku na pódiu. Prvňačka. Včera mi obě snachy posílaly fotky svých holčiček v andělském. Obě překrásné. Prvňačka nabírá novou podobu... Na jedné fotce jsem ji nepoznala. Mění se. Dělají nám radost.

Koncert končí. Jdeme po schodech. Kdysi jsem tu učila. Krátce. Vůbec se mi tu nelíbilo; vládly tu dvě kjavy. Sylvuš a Miluš. Upřesním rudé kjavy. Bože, jak mi ubližovaly. Nezapadala jsem do norem. Vzhledem, názory, manželem. Odpůrce režimu. Co jsem se tu nabrečela. Dnes jsem volná. Svobodná. Fotím si na každém patře stromeček.

- Honzíku? Už sjeď dolů. Jedeme.

Předáváme vnučinku. Doma. Zatápím. Slupuji pásy nových okenních fólií. Nádherné. Zdobím ibišek. Chystám koledu na sobotu. Péťa odchází spát.

- Peťuš, zapomněla jsem na barborky. Jdu do zahrady. Počkej tu ještě...

- Aby tě neunesli, viď?

V zahradě se vůbec nebojím. Stromy svítí. Omlouvám se třešním. Dovoluji si ustřihnout barborky. Totéž u zlatého deště.

- Tys mě nehlídal.

- Hlídal. Oknem.

Zdobím kytici barborek. Čistím lucernu. Poslouchám školení. Pak Svobodný vysílač. Svítí tu mnoho světýlek. Mám ráda šero. Svíčky. Na ibišek jsem nahodila ještě druhá světýlka, která mi zbyla. Aspoň je víc světla... Purpura voní, do kamen jsem přihodila. Ze zimní zahrady jsem vzala na noc maminčin plnokvětý ibišek... Stával na piáně... Stromečky na okně zhasly. Jdu spát.

Dnes jsem nikam nemusela. Ale jela. Dokonce dvakrát... Rozjívený fanfarón. Jo, potkala jsem kastelána z Kuksu ve škole. Taky byl na koncertě - své dcerky. Když jsem učila na gymnáziu, vykonával u nás náhradní vojenskou službu. Odtud se známe.

- Liborku, už čtvrťačka? Stárnete.

- Ne, každý je tak stár, jak se cítí.

- Jo, mně táhne 64., ale cítím se na třicet.

- To bych vám neřekl...

Já bych si je taky neřekla. Chovám se jak rozjívené mládě. Babo, už se srovnej! .-) 

Dobrou noc!