Dnes nikam nemusím - ale za maminkou bych letěla
Dohodly jsme se, že Iva bude za maminkou jezdit dva dny v týdnu. Službu u maminky měla v sobotu a ve středu, Ne vždy tam jela. Někdy byla nemocná. Hlídala jsem to, ale někdy neuhlídala. Nechtěla jsem nikdy nechat maminku ani jeden den o samotě. Každý den aby měla společnost, aby se rozvíjela, radovala, veselila. Jak jsem se dozvěděla, že je maminka sama, šup, frčela jsem. Měla jsem ráda středu. Vždycky jsem říkala:
- Jé, dnes nikam nemusím.
Byla jsem ráda, že si užívám dům, den, kočky… Dnes byla středa. Nikam jsem nemusela. Celý den jsem pracovala na svém podnikání. Napadlo mě, že kdyby se dal vrátit čas, letěla bych na křídlech za maminkou. Objala bych ji. Pomluzlala. Pomačkala. Opusinkovala. Pohladila. Dotkla bych se její krásné měkké tváře. Měla celoživotně nádhernou pleť. Skoro žádné vrásky, maminka moje zlatá krásná. Dnes jsem na ni myslela. Asi za týden bych si ji přivezla k nám. 26.1.1927 datum jejího narození. Posadila by se u stolu, pozorovala by mě. Povídala bych si s ní. Určitě, ale určitě bych jí pustila písničku z války V tom našem venkovském kostelíčku. Zpívaly bychom ji opakovaně. Dechovku nemusím. Ale tohle – bože, to je chytlavá melodie. Vtipný text. Takový drahokámek starobylý.
https://www.youtube.com/watch?v=YxFHH8SfHAE
Znám jen verzi s Oldřichem Kovářem. Jeho vlnky ve vlasech mi připomínaly vlnky na hlavě mého tatínka. Jo, taky profesora němčiny – Oldřicha Pasáka. Přezdívali mu Písssmenko. Nikdy jsem o něm tak nemluvila. Přísný, veselý, vtipný, náročný. Ty vlnky mají všichni tři dnes už zemřelí krásné a stejné.
Našla jsem hezkou vzpomínku s Karlem Hašlerem: https://www.youtube.com/watch?v=qJitoGGjmUQ
U Hašlerova jména mi vytane, jak naši přátelé – Němci - ho polili v mraze vodou. Umučili ho. Kdo jim to dovolil? Ve dvacátém století! Neprohráli, jen se schovali. A udeřili s plnou vervou dávno po válce.
Tak jsem si dnes v hlavě přehrávala, jak by to bylo, kdybych za tou svou maminkou mohla jet. Určitě bych neříkala:
- Dnes nikam nemusím.
Šla bych i pěšky, jela na kole, na běžkách, kdyby mi zavolali, že je tu. Pamatuji, když si zlomila v srpnu noženku, jak jsem naivně doufala, že ji v hradecké LDN rozchodí. To jsem se zle mýlila. To je ústav! Brr! Ani nevzpomínat. Na pokoji šest sedm lidí. Jedna inženýrka se stále svlékala na posteli z noční košile. Ach. Nemohoucí po mrtvicích si nerozdělali konzervičku, sýr, pitíčko. Odnesli. Možná nejen do kuchyňky... Lidi umírali… V listopadu se po rekonstrukci DD vrátili lidé z hradeckého Grand Parku zpět. Tak bylo slíbeno prolhaným slizkým ředitelem. Nechala jsem maminku převézt zpět do DD. Byla jsem šťastná, že ji zas mám blizoučko. Prostředí barevné. Zdálo se podnětné. Líbily se mi programy. Grilování. Pamatuji na maličkatého harmonikáře. Bože, co národních písniček hrál. Sypal z rukávu jednu za druhou. I ty, na které už jsem dávno zapomněla. Lidi zpívali. Jednou jsem zastihla BROLN. Brněnský orchestr lidových nástrojů. Před tím jsem o něm učila jen v hodinách mluvnice v lekci o zkratkách a zkratkových slovech. Fa – firma. Pí – paní. První a poslední písmeno slova. Tečka se NEPÍŠE. P. – pan. S – soudruh. Sl. – slečna. Začáteční jedno nebo dvě. Tečka se píše. Některé zkratky se dají skloňovat. Čedok – Československá lidová kancelář. Do Čedoku, bez Čedoku, o Čedoku, s Čedokem. BROLN - bez BROLNu, s BROLNem…
Když maminku přivezli, našla jsem ji v pokoji ležet mezi skříněmi. Stála u ní hodná pečovatelka. Krmila ji.
- Proč ji krmíte?
- To my takhle krmíme, když se vrátí z LDN.
- Okamžitě jí dejte lžičku. Nemá zlomené ruce. Nohu! A proč je na tomhle pokoji?
Ihned jsem se zajímala, proč ji nevrátili na její pokoj, z něhož se odstěhovala před rokem do HK, a do něhož se zase dle slibu měla vrátit. Týdenní boj s tím prolhancem jsem vybojovala. Od té doby jsem s ním vedla válku. Prý to "není maminčin pokoj" – slovíčkář. Ano, nevlastní ho. Ale odsud odešla a sem ji chci vrátit. Na mamčině posteli - ano, nebyla to její postel - ležela v komatu paní věchýtek. Po týdnu konečně mamku vrátili na pokoj, kde většinu dne svítilo sluníčko. Věchýtek potichu opustil planetu. Na pokoj, kde měla maminka uloženo své oblečení. Když už ležák, aspoň ve slunci. Zdvihali ji na takovém zařízení ve vaku. Jedla s ostatními u stolu. Měli tam barevno. Každý den se umyla, ustrojila, najedla… Účastnila se aktivit, pokud byly. Měla řád. Tlaky byly, aby ji nemuseli vsazovat. Nutili ji do plíny. Jenže mamka byla liška. Utekla jim na vozíku. Nevím, jak to dokázala se zlomenou nohou, ale obsloužila se a zas se vrátila. Jen ten pás, který na ni dávali, aby neupadla, tak ten si moje Hudinka nějakým neznámým grifem sundala. Jo, služby!!!
Denně jsem za ní doběhla. Nevěděli, kdy se ukážu. Vysazovala jsem si ji sama. Vždycky mě vítala za zavřenými dveřmi, aby nebylo slyšet její prosebné haló!
- Jé, tys´ mě zachránila. Já tu volám. Potřebuji na záchod. Ale jsem zavřená v posteli.
Jj, to byly služby!!!
Už nikam nemusím. Mami, tak ráda bych. Tak moc ráda bych…
Petroušek mi dnes říkal, že paní pečovatelka, která ji krmila, je na tom špatně. Vrátila se jí těžká nemoc, má Parkinsona. Bože, dnes by potřebovala pomoc ona. Vím, že velmi hezky hovořila o svém muži. Měli se moc rádi. Opět vzpomínka dne. Celý den jsem si říkala, jestli jsem se nerouhala tou větou:
- Dnes nikam nemusím.
Modální slovesa nemáme používat. Mají v sobě náboj povinnosti. Nemáme žádné povinnosti. Děláme vše dobrovolně. Buď chceme nebo ne. Myslela jsem taky na mou včerejší vyjížďku na luka. Na ticho uprostřed polí. Na bílou krásu. Na bílou tmu. Mám ráda, když se čerti žení. Přece máme bundu, šálu, rukavice, čepici.
Petroušek mi v poledne připomínal, že jede v půl páté na zápas.
- Ty už to zas nevíš, viď?
- Vím. V půl páté.
Než přijel, už jsem zas ve víru práce nevěděla.
Viděla jsem, že je ve sportovním. Rychle sportovní nápoj a výživu. Jako že vím.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-17-voda-vodicka-vodenka-fascinuje-ji
Natáčím vodu do džbánu. Jak Žofie slyší téci vodu, je jak pořčená. Zdvihám ji do náruče, aby viděla, nebo jí přisunu židličku, aby viděla ještě lépe.
Devět.
- Dobrý večer!
- Už jsi doma! Vyhráls´ ´?
- Kupodivu dnes všechno.
- Peťuš, zítra pojedu do Dobrušky, do Opočna…
- Máš tam benzín?
- Myslím, že mi to hlídáš.
- Tobě se to jednou nevyplatí! Zůstaneš stát u Dobrušky.
Na chvilku jde ven. Za minutku je zpátky i s oběma kočkami.
- Nemáš. Musím ti ráno dojet. V kolik jedeš?
- V deset, jedenáct. Až pomine ledovatka.
- Tak to už bude snad po ledovici. Jeď opatrně!
Pojedu. I Linda mi to dnes kladla na srdce, když mi vyprávěla, že havarovalo auto se čtyřiceti kravami. Brečela. I já jsem se vylekala. Jestli je vezli na porážku, tak to jim tu cestu ještě opepřili. Bezmocní ubozí tvorové. Kravičky. Co jsme za lidi. Chudáci krávy! Linda mi taky vyprávěla, že někde nějakému sousedovi pořád utíkaly krávy. Byly chytré.
- No, říkala mi pečovatelka Dana, že krávy vydrží i mráz.
- No. Majitel umřel. Krávy se nedaly chytit. Žily jako divoká zvířata. I měly telátka v přírodě. Ale nikdo je nechytil. Jenže pár nenechavých Poláků, asi i Čechů je postupně vystříleli. Pak už zbyla jen jedna.
- To jsou hnusáci. Komu vadily? Ham´tové.
Jdu vypnout počítač do pracovny. Mám tam sklenici s orchidejí. Žofce se líbí zlatá větvička. Pořád ji okusuje, vytahuje. Když dostane papírem na zadel, za pět minut je zpátky.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-17-to-byla-zrzecka
Dnes jsem hodně promazávala úložiště. Prohlížela jsem si naši Zrzečku. Krásnou ztepilou. Vzpomínkový den.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-17-tady-se-spi
Tak do postele. Ráno se blíží. Jdu ke svému lampionku. Zase se nabil sluníčkem. Budu usínat jak holčička dětským pohledem na něj. Na krásný hedvábný lampionek.
No, tak takový byl den. Ve vzpomínkách a práci.
Dobrou noc!