Dnes nikam nemusím

Páteček. Venku tma. Devět. Ještě chvilku. Zvonek. Ješiši!! Nezapomněla jsem na někoho? Ó, další elektrikář. Od srpna se nám v domě krátkodobě vypíná proud. Žádné vyhozené jističe. Zas naskočí. Odplomboval přivaděč venku. Změřil impedanci přívodu do domu. V pořádku. Zkontroloval rozvodnou skříň jako elektrikář minulou sobotu. Navíc fotovoltaiku. Utáhnul, co se dalo.

Večer v pravidelnou dobu začala ječet UPS. Nahodím fotovoltaiku. Za dvě tři minutky proud pokračuje ve své skotačivosti. Záhada. Kdy to skončí? Čím to je?

Tak tedy ráno. To svět neviděl, jak jsem vystřelila z postele. Explodovala jsem ke stropu. Koukám do kamery.

- Říkal Petr že po deváté už můžu.

Rychle. Rychle. Nebzučím. Běžím mu bosa otevřít ke brance.  Šup do koupelny. Fofrem se obléci. Zatím pracuje venku u rozvaděče. Už se rozsvítilo na chodbě. 

- Chceš kafe?

- Pak si ho vypiju.

Namlít kafe. Uvařit vodu. Namalovat se. Honem, honem.

Zvoní mu telefon. Slyším Petrouškův hlas. Za chvíli je tady.

- Volný byl kabel na fotovoltaice. Jinak nevím. Je to záhada.

- A když se to zase vypne?

- Fakt nevím. S tím jsem se ještě nesetkal. Nahlásil jsem odplombování… Píšou, že to přijedou zaplombovat v nejbližším možném termínu.

Povídáme si. Hovoříme o blbnutí dětí.

- Tuhle jsem byl v hospodě. Dal jsem se čtyři piva. Přišla servírka. Hodila si do kalkulačky čtyři krát třicet. Tak jsme jí říkali, že je to čtyřikrát třicet sto dvacet. Prej – ne, já si nejsem jistá, raději si to dám do kalkulačky.

- To znám. Před dvěma lety jsem byla v Trutnově na velikonočních trzích. Poslední stánek. Dvoje korbáčiky po čtyřiceti. Mladá holka si to hodila do kalkulačky. Začala jsem křičet, jestli to myslí vážně. Prý:

- Já nejsem silná v matematice, raději si to dám do kalkulačky.

- A řekni, jak ti tuhle na trhu nevrátili stovku a po druhé deset korun.

- Oni mě asi nechtěli okrást, jen neuměli. A to jsem nabídla, jestli chce drobné, aby se to lépe vracelo. Dvakrát šedesát. Sto dvacet. Dala jsem dvacku. A dostala jsem tři stovky. Říkám:

- Ještě sto korun!

- Ano, promiňte.

- Oni neumějí počítat. Říkám, to musíš vědět, i kdybych tě v noci vzbudil.

- Koupila jsem si knihu doktora Stránského Vzestup a pád lidské mysli. Tam to píše, že mobil, tablet je jakoby rodiče dali dítěti heroin.

Odjel. Zdobím dům. Utírám prach. Tolik špíny, pavučin. Kde se to tu bere? Nenápadné. A to si myslím, jak tu máme čisto.

V koupelně si sedám na vanu. Čtu si těžký text od Heleny Heclové:

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-05-infernum/1698616910

Okaa Okaho

To je přesný! Fakt to není jen ilustrace, to namaloval někdo, kdo vidí!

O tom mluvím. Karma je někdy o tom, kdy si uvědomíme, že jako první musíme od sebe odpojit parazita. Dokud to neuděláme, živíme ho, a to i duchovními snahami... Žádný guru, který o tomto nemluví, není důvěryhodný.

Lidská farma: Když je duch dojen jako zdroj energie

Zpočátku je těžké to přijmout.

Protože to všechno tak dobře zamaskovali:

Život jako příležitost.

Země jako škola.

Bolest, jako učitel.

A to utrpení... jako evoluce.

Když se ale díváte bez romantismu, vypnete-li emoce a zapnete syrové vnímání Ducha, něco uvnitř praskne:

Jsme na farmě. Doslova.

Co je to farma?

Uzavřený prostor. Ovládaný.

Kde je něco vytvořeno, aby ho někdo použil.

Kde svoboda ve skutečnosti neexistuje, ale je simulována.

Kde koloběh života je ve službě tomu, kdo dojí, sklízí nebo obětuje.

Nyní vyměňte krávy za lidi.

A rozhlédni se kolem sebe.

Připadá vám to tak jinak?

Kdo nás vychovává?

Jeden Tvůrce, nazývaný mnoha jmény:

Bůh, Jehova, Demiurg, Architekt, Alláh atd.

Ale to není absolutní.

Je to menší bůh, uzurpátor.

Entita, která připisovala roli tvůrce a pána tohoto hmotného světa.

A to co vytvořil nebylo k lásce.... ale explodovat.

Jak využít člověka?

Přes jejich těla.

Její emoce.

Její duše je naprogramovaná.

Tvé myšlenky.

Její bolest.

Cokoliv, co vytváří emoční nebo psychickou energii.... je vyčerpaný.

Strach tě živí.

Touha aktivuje cyklus.

Podmíněná láska je dojení.

Utrpení je sklízeno.

Duchovní honba, pokud je špatně nasměrována, se také recykluje.

Je to perfektní spotřeba.

Automatizovaná farma.

Proč si to neuvědomujeme?

Protože jsme se narodili uvnitř.

A byli jsme naprogramováni, abychom věřili, že tohle je život, a že systém, který nás využívá, je Bůh.

Kvůli nim jsme se cítili provinile, protože jsme to zpochybnili.

Naplnili nás mandáty, tresty, vyznamenání, náboženstvími, emoční spiritualitou, karmou a smlouvami o "učeňství".

A takhle funguje farma: ne pro fyzické mříže, ale pro neviditelné klece.

A co lidské tělo?

Je to perfektní klec.

Citlivé, ale omezené vozidlo.

S neustálými potřebami: hlad, sex, připoutanost, bolest, strach ze umírání.

Byli jsme vloženi do těl, abychom zapomínali, že jsme byli Duchy zvýšeni.

A od té doby nás pěstují.

A co moderní spiritualita?

Taky část pera.

Mnoho takzvaných "duchovních" cest dnes neosvobozuje, ale zdokonaluje dobytek.

Díky nim jsi poslušnější, vinnější, poslušnější.

Mluví o bezpodmínečné lásce, ale nikdy o královském útěku.

Jste zváni, abyste uzdravili své dětství, svou pokrevní linii, své emoce... ale neřeknou vám všechno, co bylo zasazeno, abyste se nikdy nedostal ven.

Nechtějí tvou svobodu. Chtějí tvou energii

A duše?

Duše není Duch.

Duše je mezioblek, který vás spojuje se systémem Demiurgo.

Tady sídlí emoce, vzpomínky, karma a smlouva s touto farmou.

A ano: mnoho duší se vrací znovu a znovu, po tisíc životů, jak se dobytek reinkarnoval.

Ne proto, aby se vyvíjel, ale aby se sklízela znovu a znovu.

Takže... co budeme dělat?

Zaprvé: Pamatuj si.

Pamatujte, že nejsme toto tělo ani tento systém.

Ani tato duše není zatížena vinou.

Jsme zvýšeni duchové, uvězněni v umělé struktuře.

Číslo dvě: vypnout programování.

Už žádné padání do triků morálky, karmy, bolesti jako cesty k povýšení.

Za třetí: Přestaňte obsluhovat systém.

Pokaždé, když opakujete scénáře duše, pokaždé, když jednáte z touhy, dramatu nebo viny.. krmíš farmu.

R E M E M E M E M E

Tento "život" není takový, jaký se zdá.

Svoboda není duchovní, pokud zůstává uvnitř klece.

Neříkám ti čemu máš věřit, ale ty zpochybňuješ všechno.

Pokud stále cítíš uvnitř tu jiskru, která nevibruje, nebrečí, neumírá...

Tahle část je skutečná.

To jsi ty. Duch. Bez majitele. Bez Boha. Žádná farma.

Ale pokud se teď neprobudíš, pořád budeš součástí hejna.

A na této farmě nikdo nechce, aby se dobytek probudil.

Lidská farma: Když je duch dojen jako zdroj energie

Zpočátku je těžké to přijmout.…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-05-zofinka-si-ustlala-ve-vane

Žofie na mě doráží.

- Hop! Žofi! Hop!

Vyskočila mi na klín. Hladím ji a prokousávám se textem. Ano, rozumím. Ten, kdo zná násobilku, umí si spočítat bez kalkulačky. A ten, který musí použít kalkulajdu, má člověka znalého násobilky za boha. Když to zveličím. Je těžké vystoupit z komfortní zóny. Změnit si v hlavě chápaní světa. Uvědomit si, že si zodpovídám za sebe. Mít oči otevřené. Chápat, co se tady s námi provádí.

Pokračuji v rovnání. Žofka si lehla do vany. Jen aby mi byla na blízku.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-05-mnoho-ozdubek-jsem-rozvesila

Přesunuji se do kuchyně. Už je za mnou.

Namáčím si neloupanou rýži. Na špíčku škvařím cibulku. Zalévám vodou s rýží. Do ní krájím kousky krůtích prsou. Kurkumu. Vařím si jablečný kompotek. Vždycky ve středu měla službu u mamky Iva. A já jsem se radovala:

- Dnes nikam nemusím.

To si po ranním šoku opakuji i dnes. S úlevou. Dnes opravdu nikam nemusím. K pozdnímu obědu si nalévám víno. Mladé. Venku lije. Tma. Rozsvěcím si svíčku. Nasávám vůni purpury. A víno. Ať se mi lépe uklízí.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-05-u-petrouska

Žofka zjistila, že na ni nemám čas. Odklidila se k Petrouškovi do pracovny. Uprostřed na koberci si hoví Mourek. Madam si skočila na gauč. Zdvihám Mourka. Pokládám ho vedle Žofie. Je to pro něj novinka. Ale nevzpouzí se. Nahoře má výsadní právo jen Žofka. Leží vedle sebe. Omývají se. Za chvíli usnuli.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-05-povedla-se

Jdu zadělat na vánočku.

Petroušek měl dnes volno. Jak čmelák vždycky přiletí, zmizí. A zas přiletí.

- Víš, kde jsou kočky?

- Vím.

- Oni leží vedle sebe.

- Ano. Zdvihla jsem Mourka nahoru. A jak předl. Ležel na zemi v průvanu. 

- On je to takový dobrák jako já. 

:-) 

Když jsme bydleli ještě v pevnosti, pak v paneláku, každé ráno jsem poslouchala Evropu 2 – Ranní show Patrika Hezuckého a Leoše Mareše. Jejich Návraty do minulosti. To byla pro mě prča. Kolikrát jsem si chtěla doposlechnout Mrázkovu ústřednu, pak jsem přišla pozdě. Už dávno Evropu neposlouchám. Přesedlala jsem pod maminčiným vlivem na Dvojku. V posledním týdnu se mi na netu zjevovala videa z nemocnice. Patrik vtipkoval, jak si koupil něco na hubnutí u Vietnamce… Vidím záběry z jeho Třinácté komnaty. Někdy jsem zaregistrovala, že se oženil. Jana Tomajková varovala před užíváním léku na hubnutí. Ozempic. Lidi slepnou. Patrik říká, jak se mu rozešly svaly. Ješiši, byl na vozíku. To ani nevím. Pro mě děsivá zpráva. Farma zas usmrtila jednu oběť. Dnes odešel do světla. Myslím na jeho mladou ženu a dítě.

https://www.youtube.com/watch?v=jDmyHvPIVvE

Takový filmek, který někomu nic neřekne. Budou jíst, pít, nosit, dýchat jedy. Budeme používat sedativa v jídle, ve vodě, ve vzduchu. Měkké kovy jim způsobí ztrátu rozumu. Slíbíme, že na vše najdeme lék, jed se vstřebává kůží, ústy. Zničíme jejich reprodukční schopnost. Kdo o nás promluví, toho čeká smrt. Budeme udržovat jejich život krátký a jejich mysl slabou, zatímco bude předstírat opak. Až porodí, vstříkneme jejich dětem do krve jedy a řekneme jim, že je to pro jejich dobro. Na jejich děti použijeme sladkosti. Až se jim zkazí zuby, naplníme je těžkými kovy…

Poslouchám Šalingrad. Přesunuji se na Chceme slobodu. Ranní text z FB koresponduje s vysíláním o batekrárnách, o přírodu likvidujících větrnících… Pod vrtuli postaví  nekonečně obrovský železobetonový podstavec. To už nikdy nikdo ze země nevydoluje. Je to smrt pro přírodu. A pro nás. Chjo. Ničí nám prostředí. Cíleně.

- Petroušku, vyhráls´ ?

- Vyhrál. Kočky přišly. Tak jsme komplet.

Dávám jim do mističek masíčko. Mourek už asi měsíc nechává pár kostiček masa v misce. Konečně z něj vyprchala nedosycenost. Strach, že nebude mít co jíst.

Ó! Zahrada zhasla. Jdu i já.

Dobrou noc!