Dnes oba cítím. Nebo jen vestibulární?
- Dobré ráno!
- Dobré ráno!
Jejka. Zapomněla jsem. Petroušek má volníčko.
- Jdu ostříhat vrbu.
- Počkeéééj, podržím ti žebřík!
- Ne,ne. v žádném případě. Víš, jaks´ mi ho držela minule! Sjel jsem jak namydlený blesk.
Řehtám se. Mám před očima obraz. Držím se žebříku. Najednou povolila křehká vrbová korunka. Petroušek předvedl svou rychlost. Synchronně chňapkal oběma rukama po žebříku směrem dolů a zároveň velmi rychle, ale opravdu jak večerníček na kole, střídal šprycle žebříku. Vypadalo to, jako když stonožka sjíždí po žebříku. Dopadl, zaplať Bůh, dobře. Nic tak nepotěší, jako neštěstí druhého. Řehotala jsem se, až mi tekly slzy. Od té doby mi nedůvěřuje.
Chystám snídani Mourkovi. Sobě. Jedním okem pozoruji Petrouškův pohyb v zahradě. Odsouvá stranou houpačku. Chystá štafle. Podkládá si je prkýnky. Stříhá, tvaruje. To umí jen on.
- Peťuš, tys´ to krásně proslunil. A jak se ti povedl tvar. Vrba i zlatý déšť – krásné korunky. To umíš jenom ty. A už tam nelez!
- Ještě támhle ten chochol nahoře. Ale kašlu na něj. Na ten nedosáhnu.
- Kafe?
Nesu do zahrady karafu s vodou s aloe. Hrneček na pití. Kávu.
- Petroušku, když mi rozpůlíš koleno od Zuzky, upeču ho s novými bramborami.
Hned jsou na lince dvě půlky.
Masu se vyhýbám. Vůbec
nekupuji vepřové, hovězí. Někdy málo na polévku. Vařím z krůtích
drůbků. Koleno jsme dostali. Je třeba se s ním vypořádat.
https://zakony.centrum.cz/trestni-zakonik/cast-2-hlava-8-paragraf-302
Ten zákon je divný.(1) Kdo týrá zvíře
a) zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, nebo
b) surovým nebo trýznivým způsobem veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, ...
Týrat hodným způsobem se smí?!! Jaký je rozdíl mezi zvlášť surovým a méně surovým způsobem týrání!? A jako potajmu se to smí! Nesmí se to jen na veřejnosti?!! Co to je?!!
Před mnoha lety Peťulkova fa dostala zakázku na jatkách. Týden jezdil domů smutný, rozladěný. Prý nic horšího nezažil. Nelidské sadistické zacházení se zvířaty… Prý je tam tloukli železnými tyčemi… Zvíře ví, co ho čeká. Ještě mu poslední okamžiky před popravou osladí. Sadisti. Ti vládnou a pracují na jatkách.
Babička a maminka používaly slovo nelida. Chápala jsem to metaforicky. Ne. Dnes už vím, že je tu hodně lidí s resetovaným smyslem pro pomoc druhému, pro soucit, cit. Nelidové.
Uložila jsem si obrázek krávy se slzou. Hledám. Nemám. Hledám jiný. Ne. Nacházím jednu kraví šťastlivkyni. Ta se z jatek vrátila na louku.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-27_Smutne/
Mám uloženou plačící slepici.
Tak tedy dnes jsme snědli kousek kolena. Nové brambory. Zelí. Moje okurky. Křehounké. Ze skleníku. Včera jsem listy večer postříkala mléčným roztokem. Funguje to.
Dnes jsem tvořila administrativně. Povedlo se. Pracovali jsme u počítače.
- Peťuš, jestli chceš, jsem k dispozici.
- Jo, najeď ke mně. Najdi tam pojistky aut. A nemysli, že u toho budeš zívat!
Naráží na psaní faktur. Jakmile jsme sedli k počítači, on diktoval nudné vypuštění systému, tlaková zkouška, napuštění systému… Nebavilo mě to. Pusa se mi začala sama otevírat jak krokodýlí tlama. Čím víc mě okřikoval, tím víc jsem zívala.
- Peťuš, při meditacích je zívání považováno za relax.
- Ale tady nemedituješ!
Světlo mého žití. To ono si umí zjednat svou záři!
Odjíždí na trénink. Sedím v keřích černého rybízu. Poslouchám znovu o filadelfském experimentu. Nemohu se donaslouchat. Doplnění k poslechu od Penny Bradley.
- Ty budeš v té zimě česat?
- Mám bundičku, neboj!
- Nebuď na větru s tím zubem!
Za chvíli mě vichr zahání domů.
Den se převalil. Večer. Zoubek mě tlačí. Jako modřina. To bude ten vestibulární kanálek. Pomalu otékám. Tuhne mi tvář.
- Jdu spinkat.
- Pusu, ale opatrně.
- Bolí tě zoubek?
- Nebolí.
- Půjdeš se koupat do bazénu?
Odpověď – směju se. Venku tma. Chladno.
- Zítra má být zas jen 23°C
- To nevadí. Dnes byla parádní zima. Máme oblečení.
- Tak se hezky vyspi a koukej jít včas spát!
V 80. letech jsem jezdila jako hlavní vedoucí do Holan. Obrovský tábor v překrásné krajině severních Čech. Nedaleko Doksy. Máchovo jezero. Pod táborem obrovský rybník. Kraj s mnoha rybníky. Bydleli jsme v kvalitních chatičkách. Já v řídící budově. Ráno jsem budila rozhlasem znělkou trubky. Rozcvičkááá! Tři sta dětí! Skvělá strava.
Nedaleko kopec Vlhošť. Jednou jsem na Vlhošť vypravila tábor na šipkovanou. Moje sestra - nejstarší vedoucí. Měli jsme táborový tlampač. Všechny oddíly se už vrátily k obědu. Jen Ivin nikde. Popoháněla jsem je rozhlasem do kraje:
- Pátý oddíl! Přidjejte!
- Pátý oddíle! Kde jste!
- Pátý oddíl! Oběd!
Iva se přifuněla s dětmi.
- Víš, jak jsi nás volala, já ti odpovídala - vždycky. Vedro k zalknutí. Žízeň. A ty pořád, kde jsme!
- No jo, už jdeme.
- No jo, furt!
- Jo, už se blížíme!
- Nevotravuj!
- Už jsme skoro v táboře!
Tábor patřil státnímu statku. Jezdívaly tam děti z Karlových Varů. Poslední dva nebo tři roky jsme měli jeden oddíl polský. Polky vždycky přivezli hadříky, bižuterii za pár korun. To se do Polska moc nepouštělo. Koupila jsem si halenky, sukničku. Pamatuji, jak poslední rok mi chybělo 350 korun na modrou kanýratou sukni. Na ni jsem si připnula bílého korálkového motýlka. To už jsme se znali s Petrouškem asi čtrnáct dnů. Volal mi tam. Poprosila jsem ho, jestli by mi půjčil tři sta padesát korun. Telegraficky poslal večer pětistovku. Pak řekl, že ji nechce zpátky. No. Takový je dodnes. Přeje mi.
Vedoucí a kuchařky ze všech koutů. Vozila jsem si hodně svých vedoucích. Studentů z gymnázia. Synovce Mijanka. Poprvé byl instruktor. Oslavil osmnáctiny na táboře. Stal se vedoucím. Taky partička studentů z Loun, Jablonce, Varů. Jeden z nich byl Pavel Žur. Přijel se svou partičkou mladých lidí. Jednou jsem se načančala, lehla si na deku. Tábor měl zaměstnání. Psala jsem pohledy. Najednou šplouchanec ledové vody. Moji chlapci vedoucí si mě vyčíhli, zlili mě. Zdrhli k oddílům. Pavel v tom měl taky drápky.
Uspořádali závody aut - papírových. Děti soutěžily v posádkách. Pojmenovali jsme je po světových automobilových značkách. Tady u nás jezdily škodovky, žigulíky, trabanty, wartburgy... Pavel místo Mitsubishi se řítí okolo tribuny ohlásil že myšivbuši... Tak nějak to bylo. Zkrátka Pavel Žur a myšivbuši... Věčně rozcuchaná kštice.
V září 89 jsme ještě jeli s Petrouškem na dočesnou chmele do Loun za našimi novými přáteli. My dva jsme se znali od 4.7. Na slavnosti do Loun přijel i Pavel Žur...
Teď jsem se dočetla, že dnes odešel. Přes třicet let jsme se neviděli a neslyšeli. Na obrázku si nese rysy z mládí, jak si ho pamatuji. Neposlušné vlasy. Čtu si o něm. Co všechno dokázal. Není. Ztratil se. Odešel. Na novou dg. Zemřel náhle. Jak čtu, stopu tu zanechal. Velkou! Díky, Pavle!! Byl jsi tady užitečný! Vedl jsi děti ke zpěvu! K léčebné silné vibraci. Sbormistr Vrabčáků a ředitel Městského divadla v Jablonci. Pavle, budiž ti země lehká! Poznala jsem tě jen na chvilenku. Veselý člověk! Byla s Tebou bžunda.
Čest Tvé památce, Pavle!
https://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/kauzy/Zvrat-Uz-ne-dezinformace-Nova-pravda-o-covidu-738631
Hm, obracíme, obracíme? Že by alibi? No jo. Nová dg. zemřel náhle. Sanitky během dne houkají tolikrát jako nikdy dřív. Pan profesor Beran, uctívaný odborník. Prý by očkoval jen starší generaci. Bud 60 nebo 65+. Ne. Světový uznávaný odborník. Ale já ho ráda nemám.
https://www.youtube.com/watch?v=-t8MTKM_8Pg
Poslouchám pod psaním JUDr. Kamenského. Kdo ví, jak to bylo. Co to bylo za hrátky? Pro koho bylo divadlo? To vědí jen moudří a zasvěcení.
Linda dnes pracovní večeře. Slyším z telefonu hluk.
- Ty ještě nejedeš domů? Pak se ozvi.
Ozývá. Zastavuje na benzínce k protažení.
- Kde seš?
- Pardubice. Mám nervózní zadek. Musela jsem zastavit.
- Jé, to znám. To jsem měla poprvé, když jsem balila v noci před Štědrým dnem dárky. Vy jste spaly. Ještě jsem strojila stromeček. Najednou jsem cítila nervózní tělo. Unavená. Tak se zas za chvíli ozvi.
Za chvíli volá. Už je za Hradcem. A za chvíli už se blíží do těch jejich horských lesů.
- Mami, ráno jsem jela brzy. Tady vím, kde chodí srny. Zrovna šla srnka, za ní koloušek. Nezodpovědná matka. Koloušek se tak díval, bál se. Ještě asi neznal auto.
- Já jsem viděla video nebo četla… Totiž ze zákona mají zemědělci dát echo myslivcům, že budou sekat louky. Ale nedělají to. A rozsekají mláďata do balíků. Hnus. A máma chodí na okraji lesa, hledá své mládě, brečí třeba čtrnáct dnů. Viděla jsem, jak lidi šli, na louce našli plno koloušků. Dávali je do tašek a odnášeli na okraj lesa.
- No, to byly Velké Popovice. Tam jim pomáhají drony. Musí mít rukavice.
- Pravda. To tam bylo.
- Protože ty když jdeš tou vysokou trávou, můžeš ho přehlédnout. Jé, u cesty leže koloušek. Svítily mu oči; jé, tady je další. To někde bude nablízku srnka. Musím dávat pozor za mostem, tam se procházejí, jako by jim to tu patřilo. A vono jim to tu patří. Byli tady dřív. Mami, tady to v noci žije. Ježci, srnečky, kočky…
- Tak dojeď opatrně. Dobrou. Mně asi otéká tvář. Paní doktorka povídala, že se možná ve středu ve čtvrtek uvidíme. Nevěnovala jsem tomu pozornost.
- Jo, tys´ byla u zubaře, aha.
- Počkej, jdu se mrknout. Jo, lehce otékám. Cítím na tváři modřinu. Tak dobrou. Dopíšu, jdu spát raději.
- Hezky se vyspi! Je, srna! U autobusové zastávky! Ona se tam pásla. No mami, tady to žije. Tak dobrou!
Dobrou noc!
Dobrou noc!