Dnes před devatenácti lety :-)

Devatenáct let to bylo 4.11., co jsme manželé. Do té doby jen sedmnáct let spolu. Petroušek mi připomněl, že jsme si vybrali termín 11.11. Jenže! V té době jsem absolvovala třetí část dalšího vzdělávání ředitelů. Dva víkendy jsme strávili v hotelu Horizont v Peci. Třetí víkend jsme jeli někam do penzionu za Phu. Pamatuji si, že jsem se měla rozhodnout:

- Chceš mít na osvědčení jméno Prokopová nebo Hrobská?

S radostí jsem nadiktovala nové jméno. Ještě jsem ho neměla. Vyšlo to.

Toho čtvrtého bylo chladno. Poletovaly vločky na rozdíl od dnešního teplého dne. V ten podzim jsme nikomu nic neřekli. Nikomu. Jen jsme si tajně nakupovali oblečení, boty, prstýnky. Jé, prstýnky, to byl kámen úrazu. Jeli jsme je koupit do vedlejšího města. Aby nikdo nevěděl. Netušili jsme, že se zboží objednává dle velikosti prstů. Snažili se, aby symbol spojení přišel na prodejnu včas. Na poslední chvíli. Snad poslední den. Všechno klaplo. Koho za svědky. Vybrali jsme mladší děti. Možná to byla špatná volba. Je fakt, že mladší se o nás starají, pomáhají nám.

Po obřadu na nádherné radnici s renesančními stropy v Novém Městě nad Metují jsme pozvali starší děti a mou maminku a sestru právě tam, kam dnes jedeme na oběd. Do Tropicalu na břehu Rozkoše. Asi něco tušili. Ale to už bylo jedno. Večer jsem šla do divadla. Naše kuchařka obsluhovala v šatně. Významně se na mě usmívala. Ví něco? V pondělí mě ve škole obdarovali. Nevím, kdo jim vyzvonil, že si mě Petroušek po sedmnácti letech vzal. A už je to devatenáct let.

Třicet šest let společných zážitků. Vítězství i porážek. Bok po boku. To už je kus života! Nebyla to jen růžová zahrada. Střídaly se slunce i déšť, smích i drobné neshody. Zrovna včera v zahradě. Ne, on nálety posiluje stříháním. :-) Vezmu krumpáček po mamince, on už ví, že něco nezvládnu.

Všechny mraky vždycky smetly moudrost a uvědomění . Těšíme se na sebe. Jsme stále v kontaktu. Umíme se vždycky dohodnout. Je třeba podržet jeden druhého. To vztah jen posiluje. Umět ustoupit - jsme dvě silné osobnosti, to je fuška. Naučit se, co ten druhý nechce. Petroušek má rád klid, žádné změny, tradici. Žádné scény, výstřelky. Bože, když jsem si koupila s mamkou tak před deseti lety hezoučkou debilku na trhu v Žirči, očekávala jsem pochvalu. Ne, řekl jen.

- Ale tohle nebudeš nosit se mnou, viď??

Nebyla jsem vůbec zklamaná. Vlastně jsem to čekala. Smích. I teď se tomu usmívám. On se nenavlékne nikdy do extravagance. Vždycky jen klasika.

Naší průvodkyní byla po celá léta láska. Učili jsme se znát jeden druhého; zvládat situace; pochopení jeden druhého, respekt. Péťa se nezdá. Působí dojmem podpantofláka. Ne, ne. Stačí jeho pohled! Umí si zjednat pořádek. Došli jsme, myslím si, životní poutí v hluboké porozumění; a radost z každého dne. Tetelím se radostí a štěstím při každém probuzení. Jdeme spolu ruku v ruce. Štěstí roste s časem – tiché, pevné a opravdové.

Máme jeden v druhém podporu. Kořením je smích. Pořád se s Péťou směju. Řehoním se. Řehtám a řehotám. Hihňám. Chichotám a chechtám. Hýkam. Svíjím se smíchem. Zubím se. Chlámu se. Řežu se s míchy. Někdy se mohu potrhat smíchy. Víc už mě nenapadá. Jak jsme zestárli, přestali chodit do práce, už nemusíme podnikat, nemáme závazky; je to lehčí a lehčí a lehčí. Ačkoli - Petorušek do práce chodí. Pro radost. Nemusí. 

---

Ráno připíjím horkou vodičkou na svět, na zdraví blízkých, na modrou oblohu. Vzpomínám na lípu, kterou včera zabili. Vracím se do postele. Už možná měsíc jsem necvičila postřeh v mahjongu vita. Pouštím si potichu na tabletu Podtrženo a sečteno na XTV. Na telefonu sbírám body, hledám nejkratší cestu. Slyším, že někdo přišel. Kdo někdo?

- Dobré ráno! Ty dnes nevstáváš?

Usmívám se.

- Ne, totiž dnes nemusím vařit, víš?

Vylézám. Jdu si umixovat koktejl. Žofinka má od včera chrapot. Pozoruji, jestli jí chutná. Potuluji se domem. Jdu si nalézt do lunárního kalendáře, jestli je den na mytí vlasů. Ano! Je! Lev! Vhodná doba!

Vlasy umyty. Vyfénovány. Žofinka se hřeje u mě v koupelně. Ani na zvuk fénu neutekla. Doufám, že chřipečku vyleží.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-08-na-obed

- Hm, sluší ti to!

- Peťuš, včera jsem v zahradě nenamalovaná vypadala jako koště viď?

Vrtí hlavou. Asi mě miluje i ošklivou. Dnes jsem se zreprezentačila. :-)

- Pojedeme mým?

- Ne, Kuga se těší na projížďku.

Za městem maličko zrychlila.

- Hele, tady je devadesát. A měří tu.

Jedu ukázkově, klidně, aby se mu jízda líbila.

- Jé, tady je aut! Počkej, zajedu se podívat… Ne, není tam místo. Vycouvám.

- Postav to támhle před tu bránu.

- Péťo, řídím já.

Potichoučku, pomaličku, bezpečně jsem auto postavila mimo vjezd.

- Teda tys´   hezky zaparkovala!

- No. Ty bys to postavil před bránu, viď?

- Prosím tě, nepojedou, mají tam teď šrumec.

A měli. A věděli. Majitelé si pamatují, jak jsme támhle u toho stolu seděli.

- Já jsem seděla proti Lindě, vedle naproti Honzík, vedle mě ty, pak Iva, na konci mamka, a naproti asi Ondra s Kačenou.

- To ještě bez ní. Nejsou tak dlouho spolu.

-  Pravda. 

Má logickou úvahu. Všechny stoly obsazeny. Servírky, číšníci, majitelé, všichni, kdo mají ruce a nohy, obsluhují. Přiběhnul majitel s jídelními lístky.

- Ne, my nepotřebujeme lístek. Č. 66…

Za chvíli je u stolu jeho krásná dcera. Dnes nechci svá oblíbená vína.

- Dala bych si mladé z Bzence, jak ho máte tamhle na baru. Asi to prostřední?

- Vedle růžového?

Petroušek se jde podívat, které mi kupuje.

Oběd si vychutnáváme. Vedle sedí hezký asi šestnáctiletý kluk na vozíku s tatínkem. Poslouchám, že loni v listopadu si přerazil nohy… Doufejme, že to s ním dobře dopadne.

Platíme. Servírka s účtenkou diktuje naši konzumaci. To dělají pár let. Dřív to tak nebylo. Účtenka byla svatá. Takhle je to lepší. Taková inventura u stolu.

Loučíme se. Venku na letní terase sedí majitel. Ruch opadl. Má chvilenku klidu. Vedle něj sedí mladý pán v kšiltovce. Už u stolu mi náramně vadilo toto faux pas. Ani Péťovi se to nelíbilo. Copak venku! Ale vevnitř?Svrběl mě jazyk. Pokrývku hlavy smí mít muž jen na stadioně. Žena v klobouku může sedět i v divadle. Ale ještě nikdy jsem v divadle nikde ženu v klobouku nezažila. Tenhle ohlozek netušil, že se chová nespolečensky. Co myslíte? Řekla jsem mu to venku? No? Přešla jsem na Petrouškovu taktiku. Ne. rozloučila jsem se a odkráčela k autu. Ani nevím, jestli to bylo silné vítězství sama nad sebou. Měla jsem se taktně zmínit. Jenže taktně by bylo mezi čtyřma očima. Ten frajer teď v klidu spí a ani neví, že porušil společenská pravidla.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-08-krasne-obrazy-tam-pres-ten-most-vozim-ive-mleko

- Bože, to je krása!

- Ale sluníčko se ztrácí.

- Peťuš, támhle přes ten nadjezd vozím Ivě mléko. Spojuje pole.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-08-byla-krasna

Doma. Probírám kabelky. Tahle ve svém čase byla krásná. Jé, mám v ní sbírku peněženek a zrcátek. Ne, už ji nemohu nosit. Nesu ji přede dveře. 

Petroušek je tu.

- Někam jdeš?

Směju se. Drží v ruce mou dávnou krásku. Byla prostorná. Měla nádherné praktické zapínání. Žádný trapný zip.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-08-podzim-doma

Myslela jsem si, že si půjdu odpočívat. Ale louskám malou lísku vlašských ořechů z předloňska. Zapaluji svíce, kahánky s kadidlem. Dočistila jsem okýnko u kamen. Už na to není vidět. Smráká se. Chystám na zátop. Znovu se vracím k ořechům.

- Ta buchta, ta je moc dobrá.

- Petroušku, jmenuje se prý karlštejnský nebo křivoklátský koláč. A udělala jsem ji jenom pro tebe. Mně moc nejede. Kousek, když je teplá. Máš ji z lásky.

Večer plyne tak, jako vždycky. Koktejl. Večeře kočičkám. Vařím čaj do termosek. Zatápím. Je tu nádherně. Podzimně. Milo. Jsem šťastná. Děkuji. 

- Dobrou noc!