Dnes se chaloupce kouřilo z komína

Dnes jsem se maličko vnitřně chvěla. Měla jsem obavy, abych všechno dobře zvládla. Keine Angst! Všechno, co jsem si předsevzala. Dnes budeme procházet své rodokmeny, vysvětlovat, opravovat maličkosti… Jako třeba – vzal si paní s holčičkou. Ne. To nebyla holčička, to byl chlapec. Nebo – tady máme nesrovnalost v letopočtu. O rok. – Jo, tak to jsem se asi překoukl.

Vstávám až v devět. Dospala jsem se. Ještě mi hodina chyběla. Všechno mám připraveno. V chladné chaloupce na lince připravené obložené chlebíčky. Speciálně a s láskou jsem je včera upekla z žitné mouky. Maličko špaldy. Pomazánku jsem vyrobila, aby to nebylo jen s máslem. Zdobila plátkem jahody, jablíčka, ořechem. Jablečný dort. Profiterolky.

Telefonuji Ivě. Autobus v osm čtyřicet už jí samozřejmě ujel.

- Ivo, tak ses rozhodla, že zůstaneš doma?

- Já jsem na to zapomněla.

- Nevadí. Já ti pak třeba ukážu lidi v rodu a jejich strom.

Zvonek. První je tu Dana. Asi před pěti lety na mě zvonila. Byla pro mě naprosto cizím člověkem. Představila se, kdo je. Vzala si mého spolužáka. Ptala se na mé předky. Ještě jsem nebyla tak daleko. Krátký rozhovor. Dala jsem jí telefon na Ivu. Nevěděla jsem, že už měla v ruce to, co jsem obdržela loni i já. Rodokmen tatínkovy větve.  Mohla proto Daně diktovat do telefonu data narození.

Zvu ji dál. Před týdnem mi ukázala jejich krásnou prvorepublikovou vilu, kterou koupili asi před dvaceti lety. Dnes ji provádím na oplátku naším domem.

- Víš, vy to tam máte tak krásně uklizené. Na lince nic.

- A ty to tu máš nádherně zabydlené. To je tvůj styl. Krásný.

Je shovívavá.

- Tady jsem ti něco donesla.

Vybaluje nádherný, ale kouzelný brambořík s obrovskými květy. Ten je! Budu se o něj starat v zimní zahradě. Tam mi snad vydrží. Snad.

Zapomněla jsem jí ukázat ve svém studiu za dveřmi obraz svého pravého dědy Josefa Dvořáka a jeho ženy Anny Dvořákové. Jejich příběh dnes v chaloupce vyprávím. Mamka ho nechtěla publikovat na veřejnosti. Příběh babičky už jsem kolikrát vyprávěla. Její sourozenci. Její rodiče. Tzv. španělská chřipka, dnes už se ví, že následky rockefellerovského očkování.

Jdeme do chaloupky. Vysvětluji, že ji tatínek postavil z prkýnek bývalého párkařského stánku. Nedovolili mu podezdívku. 

- S chatičkou už hýbaly myši. Před dvěma lety a loni jsme chaloupku celou zrekonstruovali. V nejvyšším čase. Všechno nové. Jinak by se zhroutila.

- Máte krásně velikou zahradu. Máte to tu moc hezké. Jé, a chaloupka.

- Hezky se posaď. Jdu zavolat Milanovi. Třeba někde uvízl v zácpě z Pic. Na zvonek do domu se nedozvoní. 

- Ty ses někde ztratila?

- Ne. ne. Jsem v chaloupce. Jsi tu?

Běžím mu otevřít. Další člen dnešní schůzky Milan. Jak jsme se seznámili loni v únoru na hřbitově. Podvečer. Zjevil se u našeho hrobu, jak když slétl s nebe.

- Vy budete Irena.

Tuhle jsem o tom psala. Jak řekl, že je vnuk tety Bartošové. Médium. Dnes jsem se dozvěděla, že ty seance se konaly v Jaři v Havličkově ulici. Tak to jsem si myslela, že v pevnosti. I na to dnes přišla řeč. Babička ho brala s sebou. Byl malý. Tak ho vždycky vyhodili na ulici. Prý si běhal po Havlíčkově ulici. Ano, teta Barotšová, jeho babička, vždycky upadla do tranzu… U toho hrobu mi stačil říci, že on je ročník 1940, moje sestra 1947. A jak ho prý moje maminka vždycky odháněla od kočárku.

- Běž běž, ty seš uličník.

Ale nebyl. Byl a je to hodný člověk.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-21-rozrod

Myslela jsem, že by svou troškou do mlýna přispěla i Iva. Něco by přidala z dětství. A další z řady sestřenic Milena, ta by nám řekla o své babičce tetě Šimkové. Tu jsem měla moc ráda. Když jsme bydleli v podnájmu vedle nich, byla ke mně nesmírně hodná. Vždycky vytáhla mrkvičku, hadicí mi ji trošku ošplouchla z hlíny. Na dvoře měli řadu angreštů. Mohla jsem si tam trhat takové velké jak fíky. V jejich domě, jsem si dnes poznamenala, bydlel v patře Milanův strýc Eduard. Nadějný fotbalista. Hrál 2. ligu za Červený Kostelec. Někdo ho při sportu nakopl do zadku, dostal rakovinu. Zemřel.

Milan je chodící kronika. Asi před dvaceti lety ho chytilo studium v archivech, v kronikách, ve starých foliantech. Znovu jsme si do nekonečna vyprávěli příběhy našich předků. Stále jsme s Danou hledaly v rodokmenech kdo je kdo.

-  Mně ještě není jasná ta poslední stránka.

Dana mi připomněla z minulého pátku:

- On to má děláno jako strom. Odspodu. Vidíš? A já to mám odshora, od začátku.

A fakt, větve se shodují ve jménech, datech narození, úmrtí, sňatků…

- Prosím tě, my jsme příbuzní s tím pekařem a teď rovná zeleninu. Toho já mám ráda.

- No, a moje mamka s ním byla ve při. Když mi bylo sedmnáct, rodiče dali náš dům mému bráchovi, a my jsme se přestěhovali do ulice Odboje. Jenže on jak rozvážel pečivo, startoval ve tři ráno a vždycky nás vzbudil.

- To si pamatuji. Jezdil – to byl Robur? Takové skříňové auto. To bych taky vřeštěla.

Pak jsme si vyprávěli o černých vranách rodu. Kdo pil. Kdo si vzal lehkou ženštinu. Přiznal její děti. Odešel na frontu. Padl. Ona za to dostala trafiku v Rasoškách.

- Milane, víš, proč se Rasošky jmenují Rasošky? To je podle lesa.

- Ty si snad pamatuješ, kdy ho sázeli! Jenže to byl les Rasošek.

- To byl jeden? Rasošek. Aha.

Když tady založili pevnost, vystavěli vesnici Rasošky, Nový Ples a dolů se rozrostl Vodní Ples.

Když Milan dostal od Dany rodokmen do roku 1620, bože, jak se zaradoval.

Tak tam já jsem nedošel. Já jen do osmnáct set. Tak to mám co studovat. Aha, tak v téhle době ještě nestála pevnost. Aha, a tenhle…

Máme si stále co povídat.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-21-jedencat-deti-nase-spolecene-babicky

Znovu si opakujeme řadu jedenácti dětí společných předků Jana Hanouska *22.10.1862 a Anny Bitnerové – Hanouskové *27.9.1863. Brali se 23.9.1884. V řadě první kluk se dožil jen jednoho roku. Marie – to byla maminka mého tatínka. Josef. Pak dvojčata Josefa a Antonie. Josefa je to médium, Milanova babička. Pro mě teta Bartošová. Vzala si Františka Hanouska. Od narození mu říkali Otakar. Jenže farář byl opilý, napsal do knihy František. Přišli na to až v první třídě, že nemají Otakárka, ale Františka.

Další jména v řadě jedenácti; Antonie zemřela, Božena zemřela. Jaroslav – o tom nic. Anna zemřela. Jan – jen datum narození. Zdeňka.

- To vím, to je teta Šimková. Milenina babička.

Dana se zapojuje:

- A Anna – to je moje babička. Vzala si toho Josefa Stejskala, který umřel na rakovinu, jak vykrvácel v nemocnici. A ti měli mého taťku Jiřího.

- A tvou babičku jsme navštěvovali. To byla teta Aninka. A od tvého tatínka mamka koupila náš domeček.

- Ten postavil můj děda. A tady potřebuji identifikovat tuhle fotku.

Milan se na ni vrhnul. Všechny až na jednoho pojmenoval.

- A tohle je teta Stáňa. A vedle ní je moje babička.

- Ano, obě znám. Teta Stáňa byla sestra mého tatínka. A je to..

- ... je to neteř mé babičky Aninky.

Milan po příběhu mé maminky a její maminky, babičky Jůlinky přidal:

- Můj táta, za krize pracoval na Slovensku. Tam přivedl do jiného stavu Slovenku. Asi v roce 1938 se narodila moje nevlastní sestra Milena. Tatínek jí posílal alimenty. Potajmu. Jenže Josefa Bergmanová, provdaná Holečková, dělala, že to neví, ale o alimentech věděla.

Před čtrnáctou hodinou je potřeba se už rozejít. Dávám jim domů výslužku. Po novém roce se sejdeme.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-21-petrousek-me-vyzvednul-v-chaloupce

Vracím se do chaloupky. Omývám nádobí. Chvilku si lehám na gauč. Petroušek mě vyrušil.

- Tak jak jste si to užili? Ani jsem ti nevolal.

- Peťuš, fantasticky.

- Tak přijď. Ve čtyři jedu na zápas.

Usnula jsem. Volá mi:

- Že tys  tam usnula?

Směju se. Přitakám. Jdu mu umixovat sportovní výživu.

Odjíždí. Večer se přiblížil. Linduška mi dovezla mlíko od horské kravičky Maliny.

Soutěž Na lovu.

- Které jediné těleso je přirozenou oběžnicí Země?

- Nevím. Dál.

Ach! Ach! Měsíc!

Sbírám se do divadla. Sedím uprostřed řady. Dnes jedu o čtvrt hodiny dřív, abych neobtěžovala. Jenže jsem se zastavila ve foyer. Zas jsem všechny postavila. Omlouvala jsem se. Jediný pán řekl:

- Ale mně je to příjemné, když okolo mě jdete. :-)

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-21-ochotnici-svatba-upiru

Naši ochotníci hrají už asi deset let z doby, kdy tu režíroval a hrál herec Klicperova divadla Sklenář, jak víno. Jak profesionálové. Dobře artikulují. Mluví hlasitě. Nestydí se. Nekuňkají. Jsou přirození. Dělají vtipy. Bezva. Měli krásné kostýmy, působivou scénu. Skvělé režijní vedení od paní, kterou neznám.

Vtipné dialogy:

- Kdybyste věděla, jak jsem šeptal do nekonečna vaše jméno!

- Vy víte jak se jmenuji?

- Ne.

Půl desáté. Utíkám k autu. Doma rychle zatápím. Po desáté přijel vítěz dvou ze tří zápasů.

- Oni hrají dobře. Jsem spokojen, jak jsem hrál.

A já jsem spokojena se vším taky. Dokonce jsem se dozvěděla, že ležící osoba opět vstala. Radost. Mé prosby snad nevycházejí vniveč.

Dobrou noc!