Dnes se zrodil. A je krásný

Krátce. Dnes zážitek. Tři páry šikovných rukou a tři mozky začaly v deset ráno montovat kuchyňský ostrůvek. Do skoro šestnácti hotov, do šestnácti třiceti i varná deska… Zázrak zrodu hmoty. Kdypak se objevila myšlenka? Jak dlouho trvalo její zhmotnění?

Ráno si beru na poslech do postele telefon. Pohybuji se mezi spánkem a bdělostí. Telefon zvoní. Tichoučce oznamuji.

- Otevírám až v devět.

Na druhém konci se mužský hlas omlouvá. Cítím, že chápavě. 

Během dne volá ranní pán. Povídáme si. Smlouváme datum schůzky. Omlouvám se mu, že jsem ho ráno odbyla. Jak krásně reagoval. Naopak on mně se omlouval, že volal brzy. Prý vstává v půl páté a v půl šesté už pracuje. Chápu. Plně rozumím. Nesmírně příjemný rozhovor.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-10-rano

Nakrmit kočičky. Holky čekají. Hlavně slečna Žofie. Kočičí pejsík čeká, až vstanu. Krmení. Mlaskání. To jejich pokyvování hlavami při žvýkání masa. Miluji. Na chvilenku pouštím obě kočky ven. Za půl hodiny přijede truhlář. Obcházím zahradu. Sněženky nepřirozeně kratičké už vystrkují hlavičky. Nevidím to ráda. Touhle dobou mají být přikryté sněhem. Zachumlané v bílé peřině ještě chvíli spát.

Žofie se chce se mnou dostat do domu. Neví, kterým vchodem jdu. Čeká ze zvyku u francouzského okna. Beru ji do náručí. Pevně držím. Někdo na ulici promluvil. Mám co dělat, abych ji pustila na poslední chvíli do chodby domu.

Á, už zastavilo velké auto u domu. Pan Podolský. Občas o něm píšu. O tvořivém člověku. Dnes jsme si víc povídali.

Jdu je přivítat. Otevírám branku. Koncert začíná. Nosí do domu kusy varného ostrůvku. Dvířka, šuplíky, police… Vše pečlivě zafóliováno.

Ukazuji mu fotky vzduchotechniky, protože bílý chobot ční z dlažby. O tom jsme asi nemluvili...

- Včera jsem vám je poslala.

- Aha, v neděli neprohlížím.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-10-vzduchotechnika

Prohlíží dvě fotky. (Tady v odkuzu jsem připojila jeho vyřešení. Jeho skvělé umístění do hmoty ostrůvku. Ne – řešení truhlářů a LP. Ten to všechno měl v režii. Důležitá osoba v pozadí.)

Zatím je ráno. Odpovídá:

- Aha, budě problém. S tím ja nepočítal.

Vím, že on to vyřeší. Vůbec se neznepokojuji. Je to, jako když se vložím do rukou svého Petrouška. Nebojím se. On to dá. A on to dal. Luxusně. Dali to v týmu. Tleskám!

LP volá, že ještě pracoval, ale už vyjel z hor směrem k nám.

- V klidu, už skládají věci. jeď pomalu. Nespěchej. Máme předděláno ze včera.

A to bylo štěstí, že včera oba Petrové odstrojili původní ostrůvek. Zbyla jen z podlahy čnící hadice na centrální vysavač, druhá na odsávání smetí u linky a kabely elektřiny. Ušetřen drahocenný čas.

Obdivuji souhru mozků. Dnešní mladí řemeslníci by to rozumově nedali. Ne, nevěděli by; kudy a jak na to. Co dřív, kam co zapojit.

Průběžně dávám na FB obrázky. Radostné:

Štěstí. Lidi, to je koncert! Řemeslná dokonalost původního námořníka Černomořské plavby. Strčí do kapsy některé naše šolíchaly. Pracuje s masivem, s otevřenou myslí, tvůrčí originalita, rozum. Vždycky, když si to namalujeme nahrubo, řeknu, že vůbec nevím, co z toho vyleze. Dostanu odpověď krásnou čechoruštinou, že ani on neví. Má k sobě Vitalije ze severovýchodní U. Žije a pracuje, platí do našeho systému osm let. Proti tomu nemám nic. Nemají následníka. Totiž Češi chtějí plat, nechtějí myslet a fyzicky pracovat. Poklona až k zemi nad jejich prací a taky nad tvořivostí a pílí LP. Děkuji! Vesmíru, že tu mám řemeslníky a tvůrčí kreativce. Poradí si se vším. Souhra... První ráno - trubka z podlahy na centrální vysavač - s tím jsem nepočítal. Nu, a vše se rodí... A centrální vysavač funguje. Varná deska po 15 letech na středu pod digestoří. Jupiii. Vydělala jsem na to, to jen pro ty, kteří si myslí, že si válím šunky v důchodu!

Ptám se Vitalije, odkud je, proč je smutný. Pan Podolský si ho dobírá, že je jinak veselý, ale kvůli šéfovi, jako panu Podolskému – rozuměj.

Vitalij je tichý Ukrajinec. Ano, taky se mu nelíbí, jak se sem zadarmo nahrnuli jeho krajané, navíc z východní části, kde byl mír. Dostali všechno zadarmo. Když přijel on, musel všechno tvrdě vybojovat, zaplatit, nic neměl zadarmo. Přispívá do systému. Oni jezdí bez STK atd. 

Jeho žena lékařka. Dnes slouží v jičínské nemocnici. Do šestnácti musí vyzvednout dítě v Bělohradu. Malé prostoje, kdy se jede koupit rámeček k zásuvkám. Nebo čekáme na Péťu, až přiveze novodurovou trubku, zkracují realizační čas. Taky porady, kudy a jak na to. Nechávám v domě klid. Muži se soustředí každý na svou práci. Obdivuji Vitalije, který umí vytesat dlátkem potřebný prostor na kabely. LP tu je nesmírně potřebný. Převelice. Zapojuje jim vzduchotechniku a kabely; vymýšlí, jak je umístit tak, aby v ostrůvku nevadily. Všechno mají na centimetry přesně. Kde by nebylo místečko, vadilo by zásuvkám, ještě dlátkem Vitalij zvětšuje prostor. Dohadují se, které místečko uvnitř ostrůvku bude nejvhodnější na tlustý kabel varné desky. LP navrhuje uložit ho na jiné místo a ještě vyříznout díru do spojovací desky pro případ, kdyby se měnila varná deska.

- Poslouchej, ty seš jak šachista. Vidíš o několik tahů odpředu.

Tohle se mi moc líbí, že pracují s rozmyslem a zdravou myslí.

Přála bych si, aby lidi viděli pracovní pohodu, přesnost, rychlost, spolehlivost těch tří dnes. Jak se tu pracovalo v Československu, na Ukrajině, v Sovětském svazu, v  Maďarsku… Učiliště, odborné školy, gymnázia – vše bylo fční. Žádné prasárny, LGBT, satanistické prvky. Dnes mladí raději jdou otročit… Opouštějí zavedené živnosti po tátovi…

- Pane Podolský, máte nějaké následovníky?

- Ne. Už ne.

- Máte jen krajany nebo nabíráte i Čechy?

Jeho syn Andrej je vyučený lakýrník. Ale dnes tu není. Loni se podílel s Vitalijem na montáži naší nové postele.

- Měl jsem snad deset Čechů.

- Ale nechtěli pracovat, že?

- Nejdřív se ptali na plat. Chtěli třeba třicet tisíc, to bylo tak před deseti lety. A když jsem se zeptal, co umí, tak nic.

- Ach, kdo bude tohle krásné řemeslo vykonávat!

- Oni šli raději do továrny zdvihat palety, mačkat knoflíky na vysokozdvižném vozíku…

Okolo poledne pouštím šedesátky. Dynamické melodie prořízly ticho. Jasně vidím, jak se mění energie. Dlouho jsem nechávala jen ticho. Mezitím jsem chodila kontrolovat kočky. Žofka se strachy připlácla pod gauč. Pokusila jsem se ji vytáhnout. Bylo to jak tahat kořen zubu. Donesla jsem ji na terasu na sluníčko. Ne. Tam nebyla jistá. Chtěla pod gauč. Občas si vyběhla na terasu na slunce a zas zajela dovnitř se sklopeným ocasem pod gauč. Asi ji děsilo vrtání a bouchání.

A jak jsem pustila melodickou chytlavou hudbu šedesátých let, bylo cítit radost. Totiž maličko tlačil časový pres. Vitalij:

- Kdyby Čech pozdě přijel do školky, tak to projde. Ale Ukrajinec?

- Chápu.

Pan Podolský mi svěřuje, že naučil svou ženu rusky. Ale tak dokonale, že ona má velikou slovní zásobu. Ona zná víc ruských slov, než on. Dítě v ruštině prospívá.

- Hlavně neříkej, že máš tátu Rusáka.

- Ne, ne, už nenazývám Rusy Rusáky. Asi deset let mám jiný pohled. Ten jejich příjezd k nám, vlastně ukrajinský příjezd v roce šedesát osm, to bylo milosrdné prodloužení o dvacet let mírového klidného života. Ale vy jste Moldavan. Tam se pěstuje sladké víno. Mluvili jsme o tom před deseti lety.

- Mám polské jméno. Poláky nemám rád. Narodil jsem se v Kazachstánu. Přijel z Moldávide a jsem Bělorus. Tak kdo jsem? Já vlastně nevím, kdo jsem.

Řehtáme se. Jdu luxovat. Vytírat. Celý den tu funguji jako luxovačka a vytíračka. Stále všude piliny, dřívka, kousky vykružených zásuvek. Slyším:

- Máme chytrý manželky. A to je nevýhoda.

Jsou vtipní. Inteligentní. LP je přemýšlivý. Vidím, že myslí i za mě.

- Udělám ti zásuvky i na druhé straně. Protože vím, že tady budeš mít plno zapnutých strojů.

Tetelím se štěstím. A oba si dozvukujeme, že to neřekneme Petrouškovi. Páč ten by řekl, že je to zbytečné. Razím heslo: Zásuvek není nikdy dost. Tu původní vodorovnou trojzásuvku musí dát svisle.

- Prosím tě, nebude ti vadit…

- Nebude. Vůbec nebude. Jen mi udělej vypínač na podlahu dole, a na vitrínu logicky nahoře. Abych nemusela přemýšlet. Doteď to bylo nelogické. Levý byl na vitrínu, přitom byl vzdálenější od ní, pravý byl na podlahu.

- Ale i vidlici budeš zapojovat trošku obráceně. 

Jede ještě koupit krabičku. Vrací se.

- Ty vole, já to kupoval ještě za devadesát, víš, za kolik jsem to koupil? Za sto devadesát.

- Ještě štěstí, že jsme skládek začali před dvěma let a chatičku že jsi loni dodělal. Já věděla, proč to ženu.

Občas se dívá na fotky ostrůvku a kabelů ze včera do mobilu, jak to tam bylo. Pak slyším, jak si polohlasně říká, kde který kabel… Sem tam zahudruje, že to musí ještě jednou vyloupnout. Hergot, proč to nefuguje. Myslí nahlas: 

- Ještě vyměnit kuchyň. 

- Ta ještě musí chvíli sloužit. Škoda, že jsem nebyla víc akční s tou dlažbou. Jak bys to dělal? To bychom odtáhli skříňky a dělal bys to po částech?

Pan Podolský zasahuje:

- Jak začnete odtahovat skříňky, rozsype se to.

- Ale to jde.

- Jak to jde?

- Odděláš sokly a dlažbu strčíš pod sokly. aby to nebylo vidět...

- Jo?? Tak příští rok. A chtěla bych takovou, jako máme v chatičce. Ta je moc krásná.

Večer přerovnávám nádobí z ostrůvku starého do nového. Celé přeorganizovávám. Mé přeplněné dvě zásuvky rozstrkávám do mnoha nových. Konečně mám místo pro utěrky. A do jedné si dám veškerá vykuřovadla… Jejka, kolik bílé šalvěje mám! Hojnost!

Petroušek vidí, jak je všechno srovnáno. Dívá se na ostrůvek:

- Ten je nádherný. To se ti povedlo. Musím uznat! Máš pochvalu. Je krásný!

Jé. To potěší. Škoda, že jsem nemohla od desíti do šestnácti a kousek dál, do půl páté, kdy už tu jen LP dopojoval, veškeré dění natočit vcelku. Byl by to dokument pro budoucí generace o práci, o řemesle, o dovednosti, o dorozumění mezi národy, o mezilidské komunikaci, o přátelství, o člověčenství.

Dobrou noc!