Dnes - slavný den. 74. výročí osvobození Rudou armádou

To byl dnes krásný významný den! Osvobození. Konec Druhých světových jatek - největších v dějinách lidstva. Mezi prací okukuji FB; TV Raptor, živé přenosy... Lezou mi oči z důlků.

Zahrada září. Krásná zeleň - dešťová. Překrásná. Svěží. Z okna pozoruji výšku hladiny v novém barelu. Petroušek ho vylepšil o čepovací možnost. Včera prý z něj odčepoval soudek vody. Hlavně, že má hračku. Hlídám trávu jak ostříž. Ať si hraje s vodou. Hlavně ne se sekačkou.

Pro kopřivu letím v dešti. Ptáci si mohou hrdla vyzpívat. Nedivím se. Už je netrápí mráz a sníh. Mají plné pítko. Hmyz. Zahnízďují. Déšť po nich sjede... Jediná hrozba: Micicinda. Ptáci si troufnou i do trávy. Nejraději bych v dešti pracovala na zahradě. Déšť mi způsobuje euforickou náladu. Jak se mění hodnoty a radosti. Ještě nedávno smrtící sucho. Radost. Zalito. V devět začínám. Milá paní. Za tři měsíce krásně přeformátovaná. Viscerály o jednotku dole. No, to je dost. Z devítky před třemi měsíci k sedmičce dnes. Stále se zlepšuje...

Telefon. Volá pán z reklamky... Drží nade mnou nějakou ochrannou ruku. Nechápu proč. Je mi to milé. Dává mi výhody. :-) 

Na WhatsAppu prohlížím videika a obrázky vnoučka v holínkách, v bundě a kapuci... Nádherně vymetá kaluže. Dupe do vody. Ještě štěstí, že je v jejich ulici rozbouchaná vozovka. Úroda děr. Využívá k cákaní a cachtání poctivě všechny kaluže. To jsem zbožňovala. Taky jsem musela šlápnout do každé vody. Někdy mi přetekla přes vrch... Tehdy ještě existovaly příkopy. Ó, tam bylo vody. Nesměla jsem, musela jsem. Voda byla silnější než mamčiny zákazy. Snaška obrázky podtrhla větičkou: Kdyz tak krasne prsi, museli jsme toho vyuzit. Tedy: Když tak krásně prší, museli jsme toho využít.

Stále prožívám intenzivně výroční den konce viditelného vraždění. Jak asi bylo mé mladé mamince. Od listopadu 1944 vdaná. Zachráněná od total einsatzu. To musela být euforie... Šest let před tím z habřinské školy pozorovala vjezd Němců do naší vlasti. Do dnes si to pamatuje. Po šesti letech mladá paní. V lednu osmnáct. Nemusela na práci...

Pouštím si PhDr. Vítovou z Aliance národních sil. Neměla bych takovou odvahu. Točila na veřejnosti lidi s transparentem, který mi nedává smysl. Hitler a Stalin - hákový kříž. Strůjci války. No, kdyby to byli mlaďáci, ale staří? Pamětnici se nestačí divit.

TV Raptor. Přímý přenos z nádherné Moskvy. Ta atmosféra. Klid, pohoda, bezpečí. Lidé jsou sdílní, milí, krásní. Nevidím tlusťochy. Jeden hošík recituje báseň - o válce. Jaký přednes! Pěstují recitaci. Hela Heclová a pan Kozák - upozorňují na důležitost přednesu - k tomu slouží recitace a zpěv.  Na chodnících stojí asi šest žen v rudých dlouhých šatech. Zpívají. Kousek dál - nějaký sbor. Zpívají. Všichni zpívají. Jdou dobrovolně klidnou chůzí. Nesou fotky svých dědů, strýců, babiček... Tolik mrtvých nad hlavami lidí se prochází sedmdesát čtyři let po vítězství Moskvou. Lidé sdílní... Na náměstí má přijít milion nebo milion dvě stě tisíc lidí. Nemohu se vynadívat. Vracím se v mysli zpátky. Nikdy jsem to tak neprožívala. Tolik lidí! 140 000 ruských vojáků pochovaných na našem území. Jeden pán ukazuje tatínka na fotce. Prošel Evropou až do Prahy. Chválí Prahu jako krásné město. Tady pán říká: To je můj táta. Byl na hranici s Litvou. Další pán: Toto je můj tatínek. Byl chirurg. Studoval Sorbonu. Prošel frontu jako lékař. Jé, přímý účastník - staříček. Líčí, co prožil, kde bojoval, vesnice Prochorovka, Kursk... Je skoro hluchý. Dav okolo něj na závěr dává hlasitý hold. Á, tady se rozdává voda. Rozhovory s mnoha lidmi. Náhoda - hokejista Fetisov. Unikátní! Dávám přenos na oči na FB Vladimiru Osyčenkovi - umělci, muzikantovi, šéfovi orchestru v Soči. Před dvěma lety mě napadlo, nalézt ho na FB. Nedařilo se. Hledala jsem Voloďu. Vladimir je jeho jméno. Žije v krásném městě Soči. V překrásném městě... 19.7: před dvěma lety v deset večer věším prádlo. Zvoní WhatsApp. 

- Irena, ty doma?

- Da.

- Minutočku. Pozvoňu.

A pozvonil. Orchestr v Soči  mi hrál asi tři sloky happy birthday. Nevím, co jim nakukal. 

Jen vložím odkaz na přímý přenos oslav v Moskvě - hned mi naskočí pozdrav:

- Ирена!Здоровья,благополучия, счастья и мира на земле!!!

- Ireno! Zdraví, prosperitu, štěstí a mír na zemi!!!

Nevím, jak se na FB nastaví azbuka. Aspoň mu tam hodím foneticky větičku v latince...

Pracuji a sleduji u toho přenos. Jeden člověk drží obrovský pytel na úklid odpadků... Nemám slov. Zírám... Zírám i nad sebou. Doma vychovávána protikomunisticky. Omezovali mě ve studiu. Musela jsem dálkově - velmi náročné. Dnes vzdávám hold velkému slovanskému bratru. Skoro každý nese nad hlavou obrázek padlého ve válce...

Dnes nejedu za maminkou. Dnes v poledne jsem si dojela do optiky pro zakázku. Beru ji zpět... Nezaslouží si mou energii a mamčiny peníze. Mladá příjemná dáma mi ochotně vydává recept, zálohu... Dvakrát pronese:

- Já nevím, co se tu přihodilo.

Jen já vím. Nic. Cítila jsem neúctu, neochotu. Odhadmo změřit rozteč panenek. 31 nebo 32 mm. Asi na tom nesejde. Ale! NE.

Nákup. Nic nepotřebuji. Ovoce. Dávám si pozor - Španělsko, Španělsko, Španělsko... Česká republika... Hroznové víno z České ještě neprezentují. Ačkoli nově vycházející ze škol by jim na to skočili. Nemají tuchy, kdy dozrávají jahody, kdy borůvky, kdy maliny, kdy hrušky, kdy jarní cibulka... :-) Jako belgické hrušky Comerce s nápisem: Země původu Česká republika, nová sklizeň. V dubnu. Drzí nebo blbí? Další dny už se změnily na hrušky belgické...

Užívám dům, zahradu, život v ní. Micicindu a Petrouška, světlo mého žití. Odjíždí na tréning... Pracuji. Zas se mi nechce. Zítra páteček :-) A víkend :-)

Měla jsem dnes slavnostní náladu. Opravdovskou.

Dobrou noc!