Dnes společně Anděl, Zahrádky, Smrk a zpátky

Budík. Tma. Kousek po šesté. Dnes překvapím Péťu. Odjel si nechat spravit píchlou duši nebo kolo. Nevím. Šup, šup. Dnes se na kamna vykašlu. Prvořadé jsou naši tři chlupatí strávníci. A pak koupit skipas. Jo, vono se řekne semenec, ale zobej ho z internetu. My staří stále v přískocích dýcháme na záda mladým. Už jen slova. Termíny. Ano, za dekády amerikanizace ledasčemu rozumím. Ale!! Sedám k ntb. Pochopila jsem, musím se registrovat. Vybrat skipas - kde. Otevírám stránku. Skiareály, webkamery, ceník... Hledám očima. Celoresortové skipasy, areálové skipasy Černý Důl, Velká Úpa 2022-23, areálový skipas Svoboda nad Úpou. Chci celoresortový. To dá rozum. Černá hora - Pec pod Sněžkou. Skipas pro celou rodinu. Vyzvednutí nosiče v automatech sKiosek. Píšu.

- Lindi, potřebuji si koupit skipas.

Hned volá. Radí. Jenže:

- Mami, voláš v nejnevhodnější dobu. Jedu do Phy.

Základní rady. Nejdřív zaregistrovat. Jak Petoruška? Zaregistrovat zvlášť? Už, už vyplňuji Péťův mail. Ne. Ireno, počkej. Ne, to musí jít jinak. Zaregistrovat člena rodiny. 

- Peťuš, pojď mi poradit.

- Jdu si pro brýle.

Myslím, že si budu muset poradit sama.

Intuitivně k postupuji po krocích. Přidat člena rodiny. To je ono. Tak teď - košík. Vyber Junior /senior. Ty bláho, mám je tam pětkrát. Aha. Kdepak se to maže... Křížkem. Ok. Nemám tam nic. Znovu. Junior/senior dvakrát. Na dnešek. Nezapomeňte si vložit... Aha, za padesát pro každého kartičku. Ok. Vkládám.

- Peťuš? Mám to dobře spočítáno? 980+50x2. Celke 2060?

- Chybí ti tam ty dvě kartičky po padesátce.

- Už to mám.

Platím. Možná půlhodiny zábavy s ntb mě zdrželo. Začínám být vzteklá. Zrychluji krok. Ale Petroušek ne. Ten nezrychlí. Nachystala jsem sobě sklenku s vodou a pytlíčkem Immune busteru. Jemu také. Můj pytlíček vysypán do vody.  Připraven k vypití. Jen se otočím. Jeho pytlíček taky vysypán. Ale ne v jeho skleničce. V mé. Zuřím.

- Ty jsi slepý?

- Ježiš, tak jsem si vzal svou. Já na tu novou nejsem zvyklý.

- Tady jde o to, že jsi do mé dávky nasypal tu svou.

Ok. Mixuji sportovní výživu s sebou. Vařím horkou vodu do termosky na náš thermojetics. Balím bágl.

- Naložím auto. 

- Jen lyže a hůlky. Pak ti dám další. 

- A kam jedeme?

Bože!

- Do Jánek.

- Ale kam jedeme?

- Najdeme si někde cestou do Pece zastávku ski busu.

- Ale proč?

- Aby nás autobus odvezl nahoru do Jánek.

Myslela jsem, že mám talent na vysvětlování. Nemám.

Sbalen velký báglík, kdyby bylo potřeba někde kus jít. Malý báglík na termosku, vodu, svačinky, lifto off. 

Jedeme. Zamračeno. Mám zamračeno v sobě. Proč se ptal, kam jedeme? Chjo. Temná obloha. Na obzoru fotím borovičku s posedem. První obrázek. Temný. 

- A kam jedeme?

- Buď do Maršova nebo do Temného dolu.

Před Trutnovem štrúdl aut.

- Peťuš, vezmeme to okolo Lindy. Projedeme do Trutnova na kruháč.

Obracíme auto. Jedeme tou hnusnou ledovatou cestou, kterou jsem jela minulý týden. Jen stopy už nejsou ledovaté. Chytli jsme neumětela. Jede jak hlemýžď.

Podvědomě tlačím nohu k podlaze.

- Vem ho!

- Tady nemůžu.

Ježíši, traktor s hnojem. Ještě se mu kouří z korby.

- Já jsem myslela, že v půl deváté už budeme na parkovišti. To jsem ještě mohla spát.

Projíždíme Trutnov. Mladé Buky. Naše padesátka.

- Peťuš! Víš kolik tě to stálo.

Na padesátce by spěchal. Svoboda na Úpou.

- Vidíš, tady jel před týdnem modrý.

Maršov.

- Hele, támhle stojí lyžaři. Zahni. Zaparkujeme. Rychle!

Nazouvám rychle přezkáče. Natahuji chránič na páteř. Kuklu, přilbu. Lyžaři stále na zastávce. Spěchám. Balím malý báglík. Boty necháme v autě. Šup. Mladí na zastávce dávají info. Už jely dva, ani jeden nezastavil. Plné. Petroušek se ptá:

- A proč my nejedeme rovnou na Černou horu.

- Kvůli parkovnému.

- Jo kvůli parkovnému? Ty nemáš stovku? To seš tak chudá?

Co bych mu tak hodila za odpověď?

- Ne, jsem hamižná.

Přecházíme přes cestu k autu. Jedeme na Černou horu. Závora. Lístek se satanským kódem. Místo.

- Peťuš, tady máš na střeše rukavici.

- A druhá zůstala na parkovišti v Maršově.

- Ježiši, vždycky vozím dvoje rukavice. Někde půjčíme.

Vytahuje pracovní.

- Peťuš, okoukni, kde až odpoledne budeme vyjíždět, zaplatíš.

- Já to mám zaplacené.

- Nemáš.

- Jo nemám. To se pak zeptám.

Vidím sKiosek. Beru lyže. Jdu z něj vydolovat naše ski pasy. Stojí tam Polák.

- Prosím, jak se to dělá?

Vytahuji telefon. Mám připravený QR kód. Už ani nevím, jak jsem to udělala, ruku mi vložil dole na svítící okénko. Chvilku jsem počkala. Vylezl jeden, vzápětí druhý ski pas. Tak to bychom měli. Uf. Jdu se zeptat do půjčovny na rukavici. Nikde nikdo nemá. Jdu do prvního patra na WC. Vracím se dolů po schodech. Ty vorle! Dvě stě lidí se sem nahrnulo. Beru lyže.

- Peťuš, tam psali něco, že se vyhneme frontám. 

Obcházím mraky lidí, kteří tu ještě před chvílí nebyli. Vyklusala schody. Péťa mě dohání. 

- Prosím tě, já nemohu dýchat. Ty letíš. Tys´ předběhla dvě stě lidí.

- Já? Já jsem ráno četla něco o ušetření fronty.

Ptám se paní přede mnou.

- Tady jsou všichni on line.

- Aha. Ale já jsme před týdnem viděla, jak obsluha pouští lidi přes řetízek.

Je mi to srdečně jedno postupujeme k vagonům. Během deseti minut jsme u kabinek.

- Tam se nevejdeme. Musíme si tam lyže uložit sami.

- Nemluv, tragéde. Jdeme. Lyže nám tam vsune obsluha.

- Hele, slunce!

- Petroušku, my jedeme do slunce!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-02-15_Janky%2C_Cerna_hora%2C_Pec%2C_Janky%2C_domu/

Konečně klid, mír, pohoda. Devět hodin a pět minut jsme nastoupili. Za chvíli nás objímá azuro.

- Tak co máš v plánu teď?

- Tak Peťuš, já bych si myslela, že bychom si mohli vyzkoušet sjezdovku tady na Černé hoře, až nás to omrzí, přesuneme se do Pece.

Jezdíme. Dole pod sjezdovkou je bílé moře. Normálně hladina mraků. Vystupují z ní modré vrcholky. Fotím. Pokud na to neupozorním, nikdo inverzi nepozná. Vypadá to jako protikopec. Sjíždíme na Andělu několikrát po různých zatáčkách. Vznášíme se. Bezva. To je ono. Upravená rovná široká trať. Nikde nikdo. Kouzlo. Kocháme se.

- Nemůžeme zůstat tady?

- Nemůžeme.

To je Péťa. Tradicionalista. Něco se naučí. Už se toho drží. Já ráda objevuji, očichávám nové možnosti, pokrok nezastavíš. Vyjíždíme nahoru. Neznáme jízdní řád. Jen odhadmo jsme si zapamatovali něco okolo poledne?

- Hele, je tam skibus.

- Peťuš? Jogurt a tvaroh, skibus a rolba.

- Ale je to modré. A je to jedno.

Řehtáme se. Jsem moc šťastná, že mohu zprostředkovat zážitek. Raduji se, že je teplo. V lese tvrdý sníh. Že jsme tady. Že jsme svobodní. Že si to můžeme dovolit. Že se hýbeme. Že je MÍR. No, takové triviálnosti. Než doklušeme k rolbě, je plná. Neva. Jsem za turniketem. Petroušek se vrátil za něj. Nevím vůbec kudy. Ale je za sítí. Najíždí nová rolba.

- Peťuš!

Kam se poděl?

- Peťuš!

- Jsem tady. Nechce mě to pustit.

Já bych oběhla síť. On to řeší jinak. Podlezl podavač turniketu. Řidič nám ukládá lyže. Sedáme. Řehtám se. Jedeme. Nádherný den. Překrásný. Absolutně kouzelný. Pohled na inverzi vyměňujeme za bílé namrzlé smrky. Vystupujeme. Vysílač. Tam pracoval synovec Maca Friče. Prý ještě žije. Povídal v létě pracovník, který nás s Lindou vysílačem provázel.

- Hele, bernardýn.

- Kde máte soudek?

Paní s překrásným bafanem vykráčela od Černé boudy. Milá. Nechává fotit děti s touhle obrovskou psí maringotkou. Skútr čeká, až si připneme lyže. Jé, za ním se drží dvě děti. Táhne je asi nahoru na Černou horu. To je super.

A my sjíždíme. Sněžka stále před námi. Černá bouda. Přede mnou plouží nějaký začátečník.

- Pozor, opatrně vás předjedu. Nelekněte se!

Svištíme k pruďasu. Tam je myslím pod ním Václavák? Teď v zimě nemám čas si číst ukazatele. Jedeme dál. Zbývá poslední kratičký kopeček k rolbě. Už tam čeká. Odepínám lyže.

- Prosím tě, my jsme profrcali času. 

- Ale tobě to nevadí, viď? Milovníku hor! :-)

- To jako půjdeme pěšky?

- Ne, můžeš klusat s lyžemi na nohou. Já si těch padesát metrů vystoupám. Támhle už čeká rolba.

- Rolba nás veze okolo Kolínské k Pražské. Vystupujeme. Tady už sjedeme k Smrku. Pohodlně. Rychle. V létě se to jde hodinu, ještě hodinu...

Máš štěstí, že jsme chytili tak krásné počasí. To není možné. Dole to vypadalo na déšť.

- Peťuš, lidi píšou, jak u nich prší, je zamračeno.

Jedeme okolo Žižkovy boudy ke Smrku.

- Dal bych si kafe. Tebe zvu, na co chceš.

Myslí si, že se stavíme u takového okýnka ve stínu...

- Jo, díky. Tak vyjedeme na Zahrádky do Segafreda.

Božské. Ve frontě navazujeme hovor s dvěma hezkými maminkami. Dcera mi ukazuje v mobilu jízdní řád ski busu.

- Mějte se krásně!

Nahoře se tentokráte uvelebíme venkunna slunci.

Šedovlasému pánovi - obsluze - říkám, jestli mu vyřídili, že ten zázvorový čaj s mátou byl vynikající.

- Nevyřídili. Ale támhle ta paní na konci pultu ho vymyslela.

- Jdu jí složit hold!

Je polichocena. Protože mně zázvor moc nejede.

- Víte proč? On se ten čaj pije teplý. A vy doma asi strouháte na struhátku.

- No, na česnekovém. A to je příliš silné.

Jsme na řadě.

- Jedete zase z Jánek?

- Jak si to pamatujete?

Ještě venku se Petroušek diví.

- Jak si může pamatovat v tom množství lidí tu informaci?

- Víš proč? No protože na mě se nedá zapomenout, víš?

Přitaká na souhlas. Významně. No jo, zlobím. Ale roztomile zlobím. 

Rejdíme Zahrádky. Vracíme se na Smrk.

- Tak ještě jednou.

- Peťuš, máme čas ještě dvakrát.

- Jak to trvá dlouho dolů na zastávku?

- Asi dvě minuty.

- Ty poslední. Přesun jsi říkala deset minut a trvalo to dvacet.

A není to jedno? - si myslím. Nahlas:

- Peťuš, sjedeme to rychle a pak už fofrem na ski bus.

Jak řekli, tak udělali. Na konci sjezdu: Slow. Zpomal. Pak i bliká světlo: STOP.

Opatrně, protože tu drandí skútry z bud. Červený už tam stojí. Vystupují z něj lidé. Jdu se drát dopředu. Aby nás tu nenechal. Už jsem v autobusu. Péťa si v klidu stojí před dveřmi. Valím na něj oči.

- Prosím tě! Nastup! Ať neodjedu sama. Nemám klíčky od auta.

Stojíme. Na sedadlech se rozvalují Germáni. Byli rychlejší. Hluční. Panovníci světa. Nějaké gentlemanství - ne. Ve Velké Úpě hodně lidí vystoupilo.

- Peťuš, řidič vždycky vykřikuje, že za ním jede ski bus do Velké Úpy a tady jich tolik vystoupilo.

- Já jsem mluvil s učitelkou, ta povídala, že má ještě osm lidí venku.

- Aha. Jdu si sednout.

Autobus nás ze zamračeného Maršova a Svobody vynesl zas do slunce a modré oblohy v Jánkách. Na parkovišti se odmaskováváme, pijeme sportovní výživu.

- Peťuš, jdi se někam zeptat, kde se platí, jak donutíme zdvihnout závoru.

Odešel. Přišel.

- Támhle, vidíš? Tam přiložíš kartičku.

- Jak jsi to věděl?

- Byl tam kluk a poradil mi. Vylezl tenhle doklad.

Teď ještě vymotat se z parkoviště. Společnými silami to dáme. Péťa přikládá doklad o zaplacení. Nic.

- Peťuš, přilož tady ten satanský znak.

- Jak by to jako mohlo fungovat? Ten mi to vyplivlo ráno.

- Tak, že si to ke kódu spárovalo tvou platbu. Říkals´, že to chvíli žvýkalo.

- No jo, funguje to. To je mi záhadou.

Mně ne. Chápu to. Petroušek nevěří na UI. Tak ji dnes viděl v praxi. Sjíždíme dolů do tmy. Snad začne i pršet? V Bucích na rozcestí sanita. Havárie.

Cestou jsme potkali hasiče, policii, záchranku, znovu policie, požárníci, sanita. Petroušek napočítal sedm vozidel. Nevíme, kam se přemisťovali... Co se kde přihodilo.

- To jsme si to hezky užili. Děkuji ti, žes´ mě vzala s sebou.

Chechtám se. I já děkuji, že jsem si užila dne s ním.

Volá pošťák. Vezou mi dva kousky. Kam to dát?

Paní je šikovná. Na rohu ulice našla sousedku. Přibržďujeme. Nabíráme od ní krabice. Kočky nás vítají. Jsme zas doma.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-02-15_Vitaci/

- Nakrm kočky. Vynosím auto.

Nádherný den!

Večer:

- Peťuš! Já jsem ještě hodně stihla podělat.

- Seš šikovná!

- Dvě prezentace, dvě nové. 107 a 100 kg.

- To byl asi pohled na dědka plesnivýho. Třicet let starý lyže. Montážní rukavice. No prostě frajer.

- Petroušku, tak to nevidím. Jsme dva odvážlivci, společně jsme šikovní. :-)

Deset hodin. Petroušek se přemisťuje... Půl jedné. I já. Dnes jsme dostali do těla. Krásně! Ten den nikdy nezapomenu. S Petrouškem a s inverzí.

Dobrou noc!