Dnes už zas ano

Před nedávnem jsem si pustila něco z Troshcastu. Už vím, o houbách to bylo. Mladý muž zpovídal houbovou odbornici. Ještě jsem nedala odběr. Okno Troshcastu na mě vyskakuje. Pod psaním poslouchám o generacích X, Y, alfa…

https://www.youtube.com/watch?v=yf5UMQUY194&t=2984s

Hm. Věda. Nesmírně zajímavá. Proč jsou jednotlivé generace jaké jsou? Staří mají znalost, zkušenost. Mladí jsou sedmkrát rychlejší než my. Pouštějí si videa ve zrychlení. Na danou generaci má vždycky vliv ta předpředchozí. Milníky – přechod mezi socialismem a kapitalismem. Počítače. Tvorba videí. Změna významů - tým, komunita. Poslední generace má každých pár let ránu do hlavy. My (Baby boomers) jsme si žili v jistotě bez otřesů. Ale zažili jsme nově televizi, magnetofon, internet, tlačítkové mobilní telefony, skyp, smartphony, sociální sítě, AI. Která z generací zažila takový obrovský technický pokrok a musí se ho učit? Generace Z se narodila se smartphonem v ruce. Generace X a Baby boomers zažili analogovou dobu. Ještě si pamatují její výhody a umějí to přenášet do doby digitální.

O nás rodiče nevěděli. Neměli nás pod mobily. Nebáli se o nás. Nevozili nás do školy. S rozsvěcujícími lampami jsme přišli domů. U nás konkrétně to bylo se zvoněním klekání na kostelní věži v osmnáct hodin. Naše generace byla vystavena největšímu technickému pokroku. Museli jsme se naučit nejvíc technických novinek. Není generace špatná a dobrá. Za nás když přišel ředitel do třídy, byla to autorita. Dnešní generace nectí. Nemusí.

Baby boomers jsou lidé, kteří zažili nejvíc technických novinek. Musí se přizpůsobovat nejvíce technickým věcem. Naučit se obsluhovat skyp, počítače, telefony, virtuální kanceláře…

- Geerace Z, pojď se učit od generace Baby boomers to, co oni umějí. Jak se přizpůsobovat věcem.

- Generace Baby boomers, zeptej se,  jak mám dnes využít AI, abych si urychlil to, na co jsem byl celý život zvyklý? 

Je to jen další technický pokrok. Dalším krokem je povaha člověka – jestli je ochotný se učit nové věci. Jestli neřekne – takhle jsem to dělal třicet čtyřicet let a budu to tak dělat do konce života, protože takhle mě to naučil můj mistr, můj otec, můj děda.

Tichá generace 1925-1945

Baby boomers – 1946-1964

Generace X 1965-1980

Generace Z 1997-2012

Generace alfa 2013-2024

Zajímavé povídání. Ano, mladí nás kádrují. Proč? To je právě v tom pořadu. Není generace jen dobrá a zlá. Každá generace má co přinést. Jsou jen jinak adaptované na dobu, do níž se narodili.

Už neděle? Jak to letí. Ráno se nemohu hýbat. Bolí mě celé tělo. Ach! To jsem se v pátek upracovala na technické. Štěstí, že jsem včera odpočívala. Vracím se do postele. Dávám si na Zapperu frekvenci křeče. Včera mě chytaly. Osvětluji si červeným světlem Zepter bolavá místa. Usínám.

Dnes nás pozvala Linda na ovocné knedlíky. Pomaličku se rozjíždím. Člověk neví, odkud má začít. Myju, blýskám, leštím technickou. Z mé pracovny a z ložnice mizí krabice.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-08-16-na-ovocne-knedliky

Ješiši! Už je třeba jet! Na papírku mám poznámku - vykopat mahon. Vyrýváme novou rostlinu. Pic. Ona je propojena kořenem s hlavní rostlinou. Ta tuhle. Taky rýč kořen přetnul. Tak tuhle… Měla bych vzít skleničky na přesnídávku. Linda zpracovává jablka. Ach, chci si z nich vyrobit ocet.

Ochladilo se. Spadlo pět kapek.

- Bude pršet.

- Nebude.

- Ale zítra bude.

- Ale dnes zalijeme. Nemůžeme nechat kytky vyprahlé.

Cestou maličko prší. Jen takový trapný náznak deště. Nad Kocbeřemi semafor. Pracuje tu, přeženu-li to, jeden člověk na budoucí dálnici. Hlavně že je les vykácen už asi dva roky. Obnažené kameny. Smutný pohled. Vysokánský jeřáb. Ne, to je stroj na hloubení jam. Zelená. Jedeme. Před Výšinkou míjíme v protisměru dvě auta. Jedno nedobrzdilo. To se nemuselo stát, kdyby. Tahle omezení, opatření, semafory, měření – to všechno ke zpomalení jízdy způsobuje karamboly. Zahlédla jsem mladého řidičce, jak si nešťastně přejel rukou přes obličej do vlasů.

- Peťuš, ať to byl ten nabouraný nebo ten, který boural, soucítím s ním.

Fronta se tvoří skoro do Trutnova. To je radost. Odbočujeme do divočiny. Linda je nervní; jedeme pozdě. Jsem polámaná. Opotřebovaná. Upracovaná. Nemám náladu na kecy. Po obědě šup domů.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-08-16-zofincina-maminka

Stavujeme se pro mléko. Linda ho zapomněla objednat. Milka má čtyři litry. Nemůže odlít, už tam stojí smetana. To vypijeme. Pobíhá tu kočička, koťata, kocourek. Milka nám ukazuje maminku Žofky. Na oplátku já jí zas předvádím na mobilu treperendu Žofii.

- Kolik teď bylo Žofce? Dva nebo už tři?

- Dva. Protože támhleta nosí pátá koťata. První rok dvakrát, Žofka byla v prvním vrhu. Pak ještě jednou. Loni jednou.

- A letos nosí už podruhé. Celkem pět. Aha. Ale naše Žofie je krásná stříbrná. Je hezčí než maminka.

- No, to v okálech měli krásného. Ten byl šedý do stříbrna. Ale asi ho dali vykastrovat.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-08-16-domu-pres-vesnice

Nakládáme sklenici s mlékem do kufru. Jedeme. Najíždíme na hlavní tah. Stojí tam kolona. Aha, to ti dva, jak jsme je viděli cestou sem, zastavili provoz. Potěš! Stahuji okýnko. Vyjednávám si s řidičem na hlavní, jestli nás pustí včlenit se. Chceme odbočit po asi stu padesáti metrech po směru do vesnice; sjet z téhle ucpaniny a vzít to domů jinudy. Ano. Svoluje. Když se had nehýbe, navrhuji, že se vrátíme k Trutnovu a najdeme odbočku tam. Zajedeme si, ale pořád to bude výhodnější. Řidič nám ukazuje, že můžeme vyjet vlevo do protisměru. Nic nejede. No jo, jenže z našeho směru napadlo toto řešení i další auto. Zastavil na poslední chvíli, když nás viděl. A na hlavní proti nám jede dodávka. Řídí maminka. Vedle ní dvě děti. To je radost. Couvá. Zařazuje se. Volno.

- Tam, jak se vždycky kocháš Sněžkou, za tím místem budeme odbočovat.

Tak se i stalo. Vracíme se tři kilometry do vesnice, kde jsme původně chtěli být. Tady je aut! Každý, kdo to zná, vyhnul se mrtvé mnohakilometrové koloně.

- Jé, už vím, kde jsem.

- Tudy jezdíš z borůvek.

- A támhle za tou kapličkou níž zastavím na špendlíky.

Auta jezdí jak bláznivá. Co to je? Ten za mnou je nalepený, odbočuji; raději úplně sjíždím ke hřbitůvku. Uhýbám z cesty. Nabral by mě.

- Co to je dnes za energie?

Doma Petroušek objevil spadlý velký květináč s ibiškem. Další velký květináč spadnul z dekoračního kola. A ještě jeden.

- Na autě mám vrstvu divného prachu. Ta tu prve nebyla. Jestli si to chceš nabrat...

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-08-16-vodive-kovove-piliny-v-prchu-z-nebe

Jdu si prach stěrkou nabrat na papírek. Zkouším pod papírem jet magnetem. Neviditelné kovové piliny reagují. Co to je? Co to tu bylo, když jsme nebyli doma!

- Jdu zalévat. Zaliju to, jak umím.

Já rovnám technickou, omývám, smýčím, vyrovnávám. U sebe věším obrazy. Konečně se tu uvolnilo. Pozítří sem nastěhuji oblečení z ložnice. Poslední místnost. Pak už jen spíž a technické WC. Celý dům bude hotov, vybílen, vysmýčen, krásně vymalován. Ó, děkujeme. Dva měsíce práce.

Venku bouří. Že by?

Tak zas zítra do roboty. U sebe vyrovnám skříňky… Štěstí, že konzumuji Herbalife, že mám Zapper, že mám Zepter, že mám mazání. Výživa a pohyb. Ale nepřehánět! Ireno, jsi opotřebovaná, dávej na sebe pozor…

Dobrou noc!