Dnes vysoko v oblacích. Na věži a na Výšince
Bude devatenáct hodin. Poslední bod programu dne krásný koncert Cantusu v muzeu – opustím. Ne. Nechce se mi už. Ze čtyř akcí jsem dala dvě fyzicky náročné. :-) A jsem šťastná.
Na dnešek na sv. Františka se toho sešlo. Prohlídka vodárenské věže. Hubertova jízda v Kuksu. Vlastivědná vycházka po místech, kde dřív žili němečtí lidé. Od 17 koncert písní Karla Kryla v kostele na Žďáře. Od 19 koncert Cantus v muzeu.
Ráno. A sluníčko! Dnes mělo pršet. Nevěřím radarům. Na půl desátou vyběhnout k vodárenské věži. Vražedná hodina. Ač vstávám v osm, ne, to nemohu stihnout. Je třeba zaparkovat pod věží. Stavím auto k Penny. Ireno, klusej! Běž! Poběhni. Dělej. Rychle!
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-10-04-vodarenska-vez-zevnitr
Mohla jsem jet kousek dál, zahnout do satelitního městečka pod věží. Ne, vybrala jsem si náročnější variantu. Klušu do prudkého kopce. Nemám čas si vyfotit vlakovou trať pod sebou. Cestou zpátky. Ještě přeběhnout pole s nějakou řepou. Mé růžové kozačky to odnesly.
Železobetonové vodárenské věže patří k dominantám měst i krajiny. Na jejich vzniku se podíleli významní architekti a renomované betonářské firmy. Dnes už většinou ztrácejí původní význam a čekají na nové využití. Co se týče tvaru, v meziválečném období věže vodojemů začaly dostávat funkcionalistický charakter strohých válců. Takový je i vodojem v Jaroměři, postavený v roce 1927-28 při budování vodovodní sítě. Architektonický návrh vodojemu pochází od architekta Františka Jandy (1886 až 1956), který byl žákem známého českého architekta Jana Kotěry. Jeho válcové věžové vodárny stojí také v Kouřimi, Poděbradech a v Bělé pod Bezdězem. Podobný je také postaven v Kolíně podle projektu vodárenského odborníka Jana Vladimíra Hráského (1857 až 1939).
Hodně lidí se přišlo podívat, jak vypadá dominanta města zevnitř. Zchátralá krásná stavba. Musela být přenádherná, když ji postavili. Narodila se právě tehdy, kdy přišla na svět moje maminka. Vodojemy a vodárenské věže přicházely na svět s rozvojem lokomotiv. Železné plátované, železobetonové, pak takové ty globusy. Některé stály jako bedla na jedné noze. Jiné byly ukotveny lany. Do těch se prý lezlo nohou po schodišti. Některé měly výtah. Naše kráska je ověšená vysílači. Rozhled z ní je kouzelný. Škoda, že ranní slunce omezovalo focení. Zajímavé, jak člověk nemá z ptačí perspektivy představu, kde se co nachází. Městečko pod ním se zdá mrňavoučkované. A co je to támhle za komíny? A kde je náměstí? Jo, tamhle je hlavní průtah městem. Támhle obzor stráží věž pevnostního kostela našeho souměstí. A támhle je vidět eskapádu nad Labskou stezkou...
Kochala bych se do večera. Je třeba ochoz uvolnit pro další zvědavce. Opatrně se spouštím dolů. Už nejdu po poli, ale procházím mezi vilkami u nemocnice; v ní naposledy vydechl můj tatínek v listopadu 1959. Dolů k Penny k autu. Cestou mě zaujal dům, kterého jsem si v životě nevšimla. Nádherný tympanon. Okna zmrzačená plastovými náhradami. Koruna nevkusu žaluzie. Míjím Národní dům. Nároďák. Čaje mé sestry. Angels – koncerty kluků, kteří jsou dnes staříky nad hrobem. Pavel – bubeník, který tehdy zpíval svahilštinou. Taneční naší Ivy. A pak taneční moje. Plesy. Dnes – oprýskaný hnus. Město se téhle perly zbavilo hned po zrežírovaném plyšáku.
Domů. Petroušek s Honzíkem a nájemníkem dnes natahují nový plot v domečku u maminky; zničila ho naše stará třešeň při bouři na kraji června. Hotovo. Ještě jsem to neviděla. Ale chystám jim oběd. Odlévám pro Honzíčka mošt. Šlehám šlehačku na jablkové nebe v hubě. Koláč z Křivoklátu. Chystám krabičku na výslužku. Popisuji kartičkami.
Jdu si vydrhnout ty své růžové krásky. Kupodivu po koupeli v sodové vodě jsou jak nové. Bezva. Děkuji.
Ješiši, půl druhé. Měla jsem v plánu Hubertovu jízdu v Kuksu. Ale Řád sv. Huberta už nekoná bohatou radostnou podívanou. Program ubohý. Sice je kulaté výročí. Možná se letos pochlapili. Ale ne. Letos vynechám. Směřuji na Výšinku.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-10-04-vlastivedna-vychazka-na-vysince
Sešlo se tam asi třicet lidí. Parkoviště plné. Spolek s hezkny dvojsmyslným názvem NaŽďár pořádá vlastivědnou vycházku po okolí Výšinky, Hajnice, Žďáru. Pro mě naprosto všechno cizí lidé. A tak příjemní. Milí. Nádherná přátelská atmosféra. Tady mi je dobře. Vyrážíme kousek od Výšinky, kde nám paní Zuzka ukazuje v dáli domy, které nejsou nebo v nichž bydleli Němci. Provozovali čalounictví. Hospodu. Ukazuje fotky náhrobku posledního německého hospodského. Fotka staré blondýnky, která je momentálně v Hamburku v nemocnici. Tihle lidé, ač divoce vyhnáni, posílali dary do své rodné vesnice. Hodně domů zmizelo z povrchu. Reset. Tady na první zastávce se dozvídám, že tah na Krkonoše byl nově až někdy v 19. století. Do té doby se jezdívalo po stezce přes Hajnici po staré cestě. Po stezce se vozil jantar… Koukám na fotku rodičů a dvou malých dětí vyfocených na cestě před hospodou Výšinka. Měli tu dvě hospody. Fotka na nové cestě. Prý už tehdy byla jakžtakž vyasfaltovaná. Tudy dozorci v únoru 1945 hnali 1200 žen. Polovina nepřežila. Pohřbeny v hromadných hrobech. Nějakému sedlákovi nakázali, aby na vůz nakládal mrtvá těla a svážel je na jedno místo. Malý šestiletý německý kluk vzpomíná, že vyběhl ven. Viděl dlouhý zástup málo oděných divných lidí. Byl únor. Ještě se držel sníh. Zapáchali. Dozorci řvali, že kdo jim podá vodu, chleba, cokoli – bude zastřelen. Další svědectví dítěte. Uvedl, že to bylo v březnu. Byl malý. Nějaká žena ho prosila o vodu. Vylekal se. Ustoupil. Pak slyšel rány… Zastřelena. Hrůzostrašný pochod šel touhle cestou, kde dnes sviští auta na Krkonoše. Prý snad se tu říkalo Na Ženské bídě… Paní Zuzka neví, jestli tu měli bordel.
Přecházíme přes cestu. Myslíte, že velké skupině lidí někdo zastaví?? Vynutila jsem si. Přešli jsme. Prohlížíme mapu, kterou si od oka namalovali Němci jako svůj domov. Paní ukazuje dopisy zajatce ze sovětské Suchumi. Nádherně dopisy ilustroval. Psal básně. Mezitím mu doma vyrůstala dcerka. Uviděl ji až v pěti letech. Vrátil se – kdy? Až asi v roce 1947 nebo tak nějak. Zajímavé vyprávění o místech, která neznám. Ač polní cestou, jezdí tu auta jak na Václaváku. Někdo vtipně poznamenává, že čekali, až přijdeme. Prý myslivci mají mecheche. Přicházíme k odpočinkovému stání. Paní Zuzka říká, že ji nazvala Bibenovou vyhlídkou.
- Biben? Vasil? Ten mě učil ruštinu na gymnáziu. Vždycky nás oslovil: Dorogije pitómci. A my se bouřily - pane profesore! A on odpovídal, že to jsou chovanci ústavu.
- No, nebo taky domácí mazlíček. Odkud jste?
Paní vypráví, jak našeho ruštináře a tělocvikáře tady před dvěma lety potkala. Prý mu žena nesla berle. Měli tu zaparkované auto. Miloval hory, lyže, pohyb.
- My když jsme se se spolužačkami šly podívat v červnu, kam půjdeme studovat, potkaly jsme na chodbě nějakého dlouhovlasého vysokého kluka. Elena se ho zeptala:
- Prosím tě, kde je tady ředitelna?
On ukázal. A klátil se dál. Po prázdninách jsme zjistily, že je to profesor.
Pokračujeme dál do vesnice Dubový Dvůr – Hajnice. Hezká osada. Končíme u kapličky. Támhle v tom domě se narodil budoucí páter. A protože neměl děti, rodinu, řekl, že své peníze daruje spolku. Koupili zvon. Zas vidíme fotodokumentaci. Šel s námi mladý vzdělaný pan učitel. Jeho maminka vezla na kočárku synka. Ten pan učitel nepatří ke generaci debilů. To byl potřebný člověk skupinky. Doplňoval informace. Kloubouk dolů. Pan Patrik Král tu před pěti lety umístil nový zvon se jménem Ferdinand Xaver, teď si nejsem Xaverem jistá – po páteru donátorovi. Mohli jsme si zazvonit. Na fotkách vypadá pan Patrik jako mladík. Dnes po pěti letech a dvou dětech sympatický medídek. Fotím se s ním. Ta fotka vedle je on. To jen aby bylo jasno.
Dozvídám se o divokém odsunu. Za půl hodiny se sbalíte. Třicet kilo. Paní měla čtyři nebo pět dětí. Nejprve ji odsunuli někam – kam. Do Chrudimi do školy? Za rok teprve do Německa. Do hladového. Jí se narodilo asi poločeské dítě už v Magdeburku. Nikdo neví, jak to bylo. Dva dny po odsunu.
- Magdeburk. To bylo NDR. To byli ti hodní Němci, že?
Lidi se smějou.
- Ano, ti stříleli za války do vzduchu.
Loučíme se u pastvin s elektrickým ohradníkem. Prý smíme po lukách. Dovolil majitel. A ohradník je vypnut. Oni pokračují přes louku na Žďár, my se s Lindou vracíme k autu. Klušu za ní. Nestačím. Pálí mě na plících po ranním klusu. Kdyby mě nevedla, ztratila bych se tu. A bála v lese.
- Hele, na pochodu smrti bys mě tu nechala zhebnout!
Jedu si ještě pro mlíčko k Milce a její krávě Malině. Mohla bych navštívít koncert v kostele ve Žďáře – písně Karla Kryla. Ten se jim nehodil. Jeho texty velice nadčasové. Proto musel umřít. Tuhle dobu by stejně nestrávil. Minu kostel, faru, školu.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-10-04-zofincina-maminka-ma-pet-kotat
Milka vykoukla. Fotím si koťata mámy naší Žofie.
- Máš už zmrzlé begonky!
- A to byly přikryté.
- A kam dáš ty bramboříky?
- Ty dám do chodby. A orchideje dám támhle na okno na slunce.
Obloha se černá. Jedu za Petrouškem. Volal. Lije. Míjím v Choustníkově hradišti pomník padlým z pochodu smrti v únoru 1945. Kolik let si říkám, že se tu zastavím. Už se to blíží.
Doma si povídáme, jak jsme strávili den. Prý se na plotě nadřeli od osmi do tří hodin. A já líčím, jak šla temnota způsobená válkou. Umírali Němci. Vyháněli obyčejné nevinné. Nejdřív Čechy. Pak Němce. Dějiny a politiku vedou psychopati. Nezajímá mě, jestli zvítězil Babiš nebo ta Fialová zrůda. Vykulené oko Ropušana vyklidí zrůdné ministerstvo vnitra. Co ten jejich Dozimetr! Odsoudí ho? Ale ne. Nebuď, Ireno, naivní. Ani pana profesora, který inkasoval 78 milionů pro barmské ženy. Nezajímá mě to. Jedeme z kopečka. Držme si klobouky. Začíná fičák. Volby ne. Ty nic nezmění. Jen se vyměnila stafáž.
Jan Tománek
Bude devatenáct hodin. Poslední bod programu dne krásný koncert Cantusu v muzeu – opustím. Ne. ze čtyř akcí jsem dala dvě fyzicky náročné. J A jsem šťastná.
Na dnešek na sv. Františka se toho sešlo. Prohlídka vodárenské věže. Hubertova jízda v Kuksu. Vlastivědná vycházka po místech, kde dřív žili němečtí lidé. Od 17 koncert písní Karla Kryla v kostele na Žďáře. Od 19 koncert Cantus v muzeu.
Ráno. A sluníčko! Dnes mělo pršet. Nevěřím radarům. Na půl desátou vyběhnout k vodárenské věži. Vražedná hodina. Ač vstávám v osm, ne, to nemohu stihnout. Je třeba zaparkovat pod věží. Stavím auto k Penny. Ireno, klusej! Běž! Poběhni.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-10-04-vodarenska-vez-zevnitr
Mohla jsem jet kousek dál, zahnout do satelitního městečka pod věží. Ne, vybrala jsem si náročnější variantu. Klušu do prudkého kopce. Nemám čas si vyfotit trať pod sebou. Cestou zpátky. Ještě přeběhnout pole s nějakou řepou. Mé růžové kozačky to odnesly.
Železobetonové vodárenské věže patří k dominantám měst i krajiny. Na jejich vzniku se podíleli významní architekti a renomované betonářské firmy. Dnes už většinou ztrácejí původní význam a čekají na nové využití. Co se týče tvaru, v meziválečném období věže vodojemů začaly dostávat funkcionalistický charakter strohých válců. Takový je i vodojem v Jaroměři, postavený v roce 1927-28 při budování vodovodní sítě. Architektonický návrh vodojemu pochází od architekta Františka Jandy (1886 až 1956), který byl žákem známého českého architekta Jana Kotěry. Jeho válcové věžové vodárny stojí také v Kouřimi, Poděbradech a v Bělé pod Bezdězem. Podobný je také postaven v Kolíně podle projektu vodárenského odborníka Jana Vladimíra Hráského (1857 až 1939).
Hodně lidí se přišlo podívat, jak vypadá dominanta města zevnitř. Zchátralá krásná stavba. Musela být přenádherná, když ji postavili. Narodila se právě tehdy, kdy přišla na svět moje maminka. Vodojemy a vodárenské věže přicházely na svět s rozvojem lokomotiv. Železné plátované, železobetonové, pak takové ty globusy. Některé stály jako bedla na jedné noze. Jiné byly ukotveny lany. Do těch se prý lezlo nohou po schodišti. Některé měly výtah. Naše kráska je ověšená vysílači. Rozhled z ní je kouzelný. Škoda, že ranní slunce omezovalo focení. Zajímavé, jak člověk nemá představu, kde se co nachází. Městečko pod ním se zdá mrňavoučkované. A co je to támhle za komíny? A kde je náměstí? Jo, tamhle je hlavní průtah městem. Támhle obzor stráží věž pevnostního kostela našeho souměstí.
Kochala bych se do večera. Je třeba ochoz uvolnit pro další zvědavce. Opatrně se spouštím dolů. Už nejdu po poli, ale procházím mezi vilkami u nemocnice, kde naposledy vydechl můj tatínek v listopadu 1959. Dolů k Penny k autu. Cestou mě zaujal dům, kterého jsem si v životě nevšimla. Nádherný tympanon. Okna zmrzačená plastovými náhradami. Koruna nevkusu žaluzie. Míjím Národní dům. Nároďák. Čaje mé sestry. Angels – koncerty kluků, kteří jsou dnes staříky nad hrobem. Pavel – bubeník, který tehdy zpíval svahilštinou. Taneční naší Ivy. A pak taneční moje. Plesy. Dnes – oprýskaný hnus. Město se téhle perly zbavilo hned po zrežírovaném plyšáku.
Domů. Petroušek s Honzíkem a nájemníkem dnes natahují nový plot, který zničila naše stará třešeň při bouři na kraji června. Hotovo. Ještě jsem to neviděla. Ale chystám jim oběd. Odlévám pro Honzíčka mošt. Šlehám šlehačku na jablkové nebe v hubě. Chystám krabičku na výslužku. Popisuji kartičkami.
Jdu si vydrhnout ty své růžové krásky. Kupodivu v sodové vodě jsou jak nové. Bezva. Děkuji.
Ješiši, půl druhé. Měla jsem v plánu Hubertovu jízdu v Kuksu. Ale Řád sv. Huberta už nekoná bohatou radostnou podívanou. Program ubohý. Sice je kulaté výročí. Možná se letos pochlapili. Ale ne. Letos vynechám. Směřuji na Výšinku.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-10-04-vlastivedna-vychazka-na-vysince
Sešlo se tam asi třicet lidí. Parkoviště plné. Spolek s hezký dvojsmyslným názve NaŽďár pořádá vlastivědnou vycházku po okolí Výšinky, Hajnice, Žďáru. Pro mě naprosto všechno cizí lidé. A tak příjemní. Milí. Nádherná přátelská atmosféra. Tady mi je dobře. Vyrážíme kousek od Výšinky, kde nám paní Zuzka ukazuje v dáli domy, které nejsou nebo v nichž bydleli Němci. Provozovali čalounictví. Hospodu. Ukazuje fotky náhrobku posledního německého hospodského. Fotka staré blondýnky, která je momentálně v Hamburku v nemocnici. Tihle lidé, ač divoce vyhnáni, posílali dary do své rodné vesnice. Hodně domů zmizelo z povrchu. Reset. Tady na první zastávce se dozvídám, že tah na Krkonoše byl nově až někdy v 19. století. Do té doby se jezdívalo po stezce přes Hajnici po staré cestě. Po stezce se vozil jantar… Koukám na fotku rodičů a dvou malých dětí vyfocených na cestě před hospodou Výšinka. Měli tu dvě hospody. Fotka na nové cestě. Prý už tehdy byla jakžtakž vyasfaltovaná. Tudy dozorci v únoru 1945 hnali 1200 žen. Polovina nepřežila. Pohřbeny v hromadných hrobech. Nějakému sedlákovi nakázali, aby na vůz nakládal mrtvá těla a svážel je na jedno místo. Malý šestiletý německý kluk vzpomíná, že vyběhl ven. Viděl dlouhý zástup málo oděných divných lidí. Byl únor. Ještě se držel sníh. Zapáchali. Dozorci řvali, že kdo jim podá vodu, chleba, cokoli – bude zastřelen. Další svědectví dítěte. Uvedl, že to bylo v březnu. Byl malý. Nějaká žena ho prosila o vodu. Vylekal se. Ustoupil. Pak slyšel rány… Zastřelena. Hrůzostrašný pochod šel touhle cestou, kde dnes sviští auta na Krkonoše. Prý snad se tu říkalo Na Ženské bídě… Paní Zuzka neví, jestli tu měli bordel.
Přecházíme přes cestu. Myslíte, že velké skupině lidí někdo zastaví?? Vynutila jsem si. Přešli jsme. Prohlížíme mapu, kterou si od oka namalovali Němci jako svůj domov. Paní ukazuje dopisy zajatce ze sovětské Suchumi. Nádherně dopisy ilustroval. Psal básně. Mezitím mu doma vyrůstala dcerka. Uviděl ji až v pěti letech. Vrátil se – kdy? Až asi v roce 1947 nebo tak nějak. Zajímavé vyprávění o místech, která neznám. Ač polní cestou, jezdí tu auta jak na Václaváku. Někdo vtipně poznamenává, že čekali, až přijdeme. Prý myslivci mají mecheche. Přicházíme k odpočinkovému stání. Paní Zuzka říká, že ji nazvala Bibenovou vyhlídkou.
Biben? Vasil? Ten mě učil ruštinu na gymnáziu. Vždycky nás oslovil: Dorogije pitómci. A my se bouřily – pane profesore! A on odpovídal, že to jsou chovanci ústavu.
No, nebo taky domácí mazlíček. Odkud jste?
Paní vypráví, jak našeho ruštináře a tělocvikáře tady před dvěma lety potkala. Prý mu žena nesla berle. Měl tu zaparkované auto. Miloval hory, lyže, pohyb.
My když jsme se se spolužačkami šly podívat v červnu, kam půjdeme studovat, potkaly jsme na chodbě nějakého dlouhovlasého vysokého kluka. Elena se ho zeptala:
Hele, kde je tady ředitelna.
On ukázal. A klátil se dál. Po prázdninách jsme zjistily, že je to profesor.
Pokračujeme dál do vesnice Dubový Dvůr – Hajnice. Hezká osada. Končíme u kapličky. Támhle v tom domě se narodil budoucí páter. A protože neměl děti, rodinu, řekl, že své peníze daruje spolku. Koupili zvon. Zas vidíme fotodokumentaci. Šel s námi mladý vzdělaný pan učitel. Jeho maminka vezla na kočárku synka. Ten pan učitel nepatří ke generaci debilů. To byl potřebný člověk skupinky. Doplňoval informace. Kloubouk dolů. Pan Patrik Král tu před pěti lety umístil nový zvon se jménem Ferdinand Xaver, teď si nejsem Xaverem jistá – po páteru donátorovi. Mohli jsme si zazvonit. Na fotkách vypadá pan Patrik jako mladík. Dnes po pěti letech a dvou dětech sympatický medídek. Fotím se s ním. Ta fotka vedle je on. To jen aby bylo jasno.
Dozvídám se o divokém odsunu. Za půl hodiny se sbalíte. Třicet kilo. Paní měla čtyři nebo pět dětí. Nejprve ji odsunuli někam – kam. Do Chrudimi do školy? Za rok teprve do Německa. Do hladového. Jí se narodilo asi poločeské dítě už v Magdeburku. Nikdo neví, jak to bylo. Dva dny po odsunu.
Magdeburk. To bylo NDR. To byli ti hodní Němci, že?
Lidi se smějou.
Ano, ti stříleli za války do vzduchu.
Loučíme se u pastvin s elektrickým ohradníkem. Prý smíme. A ohradník je vypnut. Oni pokračují přes louku na Žďár, my se s Lindou vracíme k autu. Klušu za ní. Nestačím. Pálí mě na plících po ranním klusu. Kdyby mě nevedla, ztratila bych se tu. A bála v lese.
Hele, na pochodu smrti bys mě tu nechala zhebnout!
Jedu si ještě pro mlíčko k Milce a její krávě Malině. Mohla bych navštívít koncert v kostele ve Žďáře – písně Karla Kryla. Ten se jim nehodil. Jeho texty velice nadčasové. Proto musel umřít. Tuhle dobu by stejně nestrávil. Minu kostel, faru, školu.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-10-04-zofincina-maminka-ma-pet-kotat
Milka vykoukla. Fotím si koťata mámy naší Žofie.
Máš už zmrzlé begonky!
A to byly přikryté.
A kam dáš ty bramboříky?
Ty dám do chodby. A orchideje dám támhle na okno na slunce.
Obloha se černá. Jedu za Petrouškem. Volal. Lije. Míjím v Choustníkově hradišti pomník padlým z pochodu smrti v únoru 1945. Kolik let si říkám, že se tu zastavím. Už se to blíží.
Doma si povídáme, jak jsme strávili den. Prý se na plotě nadřeli od osmi do tří hodin. A já líčím jak šla temnota způsobená válkou. Umírali Němci. Vyháněli obyčejné nevinné. Nejdřív Čechy. Pak Němce. Dějiny a politiku vedou psychopati. Nezajímá mě, jestli zvítězil Babiš nebo ta Fialová zrůda. Vykulené oko Ropušana vyklidí zrůdné ministerstvo vnitra. Co ten jejich Dozimetr! Odsoudí ho? Ale ne. Nebuď, Ireno, naivní. Ani pana profesora, který inkasoval 78 milionů pro barmské ženy. Nezajímá mě to. Jedeme z kopečka. Držme si klobouky. Začíná fičák. Volby ne. Ty nic nezmění. Jen se vyměnila stafáž.
Jan Tománek FB
Bojím se, že Českému národu není pomoci...
Covid - NO PROBLEM, Migrace - NO PROBLEM, Greendeal a povolenky - NO PROBLEM, Válečná hra - NO PROBLEM, Totální rozkrádání země a svobody - NO PROBLEM…
ANO + SPOLU o 4% VÍC než minule (jen přelité hlasy)
Piráti + STAN o 4% VÍC než minule
SPD + další strany - o 4% MÉNĚ než mělo SPD samotné - osobně nerozumím...
Stačilo! - totální výprask
Jediný nový černý kůň - Motoristé.
Malé pozitivum - Svobodní, PRO a Trikolora ve Sněmovně.
Uvidíme, co z toho bude...
Buď to zfalšovali, nebo jsou fakt lidi debilní úchylové.
- Peťuš, měla jsem v plánu ještě jet do muzea na Cantus. Ale mě už se nechce. Jo, mám tě pozdravovat od Lukáška. Bohužel, volal, když jsem nebyla doma.
- Buď doma. Už jsi toho dnes pochodila hodně.
Zatápím. Petroušek prý naplnil krabičku s Křivoklátským štrúdlem Honzíkovi po okraj. To jsem ráda. Upeču nový. Jablek máme požehnaně.
Teplo. Bude jedna. Unavená. Vyfoukaná. Ušlá.
Dobrou noc!