Dnes za slunovratovou atmosférou do pevnosti

Víkend. Odpoledne se půjdu podívat do pevnosti na vánoční trhy. Listuji FB. Sto prodejců. A co kdybych vyskočila a šla dopoledne! Petroušek slouží lidu. Tak rychle. Vymést kamna. Nakrmit ptáky. Uvařit polévku. Připravit brambory na páru. Jej, ještě kompot. Kočkám do misek. Sebe zlidštit. Snad mám všechno hotovo.

Mezitím se Linda jede podívat.

- Mami, já to jen proběhnu. 

- Lindi, já s tebou nejdu. Ty mě vždycky vylákáš, proletíš mezi stánky a já mám ráda pohodu, klid, všechno si prohlédnu, mluvím s lidmi.

Smějeme se. Je to tak. A vždycky se nechám vylákat. Dřív to bylo jiné. Naučila jsem ji chodit na vernisáže. Prohlížely jsme si obrazy, sochy, poslouchaly hudbu, mluvily o kultuře, s autorem. A nikam jsme nehnaly. Klid. Pohoda. Pamatuji, jak jsme se jednou v sobotu ploužily z vernisáže z muzea po Husovce. Už dávno jsme měla jít vařit. Vtom jel proti nám Petroušek autem. Z legrace nám hrozil. 

https://www.dotyk.cz/magazin/vimanas-30000401.html

Dnes má nastartované košťátko jak dávní předci vimany. Té nestačím. Já jezdím jak šipka, ale ona jako blesk.

Na chvilku se tu stavuje. Pusu! Jede. A já klušu nahoru. Nevzala jsem si rukavice. Mám někde nové krásné bez prstů. Ale kde? Jdu bez rukavic. Bez svetru. Zima vtíravá. Kráčím rychle.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-13-vanocni-trhy-v-bastionu-iv-v-pevnosti

Za chvíli jsem nahoře. Dávám si medovinku. Vánoční atmosféra. Obcházím. Dívám se. Vybírám. Zastavuji se se známými. Přejeme si do příštích časů. Moc ráda točím, fotím kuchyni. Hřeje tu sporák. Voní františky. Svítí svícny. Je tajemná. Krásně prostřený stůl. Kouzelné.

- Ahoj, Irenko! Jak se máš!

Stojím v hloučku žen. Shodujeme se, že děti kočičky bychom propleskly a hned by z kočičky byla holčička.

- To k nám do ordinace přijde dítě. S ušima. Na hlavě čelenku s kočičími oušky.

- Tak čelenku sundáme!
Maminka dítě brání:

- To ne, ona je kočička.

- Tak u nás musíme mít přístup do uší. Takže čelenka jde dolů!

- To jako že maminka byla ochránkyně dítěte, vydávajícího se za kočičku?

- No. A tuhle přišel šestiletý chlapeček. Postavil se doprostřed ordinace. To víte. Jsou fronty. A řekl:

- To jsem se tu ku*va načekal!

- Prosím, cos´   říkal?

- Maminka hájí bez napomenutí svůj oplégr – no jo, no čekali jsme dlouho!

- A vy děláte na ORL? Tam jsem jezdívala k primářce Novákové. Skvělá. Ale slyšela jsem na gymplu, že pila.

- No jo, ta nám bumbala.

- Ale měla jsem ji ráda. Když jsem tam ležela asi tři týdny s hlasovými uzlíky, naučila mě dýchat, členit text a nadechovat se. Když mě přijímala, řekla:

- Irenko, ordinuji vám inhalaci framykoinu, vitamíny, hlasový klid…

- Paní primářko, všechno beru, ale ten hlasový klid…

- Jen se usmála. A byl. Ona mi naordinovala uspávadla. Já pořád spala.

- A bylo po uzlících, viďte?

- Slyšela jsem, že dospělé děti chodí s rodiči žádat o práci. 

- No, to u nás za třicetiletého syna mluví maminka!

Ještě chvíli si prohlížím kuchyň. Jdu do druhého křídla. Firma Fišer. Pán vyrábí kytary a mandolíny. a z odřezků dřev prodává prkénky. Patří k bastionu. Jedno prkénko z javoru si kupuji. Má překrásnou texturu. 

- Ahoj, muzliku, jsi v pevnosti?

- Jsem, Petroušku. Ráno jsem vybrala popel, nakrmila ptáky a kočky, připravila brambory na páru, uvařila polévku, kompot. Až přijdeš, můžeme jíst. A kdybych tam nebyla, dej si polévku.

- Ne, já počkám na tebe.

Jdu ještě do prachárny na koncert. Teď budou asi tři až do konce. A pak už utíkám domů. Zima mi olizuje ruce. Že bych si zavolala? Ale ne, to seběhnu. V korunkových hradbách volám:

- Petroušku, prosím tě, pojď mi otevřít. Mám klíče na zádech v batůžku, ať ho nemusím sundávat…

Během minutky – to jsem šipka jako Linda – jsem u naší branky. Je pootevřená. Petroušek říká "uvřená".

- Ty už seš tady? Ty seš jako blesk.

- To víš, já se s tím nepářu. Zima mě nadnášela. :-)

Obědváme. Lezu si na půdu pro krabici maminčiných formiček. Mám je stále v její krabici od perníčků. Obrovská polepená textilní lepenkou. Staré formičky mají hlubší tvary. Mám tam pár velkých, ty jsou ještě po babičce. Velké kousky nemám ráda. Ulomí se od pusy a spadnou na koberec.

- Petroušku, mám tu velkou krabici s dárky pro holky. A tady mám omega tři pro jednu paní. Vzal bys to, až pojedeš na kontrolu do kotelny?

Začínám tvořit. Purpura voní. Telefon. Nejdřív volá paní:

- Tys mě překvapila. Děkuji ti za dárek. Mám radost. Mám tě ráda.

Hned na to volá jedna ze tří obdarovaných. Čeká je nyní trošku nejisté smutné období. Jsem v myšlenkách s nimi. I mě to znepokojuje. Mluvíme možná půl hodiny. Možná déle. O čištění rodových linií, ženských rodových linií... Má vyčištěno. 

- Já jsem holkám poslala fotku krabice. S. mi říkala:

- Ty vole, tolik dárků nemáme ani pod stromečkem.

- Tak jsem jí říkala, ať mi neříká ty vole! :-) 

Holky nejsou doma, maminka si to rozbalí zítra s nimi. Dostávám pochvalu za krásné zabalení. Tak moc jsem si přála, aby měly radost. Tak hodně mi na tom záleželo. Ať se rozptýlí…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-13-uz-par-let-pracuji-s-mamincinymi-formickami

Cukrovíčko mi jde krásně od ruky. Mám myšlenky na pečení. To je důležité. Jsem v duchu s mamkou a babičkou. Linda volá. Čte mé počteníčkové deníky. Jak nemá čas, je teprve v březnu.

- Mami, směju se tu, jak Péťa nechtěl jíst venku. A jak jsi mu vysvětlila, že je to krásné. Stolujeme jako v MŠ. Vysoký stůl, nízké židličky.

Řehtám se. Pamatuji na ten den pod třešní. Dělali jsme si z toho s Péťou legraci. On mi předváděl, jak nedosáhne pusou do talíře.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-13-zofka-si-s-nam-jde-povidat

Chvilku odpočívám. Petroušek si ke mně přisedl. Povídáme si. Žofka ho přeskočila. Veleskokem dopadla na mě. Oba jsme udiveni, s jakou přesností tu přes něj proletěla.

- Peťuš, příští rok si zase založím pár lahví vína s černým bezem, mátou, meduňkou. Už mám poslední skleničku.

K betlémům u nás v Podkrkonoší. Betlém byl hlavní symbol Vánoc. Legenda hovoří o roce 1223 a mši Fr. z Assissi. Ono to bylo asi jinak. Ta jednička tam nebyla.

https://youtu.be/BhCoqJRvyDA?si=uSun6D_md7tJtB7i

https://www.youtube.com/watch?v=BhCoqJRvyDA

Betlémy vstupují do umění. Narození Páně – vystavovaly se až na Štědrý den. Ani koledy se nezpívaly v době adventu v kostelích. Natož Narodil se… Krkonošské betlemářství nastoupilo pozdě.

Kostel sv. Klimenta na St. Městě Pražském – první betlém stavěli jezuité. Obrovské figury. Člověk vstoupil do děje mezi velké figury.

V 16. století první betlém v Jičíně.

17. století Kašpar Dörig – katolizoval Krkonošáky. Vyhrožovali mu, že utečou. Postavil jim betlém. Ale oni se zlobili, že ovce a pastýř patří do lesa.

Na počátku 18. století se šíří betlémy Krkonošemi.

1782 – samozřejmost v kostelích. Josef II. označil betlémy za dětinské. Zakázal je. Betlémy se přesunuly do domácností. Lidé si je vyráběli a stavěli doma.

Rozmach betlémů v 2. pol. 19. století. V domácnostech se staví menší betlémy. Domácí řezbáři. Taky dovoz.

Lidé měli ke svým betlémům vztah, ale muselo se stavět striktně přesně. Koupili základ a babička přinesla velkou figuru, někdo menší, oni to skloubili. Každá figurka měla svůj příběh. Betlém nazdoben a postaven až na Štědrý den. Obrovský betlém se nestihl postavit za jeden den. Stavěli 8.12. na církevní svátek. Týden předem vylezli na půdu. Zaťukali na krabice na figurky, že budou vstávat. Za týden je snesli. První figurku vyndal dědeček a zazpívali koledu. Nikdy se nezpívalo Narodil se – jen na Štědrý den.

Potajmu vyřezávali, na Vánoce s tím vyšel, pochlubil se. Na Štěpána se navštěvovali i cizí. V jedné chalupě měli betlém u všech čtyřech stěn. Měl 3000 figur.

Padá mi hlava.

Dobrou noc!