Dnes žij dnešek. Včerejšek už byl. Důležité je tady a teď

Už zase jsem v časové disharmonii. 

- Budeme už obědvat? Je půl jedné.

Zatracená změna času. Kolik škody udělá v lidském organismu. Než si zase zvykne. 

-Peťuš, ale včera bylo touhle dobou teprve půl dvanácté.

- Ale dnes je...

Ráno vstávám v sedm, což je šest - ještě včera. Jdu si na chvilenku lehnout. Nejde mi propadnout se. Slyším šustění, tichý hovor ke kočkám. Připomíná mi to situaci před skoro čtyřiceti lety. Učila jsem se ke zkoušce. Deniska byla tak rychlá, že prosincové miminko v koši přebalila, aniž bych to věděla. Poznala jsem asi podle utažení plínky, že to nebyla moje práce.

- Jak jsi to udělala?

- Linda brečela, tak jsem ji rozbalila, žínkou utřela; zdvihla jsem jí takhle nožičky, podsunula plínku a zabalila.

Měla tehdy jedny z prvních plenkových kalhotek na suchý zip. Novinka. Tuzex.

Jak jsem tak dostudovávala, holčičky se v období přípravy na zkoušku musely zabavit samy. Šeptaly. Ale hlasitě. To byl šepot slyšitelný přes desatery dveře. Seděla jsem v obýváku. Drtila jsem stránky a ukládala je do hlavy. Za dveřmi jsem slyšela rušivé šeptání. Kdyby mluvily nahlas, nevnímala bych. Ale šepot přitahoval mé ucho za dveře.

- Nech toho! Nebo to řeknu mamce.

- Ty toho nech. Já to řeknu!

- Holky! Co to tam je?

Na chvilenku bylo tichoučko.

Jednou jsem v našem starém josefovském domě se silnými zdmi, kde nebylo vůbec nic slyšet od sousedů, krájela mrkev do polévky. V domě byl klid a mír. Soustředila jsem se na prsty. Aby mi zůstaly na ruce i po dokončení práce. 

- Pššššt!

Stále mě něco rušilo.

- Holky, ticho!

Pořád jsem něco slyšela.

- Holčičky, ticho! Pššššt!

Ve dveřích do kuchyně nakukují dvě blonďaté hlavičky:

- Maminko, to nejsme my. To je papiňák.

Holčičky moje. Kam se poděla naše soudržnost. Láska. Pochopení. Kdo to narušuje?

Včera jsem četla: Přišla jsem o rodinu. S půlkou jsem se rozhádala ohledně očkování. A s půlkou ohledně národních hostí.

No jo, jenže u nás máme stejné názory. Světe, prosím už, postav se zas na nohy. Lásko, víc žhni! Zapal co nejvíc lidí silným láskyplným žárem. Jo, prosila bych trošku SQ. Nestačí IQ. Sociální gramotnost spadla pod stůl. Bezohlednost, neurvalost, hloupost. Bída rozumu.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-03-27_Na_zdravou_plet

Vstávám. Celou zimu mi pod okny strašily kbelíky s tyčkami u uschlých rajčat. Dnes přišel jejich den. Na větvičkách ještě asi tři čtyři plůdky - malinkatých rajčátek. Neochutnávám je. Třeba je vevnitř plíseň. S Péťou jsem všechno zvládla. V některých kbelících keramzit, v jiných velké kameny na dně jako drenáž, jinde kačírek. Povedlo se mi do kolečka kamínky vysypat.

- Péťo, to jsem teda nechtěla.

Přinesl síto, kamínky jsme odebrali, přesili. Dvě hodinky pracujeme. Doma na páře měknou brambory, masíčko z krůtečky.

- Mami, tak my jedeme.

- Bez oběda?

Ta mizerná hodina! Loučím se po týdenním pobytu u nás s Kitty. Už si dnes vytlápla několikrát ven. A zas domů. Prý by si s ní Zrzka chtěla hrát. Ale stařenka Kitty neměla chuť. Úspěchy dělá jako dítě v prvních krocích. Už se posadí proti Mourovi. No, ještě mu nadává. Ale nezdrhne. Příště už přijede a bude vědět, že ji tu čekají její čtyřnozí kamarádi. Vstoupí do jejich kočičího gangu. Už má zápis.

- Peťuš, připravíš nějaký stůl?

- Najíme se u velkého.

- Ale není natřený.

- To nevadí.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-03-27_Prvni_prace%2C_prvni_obed_v_zahrade/

Stolujeme bez ubrusu. Letos poprvé. Honzík přišel na buchtu.

Už je dávno po obědě. On si s tou hodinou nehraje. Zkrátka je to Péťův syn. Jeho kopie. U něj - dvanáct, jíme. My ne. U nás - dvanáct je včera jedenáct. Vařím mu kafe.

- Buchta výborná!

Honzíka ráda vidím. Umí pochválit. :-) Má na nás čas. Potřebuje-li Petroušek pomoci, je tu. A Linda. Ale my máme čtyři děti! 

- Honzíku, představ si, včera tvořím, vařím, máslo mám nakrájené na kousíčky. Nalij na plech 30x40. Jé, co to peču? Já jsem totiž chtěla péct z toho šanonu z té obálky kiwi řezy. Měly být s červeným rybízem. Tak mi to připomnělo, jak ten doktor operuje, operuje, najednou pitvá.

Petroušek blejsknul očima po dušených fazolových luscích se smetanou. Měla jsem to pro Lindu. To my můžeme i bez masa.

- Tohle já nechci.

Ukazuje na kastrůlek.

- Tak to já bych si vzal.

- Výborně, Honzíku, vezmeš si za mě.

Běží pro misku do domu. Využívám chvilenky jeho nepřítomnosti. Je to takové, jako když naše vláda čaruje. - Lidi, dívejte se sem!! Ukazují nám klobouk, čekáme na toho králíka. Jenže druhá ruka čaruje jinde. Pozornost nám zabrali... Mimoňové se nechali chytit. To jsou ti, co je lapila svatá bedna. A oni věéěéěří! Bé! Bé! Béčí...

Po obědě si sedám chvilenku do trávy na sluníčko. Příjemně hřeje. Montuji si na Tik Toku video v zahradě. Kytky, větrníky točící se, netočící. Zrzka schoulená na slunci v trávě u plotu.

Levým uchem slyším, že mám hračku. No jo! Jenže Honzík!! Mě pochválil. On to neumí! A viděl těch srdíček, lajků, ohlasů. Jak tak čučím do telefonu, na plotě čtenářka! Vylezla si na podezdívku, aby mě viděla a vesele zdraví! Raduji se. Všimla si, že tu jsem. :-) Už utíká dál. 

Sluníčko uhýbá, začíná mi být zima.

- Peťuš, já už ten nábytek nebudu natírat.

- Jdeme do tepla. Zítra to natřeš. Až bude svítit slunce. Abys nenastydla.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-03-27_Kitty_se_chysta_domu/

Linda s Kitty už dorazily do Phy. Kittynka si očichává svůj revír. Je šťastná, že se zbavila těch kočičích přátel tady u nás. :-)

Mířím do tepla; šup pod deku. Jsem v limbu.

Večer. Tvořím si něco na Tik tok. Je to vcukuletu vyrobeno. Doplníš zvukové efekty, vybereš hudbu, napíšeš třeba text. Dodáš efekty. Chceš-li, domluvíš dabing. Musíš se jen soustředit, aby ti to vyšlo sekundově. Do třiceti, šedesáti vteřin.

Namlouvám větičky k obědu. Slyším kroky z chodby. Mažu nahrávku. Chci mít jiskru v hlase.

- Peťuš? Nevidíš, že si nahrávám? Rušíš.

Péťa stoickým klidem, řehtám se, okřiknut - mohla bych napsat upozorněn - po několikáté za den:

- Hele, já už se bojím udělat krok. 🤣😅😄😀😁

Už vím, co bude následovat. To bude jeho perla. Řehtám se dopředu. Čekám, co z něj vypadne. Vstávám z prostředka kuchyně; uvelebila jsem se na dlažbě. Točila jsem z leže hrajícího si Moura. Jdu mu dát pusu. Ne Mourovi. Petrouškovi! Tak - teď! Teď to přijde!

- S tou tvou hračkou na mě čert vystrčil pr.

Tak tuto průpovídku jsem od něj ještě nikdy neslyšela. Má radost, že mě rozesmál. :-) Řehtám se na celé kolo. 

Jedna ráno. To znamená půlnoc. Messinger. Nová klientka. Dopoledne jsem jí přes telefon vysvětlovala co, jak, proč. Udělala si registraci. Jenže myslela, že ne a že peníze neodešly... Píše: 

- ...už se mi registrace povedla, nová a je to i zaplacené. Díky za pomoc. Asi zkusím tu svou výživu změnit. Teď bude drahý všechno, tak ať je to aspoň zdravý.

Na FB jsem zahlédla skandální vyjádření té, co má děsně jmen a vykulené oči, že vláda se přece nemusí starat o své lidi. Tak to je na vypadnutí očí. Včera jsem poslouchala bezvadné zprávy z Galaxie. Copak ona to ještě neví, že končí?! Bitva vyhraná. Přesto si lámu hlavu, proč dobíhá absurdní film nesmyslů, protimluvů, šálení, lží...

https://www.youtube.com/watch?v=zSW_RRUGOPQ

Stejně věřím na dobrý konec. 

Dobrou noc!