Dnes zvýšená návštěvnost. Děkuji :-)

Dnes volno. Na papírku - pojistka dům, tiskárna cartridge, notářka... Budík v osm. Zataženo, ale ložnice svítí bíle. Pozdvihnu tělo. Jů, venku nasněženo. Raketově startuji. Zdravím smrk, dům,, jukám do krmítek... Sníh vrže, když jdu sypat ptákům. Musím sebou hodit. Nejpozději v devět vystartovat. Jenže... Telefon ohledně náplní, telefon ohledně pojistky maminčina domu... Byrokracie. NWO. Netušila jsem, že se budu doprošovat, abych někomu nechala vydělat. V tomto týdnu jsem už podobnou zkušenost registrovala. Dávala jsem a ještě prosila. Petroušek má průpovídku po svém tatínkovi: Dávat a ještě prosit, to je moc.

Včera jsem se od své velmi dobré poradkyně ve financích dozvěděla, že pokud jsem platila za náš dům pojistku na jméno maminky, dům nebyl pojištěn. To je dobré. Takže od srpna 2011 jsme byly majitelkami, pokračovala jsem v platbě pojistky, ale zbytečně... Dostala jsem radu:

- Nejlépe by bylo pokračovat u ČPP, požádat o vrácení a o třicetiprocentní slevu na novou pojistku.

- Ok, volám na číslo z netu.

- Voláte na placenou linku. 

Kudla!  Ruším hovor. Hledám jiné číslo. 

- Dobrý den! Dovolala jsem se do kanceláře v Jaři?

- Ne, do Náchoda.

Ptám se, jak a co. Mladý hlas má hubu jako šlejfírna. Asi si mě spletla s někým, s kým chodila ke kravám a husy pást. Ukončuji hovor. Děkuji. Loučím se. Na druhém konci se ozvalo familiérní:

- Na shle!

No to je vrchol. Chcíple jedno nevycválané. Típu telefon, ale. Na mysli mám svůj úmysl zmizet do polí... Vytáčím číslo, které mi nadiktovali. Slyším příjemný hlas. Seznámím paní se svým požadavkem. Mezitím opouštím ve spěchu dům. Zapomněla jsem si nasadit hodinky, sluchátka... Až do luk kombinuji, co by, jak by... Resumé:

- Paní se pozeptá na zrušení všech předešlých neoprávněných plateb.

- Paní Hrobská, do čtvrt hodiny odcházím z domů, vadilo by vám, kdybych se na to podívala v pondělí?

- No když jsem to vydržela tolik let, tak do pondělí počkám.

Paní se směje. Hezky s loučíme.

Když jsme před deseti lety stavěli dům, stále se přepojišťovala stavba, podle toho, jak dům rostl. Nakonec musel být pojištěn jako zdi - stavba. Nestarali jsme se. Na to vše přišli odhadci, fotili, na naše slovo, na kolik si dům ceníme, se nehledělo. Bylo to dáno. Při přefinancování půjčky jsme museli ještě pojistit vnitřek. Dnes je to jiné. Musíte si donést metry přízemí, patra, půdy, sklepa... Což u starého domu není k dispozici. Nejsou plány. Žádný pojišťovák nic nekontroluje. Dům může mít hodnotu sedmi set tisíc, vy si ho ceníte na dva miliony. Pojistka se dělá na částku, za jakou by se dům znovu postavil na klíč. Pojišťovák vůbec nepřijde. 

Pamatuji si na našeho jediného městského pojišťováka. Kuřina se jmenoval. Dej mu pánbu věčnou slávu. Pojišťoval vše a všude. Byl aktivní i na autobusové zastávce. Stála jsem tam s dítětem.

- Paní, máte to dítě pojištěné pro případ úrazu, smrti...

Tak to dnes už není. Paní z pojišťovny mi vysvětlovala, že po nich jdou - nevím kdo, ale musejí dodržovat předpisy. Svět se zbláznil. Dům, ač je pastouška, pojistka je pak na tu velecifru, za jakou by se dům postavil znovu. Nějak jsem z toho vedle. Kuřina by přišel, sepsal, pojistil. Takhle si udělám nekvalitní smlouvu. A pojišťovna se pak může točit na mé nevědomosti.

Nejde mi zacvaknout bota. Původně jsem měla běžky označené L a P. Ale už to nerozlišuji. Jedna mě vždycky zlobí. Vylézá sluníčko. Mám obavy, aby mi sníh nezmizel pod běžkami. Konečně. Jé, nemám hodinky. Nemám sluchátka. Běžím. Potkávám na stráni v ohradě ovce. Bécan bečí. Jemný opar. Nebo smog? Nad hlavou duní neviditelná letadla. Zas sypou. Klušu. Místy to jde nádherně. A místy, kde není traktorová stopa se sněhem na ledovém podkladu kaluže, vyčuhuje tráva, listí, větvičky. Obíhám velkou louku. Risknu to ještě jednou. Pod stromy po udusaném chodníčku chodců se psy se jede božsky. Pak chvilku po poli. Náročné. Najíždím na sníh. Klušu. Mokrá jak myš. Dýchám zhluboka. Obdivuji stromořadí. Ze všech stran naši předci ochránili louku řadami vysokých stromů. 

Vila s modrými obroučkami stále hledí do luk. Přála bych si ten pohled zažít. Jak to mají - když koukají dolů do luk. Velká louka zdolána podruhé. Potřetí bych to dnes nedala. Pod viaduktem umrzlý nizoučký trávník. Žlutý. Přetlapkat. Šup malá louka. Těžko se běží. Už jsem u výjezdu. Pod kopečkem a na něm ještě kvalitní sníh. Ještě by tu mohly děti sáňkovat. Vybíhám kopec. Cesta taje. Dnes naposledy. Čistím si sněhem hůlky od hlíny, běžky. Šněrovadlo pravé boty... Doma nejprve sportovní výživu; než jdeš do sprchy, než jdeš do sprchy; totálně vysvléct, lezu do solné lázně. Lidi pracují, já se tu povaluji ve vodě. Relaxuji. Nacházím tři tvarohy na lince. Petroušek donesl. Míchám tvarohovou pěnu - pribiňáček - se šlehačkou. Míchám do něj žhavou čokoládu. Větší mňaminu jsem nemohla připravit. Beru vakuově zamražený květ černého bezu, mátu, termosku se žhavou vodou, hrneček pro sebe... Zkrátka vezu katering mamince. V DD si nemám kde uvařit vodu, opláchnout hrneček. To pan ředitel všechno ZRUŠIL. Lidi ho nezajímají. Cestou se stavuji na nákupech. Náplň do tiskárny. Zavřeno pro nemoc.

- Peťuš, prosím tě, mají tu zavřeno...

- Tam to nekupuj, seženu to levněji... Nech mi to doma. Za čtvrt hodiny jsem tam.

- Mám to sebou. Jedu za mamkou. Piš si označení.

Stavuji se v elektře. Ve foťáku se mi nějak zvětšila baterie... Obálek prasknul. Hledají, hledají, nenacházejí. Odkazují mě na specializovanou prodejnu. Neva, kvalifikovala jsem u fy jiný foťák. Obmotávají mi baterii izolepou No, a hotovo na čas :-)

Maliny, růže, dvě číše na šampaňské pro zamilované... Ty vorle, dvě stovky. Nádhernou srdíčkovatou kýčovitou vázičku. Stovku za to krásné nic. Jé, narazila jsem na metro. Vypadá to jako čtyři štafetky. Beru mamince. Mají tu i čtvery kaštany asi za výhodnou cenu - když čtvery...

Pokladna.

- Kartou.

Od vedlejší pokladny slyším - terminál mi to nebere.

Ověřuji kartu. Karta nepřijata.

Druhá pokladna hlásí poruchu serveru. No a naše a další taky.

- Mohu jít teda domů? Nefunguje vám to...

Pokladní se smějou. Ne, ne. Hotovost. Můj mladý prodavač - smypatický a oprsklý. Prve mě na prodejně za zády mrksnul krabici do koše. Lekla jsem se. 

- Lekla jsem se!

- Však jsem se taky snažil!

Teď je v pokladně. 

- A co kdybych neměla hotovost?

- Tady je kolem plno bankomatů.

Chlapec asi netuší, že to všechno stojí peníze. Drzost mládí. Mám tam věci pro maminku. A tu hezkou vázičku... Jinak bych jim tam zboží za dvanáct set osmdesát nechala. Ať si to rozvezou...

Lidé jsou zaskočeni. Hotovost...Moje karta mi vydělává... Třináct stovek je docela dost. Mám výhodu. Kupuji veškeré zboží kartou... Vem to čert... Ale většinou mám šrajtofli prázdnou. 

Maminka. Dnes je uložena v posteli. Kašle. Chřipečka. Jana u ní přebírá mraky ponožek. To je hodná, že je u mamky. Ještě v listopadu jsem na fotce našla asi sedm mamčiných ponožek jednotlivých. Ani jeden pár. Teď už má jen tři jednotlivé. ANI JEDEN PÁR!!! Bordel!!! K čemu jsou šatní lístky, když se ponožky naházejí do pračky a pak se všechny, VŠECHNY vyvezou do pater. To už není možné najít. Kdo nám zaplatí škodu??? Hlavně že na šatních dveřích visí: Tři páry ponožek. 

- Mami, jaké chceš růže?

- Červené.

- Ok, žluté si vezmu domů. Mamko, dovezla jsem ti metro, to sis vždycky kupovala.

Mamka nechápavě hledí - jaké metro... Vytahuji květ černého bezu, máty, rozstřihuji vakuový už rozmrazený pytlík. Zalévám horkou vodou. Mám tu i kafíčko, ale bohužel... Buď čaj nebo kafíčko. Není tu pro klienty možnost... Opakuji se. Maliny, tvarohovou pěnu se šlehanou smetanou a horkou čoko. Maminka sedí v noční košili v posteli, hoduje. Košili si sama ušila. Maminka moje šikovná.

- Boženko! Tady máte od Ivanky hračku, podívejte!

Beru křečovitě sepnuté ruce a vkládám do nich malé plyšové zvířátku. Boženka se směje. Mám radost. Večer volám sestře, aby zítra Boženku pohladila a vtlačila jí do ruky hračky. Její dcera Ivanka si to přeje.

Odkrajuji tupým nožem konce stopek růží. Flák, nůž se mi svezl a vázu jsem vylila mamce do postele. Hledám Janu. Jde ochotně převléknout postel; i mamku. Maminku dá na vozík.

- Dobře jste to rozlila, prostěradlo zůstalo suché.

- Tak to jsem aspoň trošku šikovná :-)

Maminka dostává další svou košili - ušila si. Byla moc šikovná. Košile z poctivé látky s kytičkovaným vzorem. Maminko, už tolik let nám nezašíváš, nezáplatuješ, nepodkládáš, neobracíš límečky... Planeta díky tobě nebyla tak devastovaná... Vážili jsme si věcí. 

Povídáme. Maminka hudlá, že maliny jsou kyselé, čaj je horký... Snažím se...A ráda. :-)

- Mami, v šestnáct jdu na masáž a kosmetiku. K Bělorusce. Šikovná. Patří ještě k té klasické staré škole. Oblíbila jsem si ji. Minule mi na víčku vypíchal elektrickou jehlou mílium... Nesměla jsem se ani hnout, ani pípnout. Bylo to u oka. Důvěřovala mi. A já jí. A na tváři mi scelila žilku. Kosmetička mi ji kdysi jehlou udělala.

Loučím se. Vlepím ji jednu, druhou, třetí, desátou. Maminka má teplý krk... Ňuchňám ji. U skleněné kukaně hlásím:

- Jano, mamka vypila dva hrnce bylinek, bude za chvíli potřebovat na záchod. Prosím...

Jana přitaká. Snad nebude mít zrovna přestávku, aby stoletý močák musel držet i přesto, že mu nějaká královna sestra přikáže: Máte plínu!

Masáž. Kosmetika. Usínám. Nekonečné labůžo. Vždy odsud odcházím jak rozdrbaný vodník. Odlíčená, rozcuchaná... Objednávám se vždy navečer. Aby mě nikdo nespatřil. Jenže teď už se prodlužuje den :-)

Zatápím. Petroušek jel asi pro mléko do kravína. Rychle maso na polévku na zítra. Brambory s kroupami a quinoou na páru. Hrudí z králíka na houby... Škvarečky jako podklad... Bagetky. Mléko je tu. Jednu bagetu načínám žhavou...Sní se... Moc dobrá... Kvásek nevyběhl ideálně. Zadělávala jsem ho ráno před výběhem :-) do polí.

- Tak ráno jedem?

- Jedem.

Volá Linda.

- Mami, tak jedete ráno lyžovat?

- Jj, budou zas určitě padat h. s háčky. My si vybíráme speciálně dny bez slunce, s vichrem, krupobitím, deštěm...

Linda se řehtá. Oni měli včera sluníčko na kopci.

Je mi to fuk; jedeme s Péťou. Polévka jak malvaz. Hrudíčko - luxusní. Brambory s kroupami a quinojkou z páry šup na pekáč. Taky na škvarečky, naložené houby, mrazená paprika a rajčata, cibule, hradišťanka, zakysanka... Koření... Už se těším, až zítra přijedeme.

Půlnoc za pár minut. Jdu spát.

Dobrou noc!!

P. S. Zvědavost přitáhla obdivuhodný počet čtenářů. Tak to hezky děkuji. No, je to počteníčko ze srdce. Včera jsem psala spíš od plic!