Do Brna
Budík na pár minut po páté. Otevírám oči do tmy bez budíku asi v pět. Nevím, o kolik mám momentálně starý ruský skoro padesátiletý budík nad hlavou napřed. A nevím, o kolik minut napřed jdou levandulové hodiny na protější stěně. Jdu potichoučku. První zastávka koupelna. Myju si obličej. Ošetřuji vrásky, oční víčka, výživný krémík. Ať se pleť pošmákne.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-25-vstavat-a-cvicit
Kočky nevěří. Mourek v klidu pochrupuje na koberci v obývacím pokoji u kamen. Kde je Žofka? Trůní si v jeho koši. Copak tu asi v noci bylo? Ještě nikdy neobsadila jeho pozici. Mám hodinku do odjezdu na vlak. To je času! Svačinku mám připravenou z večera. Vařím si do termosky náš thermojetics. To abych neusnula na školení. Nejprve to vypadalo, že kočky v klidu. Ne. Ne. Obě panáčkují ve střehu pod linkou. Nedá se nic dělat. Krájím maso. Sypu mořskou řasu. Drobítek granulek.
- Pojďte!
Žofinka jak kůzle vždycky v běhu sejme Mourka v závodu k mističkám.
Teď mám chvilku času pro sebe. Fotím všechny své pytlíčky na střeva, na imunitu, zelený váleček na paměť, druhý na ubírání vnitřních tuků, rybí tuk Herbalifeline MAX s nabušenými EPA a DHA kyselinkami jako ochrana proti zánětům, F2 – vitamín pro ženy. Hledám skupinku Maraton štíhlosti na telegramu. Vkládám fotky s pozdravem. Jedu do Brna. OK. Dolít vodu do láhve. Trošku aloe. Kudy teče, tudy hojí.
Vybírám popel. Kamna ještě teplá. Čistím okénko. Žofie mě pozoruje. Holčičko, dnes se vrátím až večer.
Balím si ntb do batůžku. Nabíjecí šňůry. Nabíjecí cihličku. Láhve do obou kapes. Ó, nějak těžké. Pronesu se.
Šest. Petroušek se tu už potuluje. Ostentativně dávám najevo, že už jsem skoro hotová. Oblečená. Ježiš, ještě namalovat. Klušu k zrcadlu. Ireno, dělej. Ještě náramky. Náušnice. Ireno, čas běží! Slyším venku startovat auto. Znamení, abych sebou hodila. Batoh příšerně těžký. Co si vezmu? Bundu? Ne. černý kabátek. Tak tak ho nasoukám na mikinu. Ne, už nic neměň. Zamykám.
- Peťuš, kolik je hodin?
- Šest deset. Jestli nebudou závory dole, tak to stihneš.
Dýchám zhluboka. Závory nahoře. U nádraží pusa. Hlavně si nekoupit jízdenku až do Brna. Z Pic jedu žlutým. U nás se ještě orientuji. Netuším, jaké orientační běhy na mě dnes čekají. Přijíždí vlak.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-25-smer-brno
-- Příští zastávka Hradec Králové.
Co to je? Zastávka? Tak velké nádraží! Zastávka bude v pidi Rosicích nad Labem, ne?
Vyjíždíme z Hradce. Mám fůru času. Vyrušil mě povel. Výhružná výzva:
- Rosice nad Labem! Konečná! Vystupte!
Fuj to jsem se lekla. Říkám nějaké mladé paní:
- Ale já chci do Brna. Kam jdu?
- Nebojte, jdeme na autobus. Převezou nás do Pic.
Klušu s davem. Stádo. Tma. Nepříjemné pocity. Zima. Stále klušeme. Kam až? Ježiš, nějaký autobus jede. Čtu Hradec Králové. Nechávám se nést davem. Vidím autobus. Všichni lidé včetně mě:
- Pardubice?
- Do Pardubic?
- Jedete do Pardubic?
My zapomínáme zdravit. Takový chaos - vyhodí vás z vlaku. Nevíte, jestli stihnete spoj. Proto jen otázky bez přání dobrého jitra.
Řidič se mračí. Sedím na prvním sedadle. Nakláním se k němu a ptám se:
- Jedete fakt do Pic?
Usmál se. Už všem dalším odpustil jejich otázky. Dokonce se usmívá.
- Stihnu Regio Jet?
Nerozumí. Mám v hlavě tu mladou paní z vlaku. Je tady někde v autobuse. Jasně řekla, že to stihneme.
Že by nádraží? To je nádraží! Jé, my jsme u nádraží. Netrvalo to ani tři minutky. Super. Paní vystupuje taky. Má lístek už v telefonu. Ptám se, kde má pokladnu Regio Jet. Nevědí. Neví.
- Běžte se zeptat k pokladně.
Pravda. Jdu k okýnku, které se právě zavřelo s cedulkou zavřeno. Paní za sklem mě posílá na konec haly. A jo. Jen kudy se do té kukaně leze. Doufám, že si to nevolím na nějaké světelné desce. Nějaký pán jde z boku. Otevírá dveře. Vklouzla jsem dovnitř. Mumlá, že taky spěchá.Gentleman.
- Jednou Brno důchodce.
- Chcete standard…
Jmenuje mi nějaké možnosti. Co já vím?
- Prosím vás, něco mi dejte. Nebudu sedět u WC?
Podává mi lístek s fixem zaškrtnutými údaji.
- Druhý vagon, sedalo 54.
- A odkud?
- Ze čtvrtého. Spouštím se do podchodu. Všechny výstupy zabedněné. Až poslední volný. Tak daleko! Orientační běh jsem zvládla. Teď ještě vytrvalostní. Ireno, přidej! Pod schody stojí nějaká paní.
- Prosím vás, je tohle čtvrté nástupiště?
- Ano.
Supím s tou těžkou krávou nahoru. Dva vlaky připravené k odjezdu. Ó, ta paní je tu.
- Prosím vás, odkud jede Regio?
- To teprve naskočí. Teď odjedou tady ty dva vlaky a pak dají Brno.
Ty bláho! Ano. Jeden do Brna ČD s odjezdem v 7.07. A na druhé straně nástupiště RJ s odjezdem v 7.12.
Stojím vedle paní s karimatkou z vlaku. Obě se divíme, že nám IDOS nenabídl ten rychlík ČD.
Nasazuje čelenku. Zebou mě ruce. Tíží bágl.
- Třeba je pomalejší.
- Prosím pomůžete mi najít kšandu?
Jen mi dopomohla, jede žlutý. Těžko si zas bágl sundávám.
- Mám druhý vagon
- Já taky.
Odpočítávám vagony. Ne. První je označen číslem 7, běžím dál 6, 5, 4, 3, 2 zbytky inteligence se dostavily.
Vyndat peněženku. Najít č. sedadla. Aha, není to 47, ale 54. Mám ráda žlutý, protože je tu prostor v uličkách, mezi sedadly. Pohodlí. Sedám k nějaké slečně. Ani nebékla na můj pozdrav. Už je tu stevard. Podává mi láhev vody. Nejdřív běžím na WC. Žlutá orchidej na umývadle. Příště si vezmu foťák.
Vracím se. Batoh nechávám na svém místě. Sedám si přes uličku na jedno sedadlo, abych měla pohodlí na psaní. Vyndávám ntb. Píšu. Ani jsem si nevšimla, že sedím v protisměru jízdy.
Jedním očkem sleduji krajinu. Tma se zdvihá. Přichází den. Bílá. Pole, lesy, louky pocukrované. Slunce se rozlévá po světlé krajině. Bože, to je krása! Čučím na tu nádheru. Melancholie je pryč. Supeme k Brnu. Jízda klidná. Tichá. Lidi si povídají. Jsem ve starých dobách. Klid. Žádné extempore. Do sluchátek poslouchám Za stranu a za lidi. Kochám se poli, stopami traktorů; jsou speciálně vysypané prvním snížkem. Předvánoční atmosféra, mír, láska, kam se podíváš.
Jdu na WC. S foťákem. A to je pro tuhle chvíli vše. Tunely. Dnes neuvidím sochu v Adamovských slévárnách. Sedím na protější straně. To neva. Zhruba za hodinku vystoupím v Brně. Poklušu skvostným krásným městem, které dalo tolik padouchů. Potkám se se svými kolegy. Hlavně se obejmeme s Luckou. Mám ji ráda. Mám ráda i jejího Míšu. Kéž všechno zvládnou. Ona 12.12. přijde o kousek štítné žlázy – štít, ochrana. Jejich Dominiček operace očíčka. Ohroženo slepotou – ano, nechce vidět svět okolo sebe… No. Tak jdu.
Brno Židenice. Slunce na obloze. Město pode mnou svítí. Brno hlavní nádraží. Intuitivně jsem se trefila z nádraží ven na protější chodník. Vyhnula jsem se přechodu přes koleje tramvají. Potřebuji si nasadit čepici. Prosím slečnu, aby mi pomohla sundat batoh.
- Co v tom máte?
- To nevím. Taky jsem se divila. Počítač, láhev s pitím.
Slečna se mě ptá, kam mířím. Jestli to tu znám. Jen střed. Okraj, tam kde jsem v létě byla v Rajské komunitní zahradě nebo druhý den v hotel Vista, tam bych asi netrefila. Loučím se. Klušu po schodech vzhůru. Ireno, teď se drž víc vpravo. Mimo svou obvyklou trasu. Zapojuji WAZE. Pořád mě vede vlevo, ale to není dobře.
Zas, prý se mám dát do Roosweltovy. Ne. Intuice mi napovídá, abych se držela vpravo. Támhle otevírají hospodu.
- Prosím, Lidická, hotel Passage.
- Tedy na rohu zahnete vlevo a stále přímo.
A měl hoch pravdu. Došla jsem až k hotelu, kde jsem už někdy byla. Je jiný. Nový. Krásný. Přenádherný.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-25-skolim-se
První sekce pro nás aktivní – ta by mi stačila, už bych šla. Skvělá. Pak přicházejí naši klienti. Zapisuji, až se mi od papíru kouří. Jsem ráda, že jsem se vypravila na štrapáci.
Kolega mi přivezl poukazy. Tři tisíce korun.
- Ireno, máš tašku?
- Rovná mi tam balíky.
To neunesu. Že bych si řekla Karlovi, aby mi je vzal do HK? Ne, zvládnu to.
V poledne u oběda mi kolegyně říká, že se hotel jmenoval Slovan. Tady v tom hotelu náš prezident Petr Ševela před víc jak třiceti lety začínal svou kariéru u Herbalife.
- Nebyly tady na toaletách ty krásné bílé srolované ručníky?
Petrova maminka Maruška, taky úspěšná kolegyně, její věk se blíží k osmdesátce, přitaká.
- To tady bylo v té době v Brně víc hotelů, kde jsi měla roličky s ručníky.
Kolegyně Martina:
- Víš, proč změnili jméno? To nás štve, protože tady vedla spojovací pasáž. Tu zrušili. Místo Slovanu hotel po rekonstrukci pojmenovali Passage.
Mrzí mě to. Maličkost. Takové maličkosti nás ničí, drtí, zašlapávají…
Nemám ráda fukary na ruce. Fuj. Štítím se toho. Naprosto nehygienické. Maruška hledá, kde jsou ubrousky. Nenápadně schované pod zrcadlem. Někteří si ruce ofukují, my jsme si je utíraly. Ale dalo to fušku objevit nenápadnou skrýš.
Sedíme spolu s Luckou. S jejím Míšou jim to nejde. Přitom je vynikající, hodný, přátelský. Ale Lucku nevidí.
- Proto bude mít Dominiček operaci očička. Nechce vás vidět.
Ona to ví. I její operace štítné žlázy – nemá energií. Chjo. Takový hezký pár. Oba býci. To mluví za všechno…
Chvíli před koncem odjíždím. V šatně se se mnou loučí náš prezident.
- Ireno, závěrečnou sekci budu mít já.
- Neboj, já se to dozvím. Dnes jsi měl pro mě obohacující lekci ráno. Za to děkuji.
Nenadává mi. Totiž u nás se neutíká před koncem. Naopak. Chválí mě, jak hezky jsem řekla svůj příběh. Jak jsem složila ředitelskou fci, zůstala doma s maminkou… Prý to bylo prosté, lidské, dojemné. Hm. I pro mě.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-25-vanocnim-brnem-k-nadrazi
Před hotel se mnou jde můj sponzor. Ukazuje mi cestu:
- Támhle za tím zeleným semaforem přejdeš cestu…
- …do toho parku s tím ruským kolem a dám se mírně vlevo. Dojdu k Joštovi a na trhy.
Jdu. Krásné město. Tíží mě taška. Voní to tu svařáčkem. Lidí jak nastláno. Nemohu si dát medovinku, svařák. Obě ruce střídám. Sbíhám k nádraží. Zas sháním jejich kukaň. Zamčeno. Máme ještě jednu pokladnu... Ireno, snaž se. Hledej, šmudlo, hledej. Á, tady to je. Kupuji si jízdenku na žlutý. Slečna se neusmívá. Strohá. Robot. Mám půl hodiny do odjezdu. Přes QR kód si jdu sednout do čekárny. Hledám, jestli mi nejede něco dřív. Ano, Vindobona. Jdu vrátit lístek. Už jsem ho načetla. Nejde to. chjo. Mohla bych být doma o skoro tři čtvrtě hodiny dřív. Nevadí. Jsem v hezkém prostředí. Volám zákaznický servis. Využívám čas. A Petrouškovi. Přijede mi naproti. OK.
Ne a nenaskočit nástupiště. Prý deset minut před příjezdem, kam vlak umístí. Naskočilo pět minut zpoždění. Na poslední chvíli – druhé. Dav směřuje do podchodu. Zas jak stádo. Ty vorle. Jak s námi zacházejí… Linda volá.
Zrovna čekám na žlutý. Už je tu.
Tentokrát si držím v ruce jízdenku – první vagon, sedadlo dvacet sedm, nikdo vedle mě nebude. Bezvadné.
Voda. Noviny. Sluchátka? Ne, nepotřebuji. Mám svoje.
Poslouchám Hovory při víně. Hovoří právník Karel Světnička a Petr Václav. Někde jsem slyšela, že 17. listopad byl v režii StB, KGB, CIA, Mossad. Tady taky hovoří, že to byla akce StB, progresivců v partaji; nebyla to akce lidu, ale lid byl použit. Skutečný záměr byl jiný. Obrodit stranu, nastartovat už prodiskutované změny…. Prý se i Havel divil, že se měl stát prezidentem a převzít odpovědnost. Když padl ÚV, americká velvyslankyně Templová se odebrala za vedením charty. Vyzvala je, aby se chopili akce. Roztomilá. Amerika! Byly tu delší dobu snahy o změnu systému, hospodaření. Přišla zpráva z StB: Soudruzi, komunismus končí, připravte se na to. To prý řekl Jan Schneider z BIS, bývalý bubeník z The Plastic People of the Universe. Už 14 dnů po 17. listopadu zlikvidovány ty nejaktuálnější spisy soudruhů StB. Večer napadl sníh. Ráno byl posypán ohořelými papírovými sazemi. Národní podniky se měnily na státní. Právník Světnička pracoval na NKÚ. Mnohé přepisy národního podniku na státní podnik, odsud přesun majetku na akciové společnosti. Zákon o státním podniku – k 1.7.1988 měly vedle sebe existovat dva podniky. Resortní ministr zakládal státní podniky. K 1.7. končí národní podnik a začíná státní podnik. V jeden den existovaly dva subjekty. Převedly si veškeré majetky z národního na státní podnik. Druhý den ten národní podnik přestal existovat. Zákon s název Zásady 32 nebo 31 – všechny předpisy, které se týkaly převodů majetku a povinností – nedodrženy. Národní podnik měl převést všechny nemovitosti, pozemky, stroje na státní podnik. Ale nestalo se to. 2.7. státní podnik existoval, ale neměl majetky. Nebyly předávací protokoly. 2.7. majetky národních podniků jako majetky neznámého majitele měly přejit pod okresní úřady. Jen vymazaly písmenko s. p. na n. p. bez převodů. Pak se státní podniky přemalovaly na a. s. – ale zas bez majetku. Akciovky neměly majetek. Z 99% je velká privatizace neplatná. Byly to neúmyslné podvody z hlouposti.
1988 už se oddělil rozpočet KSČ ze státního rozpočtu. Hezky předpřipravená půda!!! KSČ měla svůj rozpočet mimo státní rozpočet. Peníze se vyvedly ven z republiky. Vraceli to soudruhům zpět tak, že se přivezly rybičky ze Singapuru do Pramenu. Rybičky tu prodali a peníze vyvedli na Slovensko. Správu daní a poplatků vedla republiková ministerstva; ne federální. Působností ministerstva financí ČR to bylo vyvedeno na Slovensko. Tady nebyl zisk ani daně. Na Slovensko přišly peníze bez důvodu danění. Bankéř Čadek to měl převést do Švýcarska, protočením do zahraničí mělo být z 8 miliard 11 mld. Na podvod přišel šéf tehdy ještě Státní banky československé, ředitel BIS Devátý, min. financí Klaus. Tato peníze patřily do zabavovaného majetku komunistů a svazáků.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-25-konecne-domu-doma
Za oknem tma jak v ranci. Je 17.29. v 17.49 Pice. Ireno. Hezký výlet. Těším se domů. Ještě cvičení. V Picích kupuji lístek.
- Odkud mi to jede?
- Před nádražím z nástupiště šest.
Málem mi vypadly oči. Před nádražím musíš odhadnout, které autobusy jsou ty pravé. Zjistíš, že tu u velké šestky čeká jeden. Nasedám. Ani si nesundávám batoh. Na půl zadku s nohou nataženou na vybírání rovnováhy. Nepohodlné sezení. Ale za tři minutky vystupuji. bláhový sen. Celou dobu hledím, kam to jedeme. Ano. Veze nás až do Hradce Králové. To jsem si užila jízdu s báglem na zádech, posezem na malém trojúhelníčku, těžkou taškou s poukazy na klíně.
Vybíhám na vlak. Pokračování téhle jízdy. Mělo to být Pice - Jař. Před nádražím těžkooděnci. Bože, co se tu děje! V hale také. Strašidelné. Jdu k jednomu.
- Pane, proč jste tu, naháníte hrůzu.
- Hrál se zápas, chráníme vás, abyste se nebála.
Mám se spustit do podchodu? Jdu. Nikde nikdo. Kráčím sama. Odjezd ze druhého. Na peroně nikde nikdo. Kde to jsem? Přistaven vláček. Koukám do něj. Jeden chlápek tam sedí. Ptám se, jestli to jede na Jař. neví, není místní. Tak co tam dělá? Kam jede? Podél vlaku zkoumám okénky, jestli tam sedí ještě někdo. Dva hoši.
- Jedu na Jaroměř. Jedu správně?
- Jedete.
Jdu se uvelebit. Takovou dobu čekám na odjezd. Náš vlak nám musel ujet. Nebo ne? Byl to spěšný. Tenhle vytlouká všechny meze. Volám Petrouškovi, že už může.
- A přijď mi naproti. Mám to těžké.
Přišel. Pomohl. Sněží mokrý sníh. Odmetám ho.
- Žofi, jsem tu!
I Mourek je v pozoru. Umýt ruce. Nakrájet maso do misek. Nám koktejl.
- Mami, přijeďte zítra na kuchařské umění.
- Jedu do Kuksu.
- Taky bych jela.
- Zítra se dohodneme. Až se vyspím.
Petroušek souhlasí. Chtěl pracovat. V neděli nedělám.
To byly dnes dostihy! Stará kobylka klusala svůj závod. Zvládla.
Dobrou noc!