Do Brna a zpátky

Budík.

- Vstávej.

- Je, kdybys do mě nežďuchnul, zaspala bych.

Všechno mám připraveno, jen namalovat, kočkám, vyčistit kamna, uvařit do termosky thermojetics, naplnit láhve s vodou a aloe…

Místo v šest pět odjíždíme v šest deset. V šest osmnáct mi jede vláček do Pic. Odsud RegioJetem do Brna. Mám nakoukanou cestu Brnem podle map. Poznávám kousky Brna. Aha, támhle u toho kostelíka jsem loni spala v hotelu Austerlitz. Mapy mě vedou prudce doleva.

- Pane, jste Brňan?

Přitaká. Hledá u sebe Congresshotel Orea, bývalá Voroněž, Křížkovského, Výstaviště…

Ne, ne. Prudce doleva ne. Kousíček se vrátit a přes most přejít na druhý břeh. Ano, poznávám tu cestu. Několikrát jsme ji loni klusala na Mendlovo a odsud na Výstaviště. Dnes půjdu souběžnou ulicí.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-27-kick-off-brno

Jsem tu. A včas. Mnoho lidí. Zdravíme se. Registrace. Dostáváme v tašce jako dárek krásný šejkřík a novou obědovou tyčinku. Příchuť brusinka. V sále mám hezké místo asi v čtvrté řadě. Kolegyňka Lenka mi až po hodině píše, kde jsem. Sedím. To je dost, že ses ozvala. Nemám ráda děsný hluk. Hudbu na začátku vytáčí do extrému jakýsi super známý Ondra Vodný. Moderátor a DJ rádia Evropa 2. Už je na našich akcích jako doma. Jediné, co mi na HL, vlastně HN – Herbalife Nutrition - vadí od prvopočátku – hlasitá hudba. Pouštím si taky v autě nahlas. Ale mé uši na školení trpí. Tady jsou decibely daleko silnější. Moderátoři se střídají. Legrační. Srdeční. Profesionální.

- Dostali jste do tašky tyčinku. Máte ji ještě?

Máváme tyčinkou.

- Budete několikrát kontrolováni, jestli jste si ji už nesnědli. Tu totiž sníte až o polední pauze. 

Nejprve se dozvídáme čísla. To mám ráda. Patříme k 26 zemím na vzestupu. Nikdy v historii tu nebylo tolik nových produktů. Minulý týden dvojí příchuť chipsů. Nová obědová tyčinka s brusinkovou příchutí. Minulý rok čtyři limitované edice. Jedna z nich se vrací. Chutnaly mě všechny. Přála bych si zpátky pomeranč s čokoládou. Hurá!! Ano. Vrací se! Budou po Manchesteru na zářijové Extravaganze uvedeny žvýkačky. Dvě příchuti i pro děti. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-27-kick-off-brno-2-cast-lekarskeho-treningu

Miluji školení dr. Alvareze. Nesmírně vzdělaný člen vědeckého a poradního sboru HN. Lékař španělského olympijského týmu. Sám sportovec. Někde na fotkách mám na stránku, co on všechno je, co dokázal. Hlavně umí vtipně přiblížit, jak je to s vitamíny, s hydratací, s bílkovinou, omega tři a omega šest kyselinách… Jak tělo reaguje. Jak dobře odpočívat a stravovat se. Jaký je rozdíl mezi bílkovinou syrovátkovou a sojovou. Kdy kterou použít. Jak lidé - hlavně u nás – doslova žerou jen bílkovinu živočišnou. Jak máme – a to je pro mě – dodržovat během dne přísný režim. Každý den stejně. Souvisí to s dostatkem spánku. Po hodině v druhé části školení radí prakticky, jak pomoci např. obézním rodičům malého dítěte, jak sportovci plnému svalů, jak starší generaci. Vtipně hovoří o tom, že nemáme říkat: Mám nadváhu, protože moc jím. Věda (trošku se pousmívám, mám o vědě maličko pochybnosti, ale tady bych snad i věřila) došla k: Moc jíme, protože máme nadváhu. Jak lidé moc jedí, jejich nadměrná energie se proměňuje na tuky. Chápu to, jako že energie při trávení se přeměňuje na tuky. Člověk se potí.  Lidé s nadváhou pak mají méně energie. Sami se o ni připravují. Nejprve jí náš tuk, pak teprve jíme my. Přirovnává malý pes jí méně. Velký pes jí více. Jakmile zaštěká – šup, zařvat: Sedni! Je to vetřelec. Naše produkty nám dají energii. Jsou lehké. Doporučuje cvičit. Hovoří o jídle okolo nás. Je všude. I na benzínce. Nemají tam benzín, ale bagetu nebo hamburger ano.

Školil nás ve dvou srozumitelných lekcích. Měla jsem FM rádio, ale nenacvičila jsem si jeho ladění na překladovou frekvenci 103,9 FM. Použila jsem telefon. Musíš vybrat do sluchátek. Zapnout rádio. Když chceš fotit, někdy ti to hraje dál. Jindy si to vypneš. Ó, zvládla jsem.

Mezi dvěma sekcemi dr. Alvareze si jdu vyzvednout svůj nový Word team pin.

Dospěli jsme k závěru. Tolik lidí se podílelo na přípravě. Na jeviště zvou i dr. Alvareze. Děkují mu. Dostává dres od olympionika Prskavce. Dnes nás zdravil z tréninku na divoké vodě v Austrálii. A mezitím vyhrál.

Školení pro mě přínos. Konečně jsem ochutnala tu novou obědovou tyčku. Vynikající. Skvělá. Měkká. Fakt mi chutnala. Sytá.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-27-rautik

Okolo páté jdeme na raut. V devatenáct začíná párty. Ne. Nechce se mi do řevu. Zdravíme se s kolegyněmi, kolegy. Jdu za Karlem a Radkou. Asi pojedu Regio Jettem. Budu doma okolo půl desáté. Měla jsem jet domů s nimi. Oni budou odjíždět z Brna, kdy já už budu doma. Raduji se ze všech setkání. Milé. Příjemné. Stoluji s kolegyňkou. Jako mně bude sedmdesát, Věrce bude osmdesát. Bývalá profesorka. Velmi činná. Organizovala cyklistické zájezdy. Přemýšlivá paní. Ptá se mě na heštek. Někam máme poslat svou fotku. Kašlu na zkoumání hešteku v telefonu. Na počítači bych to snad zvládla. V minulosti jsem s ní někdy spala v hotelu. Naposledy někde v apartmánu pro novomanžele v rekonstruovaném hotelu Atlantis na Brněnské přehradě. Pečovala o svého aktivního muže. V posledních dvou letech mu jednou za dva dny převazovala nějak kůži nebo něco. Vymývala. Pečovala. Říkala mi, jak mu to ještě pálilo. Jak pomáhal spolkům, psal články. Minulý týden odešel. Říkala:

- Mnoho těch spolků skončí. On byl hybnou silou. 

Herbalife mu prodloužila život tak o deset let. Je silná. U večeře na ni padl smutek. Ale jen na minutku. Ona je skvělá. Jednou mě vezla z nějakého hotelu někam na vlak. Ale to uháněla! Není to tolik let. Jela jak drak. Věrka… Potěšila mě. Víte čím? Ona mě čte! Víc kolegyněk na mě chodí. Holky, děkuji. :-)

Šla jsem se rozloučit se svými sponzory. Okolo stolů – někdo mi řekl dobrý večer. Přisedla jsem k manželskému páru. Ptám se, jestli se známe z Harmony ve Špindlu. Ne, tam nikdy nebyli. Ale prý jsem mediální hvězda. Prohlédli si můj medailonek.

- Myslíte ten někde ze září, jak jsem v zimní zahradě?

- Ano, tam. Tak přirozeně vyprávíš.

Hm. Tolik lidí o mně ví. Vracím se k Věrce.

- Nechoď pěšky! Brno je plné bezdomovců.

I má sponzorka mi radila, abych jela 44 na Mendelovo. Odsud jedničkou na hlavní. Mám takové trhání jít pěšky. Mám do devatenácti čas. Při východu z hotelu následuji skupinku žen s kufry. Netuší, kde zastávka. Nějaký tatínek od holčičky mi ukazuje místo asi sto dvě stě metrů daleko. Jé, akorát jede 44. On i jeho dcerka dobíhají. Nedozvěděla jsem se, jestli se v Brně důchodci 65+ vozí zdarma. Jedu zdarma. Vystupuji. Sympatické blondýnky se ptám, kde je jednička.

- Pojďte, pojďte, dovedu vás tam.

- Dámy, pojďte! Ukážu vám, odkud jede jednička na nádraží!

Děvčata z Herbalife se hrnou za mnou. Já za paní. Není to Ukrajinka. Polka, žije tu tři roky; seznámila se s Čechem v Itálii před pěti lety. Magistra z lékárny. Nemůže najít práci. Pomáhá hlídat nějakou paní načerno. Povídáme si. Dozvukujeme si. O čem si myslíte, že asi tak hovoříme? No, o těch pokračovatelích v díle svých rodičů a dědů. Dnes je zrovna výročí osvobození Osvětimi.27 .1.1945. A konec blokády Leningradu. Délka 872 dní (od 8. září 1941 do 27. ledna 1944)

Vystupuji u nádraží. Maličko mám Brno očichané, ohmatané. Pokladna Regio Jet na jednom konci zavřená. Směřuji k druhé. Ale Ireno, jsi tu brzy. Mrkni na jiný vlak. Pojedu s Českými drahami. Jsou opravdu drahé. Dvě okna pokladny. U jednoho sedí takový pařez. Starý zapšklý. Má asi tak sto kilo. Uhlazený. Nemá zapnutý mikrofon. Ale to on slyší.

- Halo, pane!

- Pane, chci jízdenku.

Dědek si rovná nějaké lístečky. Tohle má dělat jindy. Nezdržovat cestující.

Za mnou stojí takový ošuntělý mladík. Narvaný báglík. Za tři minuty mu jede rychlík do Blavy. Už jsem u druhého okénka u mladé. Pařezovi jsem se ztratila ze zorného pole.

- Pane, mně to ujede. Prodejte mi lístek do Blavy.

Dědek se na toho nebožáka osopil. Ale jak zaječel!

- A kdo si myslíte, že tam za mě nasází ty jízdenky!

Aha, tak on slyšel přes sklo. Zapnul si mikrofon. Kvičel jak prase. Okamžitě jsem udělala úkrok zpět.

- Co vy tady na něj hulákáte, vy úředníku nezdvořilý! Co si to dovolujete na cestujícího! On vás živí! Nese vám své peníze. Tak koukněte ztichnout! Sázejte si to po pracovní době, když to nezvládáte v provozu. Zmlkněte a chovejte se k lidem slušně. Nebo tu zítra už nesedíte.

Dědek zmlknul. Nečekal mou reakci. Mladík, černé kučery. Možná mu chyběl zub. Očividně takový spíš, že si na něj dovolí pokladní. Na mě si netroufnul. Hajzlík. Ten mladý se na mě moc hezky s vděčností usmál. Tichounce, skoro neslyšitelně řekl:

- Děkuji vám.

- Utíkejte přede mě. Ať vám to neujede.

- Jednou Blavu.

Pokladní chtěla asi 350 nebo tak nějak. On jí dal 250, řekl dobré. Jenže mu chyběla stovka. Dokutálel padesátku, dvacku, desetikorunu. Nabízí pokladní svou měnu.

- Mám euro.

- To nesmíme přijmout.

- Prosím vás, kolik vám chybí. Vždyť vám to ujede!

- Deset, patnáct.

Rychle dohazuji ze své peněženky patnáct korun.

- Tady máte euro. To je víc než patnáct.

Přijala jsem ho. Ale doma, když jsem to vyprávěla Petrouškovi, zastyděla jsem se. Neměla jsem si to euro vzít. Od takového chudáka. No. Snad už je hoch v té Blavě.

To, že cizím dopravcům vykazují České dráhy místo stání na poslední chvíli, OK. Ale že svým vlakům nacvakají peron pár minut před odjezdem; k cestujícím přinejmenším bezohledné. A neslušné. Chaos. Jdu se mrknout na rychlík na Phu s šestnáctiminutovým zpožděním. Ze druhého. A  ze stejného, jen z druhé strany, za chvíli přijede můj na Phu. Ptám se průvodčího, jestli nemám naskočit k němu. Prý ne. Prý ten můj už přijede. Přijel. Sedla jsem si do jídelního vozu. Donesli mi dvoudecovou lehvičenku vína. Číšník mi nalil. Půl decka mě naprosto zlikvidovala.

- Dáte si ještě?

- Ó, nikoli. Motá se mi hlava.

Vkládám na FB obrázky.  Poslouchám vyprávění Zdenky Jordánové na cestách k sobě.

Asi patnáct minut před dojezdem do Pic platím. Opět nekonečné čekání na číslo peronu. Spouštím se do podchodu. Čtyři přiopilí muži. Jeden mladičký.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-27-pice

- Prosím vás. Mohu počkat tady dole u cedule?

Mladý se mi snaží pomoci. Starý je vůl.

- Kam jedete?

- Na Hradec.

- Na Hradec, jo? Tak to tu můžete čekat. Klidně. Furt.

Aha. Pozor Pice – hradečtí votroci.

Směju se. Kluk mě posílá, ať se jdu kouknout nahoru, prý snad to jezdí z jedničky. Zezadu. Jj, vím. I v HK mají takovou skrytou jedničku. S chutí to z ní ujíždí. 

Budiž ke cti ČD. Před výstupem se tě zeptají, jestli máš všechno. Takové maminkovské:

- Nezapomněl sis´ tu něco?

Ze dvojky. Hlásí to dokonce rozhlasem. Jdu na druhé nástupiště. Dva vlaky.

- Prosím, jede tento vlak na Trutnov?

- Ano. Jede.

- Teda, chtěla jsem se zeptat, jestli na Jař.

- Smějeme se. Ano. Jede.

Volám Petrouškovi.

- Peťuš, vyjíždím z HK. Za pár minut jsem doma.

- Jedu, muzlajs!

Tak můj výlet dobře skončil. No, spíš služební cesta. Přiučila jsem se. Proškolila. Něco si zopákla. Dr. Alvarez je vždy originální. Nikdy, a už jsem ho slyšela asi čtyřikrát, nikdy se neopakuje.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-27-doma

Doma. Kočky tančí radostí. I já. 

Vše. O Marii Terezii příště.

Dobrou noc!

P. S. 1

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/202-01-27-jak-bys-vypadala-jako-modelka-z-50-let

P. S. 2

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-27-jak-bych-vypadala-jako-star