Do Brna na školko, do Tetčic k Crlíkovým

04.01.2020

A je to tady. Jedu dnes vlakem. Pro jistotu vstávám o dvě hodiny dřív. Jízdenky pro mě a na odpoledne pro Péťu koupeny dva dny předem.

Pět. Lezu. Uvařit čaj do termosky, uvařit jiný čaj do další termosky, koktejl Péťovi, koktejl Péťovi s sebou, koktejl mně, koktejl mně ke svačině... Vybrat popel. Vyčistit okénko. Připravit na podpal. Dnes bude zatápět Linduška.(Prý - mami, nedělej ze mě blba. Já už jsem zatápěla. - No jo, asi ohýnek na zahradě. :-) )

Poletuji mezi pracovnou, kde mám rozbalený kufr, tašku, kabelku...Umýt hlavu. Malování. Vše si přináším z rozbaleného kufru. Hlavně to tam zas vrátit. Čas letí. Jedním okem sleduji všechny hodiny. Svačinku Petrouškovi - chlebík s pomazánkou.

- Péťo, včera jsem zapomněla v platíčku Micince jednu tabletičku, tak ji v devět vyloupni. Ať mám přehled, kolik dnů bere. Peťuš, a tady máš šejkr s sebou. Peťuš...

- Neboj se, já to zvládnu.

OK. Hlavně taky abych to zvládla já. Sobě jsem jízdenku nevytiskla. Mám dvě. ČD a Regio Jet. Dvě přílohy. A Petrouškova je v dalším mailu. Celková. Ten jede jen ČD. Když jsem lístky kupovala, Péťa byl na odchodu na ping pong. Koupila jsem svoje. Úspěšně. Narychlo:

- Peťuš, pro jistotu koupíme i tobě.

- Už nemám čas. Já si to koupím na nádraží.

Aha, on je ještě ve staré době. Dnes ani na nádraží nevědí, čí jsou. Kdysi, asi před necelými dvaceti lety jsem učila na gymnáziu v HK. Jel za mnou vlakem. U pokladny:

- Jednou Hradec.

- Dvacet pět korun.

- Prosím? Já chci jen do Hradce a jedu sám. Nechci zpáteční.

- No, jedete za dvacet pět.

Byl zvyklý jezdit za dvě koruny.

Vlak mi jede asi v sedm devět. Jsem hotová ve tři čtvrti na sedm. Jedeme. Jediné ČD mě dokázaly vybudit natolik, abych nejela na poslední chvíli. Obavy se ukázaly opodstatněné. :-)

Přejíždíme náš nový přejezd. Má na sobě pupek. Namrzlo. Nasoleno.

- Mě by zajímalo, proč tady je ten pupek.

- Peťuš, kdykoli tu jedeme s Lindou, vždycky se divíme, proč tady z rovného úseku udělali skokánek.

- Možná se jim nechtělo něco rozhrnovat...

Chce parkovat daleko před nádražím. Ano, Petroušek.

- Peťuš, jeď až támhle; úplně na konec. Odjezd je totiž z druhé strany nádraží.

Vracím se zpátky do budovy mrknout na odjezdy. Ty vorle. Jede to už v sedm tři. Pro jistotu dotaz u pokladní, jestli opravdu na Pice v sedm tři a jestli fakt čtvrté nástupiště. Přitaká.

Petroušek mi nese kufr. Nechce mi zašpinit kolečka hned na kraji cesty jaroměřským blátem. Táhnu tašku a kabelku.

- Peťuš, tady mají koberec. Už kufr vez.

- Nojo koberec, ale špinavý. Ahoj, prosím tě, jede tohle do Pardubic?

Jeho známý.

- Jo, teď, v sedm nula tři. Pak už nic. 

- Ono ti to jede v sedm nula tři. Říkalas nula devět.

- Plus minus.

Nese mi kufr do vlaku. Hned na kraj, ať se nemusím v Picích prodírat... Pusa. Jedeme. Jsem ve střehu. Zapínám data v telefonu. Hledám v mailu. Jízdenka. Otevírám přílohu. Připravuji si ji, až přijde průvodčí.

- Kontrola jízdenek. 

Ukazuji jízdenku v mobilu paní průvodčí. Netuším, že mě za cestu desetkrát pomůže. Anděl. Načítá QR kód.

- Jízdenka ještě nemá časovou platnost.

Blesklo mi hlavou, kde jsem co zapomněla odškrtnou, potvrdit, zjistit.

- Ale já jsem ji zaplatila před dvěma dny.

- Ano, ale odjezd je až ve 14.09 hod.

- Jo, chápu; to není moje. Pardon. Omlouvám se. Najdu jiný mail.

Hledám, jako napotvoru mi to jde pomalu. Zdržuji. Průvodčí se na minutku vzdaluje v zastávce mezi dveře vlaku. Tak. Našla jsem to pravé. Ano, tady QR kód funguje.

- Můžete mi prosím ještě ukázat doklad?

Ukazuji OP.

- A co s tou manželovou? Je tam určitě moje jméno. Jenom jsem mu ji přeposlala do mailu a vytiskla.

- To je na manžela? Tak běžte do e-shopu...

- Jé, to nedám. Koupila jsem to na IDOSu.

Hledám v IDOSu, ne. Už tam ten košík, který se mi ukazoval v ntb, není.

- Tak zavolejte na zákaznické oddělení. Jednou můžete jméno změnit.

- A kam mám zavolat?

Diktuje ochotně číslo. Srdečně děkuji. Ještě chce ukázat manželovu. ubezpečuje se, že opravdu nejde načíst. Pro jistotu potvrzuje - načtena omylem. 

Zákaznická linka - chceš-li v němčině, zmáčkni, chceš-li v angličtině... Nic nemačkám. Chcete-li info o... Nechci, chci živého. 

- Vyslovte nahlas...

Mlčím.

- Nic jste neoznačili. Můžete nahlas vyslovit... 

Nic nevyslovuji. 

- Nebylo nic slyšet. Musíte vyslovit zřetelně... 

Mlčím. 

- Protože jste nevyslovili, spojíme vás na...

- Dobrý den. Tady je... Co potřebujete?

- Potřebuji velkou pomoc. Koupila jsem pro sebe jízdenku na dnešek do Brna. Pro manžela taky, ale až na odpoledne. Teď jsem paní průvodčí ukázala v telefonu tu jeho. Mám strach, jestli jsem ji neznehodnotila - prý ne. A potřebuji změnit jméno Irena Hrobská na Petr Hrobský.

- Aha, to je jednoduché. Půjdete do e-shopu...

- Jenže my jsme dva staří neumětelové. To já nezvládnu. Mohla byste mi to prosím udělat Vy?

- Ne, to my neděláme, ale výjimečně to pro Vás udělám. Nadiktujte mi prosím kód jízdenky. Je nad tím QR...

Diktuji.

- Ještě potřebuji mail, na který jste to kupovala.

Diktuji.

- Nechce se mi to spárovat. Jaký mail jste říkala?

Opakuji.

- Aha, já jsem to první přeslechla, jak jedete ve vlaku. Už to hledá. Tak. Měním jméno - Petr Hrobský.

- Jste velmi laskava. Hodně jste mi pomohla. Co teď mám udělat? Mám najít mail od Vás a přeposlat ho manželovi?

- Stačí, když mu nadiktujete ten nový kód.

- A stačí si ho napsat na jízdenku?

- Ano, to stačí.

- Velmi děkuji.

 Přeposílám mail se změněným kódem Petrouškovi. Nemohu nalézt přeposlat. Odpovědět. Dobrá. Udělám to jinak. Mažu adresu drah, doplňuji Petrouškovu Pink. Odesláno. Ještě volám. Vysvětluji, že jsem změnila jméno. Diktuji nový kód. 

S takovou ochotou jsem se u ČD JEŠTĚ NEPOTKALA. Že by to odpovídalo té reklamě, jak běžela asi před dvěma lety? Rozčilovala mě. Známý herec letěl vagony vlaku se šťastným úsměvem, že teda ČD je to nejlepší na světě pro mě. Linda mi vždycky, když jsem si stěžovala, co mi zas kde ČD vyvedly, neuznaly, vrátily mi mou důchodcovskou slevu, protože se měnila pravidla - od 65 let... Dnes té reklamě věřím. Jdu na záchod. Vedou mě šipky. Přes dva vagony. Konec. Vracím se. Proti mně jde můj anděl.

- Nemohu nalézt...

Vede mě zpátky, otevírá dveře... Ještě se ptá:

- Zvládla jste tu změnu jména?

- Ano, pomohli mi. Moc děkuji.

- A poslala jste to manželovi a nadiktovala mu...

- Ano, ano. Vrčel, ale nadiktovala.

Vracím se zpět na své místo. Jdu opačným směrem. Proti mně anděl. 

- Jdete jinam, sedíte támhle.

- Ukažte, vy máte na zádech určitě křídla.

Směje se.

- A ještě se zeptám. Teď budou Pice Rosice a pak vystupuji?

Ano, teď v Rosicích ne. Vystoupíte až na hlavním nádraží. Vlak tam končí; nebojte, já ještě proběhnu vlak.

A tak se stalo. Mé ranní dobrodružství mi dalo na tři stránky. Já se z toho picnu. Organizovaný chaos. Ještě že v něm vystupují živí lidé. Pomáhající. Vesmírný pane, děkuji za tu školu. Vesmírný pane, děkujiii! 

V Picích se stavím před tabuli s odjezdy. RegioJet tam nevidím. Moje průvodčí se zjevuje.

- Myslím, že vám to jede za čtyřky.

- Děkuji moc!!

Jdu k lavičkám. Otevírám mobil. Hledám jízdenku. Třetí vůz, sedadlo šestnáct. Zapínám data. Hledám IDOS. Odjezd teď. Malá zelená čtyřka. Měla pravdu. Mám asi dvacet minut do odjezdu. Pomalu se spouštím do podchodu. Jak to asi dělají lidé s berlemi a kufrem? Nebo s plotýnkami... Jedu až na konec ke čtyřce. Zdvihám se nahoru. Vidím tam na obou ukazatelích rychlíky. Břeclav. Není můj. Ostrava. Není můj. Fotím vrány. Jsou tu v zimě v létě. Už mě nepřekvapují. Jeden odjíždí. Jsem klidná. Osm sedm. Můj až osm čtrnáct. Přesto se ptám pána, jestli jede do Brna.

- Da. Vosem sorok.

- Aha, tak to jedete ČD. Já jedu RegioJetem.

Ukazuje mi jízdenku. Potvrzuji mu, že jede až za chvíli s ČD, neb by ho RegioJet vysadil na nejbližší stanici. Konečně hlásí příjezd našeho vlaku. Jsem už zběhlá, ne? Kontroluji si vůz tři. Mají ho hezky označený. Číšník se u vstupu ptá, zda potřebuji pomoci. Zdvihá mi kufr nahoru. Děkuji. Vedu dav lidí vagonem. Trošku mě mate velká dvojka a čísla sedadel. Mozek se soustřeďuje na tu dvojku. Herdek filek, jsem v třetím vagonu? U třetího kupé mi to dochází.

- Prosím vás, přečtěte mi sedadlo šestnáct.

- Jo, máte to tady.

- Aha, Irena je blbá. Promiňte. Jdu v protisměru.

Starší paní proti mně se směje.

- Já jsem taky Irena.

Omlouvám se. :-) Všichni lidé se řehtají. Ochotně mě pouštějí. Tu svou maringotku určitě nahoru do držáku nezdvihnu.

- Prosím vás, vadilo by vám, kdyby zůstaly dveře otevřené?

- Je tu vedro, to bude fajn.

-Jé, tak to hezky děkuji.

- Nechávám kufr na chodbičce. Nikdo mi za celou cestu nenadává, že překáží. Ulička je dost široká. Vytahuji z něj ntb. Tašku cpu do kupé. Jsou tu samé dámy. A milé. Personál též milý. Kmitají kolem našeho kupé. Občas se zeptají na objednávku občerstvení. Tak když už někdo přijde a bude chtít ukázat aspoň jízdenku. Není na jméno. Nikdo až do Brna nic nechtěl. Zkrátka sedím ve své noře, nestojím na chodbě. Tím pádem logicky asi mám koupené jízdné.

Je tu číšník. Nese mi láhev pití. Dík. 

- Prosím vás, na kterou stranu na záchod?

Jedna cestující z kupé mě posílá na správnou stranu.

- Byla jsem tam.

Jdu podle návodu. Zírám. Na WC mají vázičku s orchideí. Ne. To není možné. Fotím. Vlak škubnul; poslal mě na zrcadlo. Tak ještě jednou. Fotím. Vracím se do kupé.

- Oni tam mají orchidej. Máme velkou koupelnu. Ale orchidej jsem tam ještě nedala.

Už nosí pytle, zvyšuje se pohyb. Ptám se paní proti mně, v kolik vystupuji. V osm čtyřicet. Paní vystupuje v Brno - Židenice. Já po ní na Brno hl. n.

Vystupuji za deset minut. Až sem jsem dopsala ve vlaku. :-) 

A tady bych mohla končit. 

Probíhám Brnem do Continentalu. Registruji se. Školení - luxusní. Po obědě čtu zprávy od Lindy.  Mail byl bez jízdenky. No jo, nepřeposlala jsem, jen odpověděla. Odpolední školení už začalo. Vybíhám ze sálu. 

- Je tam ještě Péťa? 

- Už odjel. 

Píšu SMS Peťovi. 

- Našel jsi přílohu?

- Ano.

- Tak ji měj otevřenou a vypni data. Pak ji najdeš v otevřených. Zvládneš to?

- Ano.

Za půl hodiny píšu: 

- Už Tě kontrolovali?

- Ne.

- Péťo, jak jedeš? Máš jízdenku v pořádku?

- Jsem v Chocni bez kontroly. 

Za hodinu se ptám?

- Kde už seš?

Očekávám, že se rozepíše. 

- Ve Svitavách.

To jsem se toho dozvěděla. 

- Co průvodčí?

- Dobrý.

- Kurník, viděl jízdenku?

- Viděl. 

Netrpělivě čekám na konec školení. Výživné, důležité, potřebné. Volám, že se za půl hodiny sejdeme na nádraží. Jdu se dvěma kolegy. Jeden mi veze kufr. Druhý mi nese tašku. Cupkám s kabelkou. V trafice kupujeme lístky na příměstský vlak. Naskakujeme do tramvaje. Jsme na nádraží. 

- Péťo, vyjdi z hlavní budovy vlevo. K poště. Jdeme Ti s Romanem naproti. 

- Vidím hotel Grand. 

- Ne, říkám doleva. Levá!!!

- Nevidím poštu. 

- Vidíš růžový nápis LETMO?

- Nevidím. 

- Do prčic, Péťo, ujede nám vlak... 

chvíli se dohadujeme. Už jsme u hlavního vchodu. Není tu. 

- Už vás vidím. 

- Odkud jsi přišel? 

- Vylezl jsem podchodem. Takže celou dobu jsem šel zrcadlově. Šel jsem doleva, ale úplně na druhou stranu. 

Našli jsme se. Běžíme okolo pošty. Kufr i tašku hlídal nový kolega. Ani jeden z nás ho vlastně nezná. Péťa si mě dobírá, jestli kufr ještě někdy uvidím. Už ho vidím. Kufr, tašku i kolegu. Típám na nástupišti lístek. Vlak už čeká. Jedeme asi sedm stanic za Brno. Krásná moravská vesnice. Penzion u Crlíků... 

A tady končím... Večer luxusní. Jídlo víc než skvělé. Linda kočku chytila. Tabletku úspěšně vpravila. Zatopila. A já jdu spát.

Dobrou noc!!