Do Dvora na výlet. Dnes bych přála mamince k 97. narozeninám

Dnes mi končí zákaz sdílení. Stejně my v našem vyjadřovávání to máme srozumitelné. Když napíšu 21.56 hod., víme, že je to večer. Ne, oni napsali 9.56. Zkusila jsem v půl druhé odpoledne. Ani náhodou. Ještě šest hodin. Ještě pět hodin. Ještě - se jděte vycpat. Blanka mi psala - raději stát na hanbě, viď? No, hlavně nevím za co. Oni neukáží. 

Dopoledne jsem svižně chystala tomboly do plesů. Potřebovala jsem vyjet co nejdřív. Podařilo se v půl dvanácté. Směr Dvůr Králové. Vybrala jsem si cestu zadem. Jabloňovými alejemi. Ráda je pozoruji teď holé, se zbytky jablíček, ale i na jaře. Vypadají jak nevěstinky. A v létě obsypané plody. 

Přijedu do Dvora z jiné strany. Jedu překrásnou krajinou. Opravdu fantastickou. Vybrala jsem si dobré místo a čas k žití. Tady jsem doma. Nejvíc si to uvědomuji v našem městě. Kolikrát mi vyskočí při jízdě autem – tady jsi doma. Teď. Pro tenhle život. Máme žít v blízkosti místa zrození. Emigranti by měli aspoň jednou ročně přijet a pobýt u svého zdroje jeden den. To jsem slyšela u Jaroslava Chvátala v pořadu Absolutně neuvěřitelné. 

U cesty u dvou lip  s Božími muky se zastavím cestou zpátky.

Jedu směrem k zoologické. Volám. Hlas z telefonu mě naviguje. Obrátit. Zpátky. Přes most.

- Je tam jednosměrka?

- Není. Už vidím modré auto…

Našli jsme se.

- A teď potřebuji na gymnázium. Mohu tady vyběhnout nahoru pěšky.

- Jeďte tady dozadu. Pořád dozadu. Vyplivne vás to pod gymnáziem.

- Asi vím kde. Takové minináměstíčko.

Loučím se. Jedu. Poznávám uzoulinké, snad středověké uličky. Jedu pořád, vejdu se tam. Ano, už jsem tu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-26-dvur-kralove-gymnazium-prekrasna-stavba

Mám štěstí. U dveří do gymnázia zastihuji pana profesora. Mladý člověk. Učí třicet let. No, tak oprava. Vypadá mladě. V duchu jsem odhadovala délku jeho praxe na třicet let. Když vidí, jak jsem okouzlena jejich školou, provází mě. Ukazuje prostory. Říká, co mají v plánu. Historická budova je opravdu nádherná. Zářivky prý půjdou pryč. Aula. Nádherné divadlo. Vedle mají Hankův dům. Někdy prý koncert proběhne tady. Až uvidím na FB něco… Hned sem jedu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-26-dvur-kralove

Vybíhám pěší zónou na náměstí. Mířím k papírnictví. Sem chodím nakupovat, ale z druhé strany. Musela bych objet kus města. Dívám se k Bille. Tam jsem parkovávala. Tam za mnou přicházela klientka Irenka. Varovala jsem ji. Neposlechla. Po druhé dávce… Vzpomínám na ni. Měla jsem ji ráda. Někdy mi donesla sklenici zavařených ořechů. Ještě nikdy jsem nezkusila zavařit je. Nejdou na ně moli. A pravidelně mě zásobovala lahví domácí slivovice. Tu já využívám. Nakládám do ní mladé ořechy. Loni jsem si naložila smrkové výhonky. Taky jsme do téhle ulice jezdívali s Petrouškem na vaření. Prezentace vorwerku s ochutnávkami, inspirace na vaření v chytrém hrnci.

Cestou zpátky si přes lens čtu nápis na domě. Taky by to tam mohli dát česky. Nejsem z překladu moudrá. Porovnejte na fotkách - na fasádě latinský nápis a z lens český.

Stavuji se v Jysku. Nic nepotřebuji. Něco mě to stojí. :-) Obsluha – mladí hoch a dívka. Před pokladnou stojí další mladý muž. Chválím je, jak jsou prozákazničtí.

- To v Náchodě jsou studené čumáky.

- To neslyším rád.

- Ježiši, vy jste nějaký kontrolor. Tak to berte jako výmysly staré babky.

- Ono se to tam ze dvou třetin vyměnilo. Zkuste se tam podívat.

Při odchodu vyplňuji na tabletovém stojánku – 100% spokojenost.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-26-zastaveni-u-bozich-muk

Začíná krápat. Někde ještě hromádky odhrnutého sněhu. Ale je po něm veta. Zastavuji v zatáčce do pravého úhle. Dvě lípy, křížek. Tady to mám ráda. Dnes není vidět do Krkonoš. Čtu si o nově vysazené aleji mezi Zaloňovem a Kuksem.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-26-nehorazne-zisky/1623935992

Zítra jedu do Brna. Jdu si koupit do krabičky hroznové víno. Koukám na závratné ceny sušených mlék. V Bohemilk 60 a 65 korun. Tady 131 a 135 Kč!! Víc jak sto procent navýšení.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-26-laska

Doma. Kočeny předvádějí lásku, kterou bychom se měli od nich učit. A taky trpělivost. 

Pozdní oběd. Vínko.

- Petroušku, maminka má dnes narozeniny. Byl bys tak hodný a odvezl mě za ní?

- V sedmnáct jedu na zápas.

Rychle mu mixuji nápoj a výživu do svalů s sebou.

Vím, klidně bych k ní mohla jet v neděli, asi bychom v neděli měli společný oběd u ní. Ona by mi to odpustila. Ale já bych měla výčitky. Lije jako z konve. Hrob ani neometám. Jen rozsvěcím lampy. Tu jednu, vypadá jako stromeček, tu mám ráda i přes léto. Je hozená za pomníkem. Vyndávám ji. Gratuluji. Vzpomínám. Jestlipak je na rakvi ještě ta čokoládička od Denisky. Položila ji babičce na poslední, nejposlednější cestu...

- Maminko, jsem tady sama. Nemá mi kdo poradit. Se vším si radím já. Mamko, tak mi chybíš. Nemám komu jít povídat, žalovat, stěžovat si, pro utišení.

- No no, ty seš sama?

Petroušek tomu nerozumí. Vím, mám kolem sebe ty své. Petroušek. Opora. Pomocník. Věřím, že mě holky hlídají a opatrují. Ale mamka!

- Už je tři čtvrti na pět!

- Peťuš, mně telefon ukazuje 16.44 hod. To ještě není tři čtvrti na pět. Za minutu dojedeš až k domu. Pusa. Odemyká. Bere věci. Má připraven iontový nápoj. Sportovní výživu. A já si sednu k psaní. Ačkoli – ještě vytřít. Vyčisti okénko. Připravit krabičky na zítra Petrouškovi i mně…. Hodiny letí.

Vrátím se k Marii Terezii. Poslední myslím čtyřdílná série se povedla. Moc se mi líbilo obsazení české i rakouské.

Marie Terezie celých čtyřicet let stále jen odolávala válkám, bitvám. Jejím velkým zájmem byla péče o armádu. V jednom dokumentu jsem poslouchala, že dbala i na to, aby voják neseděl se svlečenými kalhotami na latrýně. Aby se mu za zády střílelo. Zavedla pevné záchody.

Na gymnáziu jsem pochopila, že sedmiletá válka se týkala jen nás. Ne ne. Hubertusburský mír - mírová smlouva, uzavřená 15. února 1763 na zámku Hubertusburg mezi Pruskem, Habsburskou monarchií a Saským kurfiřtstvím. Krátce předtím byla pařížským mírem ukončena sedmiletá válka v oblastech Západní Evropy, Severní Ameriky a Indie. První světový konflikt ukončen. Asi největším vítězem prý byla Anglie. Stala se největší námořní velmocí – do 1. sv. války. I Prusko rozšířilo svá území – taky do první světové. Prusko bylo vyčerpáno hospodářsky. A o to Marii Terezii šlo.

Nejvíc utrpělo Rakousko. Sice ztratilo dost území. Ale zanedlouho došlo k rozšíření. Marie Terezie Josefovi II opakovala v dopisech.

- Nikdy nezpomínejte, že průměrný mír je lepší než úspěšná válka. 

Polsko si rozdělilo Rusko, Prusko, Rakousko. Získali jsme Krakow a Halič do roku 1918.

V srpnu 1765 zemřel v Innsbrucku (myslím jeli na svatbu jedné z dcer) František Lotrinský. Žili spolu dvacet pět let. Marie Terezie zlomena. Natáhla smuteční šaty. Smutek už nikdy nesundala. František byl dobrý podnikatel. Z jeho aktiv založen habsburský rodinný fond. Totiž František měl nejen továrnu na jídelní servis. On i půjčoval. Josef II. některé půjčky po jeho smrti zahodil. Že se to prý na panovníka nehodí. Nehodí, ale pomáhal manželce s financováním říše, armády, válek. Josef jeho půjčování bral jako nedůstojné panovníka. Jenže on měl jako panovník krytá záda oproti bankám. Ve špercích zbylo sedm milionů zlatých. Marie rozdala šperky a klenoty dcerám.

Marie Terezie zavedla dětem na Mikuláše Všeobecný školní řád.- 6. prosince 1774 zavedl takzvané školy triviální, hlavní a normální – a zvýšil kvalitu učitelů i vlastní výuky. Učitelé tehdy nebyli příliš vzdělaní, často to byli vysloužilí vojáci, jejich plat byl nízký a škol moc nebylo. Učilo se hlavně přes zimu, protože jindy musely děti pomáhat na poli.

Mnohdy vysloužilec uměl tak tak trivium. Nešlo o vzdělání, ale o to, aby si poddaný lid uměl přeslabikovat, co mu panstvo nařizuje. Spočítat, kolik musí odevzdat na daních…

Více: https://efektivniuspory.cz/tereziansky-vseobecny-skolni-rad-z-6-prosince-1774/

Marie s Františkem prožila osmnáct těhotenství. Narodilo se šestnáct dětí.

A já už jdu spát. O dětech zas příště.

Petroušek vyhrál. Už i odešel na lože. Brzy vstávám. Jdu.

Dobrou noc!