Do Hradce a do Opočna :-)
Pět. Neobvyklá doba. Budík. Vstávám svěží. Včera jsem obrátila své zvyklosti. Nejprve si napsala retrospekci. Rychle vykrájela a oloupala hromadu jablek a žuchla do pelíšku v půl dvanácté. To se to pak vstává. Jsem sova, spíš mi vyhovuje ponocování. Už několik let si ale říkám, že čeho je moc, toho je příliš. Uléhat se svítáním je nepřirozené. Budu se snažit.
Za chvilenku mi jede vlak.
- Spěchej!
- Jedu vlakem.
- Já tě tam hodím.
- Ne, ne, kdo by mě hodil zpátky. Přijdou na internet.
- To už budeš doma?
- Dávno.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-22_Do_Hradce_a_zpatky_vlakem_ze_osm_korun/
Rychlík přijíždí na čas. Za dvě minuty půl sedmé. Asi za dvanáct minut vystupuji v HK. Babka překvapena. Víte, kolik jsem zaplatila se stařeckou slevou?! Osm korun!! Neuvěřitelné. Hm. Tak jsem se konečně dočkala. Právě před třemi lety jsem jela do HK také. Mou slevu koupenou asi za 250 Kč mi asi po dvou měsících zrušili. Vrátili alikvotní částku. Tedy šul nul. Nic. Dožila jsem se. Jupíí! Tak dnes poprvé se slevou.
Z ordinace vychází muž v roušce. Kudy mu do té pusy lezla? Asi prostupná. Já tedy nemám. Zoubeček mi opravuje. Ještě jeden malý štípaneček mi opraví příště. Ale už ne v tomhle šíleném ranním čase. Šíleném? Ne, normálním. Pro všechny normální lidi normální čas. Tři čtvrti na sedm. Jak je pak dlouhý den, páne jo!
V sedm dvacet osm mi jede rychlík domů. Neuvěřitelné. V půl osmé a asi deset minut stojíme na našem nádraží v Jaroměři. Postřehy z jízdy? Slečna průvodčí tam i zpět příjemná. Tam - všichni zafáčovaní. Zpátky taky. Kluk naproti mi povídal, že stačí mít onuci na krku. OK. Dávám na jedno ucho. Láhev s pitím. Zpět jedu zcela bez. Rychlík. Tak mě vysadí v Jaroměři. A tečka.
Chystám se k vystupování. Tak to je teda něco. Za prvé u nás se v rakousko-uherském nádraží s jedním peronem a přímým vstupem k vlakům vystupovalo vždy směrem k budově nádraží. Vždy. Ulily se tu miliony a naše prťavé nádraží, železniční křižovatka, se změnilo ve velkohubé s několika nástupišti, výtahem pro chromé a kočárky. No, epes módés moderna. Super. Jen peron zůstal jaksi opuštěn, nedodělán, neupraven. Na to už nebyly asi kapacity. Takže teď se může stát, a stává se, že vystupujete k peronu zcela na druhou stranu, než bylo zvykem celá staletí od zavedení železnice s přísunem uhlí na výrobu cihel na stavbu pevnosti. Bum bác do hlavy. Ale co se mi stalo dnes! Chystám se k výstupu. Jeden jediný v té uličce na konci vagonu. Nebylo mi divné, že tu jsou dveře jen na jednu stranu. Fotím si kecy o rouškách. Drkotá to se mnou na výhybkách. Jediné sedalo tu. Usedám. Test inteligence bych nesložila. Protože! - se muselo přejít do druhého vagonu, kde byl taky výstup, taky jen na jednu stranu, ale na tu druhou. Trklo mě to, protože jsem nakoukla do vedlejšího vatonu. Přešla jsem spoj a vystoupila za slečnou přede mnou. Svěřila jsem se, že bych asi lomcovala dveřmi na druhou stranu. Povídala, že bych na to přišla. Myslela jsem si, že mám inteligenci. Ale oni dávají takovéhle skryté zapeklité testy do praxe. Chápete? Vždy dveře vpravo a vlevo. Ne. Nyní na konci vagonu na jednu, a na začátku druhého vagonu na druhou. Málem mně vypadly oči. A to se nesvěřuji s tím, že od doby, kdy se odrýglovaly dveře takovou bezpečnostní západkou jsem snad ještě nikdy dveře neotevírala. Nikdy nevím, co kde zmáčknout, které světýlko je to pravé a kde se nachází. Vrchol byl, když jsem asi před třemi lety jela někam. Napadlo mě, když sedím v chodbičce v jednom z řady sedadel jak v kině proti WC, že bych ho mohla použít. Lámala jsem si hlavu, kde se zamknu. Jasně že nezamkla. Furt svítilo zelené. Naštěstí nikdo nepřišel, aby mě zastihl na půl žerdi. Až někdy příště, když tam někoho otevřeli, mi docvaklo, že musím hledat čůdl na rozsvícení červeného světýlka. To jste zarýglovaní. Uf. Patřím ještě do tohohle světa? Mám tu ještě své místo? Už chápu, proč hubí důchodce. Spotřebovávají peníze na důchody a ještě neumějí ovládat tenhle svět. A pořád mladým dýcháme na záda. Kde jsou ty časy, kdy jsme byli my ti vpředu a naše děti za námi dobíhaly. Nejen že doběhly, ale i předběhly. Ale dobrá zpráva je, že se moje děti, no jen Linda, Deniska ta nepotřebuje žádné rady, ta mi nevolá, ale že se občas Linda ohleduplně na něco zeptá, co umím asi možná snad ještě zatím líp než ona. Třeba dnes - mami, jak šleháš ten sníh do trubiček? Mně to zkrátka nejde. Kdyby holka věděla, že mně to někdy taky nejde. Ale pššš, ať mám nějakou vlastní důležitost pro svět. Zdá se, že jsem nepotřebná a patřím do starého železa. Tak to tajím a dělám, jako že jsem in. (Ble, hnusný význam - být in a být mimo mísu. Vůbec to nepoužívám, ale abych byla in, tak jednou, no.)
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-22_Mourek/
Kdo mě čeká? Mourek na křesílku venku a Zrzečka na křesílku svého páníčka vevnitř.
Den je krásně dlouhý. Vytírám. Žehlím. Dva plátěné ručníky po babičce. Neroztrhané. Vůbec nejsou vetché. Stále drží.
Přišli dva mladí montéři, myslela jsem, že nás zachrání před tygrem. Ale zas ne. Už asi desátá fa. Bože, stůj při nás!
Bůh stál. Péťa je Bůh. :-) Děkuji, Bože!
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-22_Skvely_jablecny_kolac/
Během zpracování ovoce, pečení jablečného koláče, žehlení čučím do ntb. A poslouchám. Poslouchám aroganci moci zastupitelů a hlavně starosty Roudnice nad Labem. Občan položí otázku. A víte co? Starosta neodpoví. Další člověk přistupuje s otázkou k mikrofonu, tomu už odpovídá. To je šmejd. Zvůle moci!
Léčivé divadlo. Opočno. Kodýmův národní dům. Baruška.Organizátorka. Vždy se na jejích divadlech, koncertech skvěle cítím. Naposledy v klášterní zahradě v posledním slunci na překouzelném koncertu Patrika Kee. Leželi jsme na dekách, pozorovali jsme houfující se vlaštovky před odletem. Nacvičovaly. Posilovaly. Zpíval milý člověk. Roztomilá duše.
Dnes poslala plakátek ke zveřejnění. A co kdybych večer jela! Musím sebou mrsknout. Dnes žádné česání jablek. Ptám se v SZ - kolik stojí lístek. - Máte to na plakátě. Ireno, Ireno! Ta tvoje roztěkanost, divokost. Zklidni. Posílám peníze. A večer jedu. Po představení ještě povídání s lékařem. Z Nového Města. Obvodní, ale jiný. Vystoupil z řady.
Do tohohle divadla nejdu s obavami, kdo na mě bude ječet roušku, roušku. Budou tam stejně naladění milí lidé. Jedou na stejné vlně. Oproštěni od lvince venku. Existuje lvinec? Že by neologismus? Ó, Vladimír Holan by měl radost ze své konkurence v novotvarech. Nebo vlčinec. To je nějaká kytka, bob, myslím. Jdu se podívat. Tak - lvinec slovo zastaralé do křížovek. Ale někde otevírali nový lvinec. Tak se asi lvinec zas dere do slovní zásoby. Tedy žádný neologismus. A vlčinec - je hora, hrad, rostlina. Ale místo, kde se vlci chovají, to ne. Vlčinec byl asi hrad v hlubokých lesích, kde se vyskytovali vlci ve velkém.
Celé odpo oba makáme. Péťa stříhá stromy. Já zpracovávám jablka. Tvořím skvělý jablečný koláč. A la linecký. Výtečný. (Ne úžasný.)
Hlídám čas. Dnes jedu oblíbenou cestou do Opočna. Pár kiláčků, jsem tam. V zrcátku pozoruji celou cestu západ slunce a na obzoru ve slunci létající balon. Jenže už jsem zastavila, abych mrkla, co to v noci svítí za kopec. Asi Zvičina. Spěchám. Balon nedám - musím jet. Rychle se stmívá. Poslouchám nějakou hitparádu, či co. V roce 87 natočil Karel Zich v Pze s Wandou Jackson písničku s jejím příjmením. Ta písnička letěla někdy v 50. letech. Johny Cash ji nazpíval se svou druhou ženou June Carter Cash. Se Zichem unikátní nahrávka. Kam se hrabe Cash.
https://www.youtube.com/watch?v=BY4xiybd20Y
Všechna parkovací místa obsazená. Touhle dobou chodí lidé na cvičení, meditace, divadlo. Parkuji poprvé na druhé straně náměstí. Všechno je jednou poprvé, říkala Linda, když mi na gymplu v Hradci obuli na auto botičku.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-22_Na_skvele_lecive_divadlo_a_domu/
Usedám. Nedýchám. Skvělé. Fakt tohle divadlo je léčivé. Autorské. Gábina ho psala loni v první době covidové. Vtipné, dojemné, nenudí, nementoruje. Cítím, jak do mě jde energie. Musím si sundat kabátek. To divadlo nabíjí. Silně. Víc než silně.
Gábinina manžela hraje Mário Kubec; vtipkuje - já jsem Mário Kubec, ale spíš Mário Trojan. Opravdu. Trojanovy rysy, řeč, ano spíš Mário Trojan. Pamatuji si ho v roli ďábla s Yvettou Blanarovičovou v roli anděla u Tomáše Töpfera Na Fidlovačce před dvaceti lety. Vozila jsem k Tomášovi nejprve studenty, pak výpravy zájemců o divadlo.
Gábina jako manželka učí manžela přijímat smrt.
- Nádech. Zadržet dech. Výdech. Vracíš se do dětství. Jsi tam?
- Jsem; mám na břiše pekáč buchet.
- Tak, a teď nechej chlapečka umřít.
- Celého?
- Jo.
- Je pryč. I ty buchty. Jen pekáč tu nechal.
Poprvé vidím Gábininu dceru na jevišti. Krásná. Šikovná. Nadaná. Pohyblivá. Hotová herečka! S maminkou zpívají překrásný duet. :-) Miluji tě, mám tě ráda. :-) Láskyplně. Procítěně.
Gábi si stěžuje manželovi, jak stárne.
- Ptám se ráno u zrcadla, když se v něm hledám.
- Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je v zemi zdejší ze všech panen nejkrásnější?
- A víš co mi odpovídá?
- Paní moje, kráska už jsi byla, milost mládí pominula.
Hovoří s dcerou; říká jí, jak byla zlobivá,
každému chtěla zachránit život. Úděsné období puberty.
- Ale mami, to už máme za sebou.
- Jen vrásky zůstaly. Ale mám je jenom já. Kde je máš ty?
- Mami, mně přijdou s dětmi.
Nádhera, humor, moudrost, zkušenost. Přes óhm, dechové techniky, rady - objímejte se, dýchejte, dotýkejte se, zpívejte, tančete, blbněte. Týnejdžr potřebuje lásku, objetí. Namaste. Hra ve mně vyvolávala asociace s poslechem dětské lékařky: Děti neumějí projevit rodičům lásku. Excitují do dvou do rána u počítače. Nemohou v noci spát, atd.
Na závěr jsem si s chutí zazpívala hooponopono. Miluji tě. Omlouvám se. Prosím, odpusť mi. Děkuji ti.
O přestávce se dávám v hovor se sousedkou. Je to maminka Gábiny. Valím oči. Šedesát osm let. Krásná paní. Tři generace mám před očima. Babičku vedle mě, na jevišti dceru a kůzle šikovnou vnučku.
Skvělé pro mou duši! Doporučuji. Závěrem Gábi přiznala, že vůbec netušili, jak budeme reagovat. V Opočně se dnes odehrála premiéra. Ta se jim povedla! Léčivé divadlo Gabriely Filippy stojí za návštěvu!
Cestou domů se zastavuji jen jednou; u cukrovaru. Kouří se z něj jak z pekelné sloje. Sezona začala. Cestou tam jsem jela za nákladem řepy. Díky za továrnu, pracovní příležitost pro naše. Za to, že nám cukrovar nezbořili jako ten nejmodernější v Evropě. Hrochův Týnec. Šmejdi dravčí.
Za Jasennou jsem se začala bát v esíčku lesíka. Tfujtajxl. V hlavě se mi vybavila rovná silnice šestašedesát. Jak tam nastupuje Marie. U hřbitova se vypaří z auta. Tady se cesta kroutí, čekala jsem náhlého stopaře. Ale nic. Dojela jsem v pohodě. Na křesílku Mourek. Ohřála jsem mu mléko a kuřecí vývar s kapsičkou a kousky vařeného masa. Obě misky vyleštil.
- Mourku, ty žereš jak zjednaný. Nechej granulky ježečkovi. Sotva funíš.
Díval se na mě vděčně. Krasavec. Rezatá potvora se ani neobtěžovala přiběhnout a mraucnout, že chce něco teplého na vidličku.
Dobrou noc!
P. S. Jsem plná dojmů, zážitků. Dnes to mělo sílu. Den jak víno.