Do Hradce a na chirurgii :-)

Ve školním roce jsem vnímala rok - od prázdnin do prázdnin. Jako češtinář jsem ležela stále v sešitech, písemkách, opravě slohů, kompozic, maturitních prací... Potřebovala jsem si odpočinout.  Ale ve dnech prázdnin jsem opravovala hromady a hromady prací. U mě měl student třeba třicet známek za pololetí. Jednou mu zemřela babička, jednou pejsek, jednou byl v kině - zaváhal. Ale mimo tří neúspěchů měl jedničky. Klidně jsem mu ji dala. Prokousávala jsem se písemnostmi, zatímco ostatní jeli na kolo, k vodě... Jenže závistivci: Učitelé mají stále jen prázdniny. Jo, ať si to jde každý zkusit. V naší době jsme museli vystudovat. Dnes se do řemesla motají asistenti - bez vzdělání s rychlokurzem. Ve třídě nemají co dělat.  Měli jsme jedinečně propracovaný školský systém. Učila jsem i na zvláštní škole Děti odsud se vyučily. Žádní asistenti. Jen pomalejší postup. Dodnes znám pár řemeslníků, ale nikdo by neuhádl, z jaké školy jsou. Byly to děti zpomalené, ale s intelektem. Dnes jsme slyšela, jak vysokoškolačka s vystudovaným sociálním oborem neumí psát, sestavit dopis, nezná pravopis, neumí mluvit s klientem. To jen na úvod. Děti na zvláštních školách byly šikovné. Pravda, ze základní školy tam odkládali někdy inteligentní zlobivce. Věřím, že mnozí z nich by dnes prošli snad i vysokou. I s poruchami učení. Poslouchala jsem o nemožné připitomělé vysokoškolačce; utvrdila jsem se v názoru. Holka se prý točí zády, když se jedná s dítětem. Sama by potřebovala pomoc. 

No nic. Tak tedy - od prázdnin k prázdninám. Jenže já mám prázdniny stále. Víc a víc se vzdaluji státním svátkům, dnům volna... Jako ředitelka jsem měla zákonné právo na rok poskytnout pět dnů. Většinou jsem je zařazovala tak, aby plynule navazovaly před nebo po volnu. A že jich na podzim bylo! V září sv. Václav, v říjnu Den založení republiky - máme ji ještě? V listopadu Den studentstva, v prosinci vánoční. V lednu pololetní, pak až jarní, velikonoční a konec. Děti si potřebovaly dáchnout taky. Škola na ně vyvíjela tlak. Dřív jsem to nepociťovala. Ale v posledních letech víc a víc. Jednu dekádu jsem z kolotoče venku. Jak tak poslouchám, tlaky v poslední době pominuly. Distanční výuka byla velmi náročná, ale... Náročnost na děti - je pryč. Jde se podle nejpomalejšího... 

Někde mi ráno padl do očí zítřejší svátek. Sv. Václav. Mamka by slavila... Stmelovala. Vždycky nás všechny pozvala. Mě s rodinou. Ivu s rodinou. Vnuky s rodinou... Byla skvělá. Naše hrátky se synovcem u její neodolatelné silné hovězí polévky. Domácí vlasové nudličky. Mou repliku mi narušoval vtipně synovec Olik. Do holdu ve smyslu nejlepší polévka světa mi vstupoval pravidelně Olda. Větišnou jsem začala já:

- Mami, tak dobrou...

Olik dokončoval mou repliku zadrmolením:

- Babi, tak dobrou polévku jako ty nikdo neumí!

Opakovaně každoročně jsme se té scénce smáli. Mamka naklepala řízečky na tenko. Obalila v jemňoučké strouhance. Bramborový salát. Mamko, včera jsem ti donesla růže. Jenže tam byly ještě nezvadlé... Maminečko, máš to hezky nazdobené. Přijedu.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-27_Do_Hradce_a_zpatky/

Tak státní svátek? Hledám nejbližší vlak. Jedu do Hradce. Už zas jezdím svobodně. A ráda. Mám čtyřicet pět minut do odjezdu. To dám. Mám dvacet minut. To je času! Mám pět minut. Hlavně ať nejsou dole závory! Nebyly. Parkuji hned u nádraží. Kupuji tu svou stařeckou. Osm korun!! Usedám. Vlak se rozjíždí. To bylo o fous. Průvodčí kontroluje jízdenky. Vedle mě se mladí zkoušejí ze slovíček z angličtiny. Jedou na gymnázium. Ukazují jízdenku v telefonu. Průvodčí chce číslo. Slečna hledá. Směju se. Taky bych do toho civěla. Radí jí. Našla. Odešel. Slyším něco o roušce.

- Víte, že nemusíte mít roušku?

Nemají tuchy. Vysvětluji. Jmenuji zákony. Norimberský kodex jim nic neříká. Ale jsou milí, přátelští. Jedna se ptá:

- Měla jste kovid?

- Neměla. Ale soused málem umřel.

Pomřelo okolo mě víc lidí. A ti, kteří přežili, jsou bezrouškoví.

Za dvanáct minut vystupuji v HK. Když jsem se 21.5. ve čtyři odpoledne rozhodla jet držet maminku za ruku, řekli, že už jsem se rozloučila, ale jestli to stihnu do sedmnácti...

- To nestihnu!

Opravdu. Naskočila jsem do auta. Jela vesnicemi. Přesto jsem na neurochirurgii dorazila za pět minut pět. Semafory, omezení rychlosti... Vlakem dvanáct minut! Za osm korun!

Mířím do Au parku. Slyšela jsem, že i nápisy nám buší do mozku. Co jich je na zdi domu připevněno. Kdopak jsou majitelé? Ono se to prý slévá z celého světa do pár konglomerátů.

Prodavačky jak mě zblýskly, široké úsměvy.

- Dobrý den! Jsem tu.

Pamáhají mi vybírat z mé řady parfémů. Mám ráda damascénskou růži, bergamot, esenci z patchouli... A taky bambusovou trávu. Vybíráme. Dostávám krásný diářek a hrneček. A vzorky krémů, gelů... Slečny mě zaplavují pozornostmi.

- Vy nám sem vždycky vnesete takovou energii! Choďte častěji!

- Teď už ano. Periferním zrakem jsem postřehla odlepit se tmavou postavu, ale kráčela jsem dál. Máte tu ještě hlídače?

- Ano, ale už nechávají lidi.

- Častěji jezdit nemohu, protože bych si mohla otevřít vaši filiálku a prodávat vůně. Ještě jsem chtěla... Mám tady ten reproduktorek Little Marcel. Asi jsem truhlík, šel jen krátce. První den. Můžete se podívat, co dělám špatně?

- Máte ho vybitý.

Nabízím kabílek. Hned zjistila, že opravdu chrochtá.

- Dej paní náhradu.

Valím oči. Zkouší jiný. Ten se hned chytá na můj mobil. Srdečně děkuji. Šťastně odcházím. Svým bláznivým entuziasmem nabíjím lidi. Skvělé! Jdu ještě na tržiště. Myslela jsem na borůvky. Ale ne. Už jen podzimní nabídka. Kupuji dvě ozdobné dýňky. Dostávám desetikorunu nazpět. Tu si držím k nádraží. Víte na co? Jo, na tu svou dožitou stařeckou bezvadnou slevu. Osm korun za víc jak dvacet kilometrů. Za hodinku jsem zas ve svém autě. Vjíždím do dvora. Volám Lindě. Tetelím se jak malá holka.

- Mamko, to já jsme ráda, že si mohu dojet autem.

- A já už jsem ráda, že si mohu dojet vlakem. Je to jak místní doprava.

Mamka tomu říkala družice. Ani nevím, jak na ten název přišla. Asi když zavedli místní dopravu, pravděpodobně jí dali takové jméno. Mamka zkrátka jezdila družicí a já místní dopravou. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-27_Kocky%2C_kocky/

Péťa se ve své předpovědi spletl. Dnes je opět teplý slunečný den. Mám do čtrnácti hodin chvilku. Oběd. Nakrmit kočky. Mourek už taky začíná být zmlsaný. Muzlám se s rezatou mňaukalkou. Jdu ostříhat vajgélie a kosatce. Ve čtrnáct jsem očekávána na chirurgii s pihou. Moc se mi tam nechce. Přijíždím o pět minut déle. Třeba mě pošlou pryč. Neposlali. Přede mnou vyšla slečna s bílou bambulí na palci. Teď já. Ježíši, chtějí po mně ten objednací papír. Sestra strohá, odměřená. Předstírám hledání v kabelce. Prý nemusím, má to v počítači. Zvou mě do sálku. Nad hlavou zářící kostky zářivek. Jsou to prý ledky. Docela hodně se bojím pálivé injekce. Jenže ono to jen píchlo a dost. A prý to už horší nebude.

- A jak to bude dlouho trvat? Deset minut?

- No, to bych se s tím musel hodně loudat.

Tak to super. Vůbec to nebolelo. Tři stýžky. Nemáčet. Ledovat. Ruku nenamáhat. Koupit si speciální náplast, až tahle odpadne. A musím? Nemusíte. Třeba vám to vydrží.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-27_Lekarna/

Zastavuji se v maminčině lékárně. Ráda tam jdu. Lidské nepovýšenecké zacházení. :-) Majitelka i její magistry srdečné. Vytahuji z kapsy u kalhot gumičky.

- Řekli, abych si tu objednala tuhle náplast. Vzpomněla jsem si, že jsem si asi před týdnem pro vás dala do kapsy gumičky. :-)

Flastříky maj moc velké, moc malé. Tak třeba vydržím.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-27_Lipovina_z_vinobrani_k_vareni,_priradila_jsem_motyla_-

Utíkám do sluníčka a do auta. Doma jdu do diářku. Ano, papír vložen u dnešnho dne. Přikládám další z dnešního dne. :-)  Na osmnáctou jdeme blahopřát naší snašce Kačce. Stíhám rybí pomazánku. Vyrábím majolku. Zadělat na dalamánky. Vyzkoušela jsem novou ošatku. Mohla jsem těsto ještě maličko polaskat rukama.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-27_Povidla

Rozemlela jsem povidla. Podobají se těm od mamky. Vařila jsem je dva dny. Šup s nimi do skla.

- Tos´toho za ten den stihla hodně. 

- Peťuš, než půjdeme na pět minut si sednu.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-27/

Nedá mi to. Košík. Jablka. Dárky snašce. Dárky dětem. Kytku. Jedeme. Děti, rodina, něco božského. Vedou děti vzorově. Jedeme domů.

- To je pohoda, viď?

- No, a jak jsou děti sehrané. Bez drezúry, ona se zeptá, jestli nemá plný nos a on hned přiběhne vysmrkat se.

- No, a řekne, že se jdou koupat, žádné odmlouvání. Jdou.

- A nejsou nemocné!

- No, a pořád s nimi někam chodí. Rozvíjejí je. Do divadla. Na pohádkový les. Na kaštany. Přihlášeny na školu v přírodě, na plavání. Jak jsou socializované! Jak jsou spokojené! Přirozené! Jak za starých dob. To je rodina jak z mého dětství.

Kačka s dětmi nás šly vyprovodit. Milé. Nikdy s námi nechodí. Dole jsem si vzala tři a tři kaštánky do kapsy. Mají celý boxík takových malých, krásných. Mají se hladit v kapse. Dávají energii. Obdiv Kačce. Oběma rodičům.

Na osmou výživové setkání. Dnes o novém produktu čistě veganském - protein drink mixu. Miluji ho. Nová podoba je jen a jen bez živočišných bílkovin. Pak ještě porada. A Péťova hodinka.

- Dobrou!

- Tak zítra je teda státní svátek, jo?

- Všichni se válej, jen já jdu makat.

- A rád, viď?

Už jdu taky. Hodně jsem toho podělala. :-) Vy taky?

Dobrou noc!