Do Hradečka vláčkem, odpoledne Gočárova perla našeho města

Plodné úterý.

- Prosím tě, počítáš na půl jedenáctou s kocourem na veterinu.

Předstírám, že jasně. Tak rychle obléct, namalovat. Zavolat Mourka. Rád přiklusal. Vývar z krůtích prsou a pár kousků masa. Jeho drahá dietka je z poloviny sežraná.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-09-20_S_Mourkem_na_kontrolu_k_veterinari/

- Jsem tady! Jsi připravená?

Aby mě nepočůral, beru dva ručníky. Ale to bude zbytečné. Jen mu zabalím pacičky, aby mi nevyskočil. Trpělivý oddaný Mourek. Maličko se chvěje. Hovořím k němu klidným hlasem. Vyprávím mu o tom, jak se na něj doktor mrkne a dovolí, aby už mohl Zrzečce sežrat, co nechá na misce. Mourek poslouchá, rozhlíží se v kabině. Sleduje cestu. Jsme tady. Škrábe se mně z náručí. Na veterinárním stole sedí jak pěna. Doktor z něj vytlačil krásnou světlou moč. Natahuje ji do stříkačky.

- Opticky to vypadá, že je v pořádku.

- A kde se tam ten písek vzal?

- Důvody jsou různé. Může to mít geneticky. Nebo změnou páníčka. Změnou stravy... Zítra zavolejte, řeknu vám definitivně výsledky.

- Z čeho je tak tlustý? On žere 75 g těch zázračných Vašich granulí.

- Ale on žere i kapsičky. Pan manžel chodí pravidelně. Mourka si pamatuji. :-)

- Ne, sní lžičku...

Směju se. Vůbec nevím, jak je to možné, že sežral šest kapsiček, když mu je dělím na soustečka.

- Po nich tloustne.

- Ještě tři kapsičky, Peťuš, ať má Mourek dobrotku. 

Smějeme se. Mourka balím do náruče. Vyjíždíme z nemocnice. Cítím teplo v klíně.

- Peťuš, on se zas počůral.

- Uvolnil se.

- Ale pěkně se zas prodojil. Chytla jsem to do ručníku. 

Jsme doma. Mourek se omývá, čistí si cizí doteky z prostředí, kde projde tolik pachů. Dostává krůtí masíčko. Ve 12.18 sfrnknu do HK zreklamovat do Alza ntb. Hned po koupi mu praskla vrchní deska. Mám na protetice taky ty ortopedické vložky, které nebudu nosit. Mám od www.botyhanak.

Tak ve 12.18 hod. hádejte. :-) Stihla?  Ne, ne; pojedu 12.43. Vyjíždím pět minut před odjezdem. Kupuji lístek. Za dvě minuty ze třetího nástupiště. 

Zestárla jsem. Mám ráda cestu vlakem. Není špinavý. Nesmrdí to tu. Pozoruji známá místa, kudy jsem hodně jezdívala po stezce. Ještě na podzim. Ještě se svezu.

- Mohu si sem sednout?

Přisedám k prapodivné dvojici. Mladík dlouhé rudé vlasy. Zkoumám, jestli nemá po sobě tetování. Proti němu dívka. Mám poslech do sluchátek. Přesto slyším jejich rozhovor. Mělký, tupý, o nejlepších burgrech...

- Víš, tam u Tesco měli ty dobré hamburgery.

- Počkej, podívám se, jestli nemám kupony do mekáče.

Nedívám se, ale asi hledá v telefonu. Ireno, neposlouchej.

- Víš, jsme jely s holkama nakupovat. Místo školy. Co tam? Volal učitel. Tak kde jste? Tady není nikdo.

- My jsme v Pze. Na druhým konci bylo ticho. Pak řekl: Tak já si do omluvenky něco vymyslím.

Děsně se řehtají. Bože, co stát udělal za škody na svém obyvatelstvu. My jsme byla země se stoprocentní gramotností. Děti uměly plavat, lyžovat... 

- Slečno, vy byste se měla radovat, že můžete chodit do školy. Vzdělávat se. A věřte, že speciálně vy byste to potřebovala. Moje maminka říkávala, že chytrých je pomálu, ale blbých, jako by s nebe shazoval. A vy patříte do té druhé skupiny. Snažím se vás neslyšet, ale nejde to.

Kluk kouká, mlčí.

Holka se zmohla na:

- Tak nás neposlouchejte.

- Tak zmlkněte.

Konečně vystupujeme. Cesta do HK trvá do sedmnácti minut. Autem bych se sem za tak krásný čas nedoplahočila.

Jdu se podívat na odjezdy. Vycházím, páreček z vlaku míří někam asi na hamburgera, jestli mají kupony. :-) Vytahuji mobil. Vyfotím je? Taky bytosti... Kdo je pozorný, u nádraží si červenou hlavu najde.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-09-20_Najist_a_do_Hradecka/

Klušu k Alze. Kousek od nádraží. Jé - už zas elektronické pletichy. Musíš si vyplnit elektronický formulář... Ujímá se mě kluk bez života.

- Co je vám? Není vám špatně?

- Ne, nízký tlak. Trpím na to.

Kluk mi pomáhá s vyplněním dotazníku. Jsem hloupá. Píšu jen - prasklý vrchní kryt. Prasknul skoro hned po koupi.

Jdu k pultu. Mají všechno virtuální; tady vládne UI. Proto je ten mladý bez života. Vyjel mi samolepící štítek. Ten lepí na krabici.

- Prosím vás, upozorněte je, že nechci, aby mi počítač dali do továrního nastavení.

- To vám nezaručím. Kvůli GDPR...

- Já jsem si vše za zálohovala.

- Ne, to nejde.

- A dostanu nějaké potvrzení, že jsem tu nechala počítač?

 - To vám během hodiny přijde na mail.

To je systém, co?

- Máte tu propisovačku?

Nereaguje. Zpoza závěsu vychází asi čtyřicátník, čelenku ve vlnitých vlasech. Taková ženská.

- To nejde.

Ta věta se před mnou nesmí vyslovit. On to neví. Irituje mě. Jak věta, tak bábochlap. Všechno na světě jde. Píšu na krabici - prosím ne do továrního nastavení.

Bábochlap cení zuby ve falešném úsměvu.

- Toho si vůbec nevšimnou.

- Pane, všimnou, nešikanujte. Ať nemusím být hrubá.

- Tak si poslužte!

- Tak co bych na vás asi tak zkusila? Třeba jděte...

Ano, tichounce jsem vyslovila onu větu.

- No, to jste se ale shodila.

Co taky říct, že jo? To nečekal. Odpovídám:

- Až pod stůl, tak já to jdu vydýchat.

Ještě na protetiku pro ortopedické vložky, které nebudu nosit, vzhledem k tomu, že mám ty z www.botyhanak.cz

Mířím k protetice. Na vývěsních cedulích před občerstveními čtu cizí slova. PANINI. FALAFAL. Jsem v Čechách? Kam se poděly české názvy jídel! Vůbec - česká jídla! Naše bohatá kuchyně - loupáky, obložené chlebíčky, zdomácnělé slovo langoše, lívanečky... :-)

Cestou na nádraží se zastavuji na Terminálu. Zrovna mi jede autobus domů. Malý hodný řidič skřetovitého vzhledu nechce vidět můj OP. Milý. Cestou se dívám do Krkonošek. Hřbety posypány bíle. Hory, hory! Před dvěma měsíci jsem po vás kráčela. Oj, to bylo překrásné. Naše exkurze na vysílači na Černé hoře.. Kdy zas? Borůvky...

K řidiči přišel zezadu hošík. Asi tak pátá třída. Autobus má jen jednu zastávku. Jde si vyjednat, jestli by jim nezastavil v Černožicích. Tedy na té další. Jak krásně vysvětluje tomu malému za volantem:

- Víte, ona tam byla zastávka, ale je zrušená. Je to tam zarostlé. Na kraji zamítli...

Chválím ho, jak pěkně vysvětluje, žádá, argumentuje. Za ním stojí dvě vyšší holčičky. Kluk vyjednal, řidič zastavuje u neplatné zastávky. Hodný. Blížíme se do našeho města.

- Mohu vystoupit předem?

Zas tak mile přikývl.

Klušu na nádraží ke svému autu. Není to daleko. Uháním domů. Moureček se vyvaluje na teplé dlažbě.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-09-20_Den_otevrenych_dveri_v_nasem_muzeu/

Chystám se na Den otevřených dveří do muzea. Máme krásné. Bývalý obchodní dům Wenke. Jedu. Lije. Hrozně. Ještě víc. Usínám v autě. Přestávají provazy. Okolo mě přistála asi tři auta. Bouchání dvířek mě probralo. Beru deštník. Jdu. Naše muzeum má asi tři roky nového mladého sympatického progresivního a asi i ambiciózního ředitele. Rekonstrukce Gočárova klenotu přišla v nejhorší době. Drahota. Nic není. Na všechno se čeká. Prý už v dubnu mělo být otevřeno. Procházím obrovské dva domy. Valím oči. Všechny depozitáře odjakživa schovány; dnes se změnily ve světlé překrásné velké slunečné výstavní sály. Vystupuji na střechu. Dívám se na tristní budovu ZAZ. Srdce pláče. Tady kdysi začínal i můj Petroušek. Stavba zdevastovaná. Vracím se do domu. Aha, tady bude přednáškový sál. Tady edukační místnost pro školy. Tady si budou odkládat tašky. Nádherné. Krásné. Slunečné. Tenhle dům byl původní. Tady bydleli a dole měli prodejnu. Pak si teprve vystavěli obchodní dům se skla, železa a betonu.

- Oni původně začínali pod náměstím v takové špeluňce, že?

- Ano. Pak přišli sem. A vedle nich byla proluka.

- Tady byla díra? Tak to měli štěstí.

- Ano, a v ní postavili 1911 obchodní závod s perletí, školními potřebami...

- Co ta služka? Zabili ji?

- Nenašly se ostatky.

Hm. To by mě zajímalo, jestli to je pravda nebo ne. Vidím její pokojík. Poměrně velký. Jen tu neměla vzduchotechniku. Ale okno ve střeše ano. Prý.

Máme tu nejen stavební perlu, ale dva muzejní domy, které dostanou nový kabátek. A je úplně jedno, jestli měli otevřít letos v dubnu nebo jestli otevřou v prosinci. Těším se na koncerty, přednášky, na Vánoce a Velikonoce v muzeu. Zavedené akce budou znovu tvořit tradici...

Volám na Alzu. Zas ty rady - zmáčkni jedničku pro angličtinu, dvojku... Mačkám. 

- Dobrý den, tady je umělá inteligence!

Ještě že mi uší drží v hlavě. Jinak by se mi rozrolovaly na koberec. Slyším dobře?

- Zformulujte si v krátké větě, co chcete řešit. 

Mám zformulované dvě věty:

- NECHCI UMĚLOU INTELIGENCI!! Chci řešit tovární nastavení!

- Rozumím. Přepojím vás. 

Příjemný hoch s moravskou krátkozobáckostí mi ochotně slibuje, že zařídí aby...

Za hodinku koukám SMS - vaše reklamace byla vyřízena. Neuznává se.

Volám. Ano, na mechanické poškození se nevztahuje záruka. Aha. Nevztahuje, jo? Vada materiálu!! No, to se ještě podivíme, jak se k tomu postaví výrobce... Počítač ani neodešel z hradecké Alzy. Takhle skvělá Alza s tou zelenou protivnou hnusnou odpornou nepříjemnou zelenou příšerou pracuje. Připojuji se k přání anonyma. Kdyby šel s tou zelenou příšerou na oběd, objednal by jí vařicí polévku a vymáchal jí v ní tu zelenou hubu. To mi nemohli říci rovnou? Jsem blb - napsala jsem prasklý kryt. Zítra pokus č. dvě. Mám tu mýt okna, cídit po malování... My důchodci už máme přece čas.

- Peťuš, tak zítra zas do HK. 

- To neva. Jo, chtěl jsem ti říct, jestli myslíš, že ten ručník něco zachytil, tak on se prodojil nejen na tvé kalhoty a do ručníku, ale zvládnul to až na ručník na sedadle a na sedadlo. Musel jsem to vyprat.

Dobrou noc!

:-)