Do knihovny. Do muzea na vernisáž Kouzlo hraček

Užívám si nastávající čas. Čas očekávání příchodu. Přijde slunce. Zas prosvětlí tmu. Ještě stále bude narůstat.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-28-slunce-rano-odpo-deka

Chystám si vrkoč. Snesla jsem si z půdy věnečky. Byly doby, kdy jsem vinula Ivě, mamince, na hřbitov… Hodně jsem jich tvořívala.

Vrkoč a stromeček mám hotový. Teď už to bude jen brnkačka. Vlastně – ještě jedna špinavá práce. Umýt terasu. Nainstalovat na ni Vánoce. Jsem hračka. To mě baví. Snést z půdy svítící stromečky. A nazdobit okna. Lustry. Je toho hodně, co mě čeká.

Na jedenáctou klient. Od něj získávám informace o zeměděltví, o tom, co se otevírá a zavírá v okolí, kde je co nového. Dozvukujeme si.

- Ta mrkev od tebe, to je jak dortíček. Tak slaďoulinká sorta.

Přitaká.

- Ona není hořká u kořene.

- My si ji děláme s jablíčkem. Jel jsem tuhle kolem pole.

- Já si tam pojedu ještě nasbírat. Kde to je?

- To už ne. To by ses utopila. To pole je celé červené. Oranžové. Jak teď zapršelo…

- Mrkev vylezla nahoru, viď? To je neúcta k matce Přírodě. Počkej, pustím ti Zelenú bosorku zo starého mlyna.

https://www.youtube.com/watch?v=7f5wYFIu-r4

Dozvídám se, jak na naší krásné úrodné polabské půdě, tam, kde se pěstuje zelenina, budou stavět sklad Penny. O kousek dál sklad Lidlu. To je zvůle! Mocným nejde o lidi, o Přírodu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-28-jak-jite-vy

Zavařuji polévku kořenovou zeleninou, svými nudlemi… Obírám krůtí krky. Pod pokličku si krájím petržel, mrkev, celer. Polévka je hustá. Stačí mi. Zeleninku bych dala do trouby jako hranolky. Přihodila bych krůtí prsa. Dnes zeleninku jím jen tak.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-28-vrkoc

Tvořím vrkoč. Za chvíli pojedu do knihovny na Přátelské posezení s paní Konvalinkovou. Téma šatník. Krásná stará elegantní dáma. Celý život se živí módou. Nesu ji malý dáreček a blahopřání. Plánuji v knihovně pobýt jen půl hodinky. Pak přejdu do muzea. Na vernisáž výstavy Kouzlo hraček.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-28-prednaska-na-tema-satnik

- Dřív jsem začínala vždycky trendy v módě. To už neexistuje…

Má pravdu. Dnes lidé nosí i pytel. V divadle vidím dámy v pleteném svetru. Vrchol nevkusu.

- Cit pro módu je člověku vrozen. Pokud ne, je nutno mít pozorovací talent. Každá by měla mít v šatníku tzv. malé černé. Zavedla je ve dvacátých let Coco Chanel. Nebyly hned přijaty. Totiž do té doby černá byla spojována se smutkem. Na ně se nosily kontrastně bílé perly. Sukně charlestonové se zkracovaly. Ale nešlo to naráz. Proto byly cípaté. Pak se objevily třásně. K sukni do společnosti se nosí bílá halenka. Oživí černou. Kostýmky Coco Chanel se vždycky ozdobily něčím barevným navíc. Existují i sportovní halenky. Mají légu, mohou mít stojáček, vpředu kapsičky. Zadní díl se nechává venku, přední je možno zasunout dovnitř. Ve vašem věku byste už břišní partii, pokud nemáte postavu, měly zakrýt. Sportovní halenka může být hedvábná. Ale nenosí se do divadla. To není vhodné. Ke sportovní halence můžete nosit džíny. I lodičky. Ale nikdy v nich nejde jít do Národního. Klidně můžete mít zahrnuté nohavice. I víc. Ubere vám to deset let. Zkuste si džíny koupit. Nevhodné je nosit ke kostýmku polokecky. To nejsou boty do společnosti. Polokecky a sukně ne.

- Můžete mít i džíny zasunuté do vysokých bot. Ale pak k tomu nejde vzít dlouhý svetr. Jen tříčtvrteční, ne až po lýtka.

Rozhlížím se, ani jedna z žen u stolu nemá džíny. Mám několikery. I malé černé. I mraky halenek. Donesla jsem do knihovny k rozebrání oblečení, které mi přišlo z Temu a neodpovídá mým představám.

Absolutně se mi nelíbí tzv. móda dlouhých hnusných přiléhavých sukní a na to naprosto nevhodná halenka nebo svetr. Tak hnusné. Jak si to někdo může vzít na sebe? Ani indiánka by si to nenatáhla.

- Chcete znát, jak to bylo s džínami?

Ženy přikyvují. Jedna polohlasně:

- To byl pracovní oděv, že?

- No, ale odkud přišel?

To už se sbírám, slyším myslím Janov… Mávám.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-28-vernisaz-kouzlo-hracek

Muzeum. Ještě nezačali. Jsou tu lidé, kteří by normálně byli v knihovně. Ale vernisáž výstavy Kouzlo hraček je lákavější. Bohužel. Budou se muset organizace domluvit. Už to říkám tři roky. A stále se termíny překrývají.

Organizátorka výstavy nás vesele vítá. Přes nevlídné počasí se nás sešlo dost. Sedíme dole v obchodním domě Wenke a syn. O hudební úvod se postaraly děti z hudebky v Novém Městě. Jejich učitelka je z východu. Nepamatuje si jména dětí. Vypadl jí název skladby ze souboru Loutky Bohuslava Martinů. Zas si aspoň zapamatovala, že se narodil v Poličce. Už nedodala zajímavost, že se to stalo ve věži. A jak útlé dětství trávil nahoře věžním bytě. Jeho tatínek věžníkem. Jako holčička jsem hrála na klavír skladbu Kolombína tančí.

https://www.hudebninyandante.cz/loutky-i-iii-bohuslav-martinu/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Loutky

LOUTKY jsou třídílný soubor čtrnácti skladeb z jeho ranného období a díky vtipným hudebním nápadům a skladatelově empatii pro dětský myšlenkový svět se Loutky již od prvního vydání těší velké oblibě zejména u mladých interpretů.

První skladba čtyřručně. Paní učitelka pak vysvětluje, že onemocněl žák, proto zaskakuje a proto mána sobě kalhoty. Moc se mi líbí dětský klid. Přijde. Ukloní se. Posadí se za nástroj. Skladby jsou vybrány tematicky. Krásné. Hravé. Veselé. Když slečna dohraje, odloží noty a zase se ukloní. Jsem naprosto spokojená. Paní učitelka uvádí Tanec medvídků. Bože, nádhera. Hodně skladeb čtyřruč. Přepěkná je Martinů skladba Foxtrot.

Někdy jsem hrávávala čtyřručně taky. Buď s paní učitelkou nebo se spolužačkou. Pamatuji na naše třídní koncerty. Vždycky jsme šli zahrát, co umíme. Ach, zpaměti... Někdy se skladba přehrála - to když jsi moc cvičil. Prsty se zrchlovaly.  Markéta s Erikou si daly noty. Začaly hrát. Zjistily, že je mají vzhůru nohama. Obrátily hudebniny. Začaly hrát. Noty se svezly na zem. Sebraly je. Daly noty na klavír. Začaly hrát. Jenže noty byly otevřené na jiné stránce. Znovu. Takhle pokračovaly, bylo to skvělé pro nás diváky. Kdyby si to nacvičily, nebylo by to tak humorné. Ach, kde je Markéta? Už jsem ji neviděla tak deset let. A kde je moje dětská velká kamarádka Erika? Vdala se do Švédska. Chvíli pracovala jako sestra v Jánských Lázních… Na podzim jsem ji nechala pozdravovat od jejího synovce. Jeho rodiče mám ráda. Pavel už odešel. Olinu vídávám. Minulý týdne na přednášce.

Kurátorka výstavy děkuje paní Dvořáčkové ze Smiřic. Půjčila hračky. Předává jí slovo. Hračky sbírá i poškozené. Pracovala v Muzeu východních Čech v oddělení renovace. Opravovala staré předměty. A to dělá dodnes. Ale nevyrábí z hraček nové. Jen opravuje. Váží si originálních krabic. Při rekonstrukci hraček stojí nová krabice víc než hračky.

Mladý pracovník muzea minulý týden vymaloval prostory výstavy, kde ještě před týdnem byla ta nádherná výstava Na březích Nilu.

Na vše dohlíží ředitel muzea. Skvostný člověk. Tichý, slušný, nejlepší ve své fci. Oblíbila jsem si ho.

Jediné, co ruší zážitek, je maminka v první řadě s dvěma dětmi. Sedí hned u stolu s dvěma talíři sušenek, konvicí s kávou, malým pohoštěním. Vedle mě také malé dítě u tatínka na klíně. Dává pozor, poslouchá a mlčí. Vlevo přede mnou jsou taky dvě děti. Mírně zlobí. Ale ty vpředu. Pro mě něco tak rušivého. Už mi leze na nervy volná výchova. Když mluví člověk vpředu, tak ty budeš zticha. Ne tak děti. Maminka jim to zapomněla vysvětlit. Děti do ukončení hudebního programu sežraly talíř sušenek. Něco nemyslitelného. Jsem z jiné doby.

Ptám se paní od hraček, jestli jsem udělala dobře, že jsem panenkám do hračkové skříně slepila krabice.

Pokud to nebylo tavnou pistolí, tak je to výborné. Říkám jí, jak vždycky hračkám nakazuji, aby moc nevyváděly při mejdanu.  

Na výstavě nacházím staré panenky z padesátých let. Mají takovou jako vlnku na plastové hlavičce. Stejný výraz obličeje.

- Hele, tyhle panenky s těmi háčkovanými šaty bývaly na klavíru…

- Nebo na posteli, viď?

- No, to byly ty velké.

- Jiná doba.

Mnoho pananenek mám doma. Paní ukazuje:

- Tady na té fotce jsem vyfocená s touhle panenkou.

- To jste vy?

Divím se. Dojímám se. Ta malá holčička tu dnes stojí jako paní od hraček. Beru si na ni kontakt. Mám dvoje ručičky od barbín a hlavičku. Ano, vezme si je na náhradní díl. 

- No jo, ta hlava byla vysunovací.

U vitrínky paní ukazuje barbínu těhotnou. Bříško se odklopilo a vyndalo se z něj miminko.

- No, ještěže to není těhotný chlap. To už taky vyrábějí.

Na panelech vyzařovalo krásnou energii mnoho dětských výkresů. Moc se mi líbily dobové fotky dětí s hračkami. Dojemné. Pro mě návrat do dětství – na fotku ses musel tvářit. Kinofilm měl jen asi šestatřicet obrázků. Dítě s telefonem. Dítě se stavebnicí, s medídkem, s dortem, s houpacím koníkem, s tříkolkami… Žijí ještě? Jaký měly život? Kým se staly? Čím se živily? Čím přispěli společnosti?

V muzeu to bylo až na malé excesy moc pěkné. Vzpomínky na dávné doby, kdy jsme si hrály s některými z vystavených artefaktů.

Hřeje mě na srdci, že jsme se shodli s lidmi v kroužku, že dnešní děti rvou krabice, papíry… Proč je neučí být shovívaví k přírodě. Proč nepoužít znovu papír. Když balím luxusním způsobem dárky, je nutno použít novou roli. Ale když někdo balí dárek jak krabici na poště, proč nemůže použít papír pokrčený…

Jedu spokojená domů. Ach! To bylo krásné! V duchu zas děkuji za organizaci besed, přednášek, koncertů, za osvětovou činnost. Ano, vedoucí to mají v popisu práce. Ano, zařizují to v pracovní době. Přesto si zaslouží velkou poklonu. Až k zemi. Děkuji.

Kočky běží se mnou od auta domů. Prší. Nevlídno. Fučí. Už kdyby sněžilo. Bylo by to vánočnější.

- Jak sis to užila?

- Peťuš, moc. Škoda, že jsem odešla z knihovny. Ale vernisáž se povedla.

Svěřuji mu, jak ty nevycválané děti od nevycválané maminky večeřely v muzeu. A jak jsme se shodli, že to je na mamince. Naše děti dostaly vždycky na talíř.

- A ne, abyste chodily brát ze stolu!

Holky věděly, že mají dostatek na talíři. Chodily si zobkat. A neotravovaly užíráním z tabule. Asi jsme vyrůstali někde na Marsu. Ale bylo nás hodně, jak jsem dnes zjistila!

Bylo by neslušné od organizátorů odhánět je. To je přece na neslušné mamince. Bože!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-28-dalsi-stb

Z FB na mě jukl vázací akt Fialy. Sdílím. Vturánu se objevuje zakrytí obrázku: Nezávislí ověřovatelé faktů - ble, ble, ble.  Co má společného vázací akt udavače s působením mRNA?? 

Žofie kvílí, má stále hlad. Dohání Mourka ve stálé chuti na jídlo. Zatápím. Jsem doma. U svých. V teple. U kamen. Po kuchyni krabičky, krabice… Začátek adventu. Pak všechno vynesu na půdu, protože obsah krabiček je rozvěšen v domě. Přijedou zas naši mladí přátelé z dalekého Pavlova. Těším se na ně.

Dobrou noc!