Do Kuksíku se zastávkou na pokec
Tak. Povkládala jsem fotky. Jdu na ohlédnutí za denním zázrakem. Povzdech: Ó, to byl zas zázračný obyčejný den. Den v hojnosti. Dostatek jídla. Relativní svoboda. MÍR! Vyletěli jsme z domu. Krásná příroda. Setkání s Kuksem. Posezení s hodnými lidmi. Kočky. Zahrada. Mé společenství s Petrouškem. Rodina. Paráda!
Ráno si jdu umýt vlasy. U fénování kulmou myslím na mamku. Ona jednu věc neuměla. Plavat. A nikdy si nefénovala vlasy. Jen jsem dala myšlenku! Jen myšlenečku! Vystřelil mi kulmofén nad hlavu a mrsknul sebou do umývadla.
- No tak promiň, promiň! No. Tak jsi měla můj starý fén. Ale na nic.
Už moc myšlenkami nedráždím. Abych zas jednu nechytila. Přenáším se do neděle před třemi týdny. Abych to stihla do jedenácti. Jak dlouho to takhle budu hrát? Mrkla jsem na hodiny. 10.43 hod. Tak to mám šest minut zpoždění. O šest minut dřív mi volali.
- Vy jste měla skypovat za půl hodinky s maminkou. Svezla se z vozíku. Pošlu ji do FN.
Obyčejné nevinné sdělení. Žádné alarmující. Žádné varování. Ne. Jen se svezla. Tak asi pro jistotu FN. Jenže hrozilo uvržení maminky po návratu do čtrnáctidenní samotky. Maluji se. Promítám si fakt nevinné telefonické oznámení. Štěstí, že mě Linda zdvihla. Jeď. Nenapadlo by mě. Před třemi týdny mi bylo umožněno se setkat pomalu po půl roce s mamkou. Pak už jen jednostranné rozloučení se spící... Pořád vidím tu mladou půlku její hlavy. Nevěsta... Mladá Venuška ze svatební fotky... Štěstí, že jsme nevědoucí!
Měla jsem v mysli radu Roberta Policara. Úklid v sobě i v domě. Plním. Od rána.
https://www.youtube.com/watch?v=sdkZ9NsgJcE
Období retrográdního Merkura přináší zmatek. Nemáme se opírat do nových věcí, ale spíš se ponořit dovnitř. Každému prospívá ponor do sebe. Mám to, jako bych dělala vnitřní inventuru. Odškrtávám, co už nepotřebuji. Zvláštní období. První týden v červnu - ve znamení pazourku, tedy práce na sobě. Máme uklízet, nejen dům, i v sobě; dělat si v životě pořádek. Upravovat to, co se může rozbít. Splatit dluhy. (Vše zaplaceno.) Napravovat duševní resty.
Dnešní den jak stvořený na čištění v sobě. Koukám si do hlavy. Ukončuji negativní minulost. Léčivá kúra - denně projít dnem a zhodnotit ho. Na vnitřní úklid, meditace, duchovní praxi je čas do příchodu léta. Konečně ucítíme úlevu z ukončení retrográdního Merkura. Jupí! Už se těším na keltské svátky uctění sluníčka. Oslavy života. Vnímat, co nám přináší život. Odpojit se od toho, co je okolo nás. Beru to zgruntu. Peru. Máchám v octové vodě. Vytírám dům. Zimní zahrada je krásně vymytá. Vynáším všechny koberečky na bouchadlo. Chytám neviditelné pavouky. Nechávám proudit energii domem. Cvičím pět Tibeťanů. Znovu peru. Ještě jednu pračku - tu věším až večer.
Přichází mé období. 21.6. magické datum. Jdeme do období raka. Slunovrat. Světlo. Naděje. Mohou přijít silné sny s důležitými poselstvími pro náš život. V ten den mohou do snů vstupovat naši předkové. Ten den půjdu brzo spát. Vím, koho bych tak asi mohla očekávat. Tužka a papír na nočním stolečku. :-) Okolo desátého ještě bude čas blíženců. Máme taky zapisovat... Je třeba si pečlivě poslechnout...
Dům vytřen. V červeném srdíčku svítí světýlko. Dbám, aby tu stále svítilo. Jako věčné světlo hraběte Šporka. Viděl ho v hrobce na protějším břehu Labe ze svého zámku.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-06_Povedly_se/
Peťuš, víš co mě napadlo? Mám vaničku broskví, vaničku nektarinek - ty jsou voňavé, sladké, výborné a vaničku meruněk. Uvařím ti meruňkové knedlíky.
Vím, že jsem se trefila. Buchty, sladké knedlíky, to je jeho oblíbené. Ráda bych jela do Kuksu. Jasně, když hodím do korýtka, přání předem splněno.
Hnětu tvarohové těsto. Přidávám ke špaldové mouce asi tři lžíce žitného kvásku. To je skvělý experiment. Těsto se netrhá. Je vláčné, nádherně se nechá vyválet. Navíc je výborné chuťově. Poledně v tom okamžení, oběd ale ještě není. Mám hodinku zpoždění. Dnes jsem toho za dopoledne stihla moc.
Jedeme. Péťa nemá rád mé zastavování, focení. Naše miniaturní třecí plochy. První zastávka v Hruštičkách. Nesu květináčky pěstitelům - prodejcům. Využívám postaveného kola - fotím jezdkyně na koních. Další u Krematoria. Trhám černý bez. Hlásím:
- Další zastavení u komínu v Hořenicích.
- Peťuš, kuř, kuř! Já si vyfotím trávu. Podívej, takhle má být vykvetená! Vidíš? Tady srha říznačka, to byla slepička. Jílek byl kohoutek. Lipnice bylo kuřátko. Bojínek a další krásky.
Konec. A teď už jedním tahem do Kuksu. Vyšlapat děsný stoupák. Pak sjet podobný pruďák. Na mostě se jako zastavuji. Jako. Už vidím Péťova záda někde daleko. Fotím rychle lodičky. Rentzovo muzeum. Támhle v tom domě bydlí dcera Tomáše Töpfera. Teď je mimo republiku. Myslím. Tak, šup. Šlapej. Je to jako loni na Nový roky. Nejprve zvracím plíce, pak i játra. Ty vorle. Jsem si řekla, že si to minulý rok tady nacvičím. Nahoře na rozcestí - tady vždycky stojí stánky trhovců - přehazuji na nejlehčí převod. Pod vinárnou seskakuji. Mám já tohle zapotřebí? Je vědou dokázáno, že tohle huntování zkracuje život. U brány do hospitalu Peťa krouží dokola. Nic neříká. Spouštíme se z kopce dolů. Svěřuji mu, že mně málem vypadly plíce. Navazuji kontakt.
- Kde už bude Aranka?
- Támhle za tou zátočinou.
Zahýbáme nahoru do strmé louky. Už jsme tu. Vykopala jsem dvě čemeřičky. Do jejich krásné zahrady. U lesa. Krmítka. Slunečník. Keramika. Takhle to miluji. Moc. Žvandáme. Petroušek mě zdvihá. V pět má fotbal.
- Peťuš, víš co? Jeď napřed. Já si budu ještě fotit, jo?
- A budou na sedmou knedlíčky?
- Budou, Petroušku, budou!
Čas letí jak splašená kobyla. Už musím jet. Kochám se krásou Labe. Zastavuji zas pod čápy. Jeden krouží okolo komína. Projíždím okolo krematoria. Blaží mě, že tady to nebylo. Tady ne. Zítra se zastavím u maminky.
Míjím koupaliště. Skvělé! Plno lidí, dětí. Dřevěné houpačky. Jsem šťastná. Jen ať se promořují! Druží. Kontaktují. Hlavně ať nenechají do svých dětí píchat jedovatý experiment.
Z koupaliště vytéká Úpa. A hele. To je syn paní, u níž se v bytě točilo Musíme si pomáhat. To je synchronicita. Potřebovala jsem se zeptat, jak je s nimi příbuzný Honza - skvělý kuchař z Pece, vlastně vařil pomalu třicet let v Rakousku. Seskakuji.
- Rudo, jsi to ty? Minulý týden jsem mluvila s Honzíkem. Vyrostl z něj hezký člověk. A má radostný výraz na svět.
Paní mi říká, že jí volal. Hlásil, že jsme se setkali. Je to jejich synovec. Honzíkova maminka umřela na astma - kovid ji pomohl. Ale neumřela na kovid. Rudův zeť něco obdobného. Další nálož žvandání. To jsem počebovala - říkávala která z holčiček? Ne, Lukášek - to jsem počeboval. Uau. Super. U Karsitu opravují most. A že bych se koukla, proč se sem nesmí vjíždět autem? Projíždím, zahýbám na stezku. Vím, co mě čeká. Západ sluníčka v Labi. Už do něj vklouzla Úpa. Kousek dál se vlije Metuje. Jsme totiž město tří řek. Každá má své kouzlo. Fotím. Poslouchám ptáky. Kochám se. Nikdo mě nepopohání. Přes řeku luka před a za železňákem. Tam v zimě běhávám, pokud napadne sníh. Miluji to tu. Na obou březích. V našem městě. Za naším městem. Okolo něj. V našich horách. Já jsem tady doma. Mami, jsem tu dobře. Na zkušenou. To jsem jen pobrekávala dopředu...
Doma. Odemykám. Mourek - věrný chlapák. Čeká. Pochrupuje na kačírku na sluníčku. Ten jeho jazyk. Mrská s ním jak krokodýl. Beze slov dá najevo, dej mi už něco do misek.
Jdu si rychle mixnout sporotovní výživu. Za oknem vidím přijet Petrouška. Tak honem do korýtka. Jak má chlap v korytě, je tvárný.
Ještě zaléváme. Krmím kočky. Zrzečka bonbony hezky křoupá. Ne, Mour je polyká jak pes. Celé.
- Moure, to se nepolyká. To se mlsá!
Sedím na schůdcích. Promítám si den. Začínám ránem. Tři týdny. Odvíjím film. Střechu v mamčině domečku máme krásně vyštapicírovanou. Trámy vyměněné, šablony eternitu vyměněné, natřeno... Škoda jen, že to zítra nemohu nasdílet mamince. Ale - ona to má už nasdíleno.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-06_Maminka_by_koukala/
Jak tak čučím do zeleně, mihlo se mi něco u staré budky. Ostřím zrak. Čekám. Jo. Z otvoru se vyloupnul ptáček. Sedá na švestku. Červený. Spíš oranžový. Rehek. Myslím, že jsem ho loni slyšela hrdýlkem tlouct na plotě. Teď je ale tichounký. Nemusí kočky vědět, kde bydlí. A že tu vůbec bydlí. Inkognito na višeň. Tak je to dobře.
Dobrou noc!
P. S. V tom maminčině fialinkovém lehounkém letním svetýrku je mi zima. Vzkažte to prosím dál, že je svetr a svetýrek. Na té průvanové chodbě - tam je to jak na vídrholci. Tenhle svetýrek by byl vh odný do letního dne...