Do Kuksu

Mám ráda tuhle roční dobu. Šero. Podmračeno. Přítmí. Blíží se narození sluníčka. To dá rozum, že je všude tma. Však máme svíčky, lucerny, svítidla, světýlka. Tak už jsem zas na světě. Při vědomí. Hádanka, jestli bude svítit sluníčko. Protahuji se. Slyším v domě pohyb. Petroušek je doma. Vstávám. V hlavě si rovnám myšlenky. Dnes pojedu na trhy v Kuksu. Jsou obrovské. První. Tradiční. Bohaté. Někdy se rozprostíraly nahoře v hospitalu. Zajížděl sem hrnčíř pan Kočka. Už ho vídám jen v HK u muzea. Vozil si kamínka. Přikládal polínky. Na plotně pekl na tenko nakrájené krajíčky chleba. Potřel pírkem namočeným do česneku v sádle. Chlebíček chutnal. V mraze zahřál ruce. Minulý rok jsme se potkali v HK. Chlebíček stál závratnou sumu. 

- Kočkám už jsem dal.

- Měl jsi svačinu?

- Dal jsem si kousek dortu.

- Skvělé. Peťuš, pojedu do Kuksu na trhy.

- Když musíš, tak musíš.

Nevysvětluji. Stejně by nepochopil.

- Tak jeď do oběda.

- No, pak uvařím.

- Jedu na stadion.

Kývu, že rozumím. Volá Linda:

- Mami, já už jedu.

- Tak tam na mě počkej.

- Mamko, já tam mám sraz se Zuzkou.

Dnes jsem vypravená docela rychle. Na kamna kašlu. Okýnko je dnes černé. Saze připečené. To mi dá hodně práce. Máchám pračku prádla v octové vodě s pár kapkami hřebíčkového oleje.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-16-trhy-v-kuksu-prehlidka-sikovnosti-nasich-lidi

- Mami, dnes není fronta aut. A našla jsem si místečko.

Parkuji u benzínky. Prý nesmím. Špulím pusu. Jako že jen na chvilku. Hlídají si to tu. 

- Tady parkuje má dcera. Chci ji něco předat. 

Ne. Objíždím prostor.  Parkuji. Hele. Vedle Lindy někdo vyjel. Startuji. Než to  znovu  objedu, skříňový kolos se zasunul na mnou vyhlídnuté místo. Vracím se. Slečna mě zastavuje. Prý tady nesmím. Prosím, že za hodinku jsem zpátky. Prý z toho mají pak průšvih. Očividně nehovoří pravdu. Na oko jí děkuji. Mají to tu obšancováno páskou. Nezkoumám, jakým právem, jestli jim patří pozemek. Pro mě důležité, že mi to jako povolila.

Stánky nahoře u parkoviště vynechávám. Sbíhám dolů okolo školy. Ano, opět stánek s pomocí lidem s Alzheimerem. Nasr. To určitě. Jak jim chcete pomoci! Přestaňte špinit oblohu hliníkem. Měla jsem to doma. Teď nanovo. Pomoci není. Na zdar! Mám sluchátka. Nedívám se tam. Na tuhle charitu nedám ani korunu. Utíkám ke vstupu. 

- Tak ke komu mám jít? Kdo se na mě usměje?

Vstupné 40,- Kč pro důchodce. Vstupné prodávají mladí. ´Všichni zachmuření. 

- Když von sou lidi protivní. 

Přecházím to jedovatou poznámkou. Prý studují farmacii. 

- Budete-li se usmívat, nebudete brát svoje zboží. A přikloníte-li se víc ke studiu bylin, budete se víc usmívat. 

Kyselé tváře. Vystřelte si voko. Sbíhám po schodech. U pramene stánky s jídlem. Nezájem. Další stánky s potravinami na levém břehu Labe směrem od Prďoly k Jeschkeho vile. Zahýbám vpravo. Stánky tu jsou naskládány v známem pořadí. Na rohu renesanční zelenkavé sklo. Překrásné. Na jakých cenách začínali… Nožířství. Paní s korálky. Hledám Matějova vykuřovadla. Tady je pán. Jeho františky od loňska ještě mám. Ale Dračí srdce. Skvělá vonná bylinková vykuřovací směs. Celé léto jsem denně zapalovala ohýnek pod kadidlem, myrhou. Nastává čas, kdy na plotně bude kovové víčko s purpurou, dračím srdcem, bobkovým listem a divokým kořením, levandulí, jalovcem. Všechno jako loni. Stánky v pořadí jako každý rok. Kluk s tištěnými barevnými betlémky… Paní s bílými háčkovanými ozdobami… Paní Frantová z Mokrého se svými krásnými korálky a náušnicemi. Mám toho od ní hodně. Bílé krajkové ozdoby. Strojové. Prý ručně děláno s láskou. Strojově?? Dřív za padesátku, dnes nekupuji…

- Mami, kde seš. My už jsme se Zuzkou na mostě.

- Tak to se potkáme. Mám tady tu spodní část zkouknutou.

Holky jdou proti mně. Zuzka patří s bratry k rodinnému klanu výrobců známých šunek. Chvilku si povídáme. Děkuji za tašky se šunkami. Ona zas za originálně zabalené dárky.

- Ta láhev s tím náhrdelníkem. Mám novou knihovnu. Uložila jsem si ji tam. Ta není k vypití. 

- No, štras z Číny. Prý nám dají cla. Tak ať to vyrábějí tady. Nebo ať to lze za slušnou cenu koupit tady v té naší drahotě. Cel se nebojím. Čína není chudá říše. Denně miliardy balíčků. V čem to asi bude? Hodně stánkařů používá zboží z Temu.

Holky jdou k autu. Já nahoru k hospitalu. Výrobky našich lidí jsou originální. Obchodníci prodávají své tradiční, v čem jsou mistři. Třeba keramiku, stříbro, mýdla, jídlo… Temná prolhaná doba céčka je nezlikvidovala. Zrovna tak jako moravskou tradici. Ne. Drží se. Objevila jsem paní, která tu nikdy nebyla. Naivní obrázky na skle. Taky dávná tradice. Obrázky měli naši předci v chalupách.

- Co jste původně?

- Mám uměleckou školu, ale keramiku. Jsem tu poprvé. Nesu kůži na trh.

- Máte to moc krásné. Naivní.

Nebyla jsem připravena, že si něco koupím. Jeden stojí šest osm set korun. Má tu svatého Václava. Má tu Mikuláše. Žehnajícího svatého. Náboženství už ne. Okovy lidstva. Ale Boží požehnání, to si vezmu do chaloupky. Krakonoš. Hm. Jo takhle, patronem Krkonoš je svatý Vavřinec? To jsem netušila.

Hele, moji andělé. Pán je tvoří z dřeva, které vyhazuje rakouské jezero. Jsou to takové příšery. Krásné. Hlásí se ke mně. 

- Víte, že mám anděla zapíchnutého i s paklíčkem na zádech? Tam mám jeho jméno a poselství.

Úplně na konci nacházím Mýdlárnu U Dvou koček. Pamatují si mě.

- Vy máte teď nějakou novou řadu. A koukám, že chybí obrázky malířky Lucie Čapkové. Tak to já vznáším reklamaci a kritiku.

Další výtvarnicí je Lucie Ernestová (např. u čokoládového mýdla a mýdla "Pro muže").

Mladý hoch a jeho kolegyňka se smějou. Prý ať přijdu do mýdlárny říci to hlavní mydlářce. Nové obaly se jim taky nelíbí.

- Přišla jsem za vámi na letiště, přijdu i na hlavní bulvár v centru. Máte mě tam.

Kupuji mýdla hřebíčková a skořicová. Bambovu sůl…

- Vidíte? Tady na Bambově soli je překrásný obrázek s nápisem: Kéž všechny bytosti solí Bambovou solí.

Absolutní rým.

- A uvnitř soli je originální obrázek. Ještě lepší než ten na obalu. Zalívám ho do folie. Z druhé strany vložím nějaký citát, moudro. A co si asi vystřihnu z těchhle moderních chladných obalů? Nic.

Kluk mi dává k nákupu zadarmo hroudu mýdla, která stojí sto korun. Uctivě děkuji. klušu zpátky. Teď už jen stánky po pravé straně z kopečka dolů.

- Jé, dobrý den!

- Vy si mě pamatujete?

- Pamatuju. Já jsem tu loni nebyla, ale vy máte od nás hodně čepic.

- No jednu jsem si chtěla vyměnit za větší, ale neměli jste. Pamatujete? Tak ji nosím.

- Pamatuji. 

Zkouším si mraky klobouků, čepic.

- Tak kterou?

Jedna paní mi říká:

- Ta černá vám tak sedla.

Modistka se s ní shoduje. Ok. Tak černou s černobílou kytičkou.

Paní s dýmníky. Kupuji kadidlo. Tři purpury. Asi před pěti lety jsem jí dala kontakt na výrobkyni z Křivoklátu. Ta má v purpuře kadidlo a myrhu. Její vůně je omamná. A vykouří všechny zlé entity z obydlí.

- Vy jste vystajlovaná.

- To bylo na mě?

- No. Sluší vám to. :-)

Tak už má dušička pokoj. Jakpak to bude u auta!

Nijak. Nikde nikdo. Sedám. Ukládám tašky s nákupem. Odjíždím. 

- Tys´   to vzala nějak hákem.

- Dvě hodinky. Jdu vařit, Petroušku.

- Tak já jdu hrabat. 

- Ne, počkej na mě. Budeme hrabat spolu. 

Obědváme. Dnes i včera k obědu jablíčkový kompot. Dnes s jahodami a lesní směsí. Hezky prohřívá. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-16-doma-pracujeme

Hrabeme listí pod třešněmi.

- Popelnice už je plná.

- Já ti něco ukážu, jo?

Mačkám listí do rohů. Najednou je plná zpola. Řehtám se. Žena a muž. :-)

Hrabeme, hrabeme, plníme. Pořád máčkám. Dusám. Hemuji. Stlačuji.

- Peťuš, ty máš větší sílu.

- To jsem nevěřil, co se do té jedné popelnice vejde.

Směju se. Ženské finty.

- Petroušku, doběhnu na půdu pro girlandu. Ještě ji nainstalujeme.

Myslel si, že už jdeme domů. Je teplo. Využíváme den. Stíhám se dívat i do sluníčka. Beru dvě igelitky světýlek, které loni přinesl od kolegy. Aha. Dvě krátká. Ta nechám na ibišek. Jeden řetízek na baterie. A tenhle s bílým světlem doplním na jabloňku.

- Peťuš, kde jsou štafličky?

- Támhle opřené.

Utíkám domů pro prodlužku s třemi zdířkami. Vidím, jak se mi povedlo vplést poslední řetěz. Povedlo.

Doma.

- Peťuš, chceš kafe?

- Dám si.

- S dortem?

- To je otázka!

Utíkám vymáchat další pračku prádla. Zatápím. Mixuji koktejl. Míchám tvaroh Petrouškovi na ztíra ke svačince. Rozkrajuji jablíčko. Jdu vytřít chodbu.

- Ty sis´ ani neodpočinula.

- To mi nevadí. Kdybch chtěla, lehla bych si.

Konečně si rozkládám své úlovky z dnešních trhů. Raduji se. Ukládám fotky.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-16-ptacci-a-lunarni-mydelko-ze-vcera

Vybaluji ptáčky z včerejších martinských trhů. Prohlížím si lunární mýdlo.

Na FB většinou pochytám první řadu na koncert do hradeckého Aldisu. Tyhle reklamy mám ráda. Včera jsem si koupila vstupenku na slovenského houslistu. To bude kouzelné. Předvánoční. Reklama důležitá. Dnes v Kuksu jsem zlobila své oblíbence z Mýdlárny U Dvou koček. Odjakživa obaly jejich mýdel, dokonce i na Bambově soli, zdobí originální obrázky Lucie Čapkové. Viz výše. Mají nové obaly - upozorňovali na to v reklamě na FB. Ale jedna reklama - ta mě irituje. Chcete mít pejska? A žádnou alergii? A nemusíte ho venčit. A ble ble ble. Kdo to vymyslel? Co to je za nesmysl? O zvířátko je třeba se starat. Pečovat o čistotu. Naopak. Mnoho lidí s alergií se z ní vymaní. Viz naše Linda. Měla alergii na kočky. Dostala kočku. Alergie odešla. 

To bylo dnes krásné! A co jsem toho stihla. Potkala jsem samé hodné lidi.

Děkuji. 

Dobou noc!