Do Kuksu a k horám

Bude šest. Škrábání na dveře. Okřikuji Žofku. Beru polštářek, bácnu ji. Jenže kočičí komando nečekalo; bralo zatáčky. Mourek vzadu. Jen pozorovatel. Já nic, to kočka! Já tu jen sedím. Uléhám. Návrat smečky. Opět vylézám. Opět kočičí úprk. Všimla jsem si, že je Péťa doma.

- Peťuš, ty nejdeš do práce?

- Dnes?

- Ježiš, že ona je neděle!

Spím dál.

- Já už neusnu.

Já se propadám. 

Vstávám do slunce. Krása. Utíkám pro telefon. Fotit. Zachytit okamžik. Ještě do pracovny. A z druhého okna. Zasněžená zahrada. V pátek ráno dlouhé stíny na zelené. Dnes dlouhé stíny stromů na bílé.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-26-nase-rano

Teprve devět. Nakrmit kočky. To mám času. Vybrat popel. Napulírovat okénko u kamen. Snídani. Dnes jahodová příchuť. Namalovat se. Všechno stihnu. 

- Mami, v kolik pojedeš?

- Asi tak za hodinku.

- Tak se tam sejdeme.

- Ještě se ozvu.

Dopřát ptákům. Láhev s mlékem tu je. Svařit ho. Péťa je tu. ¨

- V sedm jsem byl v kravíně. Ptali se mě, co tam dělám. :-) Kočky přišly po deseti minutách zas otravovat. Tak jsem vstal a dojel pro mléko.

Petroušek si obstarává svačinku.

- Co si mám dát na chleba? Co kdybych si dal med?

Já bláhová souhlasím.

- Peťuš, vezmi si dřevěnou lžičku. V medu jsou enzymy, které se kovem zničí.

- Pozdě. Už jsem si to natřel nožem.

Takhle jsem u babičky taky dostala někdy namazaný chlebíček tekutým medem. To bylo třeba pak dávat pozor, aby med nestékal. Dnes už si nabírám lžičkou.

Beru sklenici do ruky. Opatlaná. Otírám jí hadřičkou. Jak malé dítě. Chystám si česnek na citronovo česnekový lektvar. Prkénko ulepené. Nůž upatlaný. Příště si od práce odskočím a obstarám ho.

Poslouchám Zlatý časy. Deset. Poslouchám Milana Heina. Jedenáct. Už bych měla myslet na odjezd do Kuksu. Dnes mám čas. Klid. Svítí sluníčko. Den jak korálek. A nevařím. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-26-nasypat-do-krmitek-a-pojedu

Obouvám se. Jdu sněhem ke krmítkům. Však dnes ptáci Žofku pěkně iritovali. Nalétávali na okenní krmítko. Jen cvakala zuby. Kdyby mohla…

Jedu. Do Kuksíku. Na trhy. To já tak ráda. Tak moc. I Kuks i trhy. Prohlédnout si, co naši lidé umějí. Parkuji u cesty. Jen asi tři auta přede mnou. Ne, přeparkuji. Ještě jednou. Teď jsem spokojená.

Potěšil mě hned hoch v první uličce. Takové překližkové nádherné kýče. Fakt krásné. Titěrné. Mrňavoučkované obrázky. Vysvětlil mi, že se to navrhne, laser to vykrájí, natiskne se barva. Hotovo.

- Mamko, parkuji u cesty.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-26-trhy-v-kuksu

Čekám na ni pod schodištěm. Jdeme znovu do první uličky. Nad schodištěm to je pro nás naprosto passé. Tam se prodávají jídla. Vlevo před mostem taky. Stánky s kaloriemi. Přes most vzhůru k dalším krásám. Opravdu krásám. Lidi se snaží. Škoda jen, že si nemohu dát svařáček k obdivování. Mrznou nohy, ruce, uši pod čepicí. Paní z Ústí nad Labem se svými eko mýdly a prášky. To já ráda. Kupuji u Rossmanna. V papírových pytlících bělící prášek. Ekogely. 

- Vyliju své jeleny.

- To ne. Tak rázně to nedělejte.

- To je nadsázka. To já sbírám hliníkové kalíšky od svíček, vyndávám z nich středy. Vyfukuji vejdunky. Skořápky od ořechů na zátop, hezké půlky dětem na tvoření do školky…

Vedle mě paní přitaká.

- Taky to tak mám.

Procházíme nekonečné řady. Zdá se, že dnes tu není takový nátřisk, jako včera a jako před týdnem v sobotu.

Je tu cítit přátelská atmosféra. Příjemná. Milá. Kdo tu dělá takové to válečnické, nepřátelské? No? Kdo se nechce kamarádit s našimi nejbližšími bratry?   Kdo dělá ostudu a rozepře? Slováci jsou naši nejbližší. Prve jsem četla, že v ruské televizi nás označili za nepřítele. Jsme na seznamu vrcholných nepřátel RF.

Jedeme domů. Linda nás pozvala na oběd.

- Petroušku, bylo to skvělé. Jedeme.

Projíždíme překrásnou krajinou. Sníh dělá divy. Ve škole, si pamatuji, jak venku sněžilo, neudržela se pozornost. Třídou se neslo:

- Sněží!

- Jé, chumelí!

- Hele, co vloček padá!

A nebylo páky, jak přitáhnout soustředění zpět.

Jedeme pustinou. Chvíli cestička suchá. Chvíli se vezeme na ledě. Dupnutí na brzdu. Srnečka plavně přeskočila přes cestu.

- Peťuš, tady bude ta zatáčka, jak se sem rozlévá potok. Dej pozor. 

Tam se v létě hodně soustředíme vlevo a vpravo okolo cesty. Vine se jak stuha. Chodí tam pít zvěř. 

Lindin Petr vaří. On je šikovný na všechny práce světa. Všechno má nachystáno. Jen si odvezl auto na opravu. Už jedeéé. Jsou ve Svobodě nad Úpou.

Zatím Linda zatápí. Radím, jak udělat horké uhlíky, teploučko. Z ložnice se sem snesla Kitty. Teď jsem koukala na FB, jak se u nás před rokem trápila. Jak ji Zrzka chodila provokovat. To je dobře, že je Kitty už ve svém, na svém, u svých.

Linda mi ukazuje, jakou postel pro nás nechala vyrobit. Překrásná. Nádherná. Taky si takovou nechám zhotovit.

Petr přijel. Hned se chopí špejlí, naloženého masa. Vyrobil zdravou majolku z jogurtu. Skvělé!! Vynikající. Sedáme k pozdnímu obědu. Americké brambory. Pochutnáváme si. Povídáme. Nemusím si dávat pozor na pusu. Jsou lidé, kteří mě opustili. Jsou to mimoňové. Nevděčníci. Nechci psát hlupáci. Netolerantní k názoru druhého. Tak jo. Řehotáme se. Pohoda. Na nic nemyslím. Jsme tady a teď.

- Mami, tak konývka vyšla dobře.

- Vezmu ji nalakovat.

Je čas. Cestou domů klimbám. Po svařáčku. Petroušek mě doveze bezpečně. Probouzím se před domem. Fotím měsíc. Ten samý hlídá horský dům.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-26-kvet-jede-dal

Kočky čekají. Amarylis je krásnější a krásnější. Fotím ho. Krmení. Zatopit. Dívám se na vzpomínky na FB. Maminka z roku 2020. Tak těžké to bylo…

- Mami, jak je ta říkanka jak šel za vrátka?

- Jirka Pírka, šel za dvírka, na okurky …

Aby se mu nezkazily, musel na ně s…

- Mamko, co se ti vybaví, když se řekne Neznášov.

- Vesnice. Taková milá vesnice. 

Slzím i teď. 

- Byli tam hodní lidé?

- Byli tam milý lidi.

Neznášov - vesnice maminčina dětství. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-26-nase-pimprlove

Ukradli nám tolik týdnů společného… Pimprlata se zesměšňují. Netuší? Blíží se jejich konec…

Prožila jsem víc než krásný den. Víc než kouzelný. Jsem šťastná. Buďte taky. Důležité je radovat se z malých věcí. 

Dobrou noc!

P. S.

Ivanka Marešová

26. listopad 2022 ·

VĚK NENÍ V NAŠÍ DNA

Lžou nám, když říkají, že lidé umírají stářím; žádná nemoc nazývaná "stáří" neexistuje!

Buňky těla se neustále obnovují, a to i u starších lidí.

V reprodukci buněk je mnoho chyb, ale vždy existuje konkrétní příčina smrti.

Není tak snadné zabít člověka, zastavit jeho srdce a plíce.

Lidé neumírají stářím, ale na nemoci.

S "dobrými" orgány není náš život teoreticky nijak omezen.

Ale pokud se buňky neustále obnovují, proč nemají staří lidé pleť jako děti?

Věda neví.

Vše vychází z negativního myšlení.

Naše nehty neustále rostou.

Naše pokožka se obnovuje každé 2-3 měsíce.

Krev každých šest měsíců.

Vaše srdce se obnovuje každých 20 let.

Plíce se obnovují každý rok.

Játra se obnoví za pár měsíců.

Mozek také obnovuje své buňky.

Během 10 let se obnoví kosti.

Všechny svaly a tkáně se regenerují během 15 let.

Osobnost se mění také každých 7 let.

Aby regenerace byla úspěšná, je třeba o sebe pečovat ve všech směrech, a tím myslím duchovní stravu, vzduch, vodu, živou stravu.

Tajemství spočívá v tom, že v naší DNA chybí údaje o stárnutí a umírání: Nikdo neví, proč stárneme, oslepneme, máme vrásky, a přitom regenerujeme všechny části těla.

Existuje jedna teorie: program stárnutí je jen v našich hlavách.

Byli jsme naprogramováni tak, abychom věřili, že je to normální způsob, jak zemřít.

Skutečnost je však zcela jiná.

Není žádným tajemstvím, že když se ztratíme v minulosti, přestaneme se dívat do budoucnosti.

Je důležité nechat minulost za sebou a posunout se vpřed změnou přítomnosti ve své hlavě.

Převzato. Původní zdroj nezjištěn.