Do Orlických hor

Dnes jedeme na Šerlich. Už jsme tam nebyli asi třicet let. Někdy před dvaceti lety jsme přestali jezdit lyžovat na Martu do Deštné. Asi pět let jsem v létě navštívila chatu Kunc s meditačním týdnem. To už je taky tak deset let. Deštné, Sedloňov jsme pozapomněli. Jo, asi před třiceti lety jsme stihli jet na zimní pobytový tábor Lindy nahoře v Jedlové. To byl výlet! Poslala jsem Petrouška zeptat se, kudy vede cesta nahoru ke kostelu. Přišel, prý po cestě. Ty bláho! Stačilo se ještě dozeptat, kde je sjezdovka a kudy na vlek. Ten by nás vytáhnul nahoru. Ne. My jsme se vlekli s lyžemi na ramenou a přezkáči v batohu na zádech. Nahoru jsem vystoupala naprosto promočená. Usušila jsem si prádlo, věci na akumulačních kamnech. Pak jsme teprve mohli jít lyžovat. Ten tábor byl nějak propojen právě s pobytem na faře? Děti si tam samy vařily. Ještě teď se řehtám. Koupili jsme si oběd asi za dvacet korun. Pamatuji si, jak zamilovaný Péťa brblal, sakroval a komentoval vodu s vyvařeným celerem. To jako polévku. Druhé už si pro jistotu raději ani nepamatuji. Takový hezký vypráskaný výlet. Linda byla mezi svými gympláky z evangelického gymnázia a svými spolužáky z našeho gymplu. Až postupně jsme začaly zjišťovat, co je Vatikán, co je pedofilie, co je pokřižování, co je náboženství versus víra ve vesmírného architekta. Obě holky byly pokřtěné. Deniska potajmu. V obrovské kostelní knize jsem si o pár řádků výš přečetla jméno spolužačky Oliny a jejího Davídka. Její táta byl náčelníkem VÚ. Věřícím. Tak nějak se to asi tolerovalo, že súdruhovia? Linda ta už byla pokřtěná beze mě. Bála jsem se se na kostel jen podívat. Když jsem vodívala Denisku ze školky, lákala ji obrovská hmota kostela.

- Maminko, pojď se tam podívat.

- Jé, tam mají zamčeno, víš?

Jednou jsem vedla zase Denisku ze školky.

- Maminko, podívej, dnes mají odemčeno.

Dveře kostela byly otevřené.

Kolikrát už jsem přemýšlela, jak holky odkřtít, vyjmout. A teď mě napadá, že je třeba začít u sebe. Nejprve já. Mám záměr a učiním…

Nikdy neříkám hodinu odjezdu. Akurátní pan inspektor by si nervózně poťukávál v nastartovaném autě nohou o plyn. Odjezd nechávám otevřený. V hlavě si slibuji, že to bude nejpozději v deset. Mám na to hodinu. Jen jsem vstala a šla nakrmit hladové krky našich chlupatin, zvonek.

- Ano?

- Ahoj, otevři!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-10-nekdo-zvoni

Iva. Jsem ráda, že přijela.

- Ahoj, uvař mi kafe.

Rovná si křesílko. Beníček radostně okolo mě oťapuje

- Jé, Ivo, zrovna nic nemám. Vlastně počkej. Buchty ale od víkendu.

- Nic nechci, jen si u tebe vypiju kafe.

Melu kafe. Kočky jsou zaplaťpánbu po klidné snídani. Mourek by rád ven hlavním vchodem. Žádné takové! Beník kočky zná, ale Mourek nezná, že Beník je neškodný impotent. Ne, ne. Hledám vyděšenou Žofii. Nikde v jejích skrýších není. No není. Uvelebila se v klubíčku na gauči. Spí. Tady je v bezpečí. Důvěřuje mi. Běžím k Ivě. Věnuji se jí. Povídáme si. Na co já jsem se jí chtěla zeptat? Jo, ty utěrky po mamce, proč je tam to písmenko vyšité. Ale dnes se mi nechce. Petroušek je tu. Doplňuje vodu do mých minikonývek – lahví po pracích gelech.

Odbíhám si umýt obličej. Než se mi vsáknou krémy, séra, oleje, ať mám pak čas se rychle namalovat.

- Kde seš?

- Jsem tady! Ivo, včera jsme byli s Petrouškem na Velkém Ščielniku. To je totiž Hejšovina, víš? Ale neboj, nezapomněla jsem na tebe. Ty bys tam jednak nevyšla, ale dvojak bychom tě museli snést dolů. Bylo to opravdu hodně náročné. Dnes chceme jít ze Šerlichu podívat se do Zieleniece. Vzala bych tě s sebou, ale až v sobotu třeba na vinobraní do Kuksu, jo? To zvládneš.

Souhlasí a chápe. Petorušek si přišel na rauchpauzu. 

- Nazdar teto!

Hlaholí. Proč má Péťa zvyk někoho přejmenovávat! To mě štve. Iva není jeho teta. To je jako když mi říkal babičko. Já nejsem jeho babička.

- Ahoj Peťulko!

- Mám hlad. Dal bych si svačinku.

Nesu mu na talířku vyklopené slíváky. Beníček prve dostal odkrojky šunky. Chci mu dát drobeček z buchty.

- Na to se ti vykašle. To už Iva zkoušela.

- Peťuš, víš, že se ten Ščelnik jmenuje Hejšovina? A Bor?

- No jo, měli tam tu hospodu Hejšovina.

- Ivo, chceš dát pár rajčátek?

Chce. Jdu jí dát do krabičky pár jahod, když mi říkala, že letos ani jahody neochutnala. Vkládám asi tři ředkvičky. Do druhé krabičky rajčátka všeho druhu. A tři balíčky šunky, anglické slaniny a moravského masa. Slyším, jak Petoruškovi říká:

- Víš, Veronika už pracuje, mladší je ve školce, starší ve škole. A já tam jsem celej den sama s Beníkem.

- Ivo, já k tobě zas zajedu. Nebo ty k nám. Sama nejseš. Ivo, tady máš jahody, ředkvičky, rajčátka, šunku; namaž si chlebíček a dej si!

- Jo, chleba jsem zapomněla koupit.

- Stav se v Kauflandu.

- Tam nejedu. Co Družka?

- Tam jsou Vietnamci.

- Já se stavím na vesnici. Tam to má taky Vietnamec.

- Ivo, Olik měl  teď narozeninky.

- Jo? Ani u mě nebyl.

- Ivo, určitě byl. Jezdí k tobě oba. I Milan i Olik.

- Nejezdí. Možná Milan.

Přesvědčuji ji, abych vnesla klid do její duše. Vím proč.

- Ivo, zavolám Mijankovi. Ale on teď učí.

- Půl desáté; bude mít velkou přestávku.

Pak už jsem zapomněla Mijankovi zavolat. Iva, moje sestra, jak ráda jsem, že mě má. :-) To by řekl pan starosta Kočica, kterému jsem byla v červnu na pohřbu. Jsem ráda, že ji mám. Poslední člověk, kterého znám nejdýl na světě. Pak to byla Míla, manželka Petrouškova bratra. Bydleli jsme u její babičky a dědy. Mílu vychovávali. Beníčke se svou paničkou odjíždějí.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-10-zastavka-v-bohemilk

Balím pití, svačinky, Lift Off, thermojetics na zkrácení zahřátí před fyzickou aktivitou, sportovní výživu… Adidasky, kalhoty, bundu, svetr… Jedeme.

Z auta volám Ivě, jestli si nezapomněla koupit chleba. Nebere. Volá zpět. 

- Tys´  mě volala?

- Volala, jsi šikovná, že jsi na to přišla. 

- To víš, to mě musíš dát víc času. 

 Nezapomněla. Bezva. Řídím já. Dostávám připomínky, že jedu po kostkách moc rychle. Že vymetám díry. Že řadím moc rychle. Že, že, že… Před Bohemilkem mě napadlo zastavit se. Mají ještě otevřeno pro veřejnost? A mají. Dokonce když odpoledne míjíme tuhle mlékárenskou modrou krásku cestou domů, vidím, jak si lidé nosí plata jogurtů a dalších produktů. Už zase mají - odpolední prodej.

Vrátná odbavuje nákladní auto. Ukazuje mi na jmenovku do krabičky. Beru. Házím si ji do koše. Jdu si nakoupit mléčné výrobky za jiné ceny, než které ukazuje nemravný Kaufland.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-10-kousek-orlickymi

- Mám řídit?

Sedá si za volant. A teď mu to hezky vrátím. Protože cesta za Deštným do Šerlišského mlýna je tak ostudná. Hanba.

- Peťuš, a proč vymetáš díry?

- A mohla bys mi říct, kudy mám jet?

- No, vidíš! Tuhle odpověď jsem ti mohla dát i já za městem. Tam se nedalo jet… A říkám ti, že nemáme posílat drony a tanky. Ty penéze mají ležet tady na tom asfaltu!!

Na uzoučké výmoly vyplněné cestě nám autobus uhýbá z cesty. Nechává nás předjet.

- Peťuš, ten je slušný, viď?

Nahoře v Šerlišském mlýně vystupuji. Ptám se nějakého hezkého pána s krásně zbarvenými skly brýlí, které mu svítí z temena hlavy, kudy na Šerlich.

- Musíte se vrátit asi tři km, přesně 2,7 dolů na tu odbočku. Tam jste odbočili doleva sem, vy pojedete doprava dál.

- Víte, že jsem tu byla před padesáti lety na Silvestra? S kapelou. Ale byl to takový divný Silvestr. Jeden diskžokej mě tu pořád otravoval… Nechtěla jsem. Můj první Silvestr z domů. Nedobré vzpomínky.

- To byste to vevnitř nepoznala. My jsme tu s dětmi na stmelovacím pobytu.

- Vy jste učitel? Odkud?

- No, z Náchoda. Vidíte, pan řidič autobusu přijel pro děti…

- My vám hezky děkujeme, že jste nám dole dal šanci předjet vás.

- To vůbec není zač.

Sjíždíme zase dolů. Pak serpentinami nahoru. Poprvé vidím místo svodidel dřevěné zábrany. Vypadá to moc hezky. Kdoví, jestli je to i funkční.

Parkujeme nahoře. Mohli jsme sjet o pár metrů níž a k Masaryčce vyjet. Ale dáme to pěšky. Okolo nás jdou staří manželé. Prý půjdou po modré… Znají to tu.

- Jdete do Zieleniece?

- No, jdeme se tam podívat na torf.

- Na co?

- To je, jak to vysvětlit. Mají tam prkenné lávky a pod tím je rašelina.

- Možná vás budeme následovat. My totiž chceme vidět, odkud jezdili Češi dolů do Zieleniece…

Převlékám se. Vzdalující se manžele přes cestu máme stále na očích. A už ne. Vydáváme se na sjezdovku. Čteme cedulku, že cesta je sice podmáčená, ale louka o něco víc. Tak ať louku neničíme, že je tam vzácná květena. Modrá nás posílá dolů doprava.

- Peťuš, tady se musí krásně lyžovat. Podívej, jak se ta sjezdovka krásně točí. Pán říkal po červené, ne?

Stojíme jak neználci. Jdeme kus po červené. Je vidět, že se tu v zimě krásně dá přemisťovat, protože i uzoučká vymletá cesta se točí mezi stromy.

- Peťuš, borůvky.

- Pojď, dáš si cestou zpátky.

- To víš, že jo. Bůhví, kudy půjdeme zpátky.

- Hele, kuní hov...

- Jak to víš?

- Soused povídal, že jim dělá kuna u bazénu. A taky tam nechává ovoce.

Buď je tady kun víc, nebo za další a další a další zatáčkou je zas šíša obklopená červenými bobulkami. Fotím. Ano. H. Kterému zvířeti projdou kávová zrna zažívacím traktem? Ta káva je hodně ceněná. Cibetka. Cibetková káva. Ale bobulvou ovocnou od kuny bych teda nechtěla, brr.

Scházíme hloub do lesa.

- Peťuš, nevíme, kam jdeme. Vrátíme se nahoru.

Vystoupáme kusanec cesty. Jdeme dál po modré až nad Zieleniec. Orientujeme se na obzoru, kudy příjíždíme od Náchoda. Kde parkujeme. Kde je pokladna.

- Aha, Peťuš, tak to bychom museli popojet až tady dolů sem blíž, abychom se dostali nějakým vlekem k Masaryčce.

Od Polska jedou na čtyřkolce dva údržbáři vleků. Mávají nám.

Stoupáme zase nahoru. Chvilku si sedáme. Kocháme se. A teď už nabíráme směr Masarykova chata na Šerlichu. Když jsme tu byli s dětmi, kluci i holčičky ještě byli malí, neopovážili jsme se rozběhnout do lesa kvůli hranici. Dnes jdeš po polském modrém značení. Sjezdovka je polská. Ale jezdíš, chodíš, pohybuješ se tu jako doma. Pod chatou mlsám v rezatém borůvčí obrovské borůvky. Ale fakt jak malé kuličky hroznového, jak mi to líčil asi před třemi lety klient, který přijde zítra. Díky němu jezdím do lesa ve svahu na borůvky. Včera ani dnes jsem neměla sluchátka. Nevadilo mi to. Využívám čas k vzdělávání. Ale nic se nemá přehánět. Masarykovu chatu na Šerlichu otevírali v září roku 1925. Výročí! Sto let!!!

https://www.ubytovani-serlich.cz/

Chata na Šerlichu byla postavena v letech 1924 – 25 Klubem českých turistů z Hradce Králové podle projektu brněnského architekta Bohuslava Fuchse. Stavitelem byl F. Capoušek z Hradce Králové. O stavbě bylo rozhodnuto na valné hromadě Klubu českých turistů dne 12. 2. 1921, základy položeny 25. 3. 1924 a za účasti Aloise Jiráskabyla dne 14. 9. 1925 otevřena pro veřejnost.

Krátce na to byla na bývalé pruské straně, blízko hranic, postavena pěkná nová chata nazývaná Hindenburgbaude. Češi ji posměšně nazývali "trucbaude", protože měla konkurovat české Masarykově chatě. Vyhořela roku 1945.

V letech 1930 – 1932 bylo dokončeno turistické značení z Hradce Králové na Masarykovu chatu. Roku 1931 byla zahájena stavba silnice z Deštného, dokončená o čtyři roky později. Roku 1935 byla na Šerlichu zřízena i meteorologická stanice a před chatou byla odhalena busta prezidenta T. G. Masaryka od Leoše Kubíčka.

21. 9. 1938 byla Masarykova chata přepadena nacisty z Freikorpsu. Pokus o vypálení naštěstí nevyšel. Počátkem října 1938 byla chata evakuována. Němci chatu přejmenovali na Hitlerbaude. V průběhu války zde byly ubytovávány rodiny fašistických pohlavárů, zotavovali se tu ranění piloti, bylo tu i středisko Hitlerjugend.

Chata byla osvobozena 10. 5. 1945 Sovětskou armádou. Bylo jí vráceno původní jméno, bohužel jen do počátku padesátých let. Pak se z Masarykovy chaty stala jen "chata ČSTV na Šerlichu". Další dvojí přejmenování spadá do období roku 1968, a konečně od roku 1990 nese opět Masarykovo jméno. Osudy jména sdílela i prezidentova busta.

Na terase sedí vojáci. Aha, aktivní záloha. Prý čtyřikrát do roka mají cvičení. Jsou z Pic. Mají se tam nějak do pátku přemístit. Jsou mezi nimi i ženy. Mladé, starší. Příjemná skupina. Jsou sympatičtí. Nejsou to zelené gumy. Vojenští zupáci. Když odcházejí, loučí se s námi. Vystupují nahoru.

Ptám se barmanky, jak se v zimě lidi dostanou ze Zieleniece. Tak nepříjemně a divně mi vysvětluje, že je tu vlek. Ale jak se dostanu dole z druhé strany. Slečna mě oslovuje stále madam. Beru to jako, že m dává najevo, že jsem mimoň.

- Prosím vás, já nejsem blbá, jen jsem stará. Ale stále nerozumím.

- Já tu nelyžuji, já jezdím do Alp.

Ty vorle, to je ale jelito.

My po obědě jdeme ještě kousek k polskému vleku k těm dvěma montérům. Ptám se, jak nahoru. Pán vysvětluje že po hřebeni vede přibližovací vlek.

- My jezdíme po vašich kvalitních polských cestách od Kudowy.

Souhlasí, že mají kvalitu.

- V Peci jste v 70. letech stavěli silnici a opěrnou zeď nad ní. Drží to dodnes. Vše kvalitní. Na rozdíl od našich dálnic, které se po roce od otevření opravují. Dnes jsem zaslechla, že ze 70 km dálnic letos otevřou 7 km! Vy jste nás před dvěma lety ani nepozvali na otevření dálnice až k naší hranici. My nestíháme.

Oba páni souhlasně přikyvují. Prý je to na starostech a vládě.

- No, a tu my právě máme devastační.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-10-domu-s-malou-zastavkou

Jdeme k autu. Převlékám se narychlo. Měli jsme štěstí. Svítilo sluníčko.

- Peťuš, zastavíme na takovém malém hřbitůvku.

Čertík se ptá proč mám v plánu takovou píčovinu.

- Abych si ho mohla vyfotit, víš, Petroušku? To není píčovina. To je kochání se prostou krásou. Peťuš, já jsem z tebe tak mimo, že jsem si natáhla kalhoty kapsami dozadu.

Směje se mi.  :-) 

Přijíždíme domů. Odpočívám. Péťa jede někomu něco pomoci. Zachraňovat.

- Tak to jsme měli fakt štěstí. Tam lije. Kočky jsou mokré.

Máchám prádlo z eco bio gelu a jedlé sody. Ano, voda je stejně špinavá. V kbelíku ždímačka ždíme jedovatou pěnu. Lezu na půdu. Věším.

Dnes mám štěstí. Jdu relativně brzy do hajan.

Dobrou noc!