Do polí, lesů, luk

MODLITBA K ŽIVOTU....

Živote, zlom ve mně cokoliv, co potřebuje být zlomené... Zbav mě naděje, že budu napravený... Použij mě... Vytáhni ze mně každou kapku tvořivosti... Pomoz mi žít radikálně jedinečný život, navždy vytvářející doposud nevyšlapanou cestu lesem... Ukaž mi, jak milovat hlouběji, než jsem si myslel, že je vůbec možné... Od čehokoliv se ještě stále odvracím, to mi ukazuj... S čímkoliv ještě stále bojuji, tak mi pomoz k tomu dojít, spočinout v tom a naplno to obejmout... Tam, kde je moje srdce ještě stále zavřené, tak mi ukaž způsob, jak ho bez násilí znovu otevřít... To, co ještě stále držím, tak mi pomoz nechat odejít... Dej mi výzvy i zápasy a zdánlivě nepřekonatelné překážky, aby mi přinesly ještě hlubší pokoru a důvěru v inteligenci života... pomoz mi smát se vlastní serióznosti... Dovol mi najít humor i úsměv v temných městech... Ukaž mi hluboký pocit oddychu uprostřed bouřky... Nikdy mě nešetři od pravdy... Nechej vděčnosti, aby mohla být mým průvodcem... Nechej odpuštění, aby se stalo mou mantrou... Nechej tento moment být mým trvalým společníkem... Nechej mě vidět tvoji tvář v každé tváři... Nechej mě cítit tvou hřejivou přítomnost v mé vlastní přítomnosti... Dýchej, když já nemohu dýchat... Nechej mě zemřít živého, ale nenechej mě žít umírajícího...(Jeff Foster) 

Petroušek mi včera zprovoznil můj hedvábný lampionek. Líbí se mi jeho látka, vzorek, jeho světlo.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-16-sviti

Něčím mi připomíná dětství. Měla jsem skládací papírový se skřipcem na svíčku. Nikdy mi ho maminka nerozsvítila. Možná patřil Ivě. Nevím. Taky bych svíčkový lampionek dítěti nerozsvítila. Když mi včera ten hedvábný upadl, říkala jsem si – mají pravdu. Já si vystačím sama. Rozbiju si to, nikoho k tomu nepotřebuji. Jenže když máš doma kouzelníka, to je radost. Včera mi snášel modré z nebe, aby odstranil chandru z nepříjemného zážitku s ukrajinskou těhotnou lékařkou. Když jsem v noci zatahovala závěsy, lampion zářil jak ještě nikdy. Nechala jsem škvírku. Lmapionek mě uspal.

- To zíráš, viď ? Svítím jen pro tebe.

Ráno mě vzbudila Žofie. Zas se na mě dobývala do ložnice. Šla jsem si pro telefon. V naší ložnici žádná zařízení nemáme, ani tablet, ani ntb, mobil. Ráno se v posteli obložím všemi škůdci. Něco si pustím. Usnu. Dnes jsem otevřelo oko. Ó! Nechala jsem si mezírku mezi závěsem. Lampionek mi nejen dával dobrou noc, on mě i ráno vítal do dne. Tma. To se ještě spí. Na desátou má přijít klient. Budík mám na devátou. V osm telefon. Milá spřízněná osoba. Prý, jestli nebudí. Budí. Prý zavolá odpoledne. Ne. Jsem ráda, že jsme ve spojení. Včerejšek jsem nechala jít. Přemýšlela jsem, co se mi zrcadlilo. Co se mi vrátilo? Na co jsem byla upozorněna? Nepřišla jsem na nic. Je to pryč… Ale za deset tisíc si vyprošuji jisté zacházení, milá těhotná doktorko!

Pán přijel zdaleka. Podnikatel. Mladý hoch. Přes čtyřicet. Dvaadvacet let byl šťastně ženat. Dvě děti. Osm a deset. Budoval pro rodinu. Věděl, že ona o všem rozhoduje, nevadilo mu to. Žena mu utekla s ředitelem své fy. Hanebnost. Nemohla překonat chemii? Vábení? Musela zničit rodinu? Všechno platil on. Auta, dovolené, provoz domu… Pracovala ve velké bance. Šedesát tisíc měsíčně. Spočítal, že na rok měla k dispozici osm set tisíc jen pro sebe. A teď ho chce obrat. S novým mají pronajatý řadový dům za čtyřicet tisíc měsíčně. Sedím, poslouchám, jeho klidné vyprávění. Do toho vstupuji s výkladem o jeho analýze, o bílkovinách, o svalech, tucích, cukrech… Za oknem slunce. On se potřebuje vypovídat.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-17-krmeni

Nasněžilo. Je čas jít krmit. Koho? Ptactvo. Pán zírá, odhazuji hrablem sníh bosá. Vracím se do domu. Beru kbelíček se slunečnicí. Vycházím bosa terasou do zahrady.

- Žofi, pojď!

Jde. Bere dům útokem. Myslela jsem, že se bude honit ve sněhu. Ne, ne. Naše kočka umí pokoušet Mourka, ale do sněhu je opatrná. Studí a mohla by si namočit kožíšek.

- Vyjedu si na běžky Petroušku!

- Jeď, jeď.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-16-na-bezkach

Jedu, jedu. Parkuji na svém místečku u cesty u lesa. Než se obuji, čerti se žení. To já ráda. Snažím se klusat, ale nejde to. Hluboký sníh. Naváté převisy. Přemisťuji se víc do pole. Tady mě loni potkala srnka. Odvážně se odpichuji a běžím až na konec, tam k tomu hnojišti. Vyrostlo tu ještě řadou nové. Podklad pod sněhem zmrzlý. Na něm prašan. Je třeba být opatrná. Klušu bílou krásou. Jsem sama. Pozoruji daleké pláně. Stromy. Fotím. Á, sluníčko se prolamuje z báně. Povede se mu to? Jde mu to ztuha. Konečně. Čas na kontemplaci. Stojím jak malý lidský červík pod kopulí světa. 

Když jsem si loni kupovala novou bundu na lyže, dozvěděla jsem se, že svetr pod ní není třeba. A opravdu. Minulý týden jsem si podvlékla svetr. Bylo mi děsné vedro. Dnes jsem natáhla starou bundu. Telátko Kopýtko si nevzalo svetr. Musela jsem se stále hýbat. Jen pod sluncem nebylo třeba. Dívala jsem se do něj. Jako vždy mi sluníčko nastavilo sklíčko modrého filtru. 

Myslela jsem, že si luka oběhnu dvakrát. Jsem tak uhoněná, že mi to jednou stačilo. Ono to dá zabrat, když není dobrý podklad. Na posílení jsem si dala Lift off – céčko s kofeinem a guaranou. Vytahuji sportovní výživu na svaly. Přezouvám se. Užila jsem si to. Těším se na příště.

Spouštím se dolů do civilizace. Koukám na zemskou stezku. Odjakživa se tudy valila nepřátelská vojska. Tahle cesta vede ku Hradci. Míjí vesničku Neznášov – Rožnov, Habřinu. Neznášov – maminčina obec dětství. Habřinská škola. Pan řídící.

Doma mě čeká mléko.

- Byl jsem v kravíně.

Svářím ho. Pracuji u sebe ve studiu. Žofka mě oblažuje svou přítomností. Leze mi po stole, po papírech. Ohlodává zlatou větvičku u orchideje. Neposlouchá. Dostala papírem po zadeli.

Vyběhala jsem si hlavu. Nechala u lesa všechno, co ke mně nepatří. Děkuji za krásný den. Jsme za polovinou ledna. Jedeme z kopečka.

Dobrou noc!