Do ráje

Večer.

Vždycky jsem učila studenty, učně, že je třeba knihu dočíst. Když jsem pozvala Michala Viewegha na besedu do hradecké Alessandrie, ten jim naopak tvrdil, pokud je kniha na prvních třiceti stranách nezaujme, odložit. Toho dočítání knih se držím stále. Mám ještě jednu zásadu. Kdysi, to už bude asi dvacet let, dávali v našem divadle Zazi v metru. V roce 1960 natočili stejnojmenný film. Kdo to hrál? Myslím Klicperovo divadlo. Mám víc v oblibě Pardubické. A samozřejmě naše ochotníky. Ať to hrál, kdo to hrál, bože! Během představení se ozýval dupot diváků, prchajících domů. Po přestávce se divadlo ještě vylidnilo. S maminkou jsme si řekly, že to dotrpíme. Neúcta k hercům od nás. Z divadla se neodchází.

Knihy dočítám. Někdy si kladu otázku, kolik se mi jich podaří dočíst, přečíst. Jak se to přihodilo s maminkou, jak náhle jednoho dne odešla z domečku, všechno tam nechala… A jednoho dne odešla ze světa. I tady všechno zanechala. Včetně mě. Dnes bych k ní běžela žalovat. No nic.

Prve jsem přijela z divadla. Muzikál Zlatíčka.

Svižná hudební komedie o rodičích a dětech. Zlatíčka mapují všechny fáze dnešního rodičovství, od početí potomka až po jeho odchod na vysokou školu, a to s velkou dávkou pochopení a humoru.
V sériích komických scének a hudebních čísel herci bravůrně provedou diváky plusy a minusy rodičovství, od krásných momentů až po ty šílené.
Vtipné, svěží a záměrně neuctivé… Muzikál Zlatíčka zaručuje sladkobolnou radost
z rodičovství, a to za zlomek ceny rovnátek…
Režie: Antonín Procházka
Hrají: Michaela Badinková, Sabina Laurinová, Milan Peroutka, Michal Slaný.

Už první píseň – neee! Miminku zpívali, že má vakcínku. No, tak to jsem se naježila, než jsem upadla v klimb. Přestávka. Vyšla jsem do foyer. Mnoho lidí si bralo kabáty. Tak toto se nepovedlo. Manžel bývalé ředitelky – oba zestárli. Ona krásné bílé vlasy. Dlouho jsem ji neviděla. Vždy upravená. Dnes v bílých. Moc se mi líbila. Moje kadeřnice mi naposledy zapustila melíry kdo mých šedých. Nemám prý bílé, ale šedé. V pondělí mi povídala, že se to povedlo. Nerozumím tomu. Důvěřuji jí. Jen sednu, čekám, co ona. Co mi vytvoří. Tak tedy ptám se manžela ředitelky:

- Je to krávovina, co?

- Ještě víc. Je to hrozné.

Že bych šla taky? Jdu. Mám v kabelce čepičku. Klušu.

- Jdete domů?

Úsměvy lidí na rozloučenou. Osm. Zatápím. Pé´ta přijel ze sportu.

- Jak to, že už jsi doma? To tak rychle odehráli?

- Ne, Péťo, to bylo něco hrozného. Hezky zpívali. Nacvičené to měli výborně. Ale tupé. Primitivní. Jak ty komenty na Tik Toku.

- Žofie, doma budeš. Je to právě týden, co jsi přišla k úrazu. Jsem ráda, že jsi to přežila.

Jaký byl den? Lepší než včerejší.

Ráno. Budík. Na desátou jedu předat tombolu do dvou plesů. Zapomněla jsem na ně. Volá Petroušek.

- Mohu ti pomoci?

- Tak jo. Říkám mu, kde mám sraz. A druhý, náš, josefovský dělostřelecký do PDA. Tři písmenka z doby, kdy pevnost kvetla, prohýbala se pod množstvím vojáků, důstojníků, jejich rodin, jejich dětí. Posádkový dům armády.

Mám v plánu žehlení, vaření, sázení hyacintů… Nahlížím na včerejší –tiktokový příspěvek. Tentokrát tam nejsou jen pozitivní komenty. Nacházím tam, že už tu dlouho nebudu. Že mám chcípnout. Že důchodci nemají co dělat, tak chodí vysírat, co jsem tím chtěla říci, babo, tebe bych vynesl v zubech...  Nepochopili. Naprostá exploze prodavačky. Vřeštěla, křičela, že jí u pokladny nejde nakombinovat platba hotovostí a kartou. Jo – taky výsměch, že jsem měla už jen dvě stovky. A že si mám sama nákup rozdělit na platbu hotově a kartou. Slyším poprvé. A a a… Taková pěkná sociologická sonda do tupých bezohledných hlavinek našich mladých indoktrinovaných  milášků. Dívám se na profily – děs, hrůza. Unylé výrazy. Jo, jeden Broďák mi napsal drž hubu.  Blokla jsem ho, ale mohla jsem se ho zeptat, jestli jeho dědeček nebo pradědeček nedělal primáře na kožním ve vojenské nemocnici. Jeden Bro´ďák - syn pracoval v Chrudimi. Jasné sdělení. Držím hubu a mažu ho. Neopětuji. Mažu. Blokuji. Promítám si, jak jsem včera odpoledne jela do tiskárny. Přitom jsem vzala Lidl… Mihl se mi hlavou plakát tety s nápisem žurnál. Taková plachta. Ani jsem nic nepotřebovala. Jen jsem nakoukla. Rozstřelila jsem pozdravem klubko žlutých triček prodavaček. Prohlížela si výprodejové vánoční zboží. Nepřehledné cenovky. Prázdné regály. Hlavou mi šlo, že ceny výprodeje jsou vyšší než ještě před nedávnem byly ty původní. Otázka prodavačky – jestli kartou - hotově. Moment. Podívám se. Mám už jen dvě stovky. Z domů jsem vyjížděla s šesti tisíci. Najednou peklo. Výhružná gesta prodavačky. Zvyšuji hlas. To nikdy nedělej! Neměla jsem důvod. Mohla jsem to tam nechat. Nic jsem nepotřebovala. Jen odejít. Pryč. Ne. Trdlo jsem. Jela jsem pak do optiky. Od října, kdy se lékařka netvářila nijak spokojeně, když se mi zlepšil zrak, předepsala na noční jízdu pro jistotu nová skla. Pomalu půl roku. Optička se sevřenou pusou rukama utřela neviditelné smetí z pultu. - - - Tohle vás bude stát hodně.

Počítala… Jedno sklíčko skoro na dva tisíce. Tam už jsem byla chytrá.

- Dejte mi to. Děkuji. Na shledanou.

Já je nepotřebuji. Co jsem se měla naučit? Zdrhat? Ne. Něco, co zkoumám, nevím. Nechápu.

- Jo, volal Petr, zvou nás na kafe do Červeného Kostelce.

- Ale já jdu večer do divadla.

- Tak zítra. Zavolej mu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-02-03-koncime-koncime

Sundávám zbytky Vánoc.

Postupně po chvilkách blokuji mladé náctileté tupé drzé zlé egoistické bezohledné na Tik Toku. Naprosto indoktrinovaní. Neuznávají náš zákazník náš pán. Jo takhle je to naučili, prý nová doba. Ne, žádná nová doba. Nový světový řád na pochodu. Ne. Ne. Lezete jim do chomoutu.

Kramfleky. Což jsou bramboráky. V Krkonoších mají sejkory. Kousek krůtích prsou na cibulce s kořením. Jablečný kompot.

Nakonec na třetí jedeme. Šedo. Mokro. Směr Zahradnictví Červený Kostelec. Taky máme pozvání od Radky. Kdo to je? To je panička našeho kotěte Hvězdářky od naší milované Zrzečky. Přijeli do září do Čech. Někdy dává vysílání z holandských družstevních prodejen. Jedeme na stejné notě. Před třemi lety jsme svolaly skupinku bez roušek do Penny. Pokud je tu nějaký mladý troll – ano, virus neexistuje. Nikdy nebyl izolován. Nevím kolik milionů eur čeká na toho, kdo virus eliminuje. Zabíjení vykrmených kuřat u Chrudimi a u Chocně – plán na cestě k hladomoru. Aby se sem dostala cizí jedovatá kuřátka. Majitel se musí obracet v hrobě. Asi před sedmi osmi lety mě vezl ve svém Bentley na kožených sedadlech.

- Peťuš, včera po konfliktu v drogerii, brr, jsem jela do optiky. Tam jsem byla obezřetná. Málem mě vtáhla… Začala vyjmenovávat, co je potřeba a já vám to nemohu udělat a bude vás to stát… Sebrala jsem se a metošila pryč.

- Tos´   udělala dobře. Jeď do Polska. A ještě si tam uděláš nákup.

- Pravda, pravda. Děkuji ti. Na to bych nepřišla. Tak to udělám.

Červená Hora.

- Peťuš, odsud byla Viktorka. Tady se proháněla.

Na parkovišti zahradnictví Trees se sjíždíme s Lindou a Petrem. Netušíme, kam jdeme. Zahradnictví, krásná kavárna, cukrárna. Vejdeš, zahalí tě polštář příjemné vlažné růžové energie. Lidi v milých kmitočtech. Fotím, točím. Sedíš vlastně v pracovně zahradníků. Zároveň jsi vstoupil do galerie. Obsluhují dvě milé, nesmírně příjemné a ochotné slečny. Usmívají se. Pohoda. Tady je ráj. Klid pro duši. Ptám se, jestli mohu do skleníku. Ano, mohu. Jdu si to prohlédnout. I tam jsou stoly. Sice chladno, ale tady se asi konají přednášky. - WC. Ježiši, fotím přívětivé krásné a milé nápisy. Vracím se. Různé druhy kávy, dortíky. Nechci dort. Nakonec mi Péťa říká, ať si ochutnám větrník, že ho dojí on. Chceme si to objednat nějaké koncerty. Prý největším táhlem bude slepý hrající cikán. To je prý husí kůže. Nádherný zážitek. Petr ho už zažil. Jsem naprosto konsternována. Co mi Vesmír předvádí včerejší peklo v drogerii. Zlou explodující ženu u pokladny. Její křik, gestikulace. Najednou ticho, jako bys byl někde v horách, v klidu. Lidi jak motýli. Jsem v divení. Údivu. Tady jsme vítanými zákazníky. Petr platí velkou útratu.

Domů. Loučíme se. My jedeme do centra selského odporu. Rtyně v Podkrkonoší. 1775 se sedláci vzbouřili proti nesvobodě. Za měsíc výročí. V březnu 1775 – bez sebemenšího odporu zajat vůdce selského guberna Antonín Nývlt s celou řadou svých spolubojovníků. Na přednášce v knihovně se tuhle o tom zmínil kastelán ratibořického zámku.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-02-03-dcera-nasi-zrzecky

Radka nás naviguje, orientujeme se podle benzínové pumpy. Jsme tu. Přijeli do září z Holandska do Čech.

- Kde máš manžela?

- Včera odletěl do Holandska. Volali mu, jestli by jim nepřijel pomoci.

Zvoní telefon. Radka s ním hovoří holandsky. Vnímám jen slůvko něco jako visit nebo tak. Návštěva.

Přináší kočku. Znovu připomínám, že za mého dětství se koťata topila. Nechalo se jedno dvě. Zrovna tuhle bych obětovala. Jenže já nechávám kočkám vždycky všechna. Je nádherná. Měla jsem obavy, jestli ji udáme. Radka tehdy se mnou navázala kontakt přes nějakou petici pro Volného. Byla aktivní. Ukazuje nám, jak si vyrobila bochánek sýra. Taky chleba. Pěkný. Jen z bílé mouky. Vysvětluji ji, že pšeničná z vyšlechtěných zrníček má pomalu 98% lepku. Zalepkává ve střevech klky a miniklky.

Domů. Mám tak akorát čas do divadla. Tak. A jsem na začátku. Ne. To se nedalo. Domů.

Dnešní den pěkný. Viděla jsem dva světy. Vůbec nevím, co jsem měla včerejší válkou světů v drogerii pochopit. Vnímala jsem, že tam nemám být. Že je to velká ostuda. Nechtěla jsem se tam vůbec smočit, účastnit, nechala jsem se zatáhnout. Ble. Poučena. 

Dnes jsem zažila ráj v zahradnictví. Setkání s kotětem, které vypadlo poslední, ale jako první ještě slepé lezlo po stěně koše. A tvrdilo svým třem bratrům:

- Kluci, vy pitomci, pojďte nahoru, tam je svět.

A já ji vždy sundala dolů, mezi tři válečky jejich sourozenců. Lhala jsem jim jako lžou politici nám.

- Ne, ne. Tam nahoře není nic. Tady dole v šeru pod dekou je váš svět. Nikam nelez. Nic nezkoumej.

No, takhle je to na světě. Je tu ještě mnoho dřímajících. A pak velká nebezpečná skupinka necitlivých nevzdělaných suverénních sebevědomých indoktrinovaných dětí. No potěš. Tihle bezduší se o nás nepostarají… Proto těmhle bezcitným výrostkům chtějí dát volební právo. Vyhrožují už teď ve své pýše. Jenže kdo je nyní na řadě? My staří bez zabodání nebo mladí v soutěží o tenisky converse?

Dobrou noc!