Do Špindlu

Osm. Mám balit. Můj chaotický systém znervózňuje Péťu. On si svou tašku sbalí - teď! Hotovo. Já mám hromádky po domě. Vezu si třeba pět šest triček. Dvě sukničky. Čtvery šortky. Dvě bundičky. Jednu obrandovanou Herbalife. Chlupatý krásný svetr. Ten určitě nepoužiju, protože mám ještě bílou bundičku se zelenými náplety. Koupila jsem si ji kdysi v preorder - to je prý předprodej - před Extravaganzou. V Barceloně jsem si ji jen vyzvedla. Opatruji ji. Je bělounká. Mám hraničky u Péti na posteli. Tak co letos budu na místě postrádat?

- Prosím tě, nech mi to být. Ty mi to odsuneš a já to zapomenu doma.

- Já jdu radši pryč.

To udělá dobře. Já si tady hezky v klidu pobalím. Občas mrknu na FB. Jdu do ložnice hledat ponožky. To se prý musí - do bot. Povídala Linda. Já teda umím chodit bosa. Bez ponožek. Myslím, že kdyby mě napadlo jít Obřím dolem na Sněžku, že bych šla bosa. Blázen? Ale ještě jsme to nevyzkoušela. Nemusí to být bláznovské. Indiáni chodí taky bosi. U šuplete s ponožkami -hromadí se mi - sedám k Zpravodaji. Dočítám si ho. Kdyby tu byl Péťa, už by mě zvedal. Tak co děláš? Balíš? Jsem tu sama. Užívám si. Zrzečku jdu pohostit bonbonky. Ráno dostala poslední špryc penicilinu. Trpělivá naše lištička. Nechce kapsičky. Vařím rychle mističku krůtích prsou. Ať se holka zasytí. Jde na kočkolit. Týden přiklekám a jak voyer sleduji tvar hovínka. Čůrá. Chjo. Za chvíli se mi to povedlo. Krásná šiška! Ne moje. Její! To mám radost. Večer to vyprávím v Harmony Péťovi.

- A z mojí šišky máš taky radost?

Je to chlap. Mourek vlezl na terasu. Vyháním ho. Ještě nevím, že má očenko nateklé. Jdu mu dát z druhé strany domu. Hostím ho. Nic na něm nevidím. Taky ho zasycuji. Ať jsou najedení. Kočičák. Péťa je tu.

- Ty seš ještě v noční košili?

- No, ale balím, Peťuš. 

Volá Linda. Mají zájem o Mourka v Pze. Do bytu.

- To ne. To by se náš Mourek utrápil. Musíme nalézt lidi se zahradou. Aby si ho vzali; ale do domu.

Péťa nesouhlasně mručí.

- Peťuš, buď si ho necháme a nebo jen do lepších podmínek, než má tady.

- Jaké lepší podmínky? To neseženeš. Vždyť jsi ho vykrmila. Staráš se o něj. Kde by se měl jako u tebe!

- Peťuš, ale bude zima... Tam, kde ho vezmou do domu. Přišel podloudně někdy v únoru. To jsme ho ještě vyhazovali, než si nás ochočil. Je tu od dubna.

Odnáší sousedce porouchaných elektronický hrnec. Zítra si ho vyzvedne kurýr. Budu měsíc vařit postaru.

Zas někam jede. Mám klid. Je čas. Pokračuji v balení. Deset. Jedenáct. Tý vorle, poledne! Zas je tu.

- Už máš sbaleno? To tam zas přijedeme odpoledne.

- Peťuš, s Lindou, to je jiné. Přijedeme. Uklidíme kufry a jdeme túrovat. Ale neříkej, že s Tebou půjdeme na túru.

Mám hlad!

Argument.  Dávám na páru knedlíky od včera. Jsou nádherné. Přidala jsem do nich trošku žitného kvásku. Už včera jsem je vařila na pařáku. Hrnec už nefungoval. Sedáme. Obědváme. Já ještě v noční košili. Vidím, že je nervózní jak stará panna. Chlácholím ho:

- Peťuš, letos se nejedu loučit s mamkou. Každý rok jsme jeli pozdě z Černožic. Máme dobré dvě hodiny k dobru!

Ošemetné počítat s imaginárními hodinami. Když nejsou, tak zkrátka nejsou. 

Dnes mě zuby nebolí. Ale od prava nahoře přestěhováno doprava dolů, včera levá nahoře i dole. Dnes cítím základy zubu nahoře. Jsem opatrná. Co mi ozvuky zubů říkají? Už drž hubu! - Taky mi to může říkat: Hovoř s lidmi, ale dávej si pozor na slova.

Namalovaná. Sklízím malovátka do taštiček. Lusknutím prstu šup, šup, šup. Kufr plný. Beru Herbalife výživu. Nutribullet. Láhve s pitím. Různé doplňky, vitamíny, guaranu... Pro jistotu krabičku s pytlíčky s účinným jedem - aulin. Takové zvláštní slovo. Au. Ale co to lin?

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-12_Kocky%2C_odjizdime/

Stěhujeme do auta. Kontroluji přípravu pro kočky. Zrzečka na zadní terase. Mourek na přední. Jdu se rozloučit. Zrzečka dělá legrační pózy. 

- Moure, ahoj! 

Vylekala jsem se. Má oteklé oko. 

- Péťo, Mourek má něco s okem. Někdo mu ublížil!!

Házím na něj významný pohled. 

- No já ne. tT bych neudělal!

Má pravdu. Neublížil by nikomu. Brečím.

- Když máme odjet, tak onemocní. Počkej.

Vracím se do domu. Beru tyčinky. Ophtalmoseptonex. Když Zrzečka nosila koťa, najednou měla taky jedno očenko přivřené. V lékárně řekli, že pro kočky borová voda ne. Kapala jsem ophtalmoseptonex. Moureček drží. Ani nevidí na tyčinku. Bulím nad ním. Měl by jít k lékaři. Jsou to oči. Ale odjezd. Večer volám snašce. Vypláchla mu očičko. I druhé. Prý mrkal divně i druhým. A to máme na kocourka zájemce po vykastrování s předzahrádkou a do bytu. To by bylo pro něj terno. Jenže teď ho nebude nikdo chtít. Bude z něj šereda.

- Ale nebude! Uvidíš. To se mu zlepší.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-12_Na_ceste/

Mám ráda cestu do hor. Kuks. První moje srdeční záležitost na trase. Kouzelné místo.

- Jedeme na Dvůr?

- Ne. jako vždycky. Na Vrchlabí...

- Ale vždycky domů vyjedeme ode Dvora.

- To když byly objížďky.

- Peťuš, a pojedeme zase tou uzoulinkou lesní cestičkou?

- Jestli budeš chtít. 

Popletl to loni na jedné křižovatce ve Vrchlabí. Zatím mě upozorňuje na padesátku v Mladých Bucích. Asi před třemi lety jsme jeli zas pozdě - od maminky. Místečko prosvištěl 19.7. V říjnu mi přišel pozdrav. Tisíc korun. Položila jsem mu dopejsek na stůl. Divil se. Proč jemu.

- Protože jsi řídil ty.

- Ale kvůli tobě jsem spěchal.

Jo, přijeli jsme tehdy po hromadném welcome drink. To nás tu ještě ve vestibulu vítal polský ředitel Konrad Szalkiewitz. Loni a letos si jezdíme každý ve svém termínu. Už to nemá ten firemní náboj. Loni jsme si to užili v šesti. Rodinně. Letos je nás tu asi okolo patnácti. Splnila jsem promotion.

Ve Vrchlabí na křižovatce si vzpomínám - tady to loni zkonil. Jeli jsme na Strážné. Úchvatnou uzoučkou lesní cestou na jedno vodlo. Zapínám Waze. Bezpečně předříkává a Péťa jí odpovídá, že ví. Že okolo zimního stadionu...

- Jé, tady jsi to loni pokazil. 

Během cesty si na různá média posíláme pozdravy. 

- Hele, tady skáčeš! Přehrada!

Znovu zapínám waze. Abychom se trefili na cestu nahoru k hotelu.

Recepce zdolána. Jedeme pro kufry. Porovnám-li interhotel Hradec a Club hotel Harmony - milejší jsou určitě v Peci. Proklientští. Když jsme s Lindou vykročily na túru, zeptali se, jestli smějí mou bagáž připravit na pokoj. Když si pak Linda přivezla po návratu z auta svou, zeptali se, zdali jí mohou kufry odvézt do naší severní věže :-) No a prosecco - s tím tam teda vůbec nešetřili. Letos recepční v Hradci - neuvěřitelná sluníčka. Skvělí. Bravo! Tady v Harmony utahaný kluk. Pět dnů táhne v kuse dvanáctky. Nebo třináctky? A v respirátoru. Strašné. Mají tu firemní stmelovací akci Kopecký salony. Hledám - BMW, peugeot... Z kavárny je slyšet hluk. U recepce slyším:

- Jsou moc opilí, prý si pro ně přijedou později.

Nějací turisté? Nebo místní? Přijedou si manželky? No, hezky to začíná. Indonésan u vchodu letos chybí. Jsou tu v kuchyni. Výborně vaří. Nikoho si nevšímají. Milí. Mírní. Neznalí jazyka.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-12_U_cile._Setkani_po_roce

Přijíždějí naši milí. Moji oblíbenci. Lucka a Míša. Když vyjížděli z Moravy, volali z dálnice. Měli před sebou čtyři hodiny cesty. Posílali pozdravy přes všechna média. V garáži se vítáme s dalšími. Karel, Radka, Tereza.

- Četla jsem, že opouštíte Hradec v půl jedné. Tak jsme mysleli, že už jste tu.

- V půl druhé jsme opouštěli.

- Aha. Tak to jste měli asi půl hodinky sekeru za námi.

Oni jdou na most za Krakonošem. Je tu. Rarita. Fotíme se každoročně. Loni v září nebyl. Měli jsme o Krakonoše obavu... Koukám na fotky. Krakonoš zas zdvihá Lucku. Jo. Lucka má dvouletého Dominička. Poprvé je u babiček. Loni tu byl s námi. Všichni hendikepovaní. Mně bolely klenby. Šíleně. Lenku koleno. To je ta, jak upadla před třemi čtyřmi lety hned u lanovky z kolobrndy. A Lucka s Míšou měli mrníka v batůžku. Než se jim narodil, máme krásné fotky s duchem hor na špindlerovském bílém mostě.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-12_Do_wellness/

A my s Péťou - relax. Vířivka. Sauna. Modrá a červená jezírka. Jak se to má? Nejprve studená? Minutu? Pak horká? Dvacet sekund. Určitě si to nepamatuji dobře.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-12_Hodovani/

Opulentní večeře. Nebudu odpadkáč. Ještě bych si chtěla dát šťouchané brambory s pstruhem. Ne. Trošičku rýže. Ochutnám sousto rýžových nudlí se špenátem. Hranolky. Kuřecí plátky z grilu. Zeleninu. Dortíky. Nejsem zvyklá. Nebo jsem utahaná. Dělá se mi slabě. A to jsem se tak těšila na čokoládovo konvičku s ovocnou šlehačkou. 

- Peťuš, je mi divno.

- Zuby?

- Ne. Nějaké napětí.

Plánujeme. Svatý Petr nebo Medvědín? Vyjedeme nahoru na horu a tam se pohoupeme. Na tom kouzelném kolotočohoupači. Jupíí, já se už moc těším! A pak buď Vrbatova, pramen Labe.

- Dolů bychom mohli jít okolo Mumlavských vodopádů.

- Ty jsou u Harrachova.

- Ne, myslela jsem Pančavu.

Neuvědomuji si, že jsem ve Špindlu. Myšlenkami jsem stále v Peci. Nad Pecí. Pozorovala jsem na túře směr ke Špindlu. Tehdy mě napadlo - vypravit se tam. Ale pak vyvstala otázka - jak se dostaneme nahoru ze Špindlu. Jsem unavená. Najedená. Nefunguju. Ptám se.

- Ale jak se dostaneme nahoru do Špindlu?

Všichni na mě hledí. Nechápou. Radka se vzpamatovala:

- Vždyť jsme ve Špindlu.

Vyprskla jsem. Asi si myslí, že jsem spadla z višně. My se naopak budeme dostávat dolů do města. Vysvětluji... Jak vidno, má je Pec, má je Sněženka.

V tomhle hotelu jsme asi po sedmé. Měla bych to tu už znát. Ano, na schodišti nasávám známý čmuch krytu. Budu-li mít chuť a odvahu, nafotím pár obrázků ze starých dob. Mají tu dva agregáty. Jeden stále funguje. Když v zimě vypnou proud, půl hotelu (nebo celý?) jede na stařičky agregát. Měli to tu důmyslně vymyšleno pro případ jaderného útoku. O tom jindy. Ten charakteristický čmuch nikde neucítíš, jen tady. No, tak znám to tu, ale nikdy se netrefím k recepci. Mají to tu tak nějak obráceně. Cítím se tu jako v dolním Penny v Jaři. Je zrcadlové k tomu hornímu. Stejné a přece jiné. Protože... Jdu-li po schodech - chodím ve všech hotelích do všech pater - nevím, kudy okolo recepce. Musím někdy projít okolo wellness, jindy se trefím na jiné schody. Furt ve střehu.

A dnes už toho bylo dost.

Dobrou noc!

P. S. Postrádám takovou malou důležitost. Dvoufázové odlčivadlo. 

P. S. Když mám hezky hotovo, webnode na mě vystrčí nějakou vosu nebo včelu, moje práce vniveč. Jsou tři. Probouzím se. Vkládám text bez svých duchaplných vsuvek. Jdu pokračovat. Jen přečten a opravy mi vzaly víc jak půl hodiny. 

Vzhůru do spaní!