Do Stavovského
Ráno. Štěstí. Sluníčko se zvedlo nad obzrajor. A já u toho nechyběla.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-08-zazila-jsem-zazrak-vychodu-slunicka
Zaznamenávám si tu krásu. Čeká nás poslední tropický den. Povídali. Vůbec nesleduji počasí. Jak ráno bude, tak bude. Je jedno, jestli prší, svítí slunce, mrzne. Pokud nemrzne v době květu, nezáleží mi na počasí. Mám ráda veškeré přírodní kulisy.
Dopoledne – maratón. Tak! Začínáme. Mám cuketu. Vybírám ze svých starých receptů ve svém sešitě. Koukám do vorwerku. Tam je taky recept. Porovnávám gramáže, hrnečky, ingredience. Ano. Zkusíme. Letos mám dvě sazenice cuket. Asi před dvěma lety jsem četla – mám pocit – u Moniky Langelai, možná u Saši, že tu cuketa nemá co dělat. Není to okurka, není to nic. Normální vetřelec. Před třiceti lety jsem z ní s nadšením vyráběla kramfleky. Spoléhám na brambory. Dnes tedy cuketa. Dala jsem maličko víc než požadovaných gramů. Nemám ji loupat. Jenže moje je taková ta – jako ruka. Neva. Vydlabávám jen část s jadýrky. Ta by se mi mohla na jaře hodit. Ireno, hlavně, abys je pak někdy v březnu našla. Jejka. Těsto mi vyšlo do dvou kruhových forem. O to lépe. Péťa byl doma přezdíván buchta. Jakože miloval ovocné knedlíky a buchty všeho druhu. To si dá. Cukru dávám ani ne polovinu. Rozvářím pytlíček Ötker polevy asi tři roky po expiraci. Cik cak zdobím oba koláče. Peču ve dvou patrech.
Drhnu své brambůrky. Házím je na páru se slupkou. Zelené části pryč. Pěstní paličkou natloukám krůtí prsa. Kořením Krakonošovým. Vše na páru. Mám tu tři scvrklé mrkve z kdysi nádherného zeleného svazku čerstvé mrkvičky. Všechno na páru.
Loupu cibuli. Ty vorle – byla jsem upozorněna. Hlídej! Hnije! Když dozrávala, byla vystavena kroupám. Voda vnikla do košťálu. Ano. Hodně darované cibule jsem už vyhodila. Co to je za dobu. Mrkev se scvrkne. Cibule hnije. Dnes beru jednu cibuli, z níž vylupuji zdravou část. Ty vorle – kde to jsme!!
Krájím naprasklá rajčátka. Petrouškovi nálev, mně s jogurtem; mám ráda se smetanou. Jogurt je smetanový. Ireno, nežer!
Oběd se vaří na páře. Okurky s rajčaty a s cibulí připraveny. Utíkám na chvíli do bazénu. :-) Smočila jsem se do vodičky 25°C. Pro mě v dnešní době už docela ledárna. Ale zůstala jsem v ní, co vydržím. Pro mě důležité. Ostatní se koupou i v zimě. Já se smáčím 8.9. Touhle dobou už jsme vždycky měli bazén vypuštěný. Prý dnes poslední vedro. Ale to bylo! To jsem si užila.
Vracím se zkontrolovat kuchyň. Jdu vynést krabici bio odpadu. Bosýma nohama našlapuji u kompostéru oříšky.
Lísky!!! Děkujeme za hojnost. Ale kdo to má sbírat, třídit. U kompostu jsou ta malá červená slaďoučká nedobytná jadýrka. Rychle si na pařezu tluču dlažební kostkou.
Vracím se do domu. Ve skleněném šupleti mám super drahou mouku. Prolezlou pavučinkami. Chjo. Ireno. To se musí vyhodit. Jdu pod jabloň. Třeba se někdo z broučků nebo ptáků ještě přiživí. Ježkovy oči, až sem padají oříšky z lísky, na níž se přiživují lidé na ulici. Ať si taky ochutnají. Máme dost. Lezu po čtyřech. Tak krásné plody. Tatínku, proč nemůžeš nakouknout, abys viděl, jak využíváme tvé zahradnické snažení. Tati! Jen tři roky s tebou. Maminko, donesu Ti kytky. Ale dnes jedu s Linduškou do Stavovského. Jsem ráda, že si její Petr chce dáchnout. Udřený, udřený, udřený. "Obětuji" se. Děkuji za poskytnutí části z jejího dárku – od sousedky. Děkuji moc, s vděčností a láskou. Pryč jsou ty doby, kdy jsem sama organizovala zájezdy do Národního, Stavovského, hlavně na Fidlovačku. Taky do Dlouhé. To divadlo a jejich představení v režii unikátní bytosti Jana Borny jsem milovala. Vozila jsem za nimi lidi. Nejprve jich bylo do minibusu, do autobusu, nakonec jsem objednala ten největší. Kde jsem přišla k poetice Divadla V Dlouhé poprvé? U nás ve městě. Přišla jsem do divadla. Lidový šraml vyhrával. Co oni to tam tehdy rozdávali? Pivo? Úvod do představení Výlet pana Broučka s Arnoštem Goldflamem. Pohádkové, snové, krásné… Arnošta Goldflama jsem pak pozvala na besedu se studenty PSJG do hotelu Alessandria. Když jsme spolu hovořili poprvé, zaskřehotal charakteristickým hlasem mé babičky:
- Já vás znám.
- Jak to?
- Váš dopis visí u nás v divadle na nástěnce. Chodím si ho tam číst. Jste to vy?
- Jsem. Psala jsem na Vaše představení u nás ódu Vaší paní ředitelce.
https://www.csfd.cz/film/266076-jak-jsem-se-ztratil-aneb-mala-vanocni-povidka/prehled/
Pak tu hráli kouzelnou nádhernouMalou vánoční povídku Ludvíka Aškenazyho – Jak jsem se ztratil.
Mnoha ocenění se také dočkala divadelní revue podle Malé vánoční povídky Ludvíka Aškenazyho Jak jsem se ztratil, která se stala nejlepší činoherní inscenací roku 2000.
Ne, nic krásnějšího, pohádkovějšího, imaginativnějšího jsem od té doby neviděla. Jan Borna si hrál. Režíroval dětskýma očima. Byl fantastický. Měla jsem tu čest se s ním setkat. To bylo zrovna s maminkou v Pze na zájezdu. Seděly jsme v restauraci v Dlouhé před představením Souborné dílo W. Shakespeara ve 120 minutách. Už jsme mířily do divadla. Proti nám herci tlačili vozík s panem režisérem. Nesmírně milý člověk. Usměvavá tvář. Nemoc už ho upoutala na vozík; měl bezvadné kolegy. Vezli ho do divadla. Kvůli němu udělali zvláštní bezbariérový vstup pro něj. Vím ještě jednu intimní podrobnost. Takové jejich heslo... No, odešel.
Recitoval někde v rádiu v rozhovoru básničku z čekárny u lékaře. Kratinká. To už je dvacet let. I víc. Hledám ji. Ne. Rozplynula se mi ve vzpomínkách. Byla vtipná. Taky jak jinak. Z Bornovy sbírky Veselá čekárna. Říkal, když čekal na doktora, zapisoval si verše. Ostatní lidé by šíleli, on si vesele veršoval. Unikátní bytost.
https://books.google.cz/books?id=grycAwAAQBAJ&printsec=frontcover&hl=cs#v=onepage&q&f=false
Budou dvě. Rychle do bazénu. Smáčím se do pro mě ledové vody. Neklepu se. Vzduch je horký. Chvíli setrvávám ve vodě. Ještě jednou. Osmého září. Ireno, jsi dobrá. V covidu se hodně lidí začalo oddávat otužování. Jenže ti jdou dál. Umějí se koupat v ledu. Nemám ty ambice. Mně stačí už druhý rok přetrvat do září. Před dvěma lety na konci srpna mé poslední ráchání s Petrouškem. Byl pátek. Druhý den jsem měla jet do Brna na školení. Lákala mě projížďka historickou tramvají. Nesehnala jsem nocleh v hotelu. Zaplatila jsem si vstupenku on line. V sobotním ránu jsem jak handřička. Nemohla jsem stát. Slaboučká. Celý den jsem spala, pokoušela se sledovat ntb. Ne. Hrozná únava. Druhý den totéž. Jen jsem blahořečila tomu, že jsem nesehnala nocleh. Jak bych se tam asi doplácala? Přes týden jsem vegetovala normálně. Týden na to zas o víkend ztráta chuti a čichu. To byly zrovna dožínky. Jeli jsme na oběd do Šporkova mlýna. Říkám:
- To víno nemá vůbec chuť.
A to bylo mé oblíbené. Irsai.
- Zreklamuji ho. Cítím v puse graf chutí. Dole taková jako špína z kaluže, zlepšuje se to výš a výš na grafu. Na hladině cítím teprve příchuť…
- Mami, ty ne! Ty ne!
Uvědomila jsem si, že já ne. Já ne. Nemám chuť. Vždycky ráno jsem procvičovala čichový nerv parfémy, citrónem, kávou. Až jsem se k odpoledni pročichala k funkčnímu čichu. Trvalo to dva dny.
Už tu měl být Petroušek.
- Tady jsi!
- Petroušku, mám oběd připravený. Mám pro tebe už i svačinku na ráno. Máš připravený obložený talířek na odpoledne. Taky jsem ti dala na talířek cuketovou buchtu s kopečkem šlehačky a jahodou a malinou.
- Tos´ nemusela.
V duchu si říkám:
- To víš, že jo. To by bylo – mám hlad. Kde něco je. To ti bude chutnat.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-08-siesticka
Obědváme. Užívám si dokonale chvíle s ním. Přišla i kvílivka Žofie. Chvilku se jdu znovu smočit. Teď už asi opravdu v roce 2024 naposledy. Zavírám bazén. Zítra má být deštivo, povídal radar vedle mě.
Sprcha. Zlidštit. Obléci se. V šestnáct se stavuje Lindička. Bere mě do Stavovského na Nebezpečné známosti. Tankujeme. Já ani nevím, na co jezdím. Jak se ta stříkačka ovládá. Určitě bych se zcákala benzínem. Ne, ne. Pryč od toho. Má to velkou výhodu. Je to pro mě levnější.
Petroušek s Honzíkem mají své divadlo. Na fotbale.
Poprvé od otevření dálnice se prohlížím nájezd a cestu od nás. Lusknutím prstu jsi v Hradci.
- A jak poznám, že jsem v Hradci? A jak sjedu? A kudy?
Všechno hezky značeno. I pro mě. Vidím. Orientuji se.
- Zastav mi.
Zatavuje na Shell. Fa, která asi před třiceti lety chtěla zatajit pád plošiny do moře. Dost dlouho se snažila přes – jak se to jmenuje – nazvu to společenská zodpovědnost – o získání své reputace zpět. Řidiči je ignorovali. Netankovali u nich.
(V roce 1995 svedli Greenpeace s firmou Shell bitvu o ropnou plošinu Brent Spar.)
Jdu jen tak. Ješiši! Chtějí patnáct korun. Strhnou ti je z nákupu. Okamžik přemýšlení. Mám se vrátit? Kašlu na to. Zdržování. Než doběhnu do auta. Pak zpět mají tu vyříznutou postavičku dítěte. To může jít zdarma. Převyšuji šablonu aspoň o metr. Šup na čtyři. Ještěže jsem štíhlá. Prolezla jsem jako dítě otvorem. Hotovo. Myju si ruce. Paní vedle mě hledá ručník, mýdlo. Ukazuji ji pod zrcadlo. Na něm čtu, abych si vzala kuponek na 15 Kč. Nepotřebuji.
- Aha, jsem zblblá. Byli jsme dnes na Sněžce.
- Vy jste byli dnes na Sněžence? A bylo tam hodně lidí?
- Nebylo. Protože strašně foukal vítr. Lanovka nejezdila.
- Vy jste to vyšlápli a sešli?
- Sejít je horší.
- Pravda. Je to hodně náročné.
Ven už mě zábrana pouští bez potíží. Vracím se do auta. Říkám Lindě, jak jsem šla na čtyři. Pobavilo. Dáma v šatech a v letech.
Na jednom úseku se před námi objevila červená světla. Objely jsme místo zdržení po staré cestě. Neuměla bych sjet, najet. Jsem pohodlná. Měla bych si to občas pocvičit. Ireno, jsi šikovná, nepodceňuj se. Orientační smysl nula nula. Obracíme se u mohutné stavby.
- Co to tu je?
- Auto Louda.
- Na polabské úrodné půdě? To snad ne!
V noci zpět vidím z dálnice tu příšernost svítit do tmy. Ach. To je hřích!
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-08-do-stavovskeho
Pha. Krásné nové stavby. Proč bourají staré továrny? Co mi to připomíná? Kolbenka. Zmizela. Nastavějí tu moderní králíkárničky pro lidi. Ty současné jsou maličko líbívější než naše staré typizované panelové domy s kotci. S výhledem na Penny a na Kaufland. Moc hezké. Každý si zeleze do svého kotečku, zatáhne záclonky, posadí se před svatou bednu. A začne konzumovat signály.
Orwel 1984
Každý záznam byl zfalšován nebo zničen. Každá kniha přepsána. Každý obraz znovu namalován. Každá socha, ulice a budova přejmenovaná. Každé datum změněno. A proces pokračuje den co den a jde to po minutě dál a dál. Neexistuje nic kromě nekonečné součastnosti, ve které má strana vždy pravdu.
Tak na mě působil dnešní průjezd moderní matičkou stověžatou. Pokud možno všechno zničit, strhnout, přetřít, změnit, přejmenovat. Cože? Že tvůj otec, děda a praděda den co den chodili s bandaskou do Kolbenky? Co to je Kolbenova? Kdo to byl? Kde to stálo? Co tam vyráběli? NIC.
Orientuji se. Celetná, Ovocný trh. Gočárovův čistý kubismus. Dům U Černé Matky Boží. Za rohem už Stavovské divadlo. Obcházíme ho. Půl sedmé. Jsou tu lidi. Já dnes v divadle o půl hodiny dřív!
Nebezpečné známosti. Valmont.
Ve sto sedmdesáti pěti dopisech před námi hlavní aktéři, krutá markýza de Merteuil a cynický vikomt de Valmont – tvrdí hráči, soupeři i partneři, rozehrávají nebezpečnou hru s city svých obětí, plnou vztahové manipulace a bezostyšného svádění v síti proměnlivého milostného mnohoúhelníku. V "nebezpečné hře nebezpečných známostí" hrají své role nejen zhrzenost a pomsta, ale také uspokojení z moci nad osudem jiného člověka a vlády nad jeho city a vášněmi. Ovšem ani mistři vykalkulované strategie si nemohou být jisti před přirozenou silou lásky, která dokáže všechno zachraňovat i ničit…
Překrásná secesní stavba. Dívám se, kde jsem asi seděla v páté třídě na hře Lesní panna aneb Cesta do Ameriky. Velký zážitek tehdy. Dnes hraje Saša Rašilov. Zdařile mu sekunduj Zuzana Stivínová. Začíná monolog František Němec. Jsem jak malé dítě. Vzpomněla jsem si na seriál Až po uši. Ukazuje Hynkovi Černému (myslím) s nadšením křeslo Halabala. Ten vykulí oči. Odpoví!
- Abrakadabra.
Asi patnáct pitoreskních postav. Kostýmy i scéna – no. Národní divadlo. Kdysi jsem do Národního vezla zájezd lidí na Babičku. Hrála ji i dnes hrající Jana Preissová. Babička v latexovém černém kostýmu. Ne. Toto nemám ráda. Iva Janžurová v současném kostýmu. Jedna herečka v mužském. Bože, tak mi to narušuje vnímání dialogů.
Šmarjá – nahlížím pod psaním na Mnoho povyku pro nic. Zas pitoreskní kostýmy… No prostě Národní. Jsem ráda, že k nám do městečka zajíždějí menší divadla, která tyhle experimenty neprovozují. Když renesenace, tak okruží. Když baroko – tak paruky. Ano?
Přestávka. Víno jen suché. Ok. Linda lahvičku toniku. Přemýšlíme, co znamená cedulka:l
1 ks 55,-
2 ks 110,-
Co to znamená! To jako pro blbé? A proč tam není 3 ks 165,- ? Ta dívčina z velikonočních trhů v TU jak neuměla bez kalkulačky 2x70, ta by byla v koncích, kdyby někdo chtěl tři chlebíčky. Jeden talířek s dvěma slečna shodila na zem. Pěkně je vrhla ze země do koše. Pro mě brr. My dáváme dodavatelům vajíček... Slečna asi chodí do Kauflandu.
Předpokládaný konec ve dvaadvacet. Zaplaťbůh v jednadvacet třicet vybíháme na ulici. Teplota vzduchu 30°C! Běžíme zase okolo advokátní kanceláře, která nám hodně a několikrát pomohla. Vlastně Linda. Neb tam pracovala. Ukazuje mi po Pze, kde byla její působiště. Adresa U Prašné brány je dobrá adresa, což?
- Lindo, přemýšlím poprvé, co měl film a dnes divadlo za smysl. Jen zlo, intriky, nepřátelství. Pak je to semlelo. Typické pro západní dravce. Tam jsem se dřív drápala. Tohle by Slované nikdy neudělali. Slované jsou mírumilovní. Taky jsme pod nadvládou dravců zvlčili, nejsme už beránci. Naše genetika se změnila k horšímu. Ta hra se mi vůbec nelíbila. Někdo se může inspirovat škodlivým příkladem.
- Je to takové francouzské.
- Je to takové západní. Dravčí. Kde co ukrást, vyrabovat, zničit, znehodnotit.
Za hodinku jsme doma. U nás 24°C. Šťastná, že už, že v malém městě, že v zahradě, že se zvířaty, že v klidu a bezpečí. Vůbec se nedivím, že se Linda rozhodla opustit Phu a přestěhovat se do Krkonoš. Skvělý počin.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-08-vitani
Žofie mě vítá v zahradě. A Moureček doma. Na plotně se sváří doopravdické mlíčko od krav. Kočky si daly říci. Ještě malá večeře – porcička masových kousků. A mističky teplého mléka. (Ano, škodí jim. Ano, vím to. Ano, jsou zvyklé. Jinak dostávají jen maso.)
Linda už dojeladomů. Skvělá zpráva – bývalá senátorka pošle starým Knápkovým ze zatopeného domu peníze. Nezajímá mě, jakou měli pojistku, kolikrát je obec vytopila – někde něco neudělali, nevybagrovali. Už vůbec bych si nedovolila někoho řídit, aby se vystěhoval do DD. NE! Prostě NE! Děkuji dárcům. Č. konta v minulém a předminulém počteníčku.
Byl to pohádkový den. Děkuji za péči. Všem.
Dobrou noc!