Do víru Hradce, s pokorou domů

Budík. Už druhý den. Á, dnes jedu na kontrolu zubu. Mám na výběr z několika spojů. Jasně, že na nádraží pěšky. Byly doby, kdy jsem se nervovala, kde zaparkovat. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-15-kockovani-po-ranu

V klidu nakrmit kočky. Žofinka přiběhla ze zahrady. Chvíli se pokočkovala s Mourkem. Provokatérka. Falešná. Nejdřív jako že ťuti ňuni, pak packou hrábne Mourkovi do úsměvu. Jen chlupy létají. Mourek raději po snídani vystartoval ven. Co by si tu s ní celé dopoledne počal.

Balím si sportovní výživu, thermojetics, tyčinku ke svačině. Ireno, dělej! Máš už čas! Jdu zkontrolovat Žofčin talířek. Ó, zrovna se pustila do masa. Dojídá. Fajn. Nemusím ho schovávat do lednice. Letím. Nevím, jestli je teplo nebo zima. Pod mrakem. Takové divné neurčitelné počasí. U nádraží pracovník drah:

- Klídek, všechno stihnete. ¨Dobrý den!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-15-hlukem-mesta-do-fn

OK. Právě odjel nějaký bus. Jdu si koupit jízdenku. Tolik let nádraží zavřené. Vyrvané koleje. Všechno dali do pořádku. Pak zas zavařená budova nádraží. Lístky se kupovaly v buňce před budovou. OK. Nádraží otevřeno. Výluka. Mám pocit, že se jim snad koleje zkroutily. Co stále opravují? Jsem stará. Nepamatuji stálé zavírání nádraží, výluky. Běžím před nádraží.

- Je to autobus do HK přímý spoj?

- Ano. Přímý.

Sedám. Asi za dvě tři minutky se dáváme do pohybu. V HK se vydávám k FN tak, abych se vyhnula podchodu. Mířím na Gočárovku. V centru uhýbám do Labské kotliny. Okolo Sanusu mířím k soutoku Labe s Orlicí. Sanus. 1997. Učila jsem na učilišti. V laboratoři něco nesedělo. Prý v normě. Ne. Chci vědět, co to je. Měla jsem kamínek v ledvině. Dlouhodobé nepití. Dopoledne celý život v třídě. O přestávce věnovat se dětem… Ve FN nepříjemná zkušenost u rtg. Paní tam přivezla na lehátku tiše úpícího manžela. Zaťukala na dveře s nápisem NEKLEPAT. Za chvíli vyběhla saň. Vynadala paní, jestli neumí číst. Že přece vyjde! Byl květen. Chodbou províval nepříjemný fén. Pán byl na lehátku překryt kabátem. sPřišla jsem na řadu. Asi tři čtyři rtg mi rozplánovali každý na jiný den. Druhý den jsem si maturantkám postěžovala, co jsem zažila. Jedna mi poradila SANUS. No jo, jenže na ten nemám. Máte. Já tam chodím uklízet. Přinesu kontakt. Opravdu. Díky studentce jsem se objednala do nového soukromého zařízení.

- Na kdy máte první rtg ve FN?

- To musíme udělat dřív a všechno v jeden den. Abyste to mohla ve FN zrušit.

A stalo se. Jeden rtg byl natální. Kontrastní tekutina. Dlouho jsem ležela. Dali mi polštářek. Pořád se o mě starali. Termín operace raz dva. Nadšená. Na nočním stolečku telefon. Růžové postele. Jídlo servírovaly uklízečky pod poklopem, aby nevystydlo. Sestřičky byly využívány jen k odborné práci. Na pokoji jsem ležela s bezvadnou starou paní. Z vesnice, odkud pocházel náš pan farář Sýkora. Asi křtil mě, pohřbíval tatínka… Poctivý služebník Boží. S paní jsem si pak ještě psala k příležitostem. V dotazníčku před operací byla poslední otázka: Chcete nám něco sdělit? Nebo něco v tom smyslu. Napsala jsem.

- Ano, moc se bojím.

V ten večer se dostavil lékař. Řekl, že je, a teď už nevím, jestli operatér nebo anesteziolog. Hlavně přišel mi říci, abych se nebála. Že to bude jen epizoda v mém životě. A měl pravdu. Kamínek mi pak asi na tři čtyři měsíce půjčili do zkumavky, abych se s ním mohla vytahovat. Perfektní péče, léčba, prostředí, strava, všechno. A měla jsem na to. Všichni na to měli. Počítal se jen nocleh a telefony. Dík té dávné studentce.

Na soutoku na druhém břehu jde nějaký pohřební průvod? Ne, to jsou studenti. Strašné. Všichni v černém.

Klušu dál. U FN se přechází, konečně jako většinou v HK, dvouproudá silnice. Nejdřív si vyčekáš jeden semafor. Na ostrůvku pak druhý. Ve FN mi zachránili v roce 1980 život. Byla jsem na umření. Ivkovi rodiče mě nechali převézt sem. Ležela jsem tu přes půl roku. Paradoxně se mi tu líbilo. Hodné sestry, zacházení, citlivý zřízenec; oslovoval mě hvězdo. Byl moc hodný. Jedině přednosta komunista se mi moc nezamlouval. Přísný, čmáral mi po břiše propisovačkou. Jeho tým byl nejlepší z nejlepších. Členkou byla plukovnice, skvělá odbornice dr. Finková. Mé první setkání s ní – hrůza. Nešla si pro divoké slovo daleko. V břiše se utvořila píštěl. Taky hrůza. Maminka mi řekla, že takhle přece nelze žít. OK. Dr. Finková mi nejprve obrovskou, ale obrovskou jehlou rejdila několikrát denně přes píštěl v břiše. Používala roztok, který se používal k dezinfekci ran za první války. Ta jehla byla malá trubička. Dr. Finkova suverénně točila jehlou všemi směry. Že se nebála, aby mi neperforovala střevo! Nakonec rozhodli na kraji prosince, že nepovedou řez třemi předchozími jizvami. Jsou infikované. Píštěle se zbaví vyříznutím. Revize se povede celým břichem. Brečela jsem. Dnes už se tomu směju. Zachránili mi život. Po operaci si mě dr. Finková přišla zkontrolovat. 

- Tak, Irenko, jak se máte?

- Hrozně mě to bolí.

Dr. Finková si ze mě dělala legraci. Jako máma, když konejší naříkající dítě.

- Irenko, bodejť by vás to nebolelo. My jsme vám museli všechno vyndat do lavoru. Propláchnout dezinfekcí a zas to naskládat dovnitř. Tak než si to sedne, bude to bolet.

Operace byla asi hodně náročná. Od té doby je klid. Jen nikdo do mého břicha nechce jít. Jedna rána je zašitá stehem narychlo. Prý se tak zašívají mrtví. To jen pro skuhraly, kteří říkají, že nemohou vstát z postele. I já jsem v mládí okusila nemohoucnost, nemoc, ohrožení života. Ležela jsem jako lazar. Ta anabáze operací trvala několik let. Už nevím – dva? Víc? Každopádně dnes cestou na stomatologii jsem si v tichosti řekla, že jim znovu a stále na dálku děkuji. Všem. Naproti přes parčík budova ORL. Primářka Nováková. Léčila mi hlasivky. Nemoc učitelů. Naučila mě šetřit hlasem.

- Paní primářko, nejvíc chraptím, když přijdu z diskotéky. Jak se tam kouří…

- Irenko, tam vy chodit nebudete. A neodkašlávejte si. Ničíte hlasivky. Mluvte volně. A budete nacvičovat hospodaření s dechem. Kde je čárka, klesnete hlasem a nadechnete se. Vy se snažíte mluvit do posledního dechu.

Jednou, to už bylo neudržitelné. Na hlasivkách jsem měla uzlíky. Hospitalizovala mě.

- Irenko, jak vás budeme léčit. Budete inhalovat framykoin. Dostanete to, to, to… A hlasový klid.

- Paní primářko, všechno beru. Jen ten hlasový klid, nevím, jak to zvládnu.

- Irenko, nebojte se. zvládnete.

Naordinovala mi třikrát denně diazepam. Já spala, spala, spala jak Šípková Růženka.

- Svačina!

Otevřela jsem oko. Aha, zas rohlík. Otočila jsem se, spala dál.

Přijela za mnou má třída. Ležela jsem v takovém zadním pokojíčku. Nenápadně schovaná. Našli mě. Přivezli sebe, pomeranče… Organizovala to Simonka. Chodím jí zapalovat svíčku na hrob. Odvděčovali se mi za mé velkolepé výlety a péči. Jela jsem s nimi do Tater nočním rychlíkem. Do Nitry autokarem. Do Karlových Varů autobusem. Tam žil Petrouškův předchůdce. Cestou jsme se stavili u kapitána letadla na Ruzyni. Vítal nás činzánem. Vzal nás do řídící věže. Do horního patra k radaru vzal jen asi čtyři lidi a mě. Poprvé jsem viděla pohyb malých letadýlek na radaru. Nad Evropou. Nad republikou. Na jiném radaru letadla na Ruzyni. Díky, Štefane. To byl milenec jedné mé kolegyně.

Děti mě tam našly. Já v mrákotách úsměv, krátký rozhovor. Zas běžely na vlak. Jak to dokázaly? Nevím. Milovali jsme se. Já je. Oni mě.

Na protetice paní kontroluje implantáty.

- Kolik jich máte?

- Dva.

- Ten první tu nevidím. Chodíte na prevence?

- Ne. Aby se mě mladičká v bílém plášti zeptala, jestli jsem v pořádku? Dvě stovky a zas za rok?

- To slyším už po několikáté. Ale měla byste chodit. Já jsem jiná. Teď zkusím objet implantát sondou. Budu trošku nepříjemná. Udělám rtg.

- Nejsem ráda.

- Nebojte, je to slaboučké. Já jsem tady u toho s vámi. A dělám to každému.

- Proč se to rentgenuje?

- Kontroluji, jestli je kost v pořádku. A vy ji máte nádhernou. Krásné přiléhá. Někteří lidé ji mají rozdrolenou.

- Fakt? A jak se to řeší?

- Operativně. Budete chodit?

- Přijdu. Ale posuňte to někam na červen červenec.

- Vyhovuje vám který den? Jaká hodina?

Nakonec jsme se dohodly. Smluvily termín. A další na řadu…

Dole v pokladně cedule – na chvíli zavřeno. Co to je? Jdu na chvíli na WC. Vracím se. Stále na chvíli zavřeno.

- Někdo je v pokladně? Na chvíli je jak dlouho?

- Ona šla na poštu.

- Aha. A mně ujede vlak.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-15-a-domu

- Můžete platit QR.

- No, to právě nechci. Chci platit hotově.

Běžím pěšky na nádraží. S radostí. Znám několik cest. Vlak nestihnu. Pojedu dalším. Stavuji se znovu v prodejně zdravé výživy u Anděla. Paní prodavačka se diví.

- Byla jsem ve FN. Tak vám jdu ještě udělat kšeftík. Včera jsem o vás psala. Nic nechci, ale co takhle keltská sůl?

Ukazuje mi půl kila zavedené značky za sto pade. A nového výrobce, taky půl kila jen za sto dvacet. Beru oba pytlíky. Kvalitní sůl se všemi prvky.

S lístkem na vlak běžím před nádraží. Hledám autobus s nápisem přímý spoj. Aha, to je ten co se ve Starkoči? nebo kde dělí na dva směry. Nějací chlapi mě ubezpečují, že tenhle je ten přímý.

- Fakt, jo?

- Spolehněte se!

Uvnitř autobusu sedí pán. Potvrzuje mi, že jsem ve správném autobuse, i když to na ceduli nemá napsáno.

Oběd. Klid. Pohoda. Petroušek se přihnal z práce. Jejejej!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-15-gratulant

- Přeju ti k svátku, ať se ti splní všechna přání.

- Petroušku, dnes jsem si vyprala lyžařskou bundu a kalhoty.

Uslyšela jsem ránu. To mu padl kámen ze srdce, že už s lyžováním nebudu otravovat. Letos se mu dobře dařilo zdržování a výmluvy. :-) Točívala jsem pro Drahušku sjzedy. Chruňkání po manšestru. Ale oni lyžovali bez manšestru. To je až naše vymoženost. 

Miluji Petrouška. Mamka mi letos nepopřeje už popáté. Drahuška poprvé. Ach! Od včera už pohřbena. Pořád vzpomínám. I na Vitouška. Proč mě opouštějí…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-15-v-jahodach

Jdu do jahod. Přišel za mnou.

- Můžu se tu na chvíli posadit?

- Budu ráda. Odpočívej.

Ryju pýr. Pleju jahody. Marnost. Petroušek mě pozoruje. Jeho tatínek byl zahradníkem. Skvělým. 

- Z tebe by měl táta radost. Seš šikovná.

- Peťuš, moc ne.

- Já bych si mohl dojít na fotbal. Už jsem tam půl roku nebyl. Však jsem potkal Luboše a řek jsem mu, že nikam nesmím.

- Peťuš, nedělej ostudu. Ještě ti někdo uvěří.

Na šestnáctou přijela paní.

Večer.

- Petroušku, já ještě jednou zatopím.

- Mně to je jedno.

- No abys nepočítal polena.

- Počítám je od začátku zimy.

Miluji ho.

Dobrou noc!