Dobruška, Opočno, České Meziříčí - to je u nás

Tak. Den je za mnou. Zvládla jsem všechno s pomocí Vesmíru. Totiž zpoždění jednoho vlaku mi nahrálo hodinu navíc.

Ráno v půl osmé vstávám. Že by s vervou, to se říct nedá. Kupodivu to bylo bez budíku. Mozek věděl, že mám ranní plán. Ten bych nestihla, kdybych otálela.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-23_Rano/

Využívám sněhu. Jakpak dlouho se udrží!? Běžím se proběhnout zahradou ke krmítkům. Válce se slunečnicí sjety. Mám radost. Kdy tam chodí, to nevím. Mám pocit, že jich ubylo. Ale slyším jejich čiřikání. Ano, řeč je o ptácích. Možná vědí, že tu straší tři kočky. Dřív jen Micicinda zákeřnice. Byla lovkyně. Někdy se stalo, že pták neviděl záclonu, narazil do okna. Pak jsme s Micinkou soutěžily, která bude rychleji u omráčeného letce. Jednou podle zubatého vzoru peříček havaroval drozd. Myslím. Rychle jsem ho sebrala. Vypadal, že má dost. Ale neměl. Vždycky ptáky pokládám na větev, do krmítka, hlídám. Kočka by mohla myslet, že jsem ji pohostila. Pták se za chvíli sebere, oklepe, upraví, otřesený odletí pryč. Tenhle drozdík se neměl k odletu. Napadlo mě položit ho do keřů rajčat a okurek. Schovala jsem si ho za kámen. Ležel tam pěkně dlouho. Hodinu? Pořád jsem se za ním chodila dívat. Dnes už vím, že se jim prý může nabídnout voda. Asi za dvě tři hodiny, chudák sice otřesen, ale zmizel. Proč to píšu? Už vím. Našlapuji ke krmítkům. Fučí. Teplá chodidla se otužují. Zasypáno. Jdu domů. Kočky po snídani. Já taky. Nahodit obličej. Jedu.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-23_Mezi_poli_bilo%2C_Stuha%2C_Dobruska/

Dnes směr Opočno, Dobruška. Dostávám SMS o zpoždění vlaku. Získávám tu hodinku navíc. A to je radost. Vyjíždím z pevnosti po dlažbě. Historická. Hlučná. Jak to bylo v Pretty women? A ...klouzavá. Přejezd na asfalt. Klidná jízda. Bývalý hotel, ne - hospoda Mexiko. Nevím, jestli tam měli děvčata, ale od maminky vím, že tam tatínek chodil. Na pivo. V době po válce. Dnes už to hospoda dávno není. Ale Mexiko zůstalo.

Projíždím super dlouhou vesnici. Na konci stojí dům. Pak už vjíždíš do okresu Rychnov nad Kněžnou. Nevím proč, ale tenhle dům vystrčený pomalu za katastr obce, nemohl být nic jiného než vykřičený. Jasně, dnes soukromý. 

Stromy okolo cesty jak nevěsty s bohatým bílým závojem. V dálce katedrála českomeziříčského cukrovaru. Chtěla bych vystoupit, zůstat na příkopě a kochat se zemským rájem. Pohled na zasněžené kopečky Orlických hor úchvatný. Bílá. Iluze. Nádherná. Čeho? Dětství. Takhle to bylo za mě. Uháním do Dobrušky do Stuhy. Nechám tam dary do tomboly.

Dnes žádné kufrování. Parkuji. Na parkovišti nikdo. Prodejna prázdná. Důvěřují zákazníkům. Přichází milá obsluha. Hned se s paní domlouvám, jestli mi vyjde vstříc. Vyšla. Pamatuje si mě z minula. Ukazuje mi pentle metr za korunu. Vysvětluje mi - dvacet metrů za dvacet korun. Světe div se! Já ty počty pochopila. Představte si. Jedou. Vyrábějí. Prodávají. Drží se. Skvělá vynikající zpráva.

- Počkejte, chci si to natočit, nafotit.

- My jsme na to minule koukali na FB.

Budou koukat i dnes. :-)  Dveřmi odněkud někam přichází pán pro klubka pentlí. Mizí za dveřmi. Když už přišel po kolikáté, ptám se:

- Proč sem pán chodí?

- Balí objednávky.

- Tak to řeknu lidem. Že mohou u vás nakupovat i přes e-shop..

Děkuje.

- Spočítejte mi to. Chtěla jsem za stovku. Odhaduji za osm set.

- To né.

Ještě lelkuji po vzorech. Tyhle jsou krásné. A jen dvacet pět korun. 

- Ale ne, už mi to stačí. Vždyť já to mohu prodávat. Teď jsem pár pentliček vypotřebovala na Vánoce. Naučila jsem se balit podle internetu. Trvá mi to dlouho. Třeba půl hodiny.

- Ale zas to už na příště budete umět.

- Mám nacvičené asi tři čtyři vzory. Ty už bych asi dala zpaměti.

Nebyla jsem daleko od pravdy při placení.

Lidi jsou hodní. Vystrašení. Paní jsem uklidnila. Mocní po nás střílejí zprávami už jak ze samopalu. Nejprve krimigranti a my to zvládnem´. Lidi si zvykli. Plandemie, roušky, kočkování, výhrůžky, zastrašování. Teď se dočkali, když vzbudili medvěda. Co by ještě? Mobilizace. My vám dáme klidné Vánoce!! Bububu! Ještě se nebojíš? Válka. Cože? Nemáte uniformy? Poklušete ve svých zimních bundách do masomlýnku. Kdo tomu věří? Tohle se nikdy nestane. NIKDY! Jedu. Spokojená.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-23_Bilou_filigranskou_nadherou_do_Bohemilk_Opocno/

Stavuji se v Bohemilk. Jedu okolo. Mají zrovna otevírací dobu pro veřejnost. Tubičky s mlíčkem pro děti. Stávaly pět nebo sedm korun. Tzv. přejezdy, kdy jste v tubě našli smetanovou, čokoládovou... Dnes dvanáct. Pořád ještě láce. Asi čtyři jogurty. Mlíčka do kafe pro Honzíka. Pařížské šlehačky. Čtyři sta osmdesát. To by loni bylo za dvě stovky.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-23_Obycejna_krasna_ceska_vesnicka/

Blížím se k Českému Meziříčí. Tady zkraje jsem jednou cestou z kurzu s Markem Komissarovem Nakoupila kmínek. I mák nabízeli. Cukrovar už nekouří do kraje. Na rozcestí s krásnou vysokou vybydlenou vilou odbočuji. Něco jim vezu do tomboly. Děkují, děkují... A to já ráda.

Vracím se na hlavní cestu. Cukrovar ze zadu. Co lidé nepostaví za obrovitosti. Volám Báře. Vezu jí od podzima kelímky. Červené. Tady barevné vyprodány. Zakázány. Jak to, že jinde si můžeš koupit, co chceš?! A ty je potřebuješ? Ano, potřebuji. K práci s intuicí.

- Baru, jsem v Meziříčí.

- Já už jsem v Opočně.

- Kde ti to nechám?

Vymýšlíme cukrárnu. Zavřeno. Masáže. Nevidím. Obchod - přes můstek se už nevracím.

- Baru, jdu na úřad.

Milá slečna na čekpointu. Předá. Baruška ve tři zas nakluše do svého salónu. A já už domů. Blíží se čas, kdy jsem slíbila čekat na nádraží na paní, která si přeje otevřít šestý smysl. Už volá. Přejíždím zas na tu hlučnou dlažbu. Projíždím pevnost. Nabírám paní. Vezu ji k penzionku. Ohřívám si polévku. Pár amerických brambor ze soboty z restaurace. Už nejsou nadýchané. Rozdělávám si muškát.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-23_To_nevymyslis/

Ne. To se může stát jen mně. Vytočila jsem vývrtku. To bude Petroušek čubrnět, co je možné.

Hotovo. Zvonek. Začínáme si hrát. Musím přísně kontrolovat, abychom nemluvily o nesmyslech. Shazuje to energii soustředění. Nechávám paní zažít nevidět. Hned hlásí světlejší okénko. Prokoukla přes jakousi plátěnou clonu. Ano. To znám. Procvičujeme barvy. Venku už obloha zšedla. Krásně by se pracovalo na slunci. I tak už vidí barvičky.

Dnes bude dobře spát. Velmi náročná práce.

- Peťuš, divej koukej.

- Cos to udělal, Pepíku?

- Peťuš, vytáčela jsem špunt z láhve.

- Ale tys´ to točila v protisměru.

- Netočila.

- To vidím. To se musí utáhnout, aby to drželo.

Večer. Zatápím. Zaregistrovala jsem útok tady od jedné, co jsem ji ustřihla. Jak může někdo klesnout ke lžím. Může. S takovými lidmi nic nemít. Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Pohár přetéká. Dostane na zadel. Do očí mílius, za zády kudla. Počkej. Projevím ti lásku. Láskyplnou školu duše. Nikdy na to nezapomeneš.

V kamnech ohárky. Kitty už moc na Mourka neprská. Pomaličku se začleňuje do smečky. Už si chodí ven. Sedne si k mističce, dá najevo hlad. Už neprudí. Mourek by si s ní rád hrál. To ještě prý ne. A až si tu zvykne, odvezou ji do jejího nového působiště. S paničkou to zvládne. U ní může spát v posteli. Tam bude mít svůj komfort.

Jdu spát. Ráno pracuji. :-)

Vidím zas před očima ty bílé nevěsty u cest. Každá jiná. Všechny nádherné. Ledové království. Fantazijní krajinu. Zdvihala se z ní bílá mlha. Škoda, že jsem nemohla zastavit. Vyťápnout do polí. Pozorovat. Vymrznout. Nebo vyjet si na běžkách. Když jsem se vrátila, tady po sněhu ani památky. Na výletě to bylo moc krásné. Pohádkové. Nezapomenutelné. Uloženo do mysli. 

Kéž by zas nasněžilo! Jenže prý ne. Tak ne. Zajedu si na hory. Ale až... Mám pocit, že jedu v sobotu do Olomouce. Uvidím.

Ještě nabalit nemocné vnučce dobrůtky. Jablíčko. Mlsky. Tubičku s mlíčkem. Tak ráda bych s ní sjížděla kopce. Radovala se, že to umí. Ireno, nemůžeš mít všechno. Tvá duše se přišla právě tohle naučit. Můžeš mít hojnost, lásku, MÍR, něco je nutno oželet.

Dobrou noc!