Docela šťastné obyčejné pondělíčko

PONDĚLÍ. Chjo. Vylez! V myšlenkách jsem v domečku. Pokládají linoleum. Jsem tam v myšlenkách stále. Pořád si představuji jeho krásu. Líbí se mi. Nádherný. Čisťounký.

- Tady už to žije!

Vajíčka přijela. A duhová koule na zahradu. Nezapomněl. 

Zajímavé pozorovat myšlenky. Máchám pračku prádla v octu. Pár kapek vanilkového olejíčku. Venku dusno. To já ráda. Tuhle jsem psala, že přeju hodně sluníčka. Paní mi odpověděla, že už má sluníčka plné zuby. Odpověď vyšperkovala rozchechtanými smajlíky.

Věším prádlo. Pozoruji šustění v bezovém keři. Zaměřuji pozornost. Sýkorky, kos, ptáci, které neumím identifikovat, skáčou po větvičkách bezinky. Šustí. Sýkorky tichounce tíkají. Kosíček udělá na větvi veletoč. Zkusím ho točit. Ve sluníčku to není ono. Ozobávám plody rajčat. Větvičky se prohýbají. Nečešu, rovnou jím. Cítím ve vzduchu MÍR. Ráno mi někdo poslal kratičké soukromé video z Říma. Prý ozbrojenci po celém městě. Po zuby ověšení samopaly... Nebo video ze špinavého Pedowoodu... Špinavý chodník zašlé slávy. Město pozlátek; hlavní třídy plné bezdomovců, stanů, odpadků, stříkaček. Fuj, město slávy... My to tu máme čisťounké, uklizené, třídíme... Taková maličkost, co nadělá okolo poledního věšení prádla radostných myšlenek. Po dvanácté klientka. Vždycky se rády vidíme. Nemůžeme se utrhnout. Má pauzu na oběd. Vypráví. Její známý vezme občas jejich holčičku asi desetiletou na výlet. Tentokrát to bylo do cukrárny.

- Co sis dala?
- Mami, bylo to takové velké, kulaté, strašně sladké, nedalo se to jíst.

Volal známý.

- Poslouchej, že ona viděla větrník poprvé v životě?

Řehotám se. No jo, viděla. Oni to doma nejedí. Známá ke mně přišla před pěti lety v září. Štíhlá, krásná. Koupila si jedno jídlo. Za tři týdny přišla na přeměření. Všechno ideální se jí usadilo do hodnot, jaké nemívá ani dvacetiletý organismus. Dává i té malé holčině. Bodej´by se pustila do větrníku, když je sytá, vyživená a sladké nepotřebuje.

Platí. Dává mi dýško.

- Něco si za to kup.

- Na sebe, viď?

Tohle mi totiž vždycky říká jedna klientka, když mi dává od cesty:

- Něco si za to kup. Na sebe. :-) :-)

Měla bych se jít smočit. Ale balím k mamince. Vezmu to přes domeček. Peníze na zaplacení podlaháři.

- Lubošku, to je krása!

Nevšímám si jeho mladého pomocníčka. Mám oči jen pro tu nádheru. Noví mladí pochrochtávají blahem. Vybrala jsem světlý odstín dřevo. Modlili se, aby to nebyla modrá.

- Netuším, jak si sem mamka mohla dát modrou.

- Ono totiž v její době nebylo nic k sehnání. Asi byla ráda, že má modrou.

Vybíhám nahoru. Skvostné. Fotíme. Radíme se o větvích třešně.

- Já mám dlouhé žebříky, tak ořežu jen ty větve, co se dotýkají omítky.

- Ale abys tu třešeň nepoškodil.

Směju se. Mudrují. V sobotu jsme se radili, jestli uříznout. Ale mladá nájemnice si chce nechat východní sluníčko filtrovat korunou třešně...

Radíme se, co dát na zakrytou dlažbu pod budoucí kamna. Nemo to mám nechat vyříznout? Ne. Koupí se deska. 

Dole na dvoře mi ukazují, v čem se tu topilo. Obchází mě hrůza. Kamna bez šamotu. Pod dvířky obal z čokolády. Nezodpovědnost. Co se tu mohlo přihodit za neštěstí!! Okukuji kamna na vyhození. Všechno dobře skončilo. Náš domek se vyloupl z té odporné fialové v obýváku těch, kteří nám dodnes dluží... Neuklízeli jablka... Ukradli, co se dalo. Třetími byli milí, mladí, sympatičtí... Sádek prořezali. Až na ty blechy, pavučiny, opatlané dveře, zásuvky... Měla jsem je ráda. Bohužel... Nekontrolovala jsem. Moje chyba. Nechránila jsme svůj majetek. Na ty třetí stejně budu vzpomínat s láskou. Domeček se oblékl do skvostných šatů. Oškrabán, vybílen, opraven, umyt... Zbaven nežádoucích kousajících obyvatel. Do světa se dívá novou optikou. Napadá mě nádherná prvorepubliková vila v našem sousedství; obdivuji její skvostnost z luk na běžkách. Vila s modrými obroučkami od brýlí. Náš domeček s decentními bílými brýlemi. Prokouknul. Oživil se. Omladil. Zkrásněl. Děkuji všem rukám, které se podílely. Elektrikáři, malíři, zedníkům, deratizérovi, okenářům, pokladači linoleí... Děkuji Petrouškovi, který věděl, komu zavolat, když jsem začala v červnu snovat, plánovat, organizovat. Odpojil, připojil, kontroloval... V neposlední řadě nesmím zapomenout na Lindiny a moje ruce. Zhuntovala jsem si zas na dvou úklidových maratonech loket a zápěstí. Ono se zklidní... Nechám ručenky odpočívat. Děkuji, Vesmírný pane za přízeň. Děkuji za klid, s jakým se harmonogram nakonec přes překážky splnil.

Teprve teď jsem si všimla toho mladého pomocníka. Před třiceti lety jsem na něj halekala z panelákového balkonu, aby si šel hrát na hřiště a nedupal trávu. Nikdo jiný nechránil trávník. Jen já blázen. Nikdo nechodil sbírat papírky... Jen tak kjava, která chtěla mít pod okny zeleno. Uhájila. Děti odrostly. Lidem v našem domě kvetou pod balkóny sakury. Jejich růžové lístky jsou jediné, které létají do bytů. Žádný prach z vydupaného hřiště. Tráva. Zeleň. A dnes mi to je fuk. Jenže už tam nejsou davy sídlištních kobylek devastujících vysazené i vzrostlé stromy...

Honzík - dnes dospělý chlap. Šikovný. Zručný. Pozoruji ho, jak natírá lišty...

- Lubošku, ty máš nepředstavitelné štěstí. Ty děláš se synem.

- No, a zodpovědnost.

- Raduj se!

- To nemá každý, viď? Aby mohl pracovat se svým dítětem.

Mají hotovo. Skvěle odvedená práce. V obýváku odtrhal staré lišty, nalepil nové. Stop vetřelcům.

Mladí kolem mě poletují. Radují se. Prý se nepředstavitelně těší. V obýváku ještě dvě malé závady na malbě. Ráno po šesté přijde pán.

- A jak to uděláme s garnyžemi?

- Vy si vyberete. Ale ne ty první. Uděláte výběrové řízení! Mám podmínku. Ať chcete záclony nebo ne, bude dvojitá. Jedna na záclonu, druhá na závěs. Maminka tomu říkala firhaňk.

- Máme záclony!

Mladí už se dohadují, jestli žabičky, kolečka se skřipci.

- Jo, a nechci kovovou modernu.

Obě vyslovujeme:

- Dřevo.

Shodujeme se. Loučíme se. Jedou na oběd. Pokračuji k mamince. Volám z auta do DD, že jedu. Pozdě jsem si uvědomila, že se stavím u pole se slunečnicemi. Jde to jen ze směru z města. Zrovna zní písnička - asociuje mi zimní Pec. Ples horské služby v Horizontu. Kolik mi bylo? Třicet dva? Chci ji nechat doznít.

 Fofrem vybíhám do pole. Fotím. Nakonec zjistím, že dvě fotky se slunečnicemi jsou jen s bílými květy... :-)  Šup, zpátky do auta. Naslouchám - nic nejede. Stojím za zatáčkou. Rychle se odlepuji od krajnice. Parkuji u DD. Mám odpor vjíždět na nádvoří. Tfuj. Škodící energie drzých rukou! Na stěrače si sahat nenechám. Už vidím maminku na nádvoří. Petronilka. A ta, co mě zranila svým lhaním. Lež NEODPOUŠTÍM. Petronilku ráda vidím.

- Mami, chceš na sluníčko nebo do stínku?

Jdeme do altánku. Nabízím raut. Borůvky zatím ne. Mrzí mě - zdravé. Dala přednost - no čemu? Svým oblíbeným blůmám. A mrkvový dort. Dávám jí talířek do ruky. Pod krk ubrousek. Ať jí sama. Někdo mi tu kdysi řekl něco ve smyslu, že dokud se sám nají, udržuje motoriku, oddaluje fázi ležení...

- Mami, v domečku to máš krásné. Jako to bylo, když jsi tam bydlela. Čisťounké. Novou koupelnu. Nové vypínače, zásuvky, elektroinstalace. Nová okna. Lino.

O blechách ani muk. To by spadla z vozíku.

- Ale to já si už neužiju. Do kdy tady budu?

Vyprávím, jak jí upadala paměť. Jak to kdysi začalo. Jak do poslední chvíle řídila auto. Jak jsme se s Ivou dohodly, že která se dříve dostane ke kabelce, sebere jí klíčky od auta. Jenže jsme nepočítaly s její rafinovaností.

- Mami, představ si, že to padlo na mě. Strachy zelená jsem projížděla kabelku. Ulevilo se mi. Klíčky jsem tam nenašla.

Mamka se řehtá na celé kolo.

- Mami, Iva mě od tebe vezla domů.

- Ivo, představ si, ty klíčky tam nebyly. Já jsem si tak oddychla.

- Rozumím ti.

Mamka se královsky baví. Hlavně jsem zamluvila - do kdy tu bude.

- Mami? Kolik je ti let?

- Třicet dva.

- Herdek mami, včera ti bylo třicet šest a dnes jsi omládla, jo?

Diví se, proč se čílím.

- Mamko, mně je šedesát čtyři. Tak kolik může být tobě? No, kolik? Mami, za čtyři měsíce ti bude devadesát čtyři.

To je divení. Jako vždycky. To už tu straším dlouho. Nebo: Tak to je hodně. Nebo: To já už brzy umřu.

Vytahuji náhradní křížovky. Já chci ty naše. Co jsme koupili! Ještěr jeden. Prolhaní u mě nemjí šanci. Nemám ráda zloděje. Nemám ráda trafikanty. Nemám ráda JEŠTĚRY! Nemají cit. Šupináči!

Luštíme a kupodivu nám to jde. Mamka se snaží. Sedíme vedle sebe. Není nad osobní kontakt. Není nad družení, dotyky, rozhovory... A TO SE NECHCE! Izolovat, chystat nechození do školy, asocializace...

- Bubizační slabika. Co to je?

- To je od našeho Bubíka... 

Směju se. Volám nahoru. Přijíždí paní E.

- Chtěla jsem se zeptat, jestli až jednou přijdu k mamince na pokoj, jestli se bude ještě umět postavit a jít na záchod.

- Jo, umí. Chodíme. Když nám zrovna nenadává a neposílá do...

- Omlouvám se za maminku. Odpusťte jí to, prosím!

Mamka se vystrašeně dívá nahoru ke stěžovatelce.

- Mamko, nemůžeš nadávat.

- Já ale nenadávám!

- Mamko, když jdou s tebou chodit, tak děkuj!

Vidím její pohled! Vyděšené oči; vyjukaná.

- My jsme taky jen lidi. Snažíme se. A když nám nadává...

- Omluvte maminku, ona neví! Mrzí mě to. Chápu vás. 

Až teď v půl jedné v noci mě napadá:

Prý se Alzheimerikům NEMÁ PŘIPOMÍNAT, CO VYVEDLI!! Co řekli nehezkého. Neuvědomují si to. Kolikrát mi tu lidé píší, když jsme smutná, ať si to neberu osobně. No jo, neberu. Taky jsme jen člověk. Ač státní zkoušky z různých druhů psychologií, až zkušenost z vedoucí fce, ač evropské certifikáty o absolvování odborných školení - jsem taky jen křehký člověk. JENŽE JÁ NEJSEM ODBORNÍK! Takže zraněná jsem dnes já. Maminka někdy nemá chuť chodit. Jak je možné, že si ji vždy dotlačím tam, kam potřebuji? Jednám s ní jak s malým dítětem. Takže pokud potřebuje někdo pomoci s mamkou, aby chodila, nedokáže-li ji motivovat, což je pro mě žádoucí - STAČÍ ZAVOLAT. ROUŠKU SI NENASADÍM, ALE KLIDNĚ MAMINKU PŘESVĚDČÍM K CHŮZI. GARANTUJI, ŽE MĚ NIKAM NEPOŠLE!!!

Pac a pusu. Jedu.

Z auta volám okenáři. Děkuji za preciznost. Psala jsem mailíkem tři závadičky. Okénko na WC je výklopné - mladí rozhýbali. Hnědá skvrna po gumě - vyčistí. A maličké říznutí - opraví.

- Pošli fakturu! Mockrát děkuji!! Byli jste rychlí, precizní, při bourání jste nic nepoškodili.

Doma. Sluníčko se z bazénu vymisťuje. Šup. Rychle do vody. Celý den jsem neměla kdy. Koupeme se s Petrouškem.

- Je! Peťuš, kolik je? Na sedmnáctou přijde paní.

Rychle okropit hadicí z chlóru! Zvonek. Mám tu samé lidi, které mám ráda. Při placení mi nechává dýško:

- A něco si za to kup!
-  :-) :-) To jsi dnes druhá, jinak třetí. Koupím si něco na sebe! Jo? :-) 

Podvečer v zahradě by byl příjemný. S komáry to nejde. Sbírám blůmy. Bosa. Něco mě kouslo. Asi vosa? Natírám Herbalife aloe gel. Je po boleti. V mžiku. Žádná oteklina. 

- Jo, víš, že ta svíce pod stolem do rána hořela. Třicet centimetrů plamen? Ještě že ten stůl nechytil. Micka na mě ťukala z boku. Tak jsem si toho všimnul.

Micka záchranářka. Micka hasička! :-)  Jdu se mrknout. V trnoži černý flek. Ty vorle. Včera jsme tak rychle balili, že jsme zapomněli na komáří svíci. Mihotala... A najednou ric!

A teď fic do postele!

Dobrou noc!