Domeček dostal nové
Petroušek v práci. Mám dost času. Dopoledne mám zvládnout nákup, předat dům, uvařit. To dám.
Jsem si myslela. Vono se řekne semenec, zobej ho z talíře.
Dospávám. Za oknem cítím slunce. Žofinka přišla béééknout. Spouštím ruku z postele. Nahmatávám ji; hladím. Ví, že na postel nesmí. Přejeme si obě, aby směla. Ale ratio vítězí. Nemíním se válet v posteli ohrožena klíšťaty. Ona chápe mé konejšení. Dala pokoj. Vyskočila pod závěs na parapet. Vyhřívala si na sluníčku kožíšek. Probrala jsem se. Odkryla rukou závěs. Spící kočka nezdvihla ani víčko.
- Žofi, dobré ráno!
- Tak pojď, dej mi najíst.
Co mě to napadlo. Okamžitá myšlenka. Jak blesk. Je třeba pustit něco hadrů…
Rovnám je na postel. Halenky, prádlo, bundy, kabátky, kalhoty, svetry.
Ty bláho! Hromada. Dvě hromady.
- Od dveří volá Žofka, ať už jdu.
Počkej, ještě bych mohla něco přihodit. Petroušek bude mít radost. Zlobí se, že skříně praskají ve švech. Tak ještě červené tepláky. A noční košile. Pouštím se minulosti. Ještě projdu kufr v autě. Už to budou tři roky, co vozím mamčino poslední oblečení na cestě do nemocnice po pádu ve sprše.
Co mě to napadlo? Vůbec si nerozumím. Nechápu. Jak blesk! Teď! Teď hned to udělej. Tak jo. Udělala. Hotovo. Ono by se dalo pustit víc. Ale ještě chvíli…
Snídám mixovanou pampelišku s příchutí lesní směs. Chutná mi to. Sušené pampelišky mi na novinách vykvetly. Vůbec nevím, jestli chmýří patří nebo nepatří do sušené bylinky.
Volá Petroušek.
- Ráno jsem nastartoval tvé auto. Baterie je dobitá.
Je skvělý. Anděl. Ochránce. Jak ho někdo mohl zahodit! A pak být tak drzý, několikrát změnit jméno a nakonec se vrátit ne ke svému svobodnému, ale k jeho. Někdo se nestydí za nic. Za nevěru, lhaní, podrazy, krádeže, pomluvy. Jsou takoví lidé. A ještě se tváří, jako svatá Dala. Nevěděla komu.
Volá Lucka. Má mladá kamarádka z Herbalife. To jsou ti moji milí, jak jsem u nich loni byla tam na jihu Moravy u slovenských hranic. Slyším jízdu autem.
- Kam jedeš?
- Jedu s Dominičkem za rodiči.
Zapomněla jsem se zeptat na Míšu. Lucka mi většinou volá z auta. Využívá čas. Já u ní zas třeba pleju nebo vařím… Tak i dnes. Shodujeme se na názorech na naše podnikání. Poslechla mě na podzim, nešla na operaci se štítnou žlázou. Léčí se nějak molekulárně. Příští týden se smluvíme, sedneme si spolu někdy dopo, vysvětlí mi to. Děkuje mi. Prý si to musela v hlavě přežvýkat. Když mi okolo Vánoc namluvila na tg zprávičku, že nebyla na operaci, nikdo neví, jak moc jsem se radovala. Smlouváme si Špindl. Došel jí signál.
Než ji naskočí, volám Petrouškovi. Nevnímám vůbec čas. Informuji ho o Špindlu.
Linda – povídáme v mezičase, než se Lucka znovu ozve. Domlouvám si s ní, aby byla u nás, až tu nebudeme. Linda je nesmírně šikovná, pracovitá, nestačím za ní klusat. Obě holky jsou vesmírně pilné, podnikavé, mám z nich radost. Už v životě ledacos ušly, zvládly, vykonaly, dokázaly. Všechna čest.
Lucka. Už dojela k rodičům. Ještě domlouváme přerušený hovor. Čas od času si potřebujeme sdělit dojmy, pocity, úspěchy, radosti. Dnes bychom spolu byly ve Valmezu na školení. Díky ní jsem nejela. Obě jsme se tak rozhodly. Domluveno – příští týden dopo si dáme hovor. Pozdravy našim mužům a rodinám. Zas jsem se nezeptala na Michala.
Beru si na sebe nové kalhoty, zelené triko s růžovým panterem. Zelené korálky a zelené hodinky. Zrada. Ukazují o hodinu méně. Šílenost. Jedete kus dne v jiném časovém naladění. Na nákup.
- Mami, jedu do Světí pro kytky. Nechceš jet se mnou?
- Lindi, akorát zamykám. Jedu na nákup. Včera mi zdechla baterie. Potřebovala bych, jestli bys mi osázela zas to kolo jako loni.
Jedu. Ta hodina – vůbec jsem nezpozorovala… Nevnímám čas. Je to jen dohoda. Proto všude chodím pozdě. Ne, to je berlička. Mám lepší. Celý život, čtyřicet let jsem chodila na zvonek. Několikrát za den. A tak si to teď užívám bez zvonění. Ve stejných místech, kde nás včera zastavil náš nový nájemníček, aby si vyzvednul klíče – velice milý chlápek - mi volá Evička, jestli bych mohla přijet předat dům.
- Evičko, jedu na nákup, za hodinku.
Raději by chtěla, až tam nebude plno lidí. Rodiče, bratr, kamarád. Neuspěchám. Něco chci v Penny.
- Mami, jedu okolo Penny.
- Já už jsem u Lidlu.
- Tak mamko, to ti zamávám.
A opravdu. Za chvilinku slyším:
- Už tě vidím!
Máváme si. Pokračuje na Světí. Já rychle ještě do Kauflandu. Tulipány. Dnes si nesu domů jedny z Lidlu, dvoje z Kauflandu. Jedny mám doma ve váze. Jsem tulipánová nadšenkyně. Šup, domů! U branky Linda.
Otevírám vrata. Akorát přijela. Pomáhá mi s těžkou taškou z auta.
- Žofie, pojď se otrkat. Linda tě bude hlídat.
- Mami, kde máš rukavice, rýček, zeminu?
Nechávám je tam. Jedu předat dům. Za půl hodinky jsem zpátky. Jsem si myslela.
Volá Petroušek. Když zjistil, že teprve jedu předat dům:
- Nevař, pojedeme na oběd.
Jupíí! Ten je hodný.
Mám obavy, co budou říkat Eviččini rodiče. Holka, do čeho se to stěhuješ? Už jsou tady všichni. Na dvoře kulatý stůl. Jídlo. Skvělé zabydlení. Představuji se. Paní maminka – hezká černovláska. Chválí dům. Valím oči. Svěřuji, že jsem měla strach. Ne, ne. Zbytečně.
Ukazuji Evičce libeček, rybízy, dva záhonky bych si přála, aby je zachovala. Prý s tím počítá. Po Lukášovi tu na jednom záhoně zbyly pórky. To on uměl vypěstovat. Sedíme na podezdívce plotu. Podepisujeme předávací protokol.
- Evičko, je to zkopírováno ze smlouvy, jak jste u nás byla.
Podepsáno. Předáno. Ještě jdu za panem tatínkem. Vypadal zamračeně. Je to slunce!!
- Já jsem nadšen koupelnou. Nebyla tam pec?
- Ne, ne. To je přístavba. V roce 68 tady byla velká jáma. Na ní pásy betonu jako strop. Někdo chytře vymyslel, aby se do sklepa chodilo miskrovnou. Tam jsou schody, samozřejmě čisté, vyvápněné. Nad nimi je ta koupelna. Tam byl brutar. Nechtěla jsem se ho zbavit. Ale modernizace mě donutila. Vanu jsem posunula pod okno. Přeorganizovala jsem to.
- Ale tady já bych si dal kožešinu, rozvaloval bych se tu na tom schodu. Vypadá to jako pec.
Jdeme domem. Špajzka – super nadšený.
- Byly tu teď myši.
- To bývá. Na to dáme pozor.
Kamna. Slunečný obývák. Vedu ho do příruční kuchyňky.
- Tohle, tohle je náramný prostor! Tady otevřu okno, podám pivo.
- Vezmete nádobí. Petroušek tu zprovoznil teplou vodu.
Pán je stavař. Upozorňuji ho na to, že dům stojí na rybníku.
- To je jasné. Ten jezdí. Budou prasklinky. To se musí vždycky při malování zatmelit.
- Lukáš to teď dal do pořádku.
Skvělé setkání. Milí lidé. Raduji se. Lukáši, děkujeme za doporučení. Vesmíre, díky za celou jejich rodinu. Mají malého Huberta. Tomu to tu prospěje víc než v Hradci.
- Evičko, můj Petroušek si tykal s Lukášem. Pořád jsem to odkládala, nakonec jsme si vykali. Nabízím tykání.
- Tak jo, to je milé, Irčo.
- Ne. Zní mi to jako pí… Já jsem Irenka.
Pan maminka oceňuje to, že si umím říci o oslovení. :-)
- Teď možná nenastartuji. Baterie tak divně točí. Včera mi ji manžel nabil.
- My vám pomůžeme.
Sedám do auta. Startuji. Pohoda. U domu už se vyměnila auta. Linda odjela.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-13-kolo-osazeno
Ó, jak krásně mi to osázela.
- Jedem?
- Jedem!
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-13-na-obede
V Tropicalu vaří dobře a hodně. Beru si vždycky
krabičku. Máme oblíbené jídlo č. 66. Já s německými brambory, Petroušek
s hranolky.
Povídáme si. Relaxujeme. Dávám report z dopoledních rozhovorů. Třeba, že Lindin Petr opět nechal klíče u domu a odjel. To by mě dost rozčertilo. Jednou se to stane. Ale opakovaně… Na samotě! Drahá pojistka a on nechá odemčeno.
Teprve teď zjišťuji, že je o hodinu víc. Petroušek mě bere takovou, jaká jsem.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-13-zofka-pomahala
Doma vyklízíme kóje z nářadí a květináčů. Umísťujeme je jinam. Do kójí vyrovnáme dřevo.
- Tak jsme něco zvládli, viď?
- Petroušku, po chvilkách je to fajn. Když tu byla zahrada, to se sem člověku už večer nechtělo. Když tu bydlíš, jen vyběhneš z domu.
- A ty ses´ nadřela s těmi jahodami.
- Ne, ne. To bylo příjemné.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-13-chvilka-na-hrani
Pustila jsem si na počítači Karla. Zkouším, jestli mě to ještě dojímá. Ano. Méně, ale ano. Už brečím jen na konci. Zase jsem v dni, kdy nesli rakev. Nemohu od té doby slyšet Už z hor zní zvon. Slyším stále ozvěnu bot při vynášení Mistrovy rakve. Copak asi dělá vdova, holčičky. Nemají žádné skandály. Asi to Ivanka dobře kočíruje. A to je fajn, že nedělají ostudu.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-13-petrouskuv-talirek-na-zitra
Bylo to tu dnes pěkné. Ještě Petrouškovi svačinku. Jé, ta se mi povedla. A spát. Dvě hodiny.
Dobrou noc!
P. S. Dobře to tu skončí – jen opáčko. Looking glass nelže.
Johnny Enlow a Steve Shultz hovoří o projektu --- Looking Glass ---technologie umoznujici nahledy do budoucnosti, kterou nelze ani dobrou ani zlou stranou ovlivnit
Vidění na dálku a projekt looking glass
P. S. 2
Čestmir Lička
2 d ·
To, co právě teď zažíváme, je, že dva mistři šachu sedí u šachovnice a jeden z nich se podívá dolů na šachovnici a vidí, že v sedmi tazích dá mat. Podívá se na svého soupeře a ví, že to jeho soupeř vidí taky. Dobře vidí, že se z toho už nedá dostat. Poražený hráč může hru pouze prodloužit. Oba hráči ale vědí, že hra je už u konce a zbývá pouze maximálně sedm tahů. Je jen otázkou času, kdy jeden udělá tah, druhý udělá protitah a prohrávající hráč dostane mat.
Zlí hoši už prostě prohráli. Dobří hoši už vyhráli. Ano, na stole ještě zbývají nějaké tahy, ale tyto tahy jsou vynuceny hráčem, který vyhraje. Jediný způsob, jak mat nemůže nastat, by byl, že vítěz udělá chybu, ale ze všech informací, které byly shromážděny a všech informací, které byly poskytnuty, je zcela zřejmé, že vítěz přesně ví, co je třeba udělat, aby vyhrál. Takže v tomto bodě je už jakákoliv chyba téměř nemožná.
Většina lidí, kteří sedí v publiku a sledují tento multidimenzionální šachový zápas mezi dvěma pokročilými šachisty, ale pochopí, že hra je u konce až dlouho poté, co to zaregistrovali oba hráči, protože oni nevidí na tu šachovnici. Zlatý věk prostě nevyhnutelně přichází. Všechny ty Mandela efekty nám jasně ukázaly, že nyní dochází ke spojení všech časových os do shodného okamžiku. Elity ztratily veškerou kontrolu. Nemohou už udělat nic, aby změnily nezastavitelný vývoj vědomí lidstva. Mnozí si to ještě neuvědomili, ale lidstvo nezadržitelně směřuje k osvobození a pravdě.