Domů. A je tu! Žofka

Poslední večeře Páně a poslední snídaně naše. V půl osmé mě opět budí ne paprsek, ale Petroušek. Beze slov. Jen tak cítím, že jeho energie už nastartovala den. Chrutí. Zakašlání. Povzdechnutí. 

- Mohl bys mě nechat ještě dospat?

- Já nebudu hodinu čekat, až mi slehne Herbalife.

Tak jo. Dnes nás čeká radostná událost. Nový člen rodiny. 

- Dobré ráno!

Otevírám ntb. Linda vidí, že jsem vzhůru. Nechápu jak. Hned volá. Jela si do Hradce pro pytle na naštípané větvičky.

- Mami, tady byla průtrž. Mourek je celý mokrý.

- Tak už ho nechej doma. A jeď. Vysuš ho utěrkou. My se stavíme.

- Ta Linda je činorodá. Co ona stihne!

Mixuji nám snídani. Petroušek si jde zakouřit. Možná obejde hotel. Tihle kuřáci - jak oni nemohou hulit uvnitř. Co oni všechno odpozorují. Tiše vyslechnou. Vědí víc než my nekuřáci.  

Většinou se spouštím za ním se zpožděním. Tentokrát mu rovnou zadávám úkol.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-07-17-posledni-snidane

Peťuš, obsaď stůl venku.

Snažím se pokud možno co nejvíc věcí posbírat po pokoji. Plavat už nebudeme. Normálně bych to zvládla. Jenže dnes se spěchá! Máme misi! Žádný bazén. Snad si skočíme přes přehradu cestou domů na konci Špindlu.

Vybral hezký stůl. Poslední pohled na nádhernou stříbrnou sochu. Moc se mi líbí. Usadila se tu v době kovidové. Snídáme s našimi mladými oblíbenci. Pořád ještě cítím v srdci radost, že našli společný směr, když ho asi na dva roky ztratili. Bylo to tu s nimi víc než perfektní. Jejich mládí ovlivňuje naše stáří. Míša srdečný blázen. Vždycky, když nás zve, a to je pravidelně, splétá příběhy:

- Kurňa, u nás zakázali hrát ping pong registrovaným. Tož přijedete, budeš hrát neznalého dědulu. Dám ti napít ještě nějakou bílou vodu. Víš, aby řekli – chlastá. Toho porazíme. A budeš hrát s tím, který to tam u nás vede. Necháš ho vyhrát. Ale jen poprvé. A pak si s každým vytřeš… Ti budú čumět. 

Když Karel nebo Míša chtějí hrát s Petrouškem ping pong, vždycky se právě takhle ptám.

- Chcete, aby si s vámi zase…

Jako to bylo poprvé. Na Lipně. Prý - pojď si zahrát. Tak jim to tam naklepal. Od té doby má pověst mistra. 

A Míša řekne:

- Ne, my ti přivážeme ručičku. A budeš hrát jen malíčkem. Tož to by v tom byl čert, abychom prohráli.

Ptám se:

- Míšo, skočíme si?

I- Irenko, vezeme malého k máti do Šumperka, a oni otevírají až na jedenáctou. 

Dnes tedy žádná poslední cesta na Sv. Petra – kam ostatně směřují skoro všichni před odjezdem. Je to takový rozlučkový rituál. Poslední focení s panoramaty hor a Sněžkou v pozadí z vysunuté - no, napíšu visuté vyhlídky nad terénem. Ani upínání do postroje a skok do propasti s mým jekotem strachu se dnes nekoná. Když jsme skákala poprvé, obsluha řekla, že nikdo neměl tak dlouhý dech, aby zvučel přes celé údolí. Nebýt těchhle dvou mladých bláznů, nikdy bych si to nevyzkoušela. 

Péťa odnáší koš s Herbalife – mixér, formule, sportovní výživa, tyčinky, doplňky… Tašku s botami. Svou tašku. Než se vrátí, házím do kufru své věci. Taštičky se šminkami rovnám do batohu.

- Zapomněl jsi tu triko na klice balkonu.

Procházím pokoj, poličky, skříně. Rukou zajedu mezi postele. Včera jsem hledala šňůru k nabíječce telefonu. Schovala se tam. Snad máme všechno.

Recepce. Jak se říká odhlášení? Check in – dovnitř, přihlášení. Tak to bude Check out. Lucka s Dominikem tu sedí. Pozorují lidi. Lepší je vítání než loučení. Obejmeme se. Rozloučení s malým. V garážích Míša blbne s vozíkem na kufry. Miluji toho blázna. Totiž jsem taky blázen, janek, a to už mám držet dekórum staré dámy.

Vyjíždíme společně.

- Jé, to zas bude u závory. Co kam vsunout.

- Neboj. Závora je otevřená. V jídelně zbylo asi pět lidí. Nemusíš nic přikládat. Hotel se vylidňuje.

To je naše noční můra. Někam se dostat a odněkud vyjet. Kde to zmáčknout. Kde chytit lísteček. Kam ho nechat načíst… Nebo letos - jak zaplatit na Černé hoře parkovné. A jak se odsud vymotat. 

My to máme domů, co by kamenem dohodil. Všichni mi závidí, že mohu denně zajíždět do Krkonoš i Orlických v zimě lyžovat a po obědě se vracet.

Před Vrchlabím už Míša předjel nějaký cajdák. Ženou se na Šumperk. Včera jsme se dívali, kudy pojedou. Přes nás. Naučila bych malého vidět naslepo. Ale Žofka…

Vhod přichází žertovná otázka. spíš provokativní:

- Jedu dobře?

- Peťuš, vem ho!

- Ty někam spěcháš? Až budeš řídit ty…

- No jo. 

Ty jeho průpovídky.

Jasně. Linda už má Žofku u sebe. 

Projíždíme vesnice, které znám jen podle názvu z krkonošských koled. Všude rozkopáno. Opravují. Investují. Opuštěné stroje. Myslím Vernéřovice? Teď nevím, několik km po celé délce vesnice rozkopaný chodník, nikde nikdo.

- Proč to nedělají po částech. Proč jim to takhle rozmr…?

- A kde na to stále berou peníze? To je tisknou?

Pozoruji, jak z hor stoupá bílá pára. Dřív mě víc lákalo moře. Dnes mě oslňují hory. A můj domov. Má jistota. Péťa nemá rád změny. Nerad cestuje. Přejala jsem to na sebe taky. Doma. To je můj ráj.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-07-17-zofinka-uz-ceka-nastup

Linduška už čeká před domem s nádhernou šedou kožešinkou v náručí. Jedeme okolo statku, kde před dvěma měsíci spatřila svět. Zadržuji slzy. Mám stažené hrdlo.

- Žofinko, zamávej. Tam je tvá kočičí máma. Hledá tebe i bratříčka. Dnes jste vyběhli do světa. Už nikdy se sem nevrátíš.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-07-17-mourek-jako-mama

- Copak asi bude říkat Mourek?

Co by říkal. Otevřeli jsme dveře. Ukázali mu kotě. Olízl ho. Prý na něj prskla. To jsem neslyšela. Ale Mourek se stal její spřízněnou kočičí duší. Její mámou. Kdykoli přišel do domu, už se k němu řítila. Olízal ji, omyl, vyčistil uši. U misky ustoupil. Mourek, moudrý. Několikrát jsem ho pochovala. Ať ví, že je náš, že tu má svá práva, domov, lásku páníčků a jistotu. Že ho tahle mrňavá potvora nevyšpicuje. 

Brečení. Hlazení. Muzlání. Krmení. Hračky. Uondaná spánek. Mourek se nažral. Vyběhl ven. Petroušek držel Žofinku. Pustil ji, až když zavřel dveře. Narazila do skla. Bože, takhle byla i Zrzečka nevzdělaná. Holky ze dvorka. Žofka se pokoušela prorazit sklo i u mě v pracovně. Toužila ven. Do přírody. Tam, kde až dosud trávila chvíle svého života. Zatím nee. Ještě počkáme… Taky by se mohlo přihodit, že by věta "Už nikdy se sem nevrátíš." pozbyla platnosti. Kočky jsou nevyzpytatelné. 

Vizitýruje po domě. Ale to jsou mety! Mám tu složené bedýnky s marmeládami a kompoty. Uložím je, až budu mít místo. Prolézá poličkou vedle bedýnek. Bedýnka se s ní zhoupla. To nevadí. Vybrala to. Lehá do ní. Nabízím jí krabičku. Ne. Košíček po mamince? Ano.

- Peťuš, prosím tě, podej tu hračku z terasy.

Zrzečce jsme ji nabídli pozdě. Asi jeden dva dny si s ní hrála, ale pak nezájem. Tohle kočičí stvoření se hned chytlo. Nejprve packou posunuje kuličky. Nabízím bílou myšku na pružině uprostřed růžového kolotoče. Zasyčela. Packou hrábla. Skolila. Rvala té bílé umělé příšeře ocas. Už žádné syčení. Souboj!

Nabízím juniorské granulky. Ano. Křoupe. Jé, Linda Mourkovi nedávala maso. Krájím. Žofka neříká ne. Mlíčko. Ano. Kočkolit. Ano – uvelebila se v něm. Tak ten u mě NE. Beru ji do pracovny v košíku s hracím dortem. Náramná zábava. Zdá se, nekonečná.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-07-17-housky

Během dne odbíhám vybalovat. Zadělávám na housky. Žofka občas proletí domem s brekem. Pak zas přede, to je ale nutno přepnout ji do stavu hladíme, hladíme, hladíme. Vyvrcholení maratonu nastává večer. Dům je skvělá příroda. Dá se tu lézt po okrajích drahé sedací soupravy. Překrývám dekou jak za dob Zrzečky. Jak dospěla, už jí sedačka nevábila. To si raději vylezla na strom. Co, na strom! Přímo na ptačí budku. Prolézačka stolkem, kde mám v červené lahvi s velkým S točené větvičky vrby a cingrlátka. No jo, to je taky hezká příroda. Vázička s makovicemi – super. Moc se jí na stolečku všechno líbí. Když láhev převrhla, dala na chvíli v tomto sektoru pokoj. Šla otravovat jinam. Tak jsem dnes sice neměla túru po horách, ale naběhala jsem to po domě. Hra na chyť si mě – to je bezva zábava pro tu malou šedou fretku.

Teď mi leží za hlavou. Občas se posadí. Protáhne. Zdvihnu ruce, sáhnu na ni, přede. Sundám ji. Nepřede. Vydrápe se nahoru. Zvuk drápků po dece s představou, že mi vytahuje očka z květovaného dekoru – to je zlatý hřeb dne.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-07-17-noc

Jdu se vykrást do koupelny. Já ti dám, ty malá příšero, že spíš! Stejně vím, že až vlezu do vany, spustíš alarm:

- Ponóóóč, ponóóóč! Kde jste kdo? Moureééé! Mámo! Pojď mně umýt ušiska.

Vykmitnu z vany. Možná se mi podaří malou šedou opičku chytit. Nezardousím ji. Vždyť  je to ta krásná hebounká nešťastná kulička, kterou dnes odtavili od mámy. Tak dlouho jsme ji hledali. A když našli, tak čekali. Trochu soucitu, prosím!

Tak jdu na pokus.

Dobrou noc!

Poslouchám Karol Stonjekovou na XTV. Nevíte náhodou, co je to Havliště Václava Letce? :-)