Domůůů

- Vstávej! Povídalas, že budeme v devět vstávat. Máme jít na snídani. 

Petroušek sedí v křesle. Už oblečený. 

- A kolik je?

- Půl deváté.

Pomalu se zdvihám. Dnes v hotelu. Copak asi Micinka? Volám Lindě.

- Mamko, Micka má tabletku už v sobě.

- Tak ji pusť ven. Ať si myslí!

- Peťuš, do mojí maringotky se mi už nevejdou boty a láhev. A šejkr.

- Dej si to ke mně.

Péťa má poloprázdnou tašku. Šup,šup. Je plnější. :-) Mám kufr, tašku, kabelku. Ať jedu na den, týden, na měsíc, vždycky mám s sebou loďák. 

Jdeme na snídani. Kufr mám zpola posbalený. Bludiště. Nikdy nevím - nahoru, dolů, doprava, malá dvířka v podkroví - uklízecí... 

Snídaně. Kolegové už snídají. 

- Ireno, s tebou to bylo včera bezva. Sranda.

- I pro mě to byl hezký večer.

Kolegové ještě pokračují v plánovací poradě. My jedeme místním regionálním vláčkem do Brna. K nádraží pět minut. Jdeme půlhodiny před odjezdem. Loudám se. Prohlížím si překrásnou moravskou vísku. Náš hotel Crlik patří k těm moravským, které jsou uvnitř bludištěm. Vzpomínám na Mikulov na hotel Galant, na ubytování v penzionech i hotelích v Hustopečích, ve Znojmě. Schodiště, zákoutí, dlouhé chodby, nahoru, dolů. Recepce schovaná nelogicky v patře.

Míjíme pilu. Mraky vyrovnaného dřeva. Z druhé strany u nádraží nápis na pile: Vyrábíme z českého dřeva. Pro mě zavádějící. Ano, prkna, laťky, latě, fošny se musí vyrobit. Ano. Mám jinou představu o výrobě ze dřeva - nábytek, zárubně u dveří... Jenže nábytek produkují z papundeklu. 

Fučí. Mrazivo. Balím se do šály. Máme z trafiky ze včera lístky na regionální dráhu. Vlaky odjíždějí z brněnského nádraží hvězdicovitě všemi směry. Nastupuje se na nástupišti pět, šest. Lístek se označuje před jízdou jako v metru. Včera večer nám Roman z nedalekých Rosic ukázal, do které štěrbiny nenápadné železné krabice se lístek vsune k označení. Platí hodinu a půl. Třicet čtyři korun. Ten dražší, asi na dvě a půl hodiny využívají lidé z okolí Brna k nákupům a vyřizování úředních záležitostí. Neprojedou sto padesát korun za benzín. Nemusí se trápit s parkováním v zónách...  

Stojíme na sluníčku. Přichází Vietnamka. Blesklo mi hlavou: Lístky. my je musíme označit. Ptám se jí, kde se tu označují lístky. Ukazuje na budovu. Visí na ní dvě bedýnky. Nenápadné. Jedna žlutá, jedna bílá. Péťa by vstoupil do vlaku s neoznačeným lístkem. Ptám se, jestli žlutá. Vietnamka přikyvuje. Zkoumám na železné krabici, kudy, kam. Petroušek zkoumá se mnou. Vietnamka nás kýváním ubezpečuje, že jsme na dobré stopě. Čmucháme, čmucháme. Že by?

- Hele, tady sem asi.

Vsouvám lístek - cvak. Peťa totéž.

Telefonujeme s Lindou. Co kočka? je na okně v ložnici. Linda vyčistila okénko u kamen. Ale určitě ne tak dobře, jako ho čistím já.

- Jo, odstrojil se vám stromeček. Jen světla na něm zůstala.

- Jó? Krabice na kouličky jsou na půdě.

- Už jsou na půdě v krabicích. 

Linda plnila skvěle roli hospodyně. O kočku se postarala. Dům zvládla. Stromeček odstrojila. Ozdoby uklidila. Není to žádné céčko. Ani béčko. A/1*.

Najednou je tu hlouček venkovanů. Přijíždí vlak. Nastupujeme - s platnými lístky. V Brně už vím, kudy na hlavní nádraží. Ukazuji Petrouškovi Poštu v denním světle. Smějeme se. Vysvětluje mně, jak se na nádraží včera spustil do podzemí a vyhodilo ho to u Grandu. Stál proti nádraží. Naváděla jsem ho telefonem doleva. Tak šel. Na druhou stranu. Zrcadlově.

Ráno jsem kupovala lístek na RegioJet. Neuměla jsem koupit dva naráz. Podruhé jsem spěchala. Do adresy místo gmail jsem napsala gamil. Štěstí, že v RegioJet je člověk svobodný. Jízdenku jsem si stáhla v IDOSu. Ale je v kufru v ntb. Jdu do stánku RegioJet zeptat se. Ubezpečili mě, že jízdenku opravdu ve vlaku nebudu potřebovat. OK. Jdeme k pokladně Českých drah. Kupujeme dvě papírové jízdenky z Pic do Jaře. Vyjíždí papírek pro dva lidi na jeden lístek. Prý levnější.

Jen tak mimochodem, včera jsem Regio Jetem jela Pice Brno za 169 korun. Dnes Brno Pice jen za 99 korun. Ceny smluvní. Jízdenka Jaroměř Pice včera 67 korun. Dnes v opačném směru dvě ve slevě za 117. Zvláštní počty.  

- Poslouchejte, my to z Brna do Pardubic máme levnější s konkurencí než s vámi ten kousek z Pic do Jaře. 117 korun.

Ale dal jsem vám slevu. Kdybyste měli lístek každý zvlášť, máte to dražší.

Je přátelský. Jdeme na nástupiště. Pohyblivý ukazatel příjezdu vlaků mají až na konci peronu. Nelogické. Přečetli jsme si u schodů a v podchodu, že jedeme z 2/2. Posloucháme hlášení o příjezdech a odjezdech vlaků společnosti České dráhy nebo RegioJet. Znervózňují mě přijíždějící a odjíždějící vlaky Regio.

- Že se bojíš?

- Jo. Dokud tu nebude náš vlak, neuvěřím, že jsme na správném nástupišti.

Loni v lednu jsem tu zažila čtyři nebo pět hodin čekání. Závada na dopravní cestě. Pak mi ujížděl jeden rychlík za druhým. Po opravě a uvolnění kolejí najížděly bez ladu a skladu na různá nástupiště bez ohlášení naráz, kde bylo místo, jak když vytáhneš špunt.

Je tu. Vůz č. 1, sedadlo 39 a 43. Tentokrát nesedíme v kupé, ale v prostorném pohodlném voze. Péťu usazuji na jednosedadlo. Sama si zalézám na dvojku. Za chvilenku v Židenicích se vůz zaplnil. Rozvaluji se. Pozoruji jarní přírodu. Modrá obloha. Sluníčko do toho řeže. Pouštím si Helenku Heclovou; rok 2020 - rok epochálního významu.

https://www.youtube.com/watch?v=FjELMQNzNrU

Asi třikrát si ji vracím zpátky. Usínám. V Picích mně Petroušek třepe rukou.

- Vstávej! Vystupujeme.

Rychle rozevírám kufr. Vkládám ntb. Oblékám se. Vystupujeme.

- Nedali nám pití.

- Hlásili, že si máme vzít sami. Že nemají lidi.

- Já mám ještě od včera. Nevzala jsem si. Péťo, kdybys mě nevzbudil, probrala bych se v Pze. 

- Kdybys jela sama, byla bys ve střehu. Takhle ses spoléhala na mě. 

Má pravdu. V Picích se spouštíme do podchodu. Nástupiště 2/2. Hm, už podruhé. Kudy se k němu dostaneme? Nenápadná uzoučká díra do země. Asi tudy. Šipky. Druhé nástupiště. Přistaven vlak. Prázdný. Na ukazateli Jaroměř... OK.

- Peťuš, to je náš.

- Ne, to je divný vlak. Prázdný.

Nějaká paní nám říká, že uvnitř už někdo sedí. Hrnu se do vlaku.

- Já si tu zakouřím. Od rána jsem nekouřil.

Pozoruji Péťu okénkem. Jestli hlídá kufr. Dojdu si pro něj. Že by si to své kouření rozmyslel? Už je ve vagóně.

- Tady se nesmí kouřit. Nějakej pán mě upozornil. To je v prčicích. Vlakem už nepojedu.

Chytil mě ámok. Zadržuji smích. Tragická situace. Řehtám se na celé kolo.

- To není o zákazu kouření. To je o teroru na obyvatele.

- Peťuš, tys to vyhmátl. Ano, není to o kouření. O otrokizaci lidí.

Zas mě přesvědčil o tom, že je stará, uvážlivá duše.

Nalévám ze své krásné kvalifikační obrandované termosky Herbalife horkou vodu s bylinným koncentrátem. Dá-li se ho moc, chutná jako kafe. Kofein ze zelené nepražené guarany. Podávám mu tyčinku. 120 kcal, 10 g proteinu. Přišla mu k chuti. Rozdělávám i sobě. Ukusuji. Zbytek mu dávám dojíst. Sytá.

Poslouchám do sluchátek Helenu Heclovou ze září. Rozebírá pohádku Čertův švagr. Doporučuji poslech.

https://www.svobodny-vysilac.cz/2019-09-16-helena-heclova-co-skryvaji-pohadky-o-certech-studio-morava/

V pohádkách je tisíciletá moudrost. Jak se chovat v různých situacích. Návod na jednání. Proto je v současnosti útočeno na pohádky. Boj o pohádku tu byl naposledy v 50. letech. Tehdy z jiného důvodu. Máme schovávat pro naše děti české tradiční pohádky, ale i ty Grimmovy... Poučení z nich - nesmírně důležité. Že jsou kruté? Ale vůbec ne. Symbolika. Archetypálnost. Moudro. Návod. Písničky, básničky, tanečky, pohádky... České. V naší řeči!  Věnovat se dětem!!! O Vánocích jsem poslouchala několikrát na vánočním koncertě anglickou písničku o vločce - na dlani, na hlavě, na nose. Na vyváženou žádnou slovanskou. Paní učitelka určitě dostala pochvalu. Bleé!

Voláme Lindušce. Před třetí jsme v Jaři. Čeká nás na nádraží. Jsem ráda, že jsme strávili víkend mimo domov, spolu. A že jsme doma. Dnes večer nastane anabáze s Čičičindou. Nejhůř na tom nebude kočka, ale Péťa.

Odmotáváme světla ze stromečku. Lezu na půdu pro krabičky. Venku na zahradě je ještě chvíli necháme.

- To bys nevěřila, co lidí se tu zastaví a pozoruje tu sněžnou bouři. Říkají tomu videoprodukce vloček.

Vím, že dělám lidem výzdobou a zahradou radost. Mně jejich radost dělá radost.

Petroušek stříhá větve stromečku. Nádherně voní. Překrásně. Děkuji stromečku, že se za nás obětoval. Pro naše pobavení. V jednadvacet - uklízím Micince misky s jídlem. Nechávám jen vodu. S Lindou do ní vpravíme antibiotika. Šunkou neopovrhne. Končíme, končíme. Jenže to si myslíme. Micinka chce oběhnout svůj revír.    

- Micinko, nejdeš ven. Celý den ses mohla prohánět. Ale to ne. To ses vyvalovala v ložnici, viď? Povídal pan doktor, že v neděli večer tě nemám pouštět ven.

Linduška se prohání v počítači. Usmívá se. Péťa z pracovny volá:

- Tak to vidíš, Micko. Jak hezky si s tebou panička povídá.

- Mňau!

- Micko, tady máš poslední smetánku. Za hodinu jen vodu a kočkolit.

Běží si říci páníčkovi. 

- Tam máš, běž. Běž si za paničkou!

- Meee!

Péťa bere Micku do náručí:

- Micinko, tady si sedni k paničce.

Micka bere roha s mňaukotem. Spíš mečí.

- Hele, jak to tady s ní chcete vydržet v noci? Já se zamknu v ložnici. Já se potřebuju vyspat. Já jdu ráno do práce.

- Sobče. Co bys pro svou kočičku neudělal, viď?

Linda odchází spát. Micinka si ke mně přišla lehnout na gauč. Hladím ji. Několikrát vyskočí. Mečí a běží ke dveřím.

- Micinko. Pojď sem!

Znovu vyskočí. Stále útočí. Žadoní. Dává najevo svou vůli. I já dávám najevo vůli. Promlouvám k ní. Ale nerozumí. Nechce rozumět. Prosazuje si svou. CHCE VEN. Je její čas. Kontrola revíru. Bohužel. Ráno bych ji nemusela chytit. Paní na devátou jsem přeobjednala na osmou. V devět povezu Micinku na čištění zubního kamene. Zítra den D. Linduška nám půjčila Kittynčinu tašku. Proč to je na mě! Dělám dobře? Neškodím? Péťa tvrdí, že si příroda poradí sama. Už ať je to za mnou. A za Čičičindou.

Dobrý vstup do druhého týdne!

Dobrou noc!