Dopoledne led v kalužích, večer Ryba v uších

27.12.2025

Před Štědrým dnem mi hlásil Péťa radar:

- Tady píšou, že za sto sedm minut začne sněžit.

Nezačalo.

Ráno mrzlo. Mlha. Včera jsem lamentovala, že jsme mohli využít sluníčko a jít se proběhnout. Uklidňoval mě, že radar píše, že zítra, to jako dnes, bude deset hodin slunečního svitu. To nemá ani délka dne.

Vím, že okolo půl jedenácté vyrážíme do přírody. Ještě chvilinku si jdu po kurkumovém přípitku na den, na lidi, přírodu, zdraví, MÍR ještě chvilku lehnout. Hned usínám. Otevírám oči. Petroušek ve dveřích ložnice. Usmívá se. Sluníčko moje. Na jeho posteli před mýma očima stojí svítící lucernička. Koupila jsem ji asi před třemi lety na hrob. Ale svítí mi doma. Na sklíčkách radostné zimní obrázky. Přestala svítit. Péťa kouzelník zařídil, aby mi její světlo zase dělalo radost.

To se hned líp vstává! Maličkost. Jakou pohodu přinesla maličkatá lucernička do rána. Nabízím mu kurkumový zázrak. Jo, prý si dá. Jenže dnes mi trošku ujela ruka.

- To bylo hrozné. Brr. Na dně to zůstalo.

- No, to vím. Mně to taky nechutná. Ale piju to s láskou. Je to účinné. Tak se neoklepávej hnusem…

V duchu jsem ráda, že to vypil. Statečný. 

- Peťuš, kam teda jdeme?

Definitivně jsme stanovili – studánku ve Smržově.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-27-mezi-poli

- Peťuš? Vyběhneme nahoru na šance.

- Myslel jsem kolem kurtů podél řeky.

- Dáme si trošku do těla.

Míjíme místo, kde jsem asi ve druhé třetí třídě na školním pozemku sázela pod vedením paní učitelky tří hrášky. Špejlička do země. Při příští návštěvě mi vypadly oči z důlků. Malá holčička našla rostlinky. Prý z hrášku. Esence dětství… Objev světa.

Vybíháme šance. Poslední úsek funíme. Jsme z Vánoc rozležení.

Klušeme okolo školy, kde jsem si moc přála učit. Teda já jsem chtěla učit na té své uprostřed pevnosti. Jenže mezitím postavili fungl novou krásnou panelovou školu. Jedno křídlo první stupeň. Jedno křídlo druhý stupeň. Jídelna. Tělocvična. Zubní ordinace. Bazén. Ovál na běhání… Dům školníka! Asi jsem špatně záměrovala. Přála jsem si učit ve své školičce v pevnosti. Dnes se tam provozuje Dům mládeže. Když jsem se poprvé vdala, hned jsem měla škraloup. Manžel nosil dlouhé krásné vlasy. Džíny. Neúčastnil se vítání občánků…Poslouchal Jethro Tull, Pink Floyd, Yes, Deep Purple, Black Sabbath, Fleetwood Mac, Uriah Heep. Já Bee Gees, Creedence, ELO, Eagles... On vyvrhel. Já s ním. Tuhle jsem Petrouškovi říkala, že ani změna jména mě neosvobodila. Njn. Přímočará. Pravdomluvná. Bez škrabošky. To se neodpouští. Radost mi dělalo to, že jsem si rozuměla s dětmi. S učni. Se studenty. Moje vášeň. Měla jsem i své přívržence.

- Peťuš, támhle nahoře na kopci jsem zachránila Simonku. Jak ji otravovali ti klučíčci. Třetí třída. Zmetci. A tady jsem učila Vitouška. Ten byl vždycky s úkoly ihned hotový. Jako první. Pořád jsem pro něj měla připravenou práci navíc. Seděl s Martinem B. Už mu bude jednapadesát…

Míjíme rampu školní jídelny. Celá léta tu byla vedoucí nejskvělejší žena paní Greplová. Když někdy v devadesátém chtěli poprvé zdražit obědy o korunu, sebrala šanony, jela na ministerstvo obhájit si, že ona se do vybírané sumy vejde. Na konci měsíce jsme měli kompot jahodový namíchaný s ananasovým. To jsem nikdy v jiné školní jídelně nezažila. Kluci z druhého stupně dostali přidat i maso. Jak je to možné? Nekradlo se. V každé škole denně onemocní mnoho strávníků. Většinou si pro oběd nepřijdou. Odhlášení možné až od druhého dne, stihne-li se včas. Tyhle nevybrané obědy se rozdaly dětem. Kuchařky nejezdily na kolách obtížených narvanými taškami. Venku se pěstovala pažitka a petržel. Na každém stolečku celý rok vázička s květinou, větvičkou. Kuchařky vyráběly své nudle do polévky. Bramborová kaše byla z brambor, ne ze sáčku. Nudle se tu pouožívaly domácí! Hvězdózní jídelna. Právě tahle vedoucí mě uznávala. A já ji. Nekamarádíme se. Jen si občas zavoláme. Letos v létě se tu stavila s parte. Její pan manžel odešel. Vážila jsem si, že na mě nezapomněla s rozvozem. Už asi před pěti lety tady za rohem prodali svůj krásný dům. Odstěhovali se za dcerou. Bydlí v domě vedle sebe. Do kovidu tam dcera provozovala nějakou uměleckou školu. Paní se tu občas staví. Pošleme si zprávy... 

- Petroušku, víš, co jsem ti chtěla říct? Že ti moc děkuji za nákupy, pojížďky před Štědrým dnem.

- Aspoň jsem ti ušetřil čas.

- No, právě. Tak mockrát děkuji. Pomohls´   mi moc.

Běžíme do kopce, kudy jsem chodila nebo jezdila na kole koupat se. Dva rybníky. Mrštníky. V jednom bahňáku jsem díky své učitelce zjistila, že při splývání mě voda nese. Hned jsem si to šla vyzkoušet do druhého. Zkoušela jsem tempa ke břehu. Jedno, dvě, tři. Umím plavat! Zkusila jsem to směrem od břehu do rybníka.

- Petuš, támhle ze stavidla jsme skákali. Jednou jsem v bahně ztratila vietnamku. Zapíchla se, už jsem ji nevylovila. Mamka mi nevynadala. Asi byla šťastná, že jsem přišla živá.

Míjíme cedule s označením vodních zdrojů.

- Hele, tady jsou asi nějaké prameny.

Prohlížíme si domy. Krásné. Moderní i staré. Lidi mají svá obydlí v pořádku. Míříme přes pole ke studánce. V mlze tušíme, že už už jsme ve vesnici, kam jsme taky jezdívali na kole plavat. Tam v lese je studánka. Jak tu řádilo na MOravě tornádo, pozabíjelo i lidi, v ten den na sv. Jana jsem studánce vytvořila překrásnou mandalu. SVatá bedna pak použila obrázek rozbité vesnice jako obrazový materiál z Ukrajiny. - Povídáme si. Jsme spolu. Popíjíme horký thermojetics. Dáváme si dobroty Herbalife.

Telefon. Někdo něco potřebuje.

- Peťuš, tak se obrátíme. Vždyť už jsme skoro tam. 

Šlapkáme zpátky. Pozorujeme zamrzlé kaluže a stopy kol na nich.

- Peťuš, tady jel asi traktor. Ten mi vymlátil led. To já miluji. Prolomit suchý led. Aby se nevyvalila voda.

Mlha jak v pohádce o Rákosníčkovi. Péťa nejednou položil do bílé tmy otázku.

- Víš co by mě zajímalo?

- No?

- Kde je to slunce!

Smějeme se.

- Tam nahoře. Ono nás prý stejně nabíjí. Asi tak z 80% se provrtá…

Na křižovatce potkáváme dvě ženy. Roznášejí letáky.

- To je učitelka.

- Jo? Tak to máte dobré, když učíte na vesnici.

- Ona učí ale u nás.

- Aha, tak to kloubouček. To máte těžké. Za nás jsme táhli s rodiči za jeden provaz.

Sbíháme okolo rybníků.

- To už jsme zase u školy? Divej, zas kecy EU na fasádě…

Ukazuje mi, kde kdo bydlí. Ano, vím. Znám. Tady jsem trávila dětství. On je z druhé části města. Ale zná to i tady.

- Kasárna patří Béďovi.

- Celá kasárna? Památka. Jasně, vždyť zbořil kuchyni, jídelnu a mamčinu armu… Béďa byl hodný přátelský kluk. Měla jsem ho ráda.

Na promče potkáváme teprve asi čtvrté lidi. Jinak nikde nikdo. Holčička metá hvězdy. Obdiv. Hledáme místo, kde seběhneme dolů k Metuji.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-27-doma

- Peťuš, to bylo luxusní. Děkuji, že jsi se mnou šel. 

Po obědě odjíždí. Na hodinku si jdu lehnout. Usínám. Budí mě jeho hlas.

- Muciku, jsem tady. Vezmu tě nahoru. Kde to máš?

- V kostele.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-27-hej-mistre

Pevnostní kostel vrchovatý. Sedím vpředu. Vráťu jsem nepoznala. Prohazujeme pár vět. A už úvodní slovo sbormistra a ředitele hudební školy.

Nasávám hudbu orchestru. Příjemný stav na duši. Léčivé frekvence. Zpěvačky s nádhernými hlasy. Po pár skladbách už následuje Rybova mše. Nastupují sbory. Ach. Mám čas vnímat nástroje. Ano, slyším ptáčky. Mladý hoch nádherně hraje na tympány. Radostné melodie housliček. To je boží! Kdykoli se ozve výzva k cestě za Ježíškem, nebo na cestu se vydáme, zahřmotí k akci tympány. Užívám si mohutnost sborů. Jemnost ženských hlasů. Nádheru hlasových barev všech zpěváků. Všechno končí. Ach! Tak zas za rok. Doma už jen z CD.

U východu z kostela se na mě směje tvář. Tu znám. Ješiši! Režisér Petr Hašek z Geisslers Hofcomoedianten. Známe se z Theatrum Kuks.

- Ahoóój!

- Co děláš v našem malém městečku? Z Phy! Vím, vím, G Náchod, Dvůr Králové…

- Tohle jsem si nemohl nechat ujít.

Chvilku povídáme. Pozdravuji ředitelku festivalu a jejího bratra Standu… Ne, pardon, Martina… Ješiši…

Chci se vyfotit před stromečkem na náměstí. Ne. Já to nedám. Vždycky zavrtím rukou. Nic. Aspoň fotka pro Brutal. Sbíhám Šoubrák. Pokouším se vyfotit osvětlený dům loutkáře. Jeho střechu přes řeku vidíme z našeho domu. Moje fotky jsou nedokonalé. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-27-vita-me-mourek

Fotím třpytící se schránku na dopisy. Mrazivý vzorek na svítilně ve tvaru růžové žárovky.

- Peťůš! Jsem tady. Mourek mě vítal.

- Bavila ses´ ´?

- Jo. Perfektně. Letos to bylo zas jiné. Mohutné. Krásné. Sledovala jsem nástroje. Na tympány hrál mladý kluk. Krásně.

- Jdu zatopit. Je tu už zima. 

- No, mám tu 18°C.

- Tak to by měla Pekarová radost. 

Nejdřív vyndávám myčku. Mixuji koktejl. Péťa přichází na zvuk nutribulletu. Odnáší si sklenici:

- Jdu do sauny.

Vyprskla jsem. No jo, no. Už jdu zatopit.

😂😍🤣🤡🩷

Zkoumá zase radar.

- Pocem! Tady píšou, že pravděpodobně za čtyřicet sedm minut začne sněžit.

Řehtáme se. Zní jeho věta:

- Tak se budeme těšit.

- Prosím tě, vždyť lže i ten radar.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-27-malicke-radustky

- Dnes jdu v deset spát. Jsem ušlej. Zítra jedu na ping pong.

- Aha, to já budu dospávat. Hurá. A kdy přijedeš?

- To ti nedokážu odhadnout. Ve tři, ve dvě…

Prohlížím si lucerničku, kterou mi ráno dal do postele pro radost. :-)  Miluji ho.

Dobrou noc!