Dotyk dětství

Klient. Celiak. Nový. Mám pro něj připravenou bezlepkovou výživu. Než zazvoní, čapnu Micku. Antibiotika. Pak už nebudu mít čas. Nechce otevřít tlamičku. Frk. Hotovo. Do skříňky jí dávám dva lososové bonbony; spěme dál! Mixuji si snídani. Před okny zastavilo auto. Pán už je tu. Telefonuje.

- Vidím vás. Vraťte se po směru jízdy. Jste na správném chodníku. Zvonek je ve sloupku.

Raději vybíhám. Ukazuji na sloupek. Branka se zavřela. Asi ne. Pán je v chodbě.

- Jak jste se sem dostal? Musím to říci manželovi.

Doplňujeme se, obohacujeme. Největší jeho koníček - desetiletá dcerka. Moc milé. Prý se jí tuhle ptal, co dělala ve škole.

- Hráli jsme rock, peeper, scissors.

- Prosím? Co to je?

- Kámen, nůžky, papír.

- Cože?

- Řekl jsem jí, aby mluvila, jak jí zobák narostl.

Tak, tak. Dozvukujeme si. Hovoří, že jeho maminka učila...

- Neznám.

- Ale mohla byste jí znát...

- Ne, ne. Nic mi to neříká.

Narazíme na jeho předky - volyňské Čechy.

- Znala jsem jedny. Jmenovali se K. Jejich statek byl v Nouzově pod hospodou naší babičky a dědy.

- No, to jsme my. Tam já jsem nikdy nebyl, statek už byl prodaný.

- Vaše maminka Vlasta byla v dětství kamarádka mé sestry.

Vyprávím mu příhody z dětství. Znám je jen z doslechu. Některé, když jsem chodila ještě po horách. Jiné, které si pamatuji.

- Vaše babička pendlovala mezi vilou a bytem v paneláku. S maminkou jsme v té secesní nádheře byly. Jednou jsem je nechala na zahradě, jela jsem na nákup. Povídaly si a povídaly. Taky v paneláku jsme za Vaší babičkou byly na návštěvě...

Dotyk dětství. Kdysi, v roce sedmdesát sedm jsem učila první rok mé kariéry v České Skalici. Jezdila jsem do školy stopem. Zákaz od manžela. Domů taky. Jednou jsem si v kopci ve Skalici stopla paní v drdolu; šátek okolo hlavy. Slušelo jí to. Vypadala jako ze Starců na chmelu. Byla krásná. Oslovila mě Renko. Tak mi nikdo neříkal. Jen nejbližší rodina a kamarádi z ulice, z dětství. Jsem přeci Irenka. Hm, kdo to je? Dala se mi poznat. Vlasta K. - Proč jsem s rodinou propojena? Ťuk. Další za dvacet třicet let. Další ťuk... Dnes poslední ťuknutí. Vnuk a syn paní K. a její dcery Vlasty. Tolik o nich vím.

- Někdy mám pocit, že děda byl ideál.

- To byl. Saša. Vím, jak odešel. Vaše babička mi vyprávěla. Už si ho neumím vybavit. Je to moc dávno. Alexandr... Srdíčko ho zradilo.

- A když se měla narodit dcera, navrhnul jsem jméno Saša. Manželka se divila, proč. Po dědovi...

Tak máme Sašu.

Pán už kouká na hodinky. Za půl hodinky má sedět jinde. Bere nákup.

- Pošlu vám výzvu k platbě.

- Mám hotovost.

Milé setkání. Milý pán. Loučíme se. Telefonuji. Vykoukl na mě mail, ať si prohlédnu své trasy. Jaké trasy? Mapy. 

https://www.google.com/maps/timeline

Maps/Timeline... Hledím. Zkoumám. Tady je den po dni, rok po roce přehled mých pohybů, každý den v roce i s časy. Mohu přesně zkontrolovat místa, která jsem navštívila. U nás i v zahraničí. Přesně - trasy, názvy hotelů... Oči mi lezou z důlků. Jak jsem stará, tak koukám. Moje tzv. "odžito" je v háprdepu. Zkusím se mrknout, jestli tam není trasa na příští týden. :-) Už bych se ani nedivila, kdyby mi Vesmír naplánoval moje kroky na dny, které ještě nenastaly. Moje cesty na kole, pěšky, autem. Nejčastější trasa - trojúhelník Jař - DD. Tam jedu po státní, zpátky většinou vesnicemi. Večer jsem se šla podívat, jestli tam je dnešní den. Zatím ne. Teď už ano. 

Petroušek. Radíme se, jak dvbt nebo jak se tomu říká. Jedna fa, druhá, třetí. Jo, kupte si za dva a půl tisíce... Stejně musíte mít aplikaci... 

- Víš co? Já nic nechci. Ládovat peníze do něčeho, co nesleduji. Skylink řekl, že nebudu přepínat, ale cvakat v aplikaci... Uklidníme se. Nebudeme zatím nic kupovat.

- Jeď už!

- Peťuš, mně se tak nechce.

Jedu. V DD milé, opravdu pro mě milé tváře. Irenka, Dana, Kamilka, nová z prvního... Mamka slyší můj hlas. 

- Ahoj, tady jsem!

- Ahoj, mami!

Přemýšlím, odvézt ji? Sednout k staříčkům? Hodina a půl do večeře. Přisedám. Vykládám mamince o setkání s vnukem paní K.

- Potřebuji na záchod.

- Kamilko, prosím Vás...

Využívám čas. Zpíváme. Když jsem byl maličký, Já husárek malý, Už se ten Tálinskej rybník. Maminka je zpátky. Na šňůrce vidím na kolíčkách obrázky ptáků. Ptám se, jak se jmenují. Pan Chaloupka špatně vidí. Dávám mu obrázky do ruky. Kohout nebo slepice? Jsem ÚB. Neumím to poznat. Vypadá to jako kohout, nemá to pod krkem to červené. Asi slepice. Uprostřed obrázek sluníčka. 

- Co je tohle?

- Sluníčko! Sluníčko. 

- Tak si zazpíváme o sluníčku. Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko...

Všichni s nadšením zpívají. Radost se dívat. Pokračujeme v určování ptáků na obrázcích. Sova.

- Jakou znáte sovu?

- Pálenou.

- A jak se jmenuje ta zimní?

Jaruška logicky odpoví:

- Obecná.

- Sněžná!

- A co je tohle?

- Papoušek.

- Jaká jména pro papouška znáte?

- Lora!

- Ara!

- Kakadu.

- Aha, tak si zazpíváme!

Zpíváme Otoč se, má milá, dozadu, sedí tam papoušek Kakadu...

- A co je tohle?

- Sýkorka.

- Přezimuje nebo odlétá?

- Přezimuje.

- Jaké druhy sýkorek znáte?

- Maminka zná modřinku, koňadru.

A ta co má na hlavě chocholku? To je parukářka...

Zpíváme. My tři králové jdeme k vám...

Lidi tak nádherně spolupracují. Jak jsem to nečekala. Je mi tu milo. Krásno. Irenka pozoruje. Usmívá se. Odvážejí Aničku. Zas ji přivážejí. Odvážejí lidi na záchod; zas je vracejí. Pečovatelský koncert. Milé, pracovité, udělající. Je tu paní v lehátku. Jen pozoruje. Usmívá se. Už nemluví vedle mě sedí bývalá sestřička z FN. Milý obličej. Odpovídají na moje otázky. Při jejich odpovědích si vymýšlím, nač se zeptám dál... 

- Teď mi řekněte, jako zvířátko jste měli doma. A jak se jmenovalo. 

Měli kočky, pan Chaloupka měl pejska Krokeše; rybičky. 

- Měl někdo myši? 

Brr, nikdo. Pan Dana oponuje, že taková krásná krysa je inteligentní. Návštěvu označkuje. Až si vyleje kafe do klína. Irenka hovoří o - o kterém zvířeti? Zapomněla jsem. 

- A jaké zvířátko byste tady chtěli mít u sebe, na pokoji? 

Jmenují kočky, Krokeše... 

Vyprávím, jak Slované dávali do džbánů. Jak na ledě uklouzl Štěpán. Koleda to je slovanská. Měli jsme energetické bytosti - bohyni smrti, zimy Moranu, boha blesku Peruna, taky boha Koljadu. Odsud slovo koleda. Zpíváme. Koleda, koleda, Štěpáne... Půl páté.

- Holky a kluci, to bylo s vámi bezva.

- S vámi taky!

- Jé, tak jste rádi?

Sugestivní otázka, logická odpověď. Jasně, že přitakají. - Paní K II mi přeje krásné Vánoce. Jaruška ji opravuje:

- Ty už byly.

- Ano, ty už jsou za námi. Teď je rok 2020. To si zapamatujete. Lehce. Dvacet dvacet. Ještě vám něco řeknu.

Pozorně se dívají. Jsou napjatí. Očekávají.

- Koupila jsem si v Číně tyhle bílé podkolenky s krajkou. Manžel mi povídal: Tobě to sluší. Hned jsem se dobře cítila. A dodal: Vypadáš jako Hitlerjugend. Ti taky nosili bílé podkolenky.

Vypukl hurónský smích. Všichni se natřásali. Pokyvovali hlavou. Ano, krásné, jako Hitlerjugend. Netušila jsem, že je tak pobavím. 

- A co si budete představovat před spaním?

Některým zasvítily oči.

- Ano, ano. Jste malé děti, holčičky a kluci. Sedíte na louce. Svítí slunce. Nablízku je vaše rodina; je tam maminka, tatínek. Taky sourozenci. Jste tam všichni. Spokojení. Až z toho usnete. Přeji dobrou chuť a krásnou noc! Pusu mamce. Ještě jednu. Pohlazení. Sbíhám po schodech. Domů. Na pátou ještě paní. Přijíždí s dcerou. Maturantkou. Nezaměstnaná. Paní krásná, štíhlá, malé bříško. Hezký účes. Vysvětluji protein faktor, resting metabolik rate. Pracuje jako otrok v zásilkové internetové fě. Z výplaty jim šéfka strhává; položí zboží do poličky o patro výš, řeknou svou pravdu, bavili se u práce. Za každou "chybu" minus sedmdesát korun. Jedna paní měla z výplaty dvanáct tisíc korun sedmnáct chyb!!! Z tak malého platu jim ještě kradou. A oblíbeným dávají odměny - z peněz, které ukradnou lidem. Nabádám, ať jde dělat pečovatelku, nebo do pitomého Lidlu. Určitě se nebude mít hůř. Má nemoc - kdybych, abych, až. Holka chce jít dělat účetní. Táta na ni platí. Maminka vydělá, výplatu dá do nájmu. Žijí z ruky do pusy. Kupuje si nutričně vyvážené jídlo. Odcházejí do tmy.

Světlo mého žití přivezlo mlíčko z kravína. Vyprávím mu o dni. Ukazuji mu mapy. Jak jsou mé cesty denně zaznamenávány. 

https://www.google.com/maps/timeline?pb=!1m2!1m1!1s2020-01-04

O setkání s dětstvím, o paní, která je chudá, krásná, ožebračovaná. O lidech v DD. O pečovatelkách; jak to tam dnes bylo skvělé, klidné, pohodové.

- No, vidíš, nikdy nevíš. A tak se ti tam nechtělo...

Říkají, že je tu peklo. Ne. To si děláme sami. Bylo to zase krásné.

Dobrou noc!