Dožínky

Sobota. Lije. Zamračeno. Petroušek mě jde zkontrolovat do ložnice. Kynu mu vztyčenou dlaní od Vita mahjong. Směju se.

- Jsem viděl, že nespíš, protož jsou vytažené roletky.

- Peťuš, hraju si.

- Hraj si.

Chtěla jsem jít na dožínky na náměstí. Ale když lije…

Zadělávám vláčné kynuté těsto na slíváky. Jdu posbírat pod strom. Zrovna lije všemi dírkami v obloze; jsem v mžiku namoklá.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-06-kuchti-muchti

Krásné těsto! Vykrajuji si placičky. Než vyloupu pecky, znovu placičky nakynou. Rozpouštím máslo a sádlo. Vlažím kamenínový pekáč. Sázím do něj pytlíčky buchet se švestkami a blůmami. Bohatě mastím.

Myslím na Žofčinu mámu. Jestli se vrátila. Linda měla jet koupit kočičí mlíčko. Volám.

- Mami, Milka čekala. V půlnoci se šla podívat. Ve tři. A v pět ráno káča kočičí přišla. Zavřela ji do králíkárny. Koťata pila.

- Takže přežila všechna.

- Mami, já bych přijela. Peču buchty. Tak až za hodinu a půl. Potřebuji opravit robot - jestli by Péťa udělal roborku a sborku. 

- To nevím. Přijeď. Třeba půjdeme na Dožínky. 

Hřeju polévku. Mám ji hotovou už od včerejška nebo předvčerejška. Rychle brambůrky na páru. Na ně natlučená a okořeněná krůtí prsa.

Balím buchty. Ješiši, zapomněla jsem zapnout hrnec. To se mi ještě nestalo. Tak hlavně že jsem spěchala s bramborami a prsy. Chjo. Linda by zopakovala maminčino:

- Všechno je jednou poprvé.

Druhý chod se vaří. Buchty jdou do trouby. To už ten velký kamenínový pekáč nenaplním. Vybírám jiný. Obědváme. Buchty hotové.

Přemýšlíme, jak s Dožínkami. Jestli se mnou půjde Linda. Jestli se obětuje Petroušek. Jezevec nemá hudbu rád.

Zvonek. Linda je tu. Nese si super drahý červený kuchyňský robot.

- Lindo, ty máš krátkou sukni. To ti bude večer zima.

- Mamko, pojedu si domů odpočinout. Péťo, mám u něj uvolněnou hlavu. Zvládneme rozborku a sborku?

Tak to padlo na Petrouška.

Před dvěma lety jí LP tohohle zahraničního červeného robotického krasavce rozdělal. Utáhl hlavici. A dal zpět. Petroušek se bojí jít do takového risku. Sledují na internetu rozbor, sbor. Jdu se namalovat. Připravit. Venku přestalo pršet.

Linda přivezla krásné buchtičky starém pekáči po mamince. Má jednu jako druhou. To já jsem flink. Velká, malá, různě poskládané. A jablečný koláč na bílé porcelánové formě.

- Mami, spadl mi na to stroj. Forma se rozlomila.

- Aha. Tak já si nechám půlku.

- No. Vezmi si půlku.

Smějeme se. Objednává rychle novou porcelánovou formu. Je to muž činu. Teda žena činu. Střelec. To já odkládám, přemýšlím, chystáme se. 

Chaotická návštěva. Balím do krabičky buchty pro Milku.

- Mami, máš dobré, ale já mám lepší.

- Protože jsi do nich dala cukr.

- Babička vždycky dávala.

- No. Moje jsou pikantní.

Měli jsme zítra gratulovat. Gratulace se táhne od prvního. Převazuji dárek pentličkou. Mám připraveno přání. Mám ve zvyku psát i na FB přání osobní. Kde shrnu, vystihnu, vypíchnu, zdůrazním…

Jede. A my taky. Večer. 

- Peťuš, svítí slunce. půjdeme pěšky?

- Autem.

- Aha, myslela jsem, že bychom mohli pěšky.

- Možná máš pravdu.

- Dáš si něco. Já taky. Proběhneme se.

- Přesvědčilas´  mě.

Povídáme si. U školy Na Ostrově se ptám, kde je ta cedulka…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-06-dozinky-s-prateli

- Peťuš, tohle ale není dopravní značka! To je jen zbožné přání, aby děti vyskočily a auto odjelo.

- Ale dole u policajtů tam je plechová dodatková cedulka.

- O takové jsme se v autoškole před sto lety neučili.

Už slyším u náměstí rokenrol. Zrychluji. Ani si nevšímám, že překračuji Labe po hnusném houpacím mostě. Na náměstí do toho pere kapela s dvěma šikovnými zpěvandami. Božínku. Synchronicita. Včera jsem si stahovala do auta na flešku hity padesátých let. Zrovna tyhle skladby a další jako je Lollipop. Joj! Petroušek se zdraví s Lubínkem a Aničkou z Ružomberka. Od června vím, že ne z Ružomberoka, ale z Ružomberka. 

- Jé, co tu děláte!

Byli u nás v červnu. Na třešně. 

- Přijeli jste na veterány?

- Já ho ráno potkal před staďákem.

- Proč jsi mi to neřekl?

- To jsem jel do Hostinného na veterány.

Vítáme se, objímáme. A támhle je Ajka s manželem. Stojíme v kroužku. Bavíme se. Pohupujeme v kolenou. Tančíme.

- Tady není nikdo známý, samé cizí tváře. Abych řekla třeba pojď na víno!

- To říkal Petroušek taky. Tak pojď. Kde prodávají?

- Támhle italské.

Jdeme na víno. Nejprve frizante.

Popíjíme. 

- Dala bych si burčák, ale aby mě to neomráčilo.

Jdeme na burčák. Jen moštíček. Zas k stánku s italskými víny. Na italské prosecco. Stavím kelímek od červeného burčáku.

- Máte tam víno. Dám vám nový.

- Ne, udělejte mi cuvée.

Lije mi prosecco. Kapela se vyměnila. A další. Na ty holky rokenrolové nemají. Ne. Ty byly nejlepší. Někde z Holic.

Měsíc dohlíží na náměstí. Bavíme se. Smějeme. Ještě přichází další Anička s Edáčkem…

- Nepůjdeme?

- Peťuš! Ještě chvíli.

Smlouvám. Jde mi pro prosecco. Podává mi kelímek. Oči se mi střetly – toho znám! Ten recitoval v altánu na vinici v Kuksu tu krásnou báseň naTheatrum Kuks. 

Jde ke mně. Objímáme se. To jsem šťastná, že ho vidím.

Představuji ho Petrouškovi. Krásné setkání. Vypadl mi kelímek s prosekem. Cákla jsem na Petrouška. Signál – jít domů.

- Ještě chvilku.

Péťa se vzdálil. Myslel, že ho následuji. Ne. Nenásleduji. Nejsem pejsek. Alena přichází z vinotéky s manželem s lahví a mandlemi. Dolévají mi kelímek.

- Já už budu muset za Péťou.

- Neboj, ten tě někde odněkud pozoruje. Buď v klidu.

Pravda. Ještě mandličku. Dopíjím. Něco si smlouváme. Loučím se. Jdu.

Míjím Petrouška. Nevšimla jsem si ho. Aha!

- Kam jdeš?

Směju se. 

- No domů, no!

Scházíme z náměstí.

- Peťuš, to bylo skvělé. Ani jsem to neočekávala.

Úplně jsme zapomněli na tu cedulku o patnácti sekundách na vylodění dítěte. Z policejních schodů se odlepila postava. Má paži před sebou.

- Zastavte! Zastavte! Slyšíte? Vystupte! Vystupte!

- Peťuš, co to je? On má zbraň?

- Pojď odsud.

- Ne, já se jdu podívat. Počkej. Paní asi pila.

- Dejte si ruční brzdu!

Jdu k otevřenému svítícímu autu. V temnu osahávají kousek dál jiné auto. Blondýna ho asi nabořila a chtěla ujet.

- Ne, já j sem to opravdu necítila.

- To jste musela cítit.

- Ne, opravdu jsem si nevšimla.

Aha, tak to jdu dál. Na protějším chodníku se dáváme do hovoru s manželským párem. Všechno pozorovali.

- Zajímá mě ta rychlost.

- On stál na schodech a kouřil asi.

- Aha.

- Asi to slyšel. Proto tak vyletěl.

Jdeme s nimi na kopec. Dozvídám se nějaké další jiné informace o jedné městské organizaci. Aha! Tak to se budu muset zeptat…

Svítí měsíc.

- Peťuš, zítra bude úplněk. Má se čarovat. Bude zatmění. Do mističky s vodou si namluvím, čeho a koho se chci zbavit. S čím nejsem ztotožněna. Co mě zatěžuje. Co chci doladit, vyřešit. Co už nepotřebuji.

Propouštím pouta minulosti. Má duše se očišťuje.

- A vodičku vylít. Nepít!

- Co asi kočky?

- Co by. Čekají doma. Nejsme otroci. Služebníku. Odpoutej se od akurátnosti. Uvolni se!

- Tak kde seš?

- Fotím Měsíc.

- Hele, jsou u dveří.

Jdu jim připravit do misek večeři. Jak jsou vděčné! Služebníci se vrátili z propustky. Raduji se. Veselím se. Posílám fotky.

- Koktejl? Teď?

- No, pozdní večeře. Výjimečně.

Ó, den začal deštěm. Skončil zalitím měsíčním světlem. Jo, taky jsem si cákla prosekem. Zkrátka samá voda, samá voda. Samá energie. Krásná! Jupí!

Dobrou noc!