Dr. Stránský doporučuje to, co dělali naši předci - sednout si, koukat

Pondělí. U Herbalife nám říkají: Co se ti nechce, to udělej jako první. Docela dobře aplikuji. Ale na pondělí nikdy. Až dnes. Dnes se těším. V deset přijede Erika. A to ona je přesná. Na rozdíl ode mě. Když jsme se seznámily, měla sice řidičské oprávnění, ale nejezdila. Pak si dodala odvahu, začala pomalu. Dnes jezdí.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-25-co-taky-rano-snidane

Včera jsem si šla na své poměry lehnout brzy. Ó, jak lehce se mi vstávalo. Odpočatá, vyspalá a ještě s radostí do pondělního dne. A že bude krásný!

Obě kočky vpochodovaly do domu. Kupodivu, snídají stereo. Žofka nedělá ofuky. Rychle snídani i pro mě. Umýt vlasy. Rychle. Rychle. Á, telefon. Erika.

- Ahoj, zdá se, že jsem tady.

- Ukáž? Vidím tě. Tak zazvoň. Zabzučím ti.

- Počkej, ještě si srovnám autol

- A já si domaluji řasy.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-25-navsteva

Erička u nás nikdy nebyla. Ukazuji jí, jak bydlíme. Obdivuje. Chválí. Diví se. Líbí se jí zabydlenost. Moje hlouposti... Povídáme si. Stříhá. Hotovo. Jdeme do zahrady. Až na druhou má být v HK. Máme času. Ukazuji zahradu. Vyprávím o rynglátku, které nikdy v životě nerodilo. Až po vyřčení ortelu – na podzim půjde - nám na jedné větvičce ukázalo žlutý krásný plod. Vypadal jak z jantaru. Slaďoučké rynglátko. S jedním plodem za fůru let. 

- Mně se líbí, co tady máte zákoutí, posezení. To je moc hezké.

Dávám jí ochutnat ryngle, které se strachy rozrodilo. Blůmu. Ukazuji chaloupku. Je unesená.

- Ta lednička je krásná.

- To si Linda koupila v Německu do pražského bytu. A darovala mi ji,když se stěhovala do Krkonoš. Hodí se sem.

Těší mě její chvála. A skládek! Jak se jí líbí jeho chlad. I v létě si drží teplotku okolo pěti sedmi stupňů.

Obdivuje obrovského Moura. Je prý celý jako ten jejich. Jejich kočeny jsou bytové. Nemá nervy na to, aby je našla na ulici přejeté.

- Moure, tak ráda bych si tě pohladila, ale nevím, jestli na tě nebudu mít alergii.

- Jak alergii?

- No já totiž na naši bílou alergii vůbec nemám. Má hebkou srst. Ale na něj to trošku cítím. Na cizí kočky musím mít léky.

- Aha. Raději na něj nesahej.

- Mňáááu!

Na střeše pergoly se hlásí Žofie. 

- Jéé! Žofie, ty jsi krásná!

- Pojď dolů!

- Mňau, já to neumím.

- Žofko, pojď dolů!

- Kudy se tam dostala?

- Přes strom. A z pergoly umí lehce slézt.

Odcházíme. Jasně, že jen vytrapovala.

Po dvou hodinkách se loučíme. Měla jsem v životě tři skvělé kadeřnice. V hradeckém Kopečku Míšu. Pak jsem za ní jezdívala do Černigova, když se trhla od Klapků. Druhou převelice šikovnou jsem opustila pro její chlast. Jednou neudržela ani nůžky. Už to bylo neúnosné. Byla krásná. Měla velké oči jako herečka Eva Jakoubková. Byla milá. Nakonec si zlomila ruku a bylo. Největší cit chovám k Erice. Obyčejná žena. Upřímná. Na nic si nehraje. Nehorázně šikovná. Pečlivá. Obklopena svou zahradou, svými psy, vlastně už jen jedním a kočkami. Zrovna tuhle mi FB vyhodil obrázky, kdy k nim přišla nová Abey. Nebo Abbey? Bože! Quinsy už bude rok po uspání. Ach, hodná psina. A vydržela na pejska dlouho.

Jdeme ještě do domu. Balím jí s sebou do krabičky kousek metýnky.

- Eri, dám ti lžičku. Ono je to nasáklé šťávou.

- Až přijedeš, vrátím ti ji.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-25-cucimpro-zdravi

Erička odjíždí. Sedám si na schůdek u branky. Na sluníčko.  Zažívám hezké okamžiky návštěvy. Jdu si domů pro horký thermojetics. Talířek s kouskem metýnky. Blanka Faltýnková mi napsala:

Blanka Faltynkova

- Trhaneček jako u nás, ale výbornej viď laskovej

Irena Hrobská

Blanka Faltynkova No, nasaklý šťávou.

Sedím na slunci. Čučím z ježčí perspektivy na své větrníky. Pozoruji, jak se vítr zapne, vypne. Akrylátová lištička a ježeček u mých nohou leží společně s Mourkem. Posvátný čas MÍRu. Děkuji.

Poledne. Petroušek.

- Co děláš?

- Čučím do zahrady. Sedím na zemi u branky. Byla tu Erička. Obdivovala naše různá zákoutí a posezení a já tu sedím pod brankou na sluníčku. Relaxuji. Jen tak hledím, čučím, koukám. Odpočívám.

- Odpoledne přesadíme ty asparágusy. Jen seď.

Tu hodinku jsem si užila sama, bez tabletu, bez ntb, jen díváním se do nebe. Zrovna byly čáry odfouknuty. Na obloze mraky připomínající dětství a zdravou dobu. To neznamená, že vítr odfoukl  i všechna svinstva. Nevadí. Neškodí mi. Větrníky lahodí mému vnímání.

Jdu si do chaloupky ohřát polévku.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-25-pracovni-relax

Petroušek je tu. Mé dva obrovské asparágusy skoro každý rok přervou květináč. Jeden mi darovala maminka. Druhý je její. Mami, jsme věrni tvému systému. Listem pilky na železo odříznout. No jo, jenže ono to letos nééééjde.

- Za rok to uděláme hned na jaře. Zapiš si to.

- To nemusím. Když to stiháme na jaře, většinou je květináč nepoškozen.

Péťa jde jeden prasklý zadrátovat.

Zatímco Péťa drátuje, pak doluje další, jdu si pro kbelík se sušeným koňkým hnojem. Ješiši! Ono mi do toho napršelo. Vykopávám další brambory. A na jejich místo hloubím jámu. Liju hnůj. Vkládám dvě rozřízlé naklíčené brambory. Lidi mě na FB zrazují, že už nemají šanci. Vezměme, jakože je polovina srpna. No, není, ale v říjnu bych je mohla vydolovat. Uvidíme. Ke každé půlce zapichuji klacík, abych před zimou věděla. Dobrá rada od Ivety Mádlové – zasadit je do koše, kbelíku… Ochrana před škůdci. Pravda, pravda. Už jsou ale v zemi. Tečka.

Asprágusy jsme zvládli. Mám radost. Velkou. Připraveny na zimu. Jdeme na ibišky. Jeden mi darovala kuchařka, když jsme se nastěhovali do domu. Druhý je z maminčina domečku. Plnokvětý. Linda – zahradnický mág – ho letos na jaře asi z pěti výhonků rozpěstovala asi do tří rostlin. Už jsou krásné. Veliké.  Nádherné. Převeliké.

- Peťuš, ten velký zasadíme tou hlavní větví nahoru. Letos se mi kácel.

- Já bych to dal do V. Podívej se!

Ukazuje mi v misce nalezlého rezatého slimáka. Rozpíchl ho.

- Peťuš, teď na podzim v srpnu kladou vajíčka. Jeden až dvě stě!!

- No, je jich plný.

- A není ještě pod miskou druhý?

- Je.

Oba mrtví! Hajzlíci. Ti nám tu škodili… Žrali květinám okvětní lístky. Musela jsem je sázet do měděné síťky.

- Petroušku, ještě tu kytku, jak jsi mi ji daroval.

Hotovo. Sice jsem měla na lístečku plán pro dnešní den: 1. švestky. 2. Umýt terasu. Ale tohle je prioritní. Mít připravené kytky na zimu. Plány se slibují, blázni se radují. :-) Nebo Sliby se slibují? :-)

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-25-hotovo

Usazuji se na lavičku na kačírku u domu. Na sluníčku. 

- Tady jsi! Já tě hledal! Tak já jedu.

Ani se neptám. Jen se smějeme. Kamasi, kamasi? Na kotelnu.

Volá kamarádka. Štíhlá. Přijde si pro jídlo, nový evropský creatine + a Collagen SKIN.

Jdu připravit obložené minichlebíčky. Umývám ubrus na přední terase na posledním sluníčku. Obkládám blůmami. Je tu. Vyprávíme si. Neviděly jsme se od Brutalu. Říkám jí, jak mě Sněžka nabila o Lví bráně, až jsem musela odpustit energii. Přehnala jsem to. A o Theatrum Kuks.

Je čas! Loučíme se.

Jak říkám a jak jsem se přiučila u Herbalife: Do čeho se ti nechce, to udělej jako první. A to byl pondělek. Šla jsem do něj s elánem, radostí,  těšením a nasazením. Přece pondělí je pro mě dnes už totéž, co neděle, čtvrtek…

K zamyšlení text Věrky Habina:

Čím silnější se staneš, tím více budeš polarizovat. To není porucha – to je fyzika. V kvantovém poli nese vyšší frekvence silnější signál. Jakmile tedy vyzařuješ na vyšší úrovni pravdy, lidé tě pocítí dříve, než ti porozumí. Bude nemožné tě ignorovat. A o to právě jde. Protože skutečná síla nesedí tiše v koutě – aktivuje. Přináší světlo na povrch – ale také vytahuje stíny ze skrytých míst. Nebuď tedy překvapený, když tvé rozšiřování přitahuje extrémy. Někteří budou přitahováni tebou, budou tě milovat, chválit, budou mít pocit, jako by na tvou energii čekali celý život.

Jiní se ti budou bránit, odmítat tě, promítat na tebe – ne proto, že jsi špatný, ale proto, že tvá frekvence ohrožuje vše, co ještě neuzdravili. To se stane, když ztělesňuješ soudržnost ve světě, který je postaven na zkreslení.

Tvá přítomnost se stává zrcadlem. Katalyzátorem. Frekvencí, které nemohou uniknout. A tato reakce – ať už láska nebo odmítnutí – je známkou toho, že děláš něco pravdivého. Nejsi tu proto, abys byl příjemný. Jsi tu proto, abys byl silný. Nejsi tu proto, abys byl všeobecně oblíbený. Jsi tu proto, abys byl energeticky pravdivý. Tak je nech cítit, co cítí. Nech je odhalit, kým jsou. Tvé světlo není od toho, aby bylo ztlumeno, aby se ostatní cítili lépe. Jsi tu, abys překalibroval mřížku. A už to děláš tím, že prostě stojíš ve své frekvenci, bez kompromisů, zcela.

(M. F.)

Dělám to. Sílím. O to víc polarizuji. Okolí cítí. Odpadají. Opouštím je. Už mi nikdo z nich nechybí. Naskočili noví se stejnou vyzařovací frekvencí. Vlezte mi na záda vy, kteří mě okřikujete, když kladu otázky. Když vyslovuji teze, myšlenky, které se ještě nedostaly na oficiální pult. Ještě jste – bohužel – nedosáhli silného vyzařování. Nechte mé dotazy znít. Spěte dál! A trhněte si! A poctivě!! Aspoň to trhnutí udělejte tak, aby za něco stálo, když už neumíte být pravdiví! 

A vy, co mě berete, co se mnou souzníte, nebo jste ke mně neutrální, přijímáte mě, i když v něčem se mnou nesouhlasíte - to je v pořádku. Máme každý jiné nazírání. Mohu se mýlit. Teprve na to třeba přijdu. Vám co nejsrdečněji děkuji a neskonale vděčím za vaši přízeň. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-25-opicak-nahradil-vlajku-cizi-moci

Abych nezapomněla, na Muzeu už nestraší vlajka cizí moci, je tam opičák. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-25-tleskejte-tleskejte

Tady zrovna politička, které všichni tleskají. Já ne. Zas už vybočuji... 

Dobrou noc!

Dobrou noc!