Dráha jater měla dnes cvičení

Půl sedmé. Zas šero. Jdu pustit počítač. Jsem lapena - neumím si představit nepropojenost v síti. Net nejde. Hm. Na osmou jsem v očekávání. V půl deváté volám Péťovi. Prý tak tam zavolej. Nebudu. Přišla bych o energii. Posílám mu telefon. Volá zpátky:

- Paní na poruchách nemá co slibovat termíny. Technik přijde ve čtvrt na deset. Tak ho čekej. 

Budeme se těšit. Příchod v půl desáté. Žádné úsměvy. Těkající oči. Leze rovnou na půdu.

- Vy jste tady byli v té skříni?

- Co bychom tam dělali? My jsme dva staří nevědomci. Nerozumíme tomu.

- Tam vám někdo vypojil kabely na TV. To já nedám. To neumím.

Valím oči. Někdo, jo? Nahazuje net. Producíruje se nám po domě. To miluji. Dávám mu ovladač. Handrkujeme se, jestli je to pozemní nebo přes internet. Zuřím. Ten člověk neumí. To není možné. Vždyť nám postavil počítač.

- Máte tam v té skříňce bordel.

- Bordel? A kdopak ho tam udělal? Vy tam chodíte, jen vy! Vy tam nerovnáte dráty! Jen to zabouchnete. Váš kolega to včera nezvládl!

Zvyšuji hlas, když mi tvrdí, jak mi jde v ntb net. Ukazuji mu ikonku zeměkoule značící nepřipojenost. Hádá se se mnou. Přeskočilo mu? PC - net jde. TV rozhasili. Ntb nejde.

- Nejde Vám to proto, že používáte webnode.

Ale, ale, tak když nevím, vymyslím.  Už není co vyměňovat, tak to svedeme na něco virtuálního. 

- Není tomu tak. Webnode používám mnoho let.

- Zadarmo.

- Ne, blog si platím.

Tak co si na mě ještě vymyslíš?

- Je to vaším ntb.

- Nevymýšlejte si! Není to mým ntb. Není to mým ničím. Je to Vaší neschopností. 

On utíká. Bere boty a nohy na ramena. Hledím na něj:

- Já kvůli vám čtrnáct dní nepracuji. Vůbec bych si nedovolila odjet na dovolenou jako váš majitel.

- To je váš problém. Čekáme na vaši výpověď.

Prásk. Hlava mi nebere. Zaměstnanec rozhoduje za šéfa, n. b. majitele! Takhle vykulená je Alenka v zemi za zrcadlem. Vracím se do domu. Pláču. Bezmocí. Kvůli neschopnosti odborníků jsme utratili za nový počítač, svič, router, kabel. A pořád čučím a čekám a čekám, kolečko se točí, točí; a nechávám se okrádat o čas. A o peníze. A výměna antény nás stála bordel v rozvodu na půdě. 

Co to tu je? Na barové židličce desky s tiskopisem výpovědi. On sem přišel už s úmyslem. Neuvěřitelné. Homeopatika mě dnes držela na uzdě. No, zaječela jsem, ale nezabila jsem ho. Pocvičil mě. Nakukuji ze schůdků na půdu. On ani nazašrouboval desku. Nenamáhal se. Suverén. Nechal to rozkramařené. Bordel! Jeho! Fotím.  

Pokouším se volat Orlovi. Chcete-li spojit do Úpice, zmáčkněte jedničku. Chcete-li spojit do Jaroměře, zmáčkněte čtyřku. Chcete-li... Volím, mačkám. Nezvolili jste nic. Na shledanou! Tak ještě jednou. A ještě jednou na shledanou. Do třetice. Tak nic. Píšu mail, aby mi zavolali.

- Peťůůůš, ten kluk tu nechal výpověď.

- Nic se nestrachuj. Napadlo mě, kdo přijede. Víš, ten Tomáš... Přijdou o polední pauze s Rosťou.

Vařím; užívám si internet; poslouchám na ntb seriál na ČT - dokumentární hraný. Luxusní pravdy. Z dopisů obyčejných lidí, z novinových článků doby. První světová válka. Hrůza. Vzpoura námořníků. Versailleský podvodný mír. Uspořádání Evropy. Nové státy. Od prvopočátku zárodek další exploze. Dravci ovládají morálku...

https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11587960148-zmarene-nadeje/416235100061001-prezit

Čtvrt na jednu. Vidím postavu. Jdu k telefonu. Pouštím je dovnitř. Přišel i s panem Rosťou. Lezou na půdu. Nemusí se zdržovat odšroubováním. Pan Rosťa hlásí jen vikýřem:

-  Černý kabel, bílý kabel. 

Čtou fixový nápis na kabílku... Pracovna... Cvak, mak, hotovo. Kontroluji funkce v místnostech. Jo. 

- V té skříni vám tam nandali zbytečné rozdvojovače, je tam zbytečně mnoho kabelů. 

Kontroluji net - nepřerušili ho. Za deset minut odjíždějí. Čeká je klient na prodejně.

Pokračuji v práci v kuchyni:

https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11587960148-zmarene-nadeje/416235100061002-mir

https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11587960148-zmarene-nadeje/416235100061003-rozhodnuti

Ještě mi zbývá:

https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11587960148-zmarene-nadeje/416235100061004-revoluce

Vykrajuji jablka. Jejich slupky spařím. Čaj do termosky. Rychle pomazánku ze sýrů... Nakrájet bochník. Mažu víc krajíců, rozdám v DD. Ještě nasbírat švestky. Stále si přehrávám dnešní neprofesionální výstup. Hanebné jednání. Neumětelství. Vrchol je v mailu od K. Péťa o něm prohlásil, že mu přerazí nohy, jestli sem přijde. Čtu další chytrost:

- Technik mi řekl, že jste mu při odchodu potvrdila, že vám TV jde.

Vrchol. Čtu ještě další mail. To je k zveřejnění. Kecy v kleci! Lži. Neschopnost maskovaná odborností. Už mě nebaví jeho vtipy. 

Telefon.

- Jsem ve firmě Orel soft. Vypadá to, že se k nim asi dáme.

- Jen to bude zas o něco dražší, že? Jako se vším. Každá nová pojistka je dražší. Každá nová služba je dražší... Mají prý vysílač na gymplu.

- No, v naší ulici je někdo u nich. Paní ti bude volat. Víc už pro nás udělat nemůžu.

Miluji ho. Dostane úkol; je jak buldok. Dokud ho nesplní.

Telefon.

- Tady je fa Orel soft... Vy jste se k nám nemohla dovolat. Ale nemám tu červené číslo. A manžel tu teď seděl.

- Vím, vím. Nešlo to.

- Aha, tak se smyčka zas zasekla. Máme to od O2.

Koukám, že taky kvalitka. Domlouváme termín na zítra. Tak se mi do odchodu od svého dodavatele nechce. Ale po dnešku s lehkostí. Nemám ráda změny... Jsme tradicionalista. Každá změna vede k horšímu. Každá!

Chystám se k mamince. Balím košík. Koš.

Telefon.

- Tys mě volala? Jsme v lese a někdo mi volal. Típlo se to a přesměrovalo na tebe.

UI nás má v hrsti. (UI=umělá inteligence.) Nebo neměl brýle na očích. Lepší varianta. Dějí se divné věci...

Čekám, až se dopeče štrůdl. Rychle převléknout peřiny. Vytřu až zítra. Hotovo. Trouba pípá. Kousek štrůdle do krabičky. 

Startuji. Otevírá se brána. Stojí v ní světlo mého žití s košem hub. Právě dojel z lesa. Ukazuje - cesta volná, můžeš! Zahýbám do sběru. Měla bych se tam hodit. Po dnešku. Majitelé jsou na mě vždy  hodní. Přijmou mé hliníkové kalíšky od svíček, opotřebované pánve, hrnce, plechovky... A dostanu padesátku. Mám štěstí. Minuta po šestnácté, zastihla jsem oba pány majitele. Diví se. Radují. Děkují.

Fotím přejezd u divícího se smrku. V cestě hromada písku. Koleje... 5.10. se tu už budou zase prohánět auta. Nebudeme muset jednosměrně objíždět město... Fotím. To už nikdy v životě neuvidím. 

Směr mamka. Lážo plážo vesnicemi. Žlutý strom, který se mi líbil včera, roste u vícero domů. Překrásný!  Příroda se ještě neukládá...

Parkuji před DD. Nerada zajíždím do dvora. Těžkou kabelku, koš s proviantem. Zamknout... Chybí mi jeden pár rukou. Na schodech sbíhají zaměstnanci po směně domů... Mihla se mi tam tvář jedné máni. Falešné. Ulhané. Nevěřím ji. Kdo lže, ten krade, do pekla se hrabe. Nemám ráda podrazy. Když něco pokazím, tak se přiznám. Srdce se mi sevřelo. Dýchám. Copak, že si tahám tyhle lidi do života? Šup, pryč s nimi! 

Vozíčky v temné jídelně. Paní K. mi tu chybí. Asi je zapíchnutá v posteli. Lehátka u oken s denním světlem. Lebedí si tu jedna novější paní v křesle. Silná. Líbí se mi. Reaguje na můj pozdrav. Nezapomene opětovat úsměv. Spokojená. Dívá se ven... Sportovci na hřišti.

Vezu maminku na terasu. Venku teploučko. Dnes nás má Kamilka. Sluší jí to, holce. Tričko v krásné barvě. Tu mám ráda. Oranžovo jahodově růžová. :-)

Mami, začneme chlebem s česnekovou pomazánkou. Mám tu pro tebe maliny, modračky, chleba s máslem - namažu ti ho medem. Kafíčko. Mamko, jdu dát do jídelny lidem, jo?

Maminka si debužíruje. Od všeho - kafíčko, soustečka chleba, maliny, švestky... V jídelně nabízím. Všichni chtějí. :-) Na někoho se nedostalo. Indiáni sedí, mlčí. Chybí jim jen dýmka míru. Kdysi se jejich tváře mračily, usmívaly, grymasily. Dnes nasazena jedna maska. Rezignovanost? Netečnost? Letargie? 

Vyprávím mamince o zkušenosti s řemeslníkem ajťákem. S firmou. Jak klidně doporučí konkurenci... Máme se zeptat lidí, kteří mají zkušenost s krizí, válkou, změnou měny... Nedají jedné generaci dvakrát zažít stejnou zkušenost. 

- Čeho byl nedostatek?

 Z mamky toho moc nevytáhnu. Jasně - jídlo. Oblečení? Zapátrám jinde.

- Chci domů.

Místo, aby se mamince narozením Věnceslávka ulevilo, o to častěji chce domů. Do domečku. Genius loci jejího domečku si přivolal hošíčka s jejím jménem. Ale volá dál... Maminku... 

Balím. Nesu zbytek chleba indiánům. Ujíždím přes nákup DOMŮ. Já smím. Já ještě můžu. Zapomněla jsem mobil. Dnes se vydává zboží na SCUKu. Mám se stavit? Nemám? Nemám. Má to na kalendáři. Dočasnou jednosměrkou Jaroměř Josefov pod viaduktem bez šance návratu stejnou cestou.

- Peťuš! Nejsi na pingpongu? Byl jsi pro nákup na SCUKu?

V kuchyni smetany, tvarohy, brambory... Jsem věděla...

- Mám to přece na kalendáři. Na Péťu je spoleh. Jsem se projel na kole. 

Vtipný. Miluji ho. Konečně si sedáme; žaluji. Raduji se. Popisuji neschopnost. Objevuji v mailu fotku naší elektroskříňky. 

- No a co? Chápeš to?

- Pošli jim své fotky.

- Jsou mi ukradení.

- Že to ten kluk neřekl. Tajdle jsem vám rozpojil kabely.

Ještě volám paní klientce. Hovor plyne jak řeka. Hovoříme o vnucích, o rodičích, o výměně rolí dítě rodič. Dnes už jsou naši rodiče naše děti... Naše děti nesměly ozobávat ze stolu při návštěvě. Vždy dostaly na talíř. Nikdy si nedovolily brát si ve společnosti dospělých slovo. Začíná mi to hodně vadit. Když mluví dospělí, děti drží pusu. A žádná nadmutá z nich. (Z těch pus.) Stará škola. Tečka. 

22 hodin. Pro jistotu píšu. Co kdyby, že jo?

A stejně to tu bylo dnes hezké. I s ranním extempore neumětela. Vlastně s ním soucítím. Naše generace je jiná. Všeumělská. Mladí bioroboti jednostranně zaměřeni. Je to jako kdyby kuchařka uměla jen omáčky, ale nevěděla by, kudy na polévku.

Rychle, rychle. Fotky. Publikovat. A do postele. Neviditelná moc mě vyučila. Spánek posiluje.

Dobrou noc!