Drby, klípky, příběhy, osudy

07.06.2021

Probírám se FB. Vzpomínky na maminku. Krásně se usmívala při vyprávění, jak jsem jí přišla pomoci milostivě podržet dva stromky třešní v jámě, kterou vykopala. Měla všechno nachystáno. Já jen držela. Jak šťastná musela být, když jsem sem do naší krásné zahrady zabloudila s kočárkem. Bože, jak já byla hloupá. Blboučká. Bezohledná. Maminka mi teď na stará kolena nic nevyčítala. Nikdy nic. Nikdy. Mami, jak já bych teď přifrčela o půlnoci držet stromeček v jámě. 

Maminka. Schází. Dnes jsem jí byla vybrat porcelánový obrázek. Firmu jsem našla jednoduše. Naproti Obecnímu úřadu. Vzala jsem fotečky tatínka i maminky. Růžový kostýmek nee. S paní jsme snoubily obrázky tak, aby se vhodně věkově přibližovaly. Několik fotek z doby, kdy ztrácela s odchodem paměti jednu OP za druhou. Léky se jí obtiskly v obličeji. Maminka vypadala mladě i ve stáří, náš tatínek vypadal staře i v mládí. Ne, to přeháním. Jsem mu podobná. I když v poslední době vidím mamčin otisk i v mé tváři. Paní je spolužačka Jarušky. Vypráví o školní docházce. Jaruška měla staré rodiče. Tatínek prý chodil později o holích. Dobře situovaná rodina. Nobl střední třída. A Jarušce se smáli od mala. Shodujeme se, že děti jsou bestie. Doslova. Smějící. Tak to je ta její spolužačka z dětství! To je tak tři čtyři roky, co nás Blani propojila. 

Poslouchám příběh rodiny. Tatínek - dnes bychom ho označili: příživník. Paní ho tak vnímala. A ještě zanášel. Maminka vše táhla ze svého. Maminka jejího manžela jí nabádala, aby s ním nebyla! Starší ze dvou dětí, holčička, byla podej, dojdi, udělej. Bratr líná jak veš se úspěšně dopracoval do dospělosti. Stal se alkoholikem. Neoženil se. Maminka uznala za vhodné, že dcera nemusí dědit. Syn, syn...

Asociuje mi to manželovu paní maminku. Šanovala syna. S každým sňatkem darovala... dKyž všechno strávil, dej mu pánbu věčnou slávu, odešel.

- Jasně, protože maminka viděla, že jste činorodá, pracovitá, pilná, zodpovědná... Vy se o sebe umíte postarat. On ne. On potřebuje zajistit, aby měl z čeho sát celý život.

Paní mluví klidně, tiše. Sympatická. Vedeme rozhovor dvou zestárlých dcer. Moje zkušenost je jiná. Maminka byla spravedlivá k oběma dcerám. Jdu v jejích šlépějích... Doufám.

Mezi hovorem vybírám oválek. Radí, který a proč. Velký - příliš. Pro mě vhodný maličko menší.

Ptám se na řemeslníka, který mi pomůže s připevněním... Narážím na jméno našeho kameníka, který poslal tučnou fakturu. Očekávala jsem pomalu o polovinu menší - mi povídali.

- Ten je bezkonkurenčně nejdražší. Musíte se vždycky zeptat dopředu, co to bude stát! Mám s ním taky zlou zkušenost. 

- No jo, s křížkem po funuse.

- On připravil o dům nějakého kameníka v Hradci. Dostal se do úzkých. Jeho paní si ráda přihnula. Neměli děti. Vystrnadil je... Oni dlužili dejme tomu sto tisíc. Kolik může stát dům v Hradci s pozemkem! Pět milionů? Víc? Míň?  On je mazaný... 

- Aha. A já mu dala vydělat. Dobrá. Budiž mu jsou peníze požehnané. Potřeboval je. Co říkávala maminka?

- Je to pryč.

Uháním ke sklenáři. Měla bych mít hotové sklo pro maminčinu kamarádku. Jdu se zeptat. Nahlížím do dvora.

- Tam nikdo není!

- Jak to víš? Ty seš šikovná holčička. Ty seš asi dcerka...

Asi třináctileté stvoření přikyvuje. Její maminka se tu objevuje. Manžel je prý v Jaři. Navštívenku jsem zapomněla doma. Tam je mi platná... Vyťukávám telefon podle cedule na dveřích. Jo, sklo je hotové. Když chvilku počkám... Už vyjíždí z Jaře. Umí jet rychle. Je tu. Ukládá mi desku na sedadlo.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-07_Funeral/

Jedu za maminkou. Od hřbitova volám kameníkům z doporučení. Jsou prý hodní. Vím, kde u nás sídlí. Paní je opravdu hodná. Kámen úrazu - vybroušení desky... Doporučuje mi jméno z Bohuslavic. OK. Volám na doporučené jméno od paní z porcelánových fotek. Vyjmenovávám, co potřebuji. To už jsem u hrobu. 

- A budete to chtít vyzlatit?

- Ano, zlacená písmenka. A přidělat obrázky. Ale pozor, mamka má děsně dlouhé jméno. 

Mami! Věnceslava Konečná... Sakum prdum jedno jméno s letopočty okolo tří tisíc. Tedy dvě - šest. Obrázky. Vybroušení desky. Ono to zase bude něco stát. Iva měla starost, jestli chci vypravit státní pohřeb. Ne, ale bude to vcelku tak stát. Přidělání desky na hrob paní Slezákové - to bude plivnutí - asi tři čtyři stovky.

Jde mi hlava kolem. Myslela jsem, jak jsem zběhlá. Zatím jsem nezkušené naivní vyjukané kůzle. :-)

U hrobu rovnám pentle. Zatím to vypadá ještě dobře. Vyměňuji vodu kytkám. Už jsou sešlé. Vytahuji suché zelení.

- Mami, tak jsem zas tady. Nesu ti svíce. Jdu ti říci novinky. Maličko požalovat. Škoda, vždycky ses mě v DD ptala:

- Jaks´ mě tu našla?

Odpovídala jsem ti s úsměvem:

- Mami, tebe najdu vždycky a všude! A vidíš, mýlila jsem se. Už tě nikdy nenajdu. Mamko, víš, jak jsem tě vždycky prosila, abys mi dala znamení, že tu jsi. Tys´ neřekla tak ani tak. Ty tvé kousky jsou povedené. Hodiny v ložnici se zastavily. Zvoneček na koberci. Ten fén, jaks´ mi vystřelila z ruky - to bylo dobré. Jak to děláš? Myslím na tebe. Mám tě na FB. Každý den vidím tvé obrázky, videa. Pouštím si je. Jak se hezky usmíváš. Někdy potutelně jako Gioconda. Většinou se ti tvář rozjasní od radosti. Jo mami, máš novou střechu. Ale to by ses teda divila. Nádhera. Péťa mi sežene zedníka, nahoře u schodů je prasklina. Ten domeček pořád jezdí. Mrcha rybník... Zvládám...

Loučím se. Procházím se hřbitovem. Já teď chodím jinudy. I dnes. Mám přece svou trasu! Matějovští, teta Šimková a Nechvílovi, náš hrob, paní Slezáková, ing. Starý - manžel tatínkovy sestry Stáni... Teď chodím přímo na původní místo pohřbení tatínka. Odtud už vidím na naši hrobku; po cestě, kudy nesli rakev. Od hrobu jdu stejnou cestou. Tady nesli maminku - úplně naposledy. Dnes jsem se začetla do starých rakousko-uherských náhrobků. Tři mají letopočet 1866. Tam u Královýho Hradce lítaly tam koule prudce do těch našich lidičééek. Pomník se lvem. Tam je napsáno, že kamarádům... Splašili se jim v Šoubráku koně. Oficíři nepřežili. Šoubrák - teď ho vidím z křesla - pokud pojede nocí auto. Dole pod ním je domeček bývalého pevnostního zahradníka Schobera. Máme hezký hřbitov. Na ruském byla slyšet strunovka. Pan Trochimovič pracoval...

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-07_Strecha_luxusni/

Jedu okolo našeho domečku. Lukáš je v práci. Obrázek střechy. Děkuji - povedlo se. Co jsem si domeček odkoupila, hodně jsme do něj nainvestovala. Nová elektřina v jedné části, nová koupelna, další rok elektřina v druhé větvi, nová okna. Výsprávka prasklin. Výmalba. Rekonstrukce vrat - ta se ne zcela povedla. Vratům chybí velké koule místo klik. Už nejsou tak honosná... Letos střecha. Škoda, že mamka už neví... Radovala by se.

Stavuji se v květince. Zrazuji lidi od roušek. :-)  Daří se. Roušky nechrání, škodí. Očkování není očkování. Je to jen experiment na živých lidech. Ministerstvo pravdy manipuluje minulostí, lže, překrucuje... Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla... Orwell dal návod.

- Jak se má Linda?

- Vy mě znáte?

- Měla jsem ji v jesličkách.

- Aha, tak to já si pamatuji jen vedoucí sestru.

Paní mi říká své jméno. Ne, nepamatuji si. Pracovala taky v DD. Docela dlouho. Ptá se na maminku. Ta už odešla. Obě zdviháme prst:

- Jo, za paní ředitelky Bílé!

- Ta byla přísná!

- Ale spravedlivá!!

Shodujeme se v hodnocení. Smějeme se. Paní ví, co se stalo s domovem nyní. Kam ho zavlekl ten ještěr. Ano, zná jeho historii. Ano, dřív měla jedna jednoho vozíčkáře, ostatní chodící... Domov měl dobrou pověst. Ten šmejd ji stihnul během svého neodborného působení poškodit. Lidi v Černožicích si všimli. Když tam chtějí vypravit pohřeb z kaple, děsný problém. Jedině, kde se jim líbí - jeho kamarádi na kraji. Jo, tam jedna pakáž. 

- Ona stará garda ještě stále tlačí kočár po staru. Irenka...

- Jj, tu pamatuji.

- Už tam pracuje i její dcera Irenka.

Poslouchám, jak to tam šolíchají. Jak se nedbá na osobní vlastnictví. Jak za paní Bílé byl člověk klient na prvním místě. Jak lidi objímala. Jak se s nimi veselila.

- Jo, zažila jsem ji. Několikrát jsem přijela s učilištěm s vánočním programem. Ona chodila mezi lidi.

Jo! To tenhle? Ten nevyleze. Tak akorát aby sežral někomu svačinu.

Paní má informace. Domov už je zavlečen jinam. Nezáleží na lidech - klientech. Ti jsou až v poslední řadě. Hnus. Blivajzový. Mami, utekla jsem v poslední chvíli... 

Ani jí neříkám, jak jsem se dostala do sporu kvůli odmítnutí léků, které mamince vyloženě nesvědčily, ba škodily! Jak měla být ponížena - před smrtí! Mengelka - pán nad životy nebožáků. Odebrat práva. Ale uštědřuji:

- Podívejte, tyhle kytičky mi vypadly z nějaké její taštičky. Už jsem na ně zapomněla. A myslíte, že tam jedna jediná řekla:

- Paní Konečná, pojďte, dáme na tuhle halenku kytičky. Ty vám budou slušet.

- To za nás jsme lidem dávali jejich korálky, náramek. My jsme se o ně starali jako doma.

Kdykoli jsem se zeptala v posledním roce debilního přísně odměřeného třicetiminutového!! hovoru na skypu, (nechápu, jak jsem to mohla dopustit!!) kdo má mamku na starosti, na nic mi neuměla koordinační odpovědět. Děvčata pečovatelky komunikovaly normálně. Copak musí koordinační chodit a pouštět tablet? Copak pečovatelka není schopná? Pečovatelky jsou šikovné; o víkendu normálně zazvonily, maminku připravily, nechaly nás hodinku. Bylo to normální. Ráda jsem se s nimi aspoň virtuálně viděla. Řekly, co je nového, co s mamkou... 

- Mají teď měřeno!! Prý se s přesazováním opozdila o dvě a půl minuty!!

Jo, to bylo asi před rokem - paní má fakt přehled. A pak se spěchá, a kvůli minutám, které má na klienta, se stana smrtlený úraz. Za to by ten kretén měl konečně sedět. Měřit pečovatelkám výkony!! Neslýchané!! Hanebné! Nelidské!! Strojové! Nehumánní. Právě jsem se rozzlobila. 

- Víte, ale obdivuji práci pečovatelek. Mají to moc těžké.

- Ne, už to nemají tak těžké, jako za nás.

Asi myslí ta různá nadzvedovadla... I tak mají práci se starými. A nemají na svou práci čas!! Jsou zahrnuty administrativou. To už není přímá péče, kterou jsem zažila ještě za ředitelky po pí Bílé. A slouží dvancát hodin!! To je k nevydržení! Tenhle cvok to vede do Orwela. Hlavně mi vrtá hlavou ta drzost! Nechali vyrobit OP s hnusnou fotkou. Tohle jim nezapomenu. A zjistím, jak to bylo. Zajímavé setkání s paní z oboru. Ještě zajímavější srovnání řízení domova tehdy a dnes. Nelidské. Odporné. Chce se mi přirovnat: fašistické. Tohle my vám nemůžeme říci. A že se vám ztratily věci? Ale to nás nezajímá. Jo, že jsme vám nevrátili ten debilní jelení lůj? To neva. Vždyť stál pár korun a byl prošlý. Takový bezohledný prolhaný systémek. Poznámka: A tohle musí snášet původní personál zvyklý na jiný řád! Nechtěla bych být v jejich kůži. Holky, držte se a služte lidem, jak nejlépe umíte. Děkuji za všechny ty lidi po mamince. Byly jste skvělé tak, jak jste uměly a chtěly. A TAK, JAK VÁM DOVOLILI.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-07_Zahrada_-/

Doma mě vítají kočky. Moudrý, zdrženlivý Mourek. Věčně při chuti. Muzel. Zrzečka dnes pobrekává. Je vláčná. Handřičkovatá. Hladím jí kotěcí bříšečko. Nechává se. Usíná. Unavená vedrem. Dokonce přibíhá večer, když se chci ještě pomazlit s Mourem, a on už šel někam nocovat. Běží z vedlejší zahrady.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-07_Mourek_rano_ceka%2C_Zrzecka_taky_-_na_kotatka.../

Učím ji do koše s vystlaným dnem. Hodila jsem přes něj pléd. Nevím, jestli zakrýt výhled. Nebo jestli by raději měla v koši úplnou tmu. Ani jedno. Vždycky mi z něj uteče, jako když jsem vozívala ve svém panenkovském kočárku naši černou kočičku... To je dávno... Tak dávno... To ještě svítilo slunce.

- Víš, komu zavolej? Jardovi. Ten tu prasklinu opraví.

Volám spolužákovi. Je po dvou měsících po kovidu. Zítra ještě jde ležet. Má něco na plících. On je asi o dva tři roky starší. Opakoval. Křehounký chlap. Dech. Domluveno. až se vrátí, až se vyhrabe z potíží, v létě se ozve. Lidi mají následky na plících... I ta dnešní porcelánová paní. Taky ležela asi dva měsíce. Nemožná. Nechtěli ji pustit. Prý na LDN. A tady moje čtenářka Blanka - neochvějná srdcařka, se o ni starala... Dík, Blani!!

Ještě paní klientka. Štíhlounká. Krásná. Sedáme ještě na terasu. Zaprášená prachem nebo pylem. Odjíždí. Rychle vymáchat ještě jednu pračku. Vyždímat. Pověsit. Umýt přední terasu. Tak. Hotovo. Udělala jsem pořádek okolo sebe, doufám, že jsem přerovnala i nitro. Srovnala, co tam patří - nepatří.

Dnes jsem si chtěla založit nový reklamní FB. Ne. Zas mě odhalil. Jela jsem na jinou síť. Marné. Milý FB, jak ti na tu tvou reklamu kašlu! Drahá! 

Zítra Medardova kápě. Zrovna se narodila naše první, počítám-li Lukáška, tak druhá vnučinka. Z těch tří malých první. Lukánek je chlap na ženění. To se ještě načekáme... Mám pro ni krásné modré šatečky. Volám. Hovoříme se snaškou. Prý Petroušek poprosil, aby mě chvíli nechali. Péťo, vždyť společnost přece léčí. Toužím po lidech. Těším se, až se sejdeme na oslavě. Až jí daruji šatečky. Až se setkáme!! Než zavřeli šmejdi obchody, vybrala jsem asi troje šataečky s tím, že vyzkoušíme, nevyhovující vrátíme. Petroušek ještě rychle uháněl se šatečkami do obchodu. A pak byl konec. 

Jo, pro tu kjavu z loňského května s tím vychlastaným hlasem, babizno, dnes mi přišla za dva plesnivé citrony poukázka na sto korun, heč! 

A to je konec. Dnes možná Zrzečka přivede na svět svá myšata.

Dobrou noc!