Drby.

Tak jsem se politovala, zahořekovala, hezky jsem si to užila a jedeme dál. Očistné, skvělé, posilující. Navíc hezké setkání s cizím mužem. Petrouškovi jsem to, jasně že, řekla. Peťulka je č. jedna na světě. Navždy.

Ráno. Je ráno! Budím se před budíkem. Mám papírek s úkoly. Něco jsem nestihla. A to si sedám k psaní hodinu před půlnocí. Zrýt záhonek na jahody u mamky - ne. Vyrýt brambory se žlutými natěmi - ne. Večer vernisáž fotek v Umělecké kolonii bastion IV - nechtělo se. Těšilo se. Příště.

Chci vyjet v devět na Polsko; skyp s mamkou v půl jedenácté. Hodinu na cestu tam i zpět s půlhodinovou rezervou. Je pátek. Nebezpečí ucpání trasy. Jasně. Ještě udělat toto a tamto a vyjíždím před půl desátou. Jako v zimě na hory. Plán vyjet v osm, abychom v devět stáli první na vleku a sjeli samet. Jednou za zimu se mi to podaří. Ano, chytám traktor. Dýchám zhluboka. Nic se neděje. Odpojí se. Jo, odpojí. Celou cestu tím úzkým koridorem s nápisem Musíme to opravit na začátku zúžení zdržoval. Aspoň mám čas litovat se. Jsem nejhorší dcera na světě. Máte si vzít maminku domů. Když jste byla nemocná, byla u vás. Ty vorle, to se to žvaní... A radí! Co mám udělat! nad už nemusíte podnikat! Aha. A co je komu po tom?. Končím imaginární hovor s těmi dvěma nejsvatějšími mezi svatými. Traktor odbočil. Provoz nabírá na rychlosti. Minule mě tu pronásledovala blikající světla sanity. Obloha zasypaná stříbrem. V díře srdce. Dobré znamení. Ke křižovatce ještě kus. Poslouchám do sluchátek o našich předcích. Konečně Vysokov. Táhlý kopec, kde je šance předjet všechny náklaďáky. Šemíku, zaber! V Náchodě raz dva. Vypadá, že není ucpán. Jedu průtahem. Aha. Vypadá to, že jsem se dostala do zácpy. Někdy něco vypadá a je to zcela naopak... Jako v životě! Elegantně se zácpě vyhnu. Odbočuji. Rychle se dostávám na vedlejší a projíždím Náchod bez problému až ke hranici. Hlídám značky - padesát, na polské straně šedesát, kousek za čárou sedmdesát. Zas nějaký hlemýžď. Buď je opatrný nebo si užívá života. Kochá se. A zdražuje. Každopádně ať zrychlí... Konečně jsem u své paní. Dnes nemám čas smlouvat. Má tam pomocnici. Beru košík borůvek.

- Lešne?

- Prosím?

- Lešne?

- Co říkáte? Jo, lesní, ano, lesní. :-)

Poslední vaničku jahod. Rynglata, která máme doma na stromě, ale tahle jsou větší, dvě okurky... Pán za mnou:

- Máte ještě jahody?

- Nemají, protože jsem si dnes přivstala.

Pán i prodavačky se smějí. Jedu zpátky. V Náchodě si musím dát pozor, abych se nezasekala. Očima zpomaluji ručičky. Na sedadle mám připravený skyp na mobilu. Pouštím data. Dvě vesnice před Jaří zvoní skyp. Maminka.

- Ahoj mami, vidíš mě?

- Špatně.

Ukazuji mamce cestu, komentuji, kudy jedu.

- Mami, už jsem u hřbitova. Zastavím, koupím meruňky. Drobné, ale krásně červánkové. Student prodává. Kupuji jen kilo. Desetikorunu mu nechávám od cesty. Jedna klientka mi vždy dá dýško a rozesměje mě:

- Něco si za to kup!

- Mami, vidělas, jak jsem kupovala meruňky?

- No, viděla.

- Mami, vidíš kasárna?

- Ne...

- Mami, už se proplétám okolo divadla, policie, mami, ještě projedu tunýlkem a jsem doma.

Chjo, co jsem se s maminkou a paní Matějovskou nachodila do divadla. Paní Matějovskou už nemám. Měla mě ráda. Hlavně neslzet. No jo, měla, měla.

Jsme doma. Odemykám, odjišťuji. Najednou se mamka zasekla. Hovor se přerušil. Zkouším vyzvánět...

- Mami, mami!

- Mamko, to voláš mně.

Linduška.

- Ne, volám mamku.

Už se ke mně vrátila. Paní koordinační šla náhodou kolem.

- Paní Konečná, přišel vám dopis.

- Vím, o co jde. Hradecký soud jí to poslal domů. Nevadí jim, že jsme okres Náchod. A nevadí jim, že vědí, že mamka je upoutaná v DD v okrese Hradec. Státní zvůle. Chaos. Organizovaný!

- Tak já to rozdělám, maminku s tím seznámím.

Běžím k počítači, šup, otevírám dopis, kde jsme se sestrou podepsané pod mým označením za opatrovnici.

- My to s maminkou projednáme. Vyjádříme se.

- Žádné takové. To už jsem zažila. Ne, v žádném případě. Maminka je ještě svéprávná a vy se nemáte k čemu vyjadřovat. To je dopis pro maminku.

Ten dopis mi nájemníci nedali. (A vůbec, jak to, že dopis do vlastních rukou přinesla koordinační?? Divné. To jako podepsali za mamku?!! Jsem myslela, že když mi sestra práskla dveřmi, že mají karanténu... Rovnám si myšlenky...)

- Maminko, prosím tě, souhlasíš, abych byla tvou opatrovnicí?

Samozřejmě, že maminka souhlasí.

- Mamko, já tam za chvíli přijedu, přivezu ti meruňky. Víš, jak jsme je prve spolu kupovaly u hřbitova.

- Jo, vím.

- Přivezu ti borůvky, jablíčka, chlebíček s máslem a medem a papír, kde podepíšeš souhlas.

Dobrá nabídka koordinační:

- A nechcete mi to poslat na mail, že bych to vytiskla a přinesla vám to rovnou podepsané dolů na parkoviště?

Super. Dojednáno. Vykonáno. Rychle odesílám. Mažu dva krajíčky chlebíčka s máslem, medem. Odkrajuji kůrky. Loupu jablíčko. Nařezávám na dílky ryngle, meruňky. Borůvky jen s medem. Přikládám pixlu caro. Určitě lepší chutnější varianta než to černé ve skle... Vkládám jednu velkou jahodu. Jedu.

Koordinační je skvělá. Papír s mamčiným podpisem a skleničky.

- A jak krásně vysekla podpis!
- No, dnes se jí to povedlo.

Dává na asfalt skleničky. Prý, aby mě neohrozila. Neohrozí. Přebírá dobrotky pro mamku. Jedu úplně jinou cestou do Josefova. Stavím se v domečku. Brečím. Bulím. Naříkám. Tady jsme chodily ke švadleně. Jako holčička. Paní Pražáková. Vypadala jak maminka z knížky O Martínkovi. Jak jsme tam chodily? Na kole? Tady maminka opečovávala tatínkův hrob. Sjíždím dolů z kopce. Intuitivně blinkr doprava. Domů. Ne, to bylo maminčino "doma". Na uzoulinké asfaltce velký óbrpes něco pojídá. Nemíní se uhnout. Vůbec mě neopanovává zlost. Přibrzďuji. Stahuji okénko. Pán vyndavá nákup. Pejskovi říká, aby se uhnula. Myslím Adélka?

- Pejsku, tvůj klid chci mít!

Dáváme se s páníčkem do hovoru. Jak staří známí. Svěřuji, že rekonstruuji maminčin domeček. Kde mám maminku. Jak mě pálí věta, že ji mám mít doma, že jsem nejhorší dcera na světě...

- Já jsem s manželkou taky celý život. Mně je šestašedesát... Letos v lednu jsem dosloužil mamince. Nadřel jsem se s ní. Hlava jo, ale pohyblivá ne. A manželka najednou začala všude jezdit beze mě. Vždycky jsem říkal: Já nemůžu...

- Jo, to znám. Já jsem si zvolila Petrouška. Protože bych o něj přišla. Maminka nás nenechala chvilku v klidu. Stále: Kde séééš? Alzheimerici rozbouchají rodinu, vztahy... 

Pán přitaká. 

- Hlavně, že nás nic nebolí.

Pán si stěžuje, že už ho bolí... Rozhovor teče jak řeka. Stěžuji si, jak jim strkali špejli do nosu... Bez dovolení sbírají DNA...

Zapínám motor. Už musím jet.

- Jsem rád, že jsem vás poznal. Bylo to příjemné setkání.

- I pro mě. Aspoň už nemusím slzet.

- Vy jste to potřebovala někomu vyžalovat.

Zastavuji v domečku. Fotím krásně začištěné šlincy po elektrikáři. Hezké. Domeček rozbouchán. Ještě okna. Jdu zalít rybízky, nalít ke švestce. Libeček a rebarbora mají taky žízeň. Soused, Péťův bratr, jeho syn něco tvoří na zahradě. Milý. Pomáhá mi s počítačem. Ten mi poradí se zmenšováním fotek na barevno. Když už teda ti radilové nevyužili výzvy k pomoci. :-)

- Člověče, zítra tu jsem v půl osmé. Chci se setkat s Olikem.

- Tak to zrovna budu pít s tátou kafe. Tak pojedu za tebou.

Domluveno.

Jedu k sestře. Do vojenského muzea. Seznámit ji s dnešním souhlasem. Už to ví, volala jí koordinační. My dvě už jsme dopis podepsaly a odeslaly před čtrnácti dny...

V Josefově dojíždím divné človíčky na prapodivných strojích s originálními přilbami... Předjíždím je. Parkuji v naší ulici. Chci si je vyfotit zepředu. Jdu jim naproti. Otáčejí se. Zachycuji manévr.

Zajíždím do dvora. Pod stáním slyším Zůstanu svůj, na tom mi nejvíc záleží. Jo, zůstanu svá, kašlu na nevyžádané rady, na hloupé rychlé nekvalifikované soudy. Světe, už jsem si pobrečela. Už jsem zase silná. A zkus si na mě něco.

Jdu do bazénu. Hrách a kroupy uvařené. A zelí. To bude mít Péťa vtipné řeči...

Ráchám se. Chvíli na lehátku. Dobíjím sílu. Jdu pracovat. Péťa:

- Prosím tě, přijde Honzík s V. Smočit se.

- Jo, ale nic nepřipravuji. Mám v sobě větu: To ona nejí.

Už jsou tady. Vítám:

- V., pamatuješ, jak sis tu pochutnávala na té špenátové polévce? Jak sis dávala přidat? A palec nahoru? A na tom špenátu?!

Tiše přikyvuje.

- A víš, že mě mrzelo, že jsem pro tebe tvořila oběd i s odsouhlaseným špenátem, nechalas´ ho na talířku?! Jen proto, že "ona špenát nejí!"

Kýve. Oči do země. Nechávám je. Dvě hodiny skotačí ve vodě. Já dvě hodiny pracuji. Zákaznický servis... Mám klientku pečovatelku v DD. Zlomená noha. Vyptávám se, jaké má výsledky.

- Mohu se vás taky na něco zeptat? Ten obrázek, jak tam ty dvě klečí na té staré paní, to je od Vás z DD?

- Ano. Vlastně - vás taky testují?

- Testují, ale z krve. Za dvacet minut máme výsledky. Žádné špejle. To je strašné.

Tak pro mě je to ještě horší! Co dovolí ředitel vykonat na svých klientech, kteří mu platí!! Jejich děti mu své rodiče s důvěrou za úplatu důchodem svěřili!!! Hanba! Hanba i pro tu paní, co mě kritizovala. Co byla agresivní. Co byla neuctivá. - Ale ona je hodná, nekonfliktní. Ty vorle - nekonfliktní?.

Od bazénu slyším smích. Péťa mi jde pošeptat:

- Já mám hlad, že bych i hřebíky snědla.

- Jo?  :-) 

- No, a Honza jí říkal, ať si jde o něco říct. Nechce.

- No hladovou ji domů nepošlu.

- Jdu k bazénu. Dost bylo tréningu. Zvu ji do kuchyně. Radostně si poskočila. Smažím vajíčka.

- V. chceš jen ochutnat hrášek s kroupami?
Kýve. Chutná. I se zelím. Nesu pánev ven. Dělím je. Honzík:

- A co to támhle máš?

- To je hrášek s kroupami. Mám v tom cibulku, česnek, kořeníčko. K tomu domácí zelíčko ze Scuku...

Honzík si nabírá na talířek. Pochvaluje si. Zvonek. Snaška. Ještě každému miska borůvek s jogurtem, medem, domácím tvarohem z farmy... Obloha zas stříbrná. Anděl rozkládá křídla... Až večer mě paní upozorňuje, že vidí Q.

Vesmírný pane, děkuji za dnešní den! Za synchronicitu, za setkání. Za info... Taky za to, jak jsem si krásně uvolnila na řetězu držené emoce. Přijímám všechnu nespravedlnost světa. Tak se staň!

Dobrou noc!