Dřevorubecké nedělní cvičení

 Pohádka o dřevorubcovi

Jsem dobře vyspalá. Rozhrnuji závěsy. Dnes už má být určitě chladno. Celý den se ale teplota mění. Normální počasí prosazuje slunce. Pocitově teplo. Mezitím vzlétla letadla a zahájila své lety. Obloha náhle zestříbrněla. Ochladilo se. Tak jak teda bude?

Až v patnáct hodin se propracovala na oblohu modrá. Stříbrné svinstvo s černým nebo šedým nádechem přemoženo.

Je volno. Petroušek určitrajc zas někde někoho zachraňuje. Umytá pleť. Namalovaná. Jdu do dne. Začínám.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-16-povidla

Polepit povidla. Ostrůvek zaplněn blůmovými kompoty. I ty polepit.

- Á, tady už to žije. Dobré ráno! Jdu stříhat keře.

- Jaké keře?

- Jak jsi mě včera zaúkolovala.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-17-rozhlizeni-do-dne

Jdu se podívat. Je šikovný. Je nezdolný. Nikdo tak krásně nenatvaruje kulaté korunky. Asistuji. Radím. Rozhodujeme se, že smrk přijde o dvě, o tři větve. Petrouškovi držím větvičky pichlavého keře. Stříhá. Vytahuji si bílou podpůrnou mříž od růže s keramickými ptáčky. Nosím ostříhané pichlavé haluze na hromadu. Pak mahon. Nemám ho ráda. Jen sentiment. Po mamince. U plotu je šero. Pivoňkám se tam ve stínu nedaří. Prosvětlujeme. Rozhodujeme, co ještě. Výš. Dál! Rychleji.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-17-pruklest

Péťa dnes dřel jak dřevorubec. Ostříhal keře. Proklestil smrk. Řehtám se. Radím. Kybicuji. Přináším nářadí. Petroušek si nese velké štafle.

- Oddělej tu mříž pryč. Až bude větev padat, ať ti to nerozbije ty ptáčky.

Opírám mřížku o popelnici. Leze na štafle podepřené o kmen smrku.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-17-se-skritky-ptacky-kockami

- Peťuš! Mám tam skřítka!

- Toho jsem oddělal.

Jdu se mrknout na víko popelnice.

- Péťo, tys´    mu ztratil okeničky!

Stojí na jedné noze na řebříku. Řeže. 

- Já se teď budu tak starat o okeničky. To bude pode mnou.

- Není!

Místo abych držela štafle, hledím do barvínku. Konečně větev spadla.

- Na, tady máš jedno okýnko.

- A ještě druhé!

- Tady!

Pokračujeme v pracovním úsilí. Zametám jehličí z dlažby. Vytrhávám plevílek.

- Mám už jít dělat oběd?

- Nejvyšší čas.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-17-obedvame

Petroušek si pochutnává na ovocných knedlících. Já na brambůrkách s malým kořeněným řízečkem z krůtích prsou. Brambůrky jsem osmahla jako americké. Maminka říkala, že tak si je rád dělal na pánvi tatínek.

- Já jedu kamasi kamasi.

Chvilku si sedám ke stolu. Obloha se mění každou chvíli. Stříbrná. Modrá. Zatažená. Se sluníčkem. Usnula jsem. Ntb na klíně mi napsal sedm stránek jednoduchého textu. Samé písmenko n.

- Ona spí.

- Peťuš, tak jsi to zachránil?

- To víš, že jo. A teď jdu makat.

V neděli jede něco opravovat na kotelnu. To je entuziasmus! To je loajalita. Dvakrát před obědem. Po obědě. A večer. Hlavně aby zachránil svět. Vždycky je za chvíli zpátky. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-17-pit-doplnovat-elektrolyty

Jdu mu připravit další pití. Hodně doplňuje elektrolyty. Dře jak… Maminka myslím říkala jako Bulhar.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-17-uklid

- Taky bys to tak zvládla?

- Ne. Já ne.

- Protože ses blbě učila.

Jeho řeči. Miluji je. Právě proto, že jsem se dobře učila, nikdy jsem rukama nepracovala.

Láduje do popelnice to, co jsem zametla na zámkové dlažbě. Likviduje pořezané větve.

- Pojď si tady pohrabat ty větvičky. Ať se nepopícháš, až tu půjdeš bosa. 

Jdu si pro plastové hrabičky. Házím shrabané do vaku. Hotovo. Jde okolo mě.

- Kdopak bude čistit ty hrábě!

Připomíná mi to scénku ze studentských let. S Erikou jsme pracovaly ve Frutě v Černožicích na brigádě u linky. To jsem vždycky šla vykňučet do přestávky k mistrové. Paní Kopecké. Dodatečně jsem se před pár lety dozvěděla, že tahle hodná paní je maminka jedné mé bývalé kamarádky. Předevčírem mi tu poprvé v životě lajkla. Vždycky paní řekla:

- Tak po přestávce,  holky přijďte.

A nám bylo jedno, jestli jdeme mýt jahody, klást do sklenic, odebírat z linky. Hlavně nesedět tupě u nekonečných košů a neodstopkovávat. Kdykoli jdu po hřbitově po původní cestičce k našemu hrobu, zastavím se u pomníčku s porcelánovou podobiznou paní. Byla to snad Maďarka? Slovenka? Šátek na hlavě. Selskou zástěru. My se přihasily na směnu na šestou. Ona už vedle sebe měla nažďuchaných tři pět beden odstopkovaných jahod. Deprimující.

S Erikou to bylo bezva. Chodila s námi i Jitka. Má celoživotní kamarádka. Očkování nás rozdělilo. Měly jsme se moc a moc a moc rády. Legrace. Náklonnost. Když Erika naháněla svého budoucího muže, vzala si mě na pomoc.

- Ireno, půjdeme se projít kolem jedné vily. Tam on bydlí, víš?

- On chodí do třídy s Bátorou. Ten se mi nelíbí.

- Ne, on je krásný.

A vzala si ho. Pak se rozvedla. Chvíli pracovala jako dětská v Jánkách. Pak zmizela ve Švédsku. Měla jsem ji opravdu za velkou převelkou kamarádku od mateřské, přes základní po studium. S Jitkou to bylo na celý život. 

Jednou jsme s Erikou odebíraly z linky sklenice s kompoty. Nestíhaly jsme. Jelo to moc rychle. Sklenice upadla na zem. Vzala jsem smeták, začala střepy zametat. Už tehdy jsme měly na rukou bílé asi silonové nebo krepsilonové nebo jaké rukavice. V ten den jsme u linky pracovaly hned od rána. Jupí! To bylo za víc peněz. Ne úkol. Ale časově. Najednou zahoukala siréna na přestávku. Odpadl mi smetáček i lopatka z rukou. Byla jsem poslušné dítě socialismu. Dnes všichni tvrdí, jak věděli. Jak cítili. Jak tušili. Tak já byla normálně blbá. Podvolovala jsem se zvuku sirény. Start na přestávku. Teď!

- Ireno, co děláš?

- No jdeme svačit.

- Snad to doděláš!

Vzala jsem znovu lopatku a smetáček, zametla. Vysypala do velkého plechového koše. Odpoledne jsem zážitek vypravovala mamince. Usmívala se. Když se dnes dívám na tu příhodu, vysvětluje mi to, jak hodná, jak poslušná jsem byla. Jak jsem se stále podrobovala. Po mnoha životních šrámech, ublíženích a kopaních jsem se z ačala bránit. Ale to až později. Dělat na hlavu si nemohu nechat celý život. Najednou přišel zlom. Myslím, že to bylo tak zhruba okolo rozvodu. Chtěli se mnou vydrbat. Vyhnat mě s dvěma dětmi. Tehdy zakročila maminka. Vzala jsem si ledničku, pračku, obývák a nábytek v dětském pokoji.  Starou ložnici od tchánů. Okamžitě a ihned jsem začala šetřit na novou ložnici. Vrátit starou. Žádné dluhy jsem nikdy neměla.

Jak prve šel Petroušek okolo mě, nesl plastové hrabičky, s nimiž jsem vyhrabala malé suché smrkové větvičky, abych se při chůzi bosa nepíchla. Na dotaz, kdo to bude čistit, jsem si vzpomněla na svou patnácti šestnáctiletou zkušeností s odhozením nářadí. Zahoukali, no. Dnes mohou houkat, jak chtějí. Do roušky mě nedostali. Pod jehlu taky ne. Můj nos je panic. Probuzená. Dnes jsem nabídla Petoruškovi kafe. Hrabičky mi odpadly od ruky přesně jako když zahoukala siréna. Šla jsem se věnovat voňavému moku.

Vzpomínám. Erika měla narozeniny v červenci jako já. Pozvala Markétku a Zdenu. Erika s Markétou spolu v hrály v hudebce čtyřručně. Já hrávala čtyřruč s Martou. Eričin bratr, můj starší spolužák na gymnáziu a její maminka vyklidili prostor. Byly prázdniny. Maminka nám upekla bábovku. Čtyři patnáctileté holky samy v bytě. Erika vytáhla zelenou litrovou láhev vína. Nalila do skleniček na stopce. Ach, to bylo tak dobré k bábovce. Zapíjet bábovku vínem. Mňam. Můj mozek víno nikdy neochutnal. Premiéra. Čtyři holky na litr vína. Pak jsem šla domů promenádou. Dnes se v jejich domě velice často točí válečné filmy. Dost často tam přecházím přes cestu na tu promču nad městem. Tehdy jsem šla tak veselá. Nemotala jsem se. To ne. Jen jsem cítila euforii a všelásku. Jak lehce jsem letěla po promče domů. Základní škola za mnou. Gymnázium přede mnou. Nádherný čas!

K Erice a Markétě. Na školních klavírních koncertech jsme vždy předvedly, co jsme se naučily. Jako dnešní děti. Ráda na koncerty chodím po mnoha dekádách let. Je to stále stejné. Ti nadaní, šikovní jsou tak, jako jsme byli i my, nervózní. Zahrají. Ukloní se. Tleskám jak o závod. Vzdávám hold jim a jejich rodičům.

Erika s Markétou zasedly za klavír ke čtyřhře. Začaly nervózně hrát. Noty spadly. Sebraly je. Začaly hrát znovu. Noty se opět svezly. Tak ještě jednou. Přestaly hrát. Noty si v nervozitě daly vzhůru nohama. Ještě jednou. Začaly. Jenže noty byly na jiné stránce. Řehtaly jsme se v první řadě jako publikum. Holky to nakonec dohrály. Škoda, že v naší době nikdo netočil. :-)

Prohlížím si na FB obrázky ze stavby průtahu městem. Mám ráda fotografie zdejších lidí. Miluji  staré fotky s obrázky právě dnes k porovnání. Mám ráda fotky o dění ve městě. Včera jeden pán vyfotil plošinu a záchranáře u protějšího domu. To si dovolil! Začali ho okřikovat. Jestli ho to baví. A že by se mu to taky nelíbilo. Mám jiný názor. Ničím se neprovinil.

Sedíme. Popíjíme čaj. Petroušek mi zprovozňuje skřítka na strom.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-17-relax

- Kolaudace je prodloužena o měsíc.

- Cože? Průtah městem bude zavřen do listopadu?

- Hlavně, že posloucháš Šalingrad.

- Tam to opravdu nehlásí.

Dozvídám se zaručenou zprávu o pachateli, který způsobil městu škodu.

- No, vidíš, lidi nadělají řeči, že to byl ten a ten. Že na stavbě pracoval. A pak to je úplně jinak. Kdo si ty lži vymýšlí? Je to tím, že město nedalo zprávu. Aby se snad pachateli neublížilo, nepřitížilo. Aby neutrpěla jeho osobnost.

- Znal jsem jeho tátu. chodil jsem s ním do školy. 

Říká mi, kde pracoval. Jeho syn je ten žhář a zloděj.

- Péťo, nerozbij mi toho skřítka.

- Já mu vyvrtám dírku.

- Praskne.

Hledám na Temu nového.

- Tak podívej, jak má šroubeček hřebičiček.

- Jé. To se ti povedlo. Peťuš, ale má otlučenou čepičku.

- Si dal na držku, blbec, nemá se tam válet! To, že já jsem zas… celej od smůly, to je dobrý. Ale nikdy jsem nevěděl, že jsem tak dobrej, že to tam zavrtám.

- Já taky ne, Peťuš! Už jsem hledala, kde ho koupím.

- A to má takhle zavřený vokna, jo?

- Ne. To má otevřená.

- To má jak v base.

Řehtám se.

Je zima. Jdeme domů. Zadělávám na metýnku. Krásně se povedlo těsto. Pokládám blůmami, švestkami, pár jahodami, meruňkami.

- Jé, tady něco voní! To si dá dědek do sosáčku.

- Peťuš, já jsem kopyto. Chtěla jsem udělat z cukety. Narostly mi dvě. A já se spletla. Udělala jsem kynutou.

- Tos´   udělala dobře. Moc dobře.

A to byla pohádka z neděle, kdy se nic nemá dělat. A my, jmenovitě Petorušek, porušoval neděli doma i v práci. A bylo to tak hezké! Radostné. Humorné. Jako celý můj život s ním. Ach, děkuji!

Dobrou noc!