Druhá adventní. Lidi šílí.  

Asi deset let jsem chodila dvakrát týdně meditovat. Až mi jeden klient řekl:

- Co tam chodíte? Já už jsem přestal. 

- Potřebuju se rovnat.

- Ale vy to umíte.

- Neumím.

- Umíte.

Jednu sezonu jsem vynechala. Už je to kolik - pět, osm let? Jsem vděčná, že jsem získala základy práce s myslí, s duchem. Díky Rohu hojnosti stojí náš dům. Naučila jsem se pracovat se sebou, světem. Přijímat. Říkat ne. Metody a techniky psychohygieny. Autogenní trénink. Jacobsonovu progresivní relaxaci. Meditovat. Komlentovat. 

Lidé nemají čas na psychohygienu. Nemají čas zaobírat se sebou samým. Vždycky od září, kdy jsme začínali, nám bylo připomínáno, že začíná energeticky nejhorší doba. Končí slunovratem. Někdy se nepříjemné energie mohou přelít i do ledna. Já jsem skládala fci ředitelky školy k poslednímu lednu. S obavami. S hypotékou na krku. S neobsazeným bytem v paneláku. Bylo to to nejlepší rozhodnutí. Úleva. Mohla jsem se věnovat mamince. Střídaly jsme se s Ivou. Má energie byla přesměrována.  

Zdá se mi, jako by lidi šíleli. Vnímám zvýšené emoce. Dřív se říkalo, že to souvisí s předvánočním shonem. A s čím to souvisí nyní? Poslední tři roky útoky na psychiku lidí. Jedno skončí. Druhé plynule naváže. Destrukce vztahů. Nejen partnerských. I kamarádských. Žijeme v chaosu vztahů. V době nejistot. Debilních iluzí. Neumíme se k tomu postavit. Najít vnitřní pokoj. Denně cvičit v životních situacích. Přijde ti účet za topení... Pomyslíš si - aha, média měla pravdu. A už podvědomí pracuje. Začneš se svíjet ve strachu. Snaž se hledat pokoj. Klid. Zítra přijde další rána. Nikdy by ses z toho nevyhrabal. Zítra budou nové věci. Nové konflikty. Nové strachy. Zase odpouštění... Drtikol: Nikdy nebude nic jiného než to, co tady a teď. Jde o to, poznat, co je teď a tady; prohlédnout iluzi;  pak zůstat ve Skutečnosti stále; poznat i to, že člověk si musí pomoci sám! Někdo zkušenější nám sice může poradit. Vyvarujeme se zbytečných chyb; cestu si tak podstatně zkrátíme, ale udělat to musí každý sám za sebe! - Zítra nové výhrůžky. Nová šílenstva. Hle našel jsem kout tichý, kde sám sebou jsem. Neztratila jsem se. Vrátím se zase zpátky, domů. No jo, jenže překážíš lidem. - Omyl. Je třeba naučit se vnitřnímu klidu. Pak záříš. Je třeba brát svět s humorem, smát se. Vnímám neúsměvy. Nesnášenlivost. Názorovou neslučitelnost. 

Dopoledne - ač neděle, nic se nedělá - jsem kmitala. Domyla jsem okna. Sundala záclony. Vyměnila ubrus. Nastrojila sváteční stůl. Uvařila výbornou polévku. Užívala si den s Petrouškem. Oáza. Občerstvení duše. Normální svět. A to nemáme vždycky stejné názory. Většinou se shodneme. Přemýšlím si, když se odlišujeme. Přiučuji se u své ryby. Umí koukat pod hladinu i nad ní. Svou lupou čte mimo tenhle svět.

Petroušek není na trhy, nakupování. Vyšel mi vstříc. 

- Peťšůůůš, prosím tě. Na FB na mě vykouklo, že jsou dnes trhy na zámeckém nádvoří ve Smiřicích.

- Jo, vyvezu tě na fréze.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-04_Hra_s_nadrzkou_na_vodu_v_troube/

Upekla jsem horní krůtí stehna. Moje nová drahá inteligentní trouba si se mnou hraje. Zapnu. JE TŘEBA VYPRÁZDNIT NÁDRŽKU. - Jo? A proč? Vždyť já budu péci v páře. - OK. Vyprázdním nádržku na vodu. Vyberu program, abych se vyhnula páře. Stačí, když je tam jen přidávání. Trouba hlásí: PRÁZDNÁ NÁDRŽKA NA VODU. - Ty vorle!! Prve jsem ji vyprázdnila. Naplním ji. Dopeču. PŘIPOMENUTÍ: VYPRÁZDNIT NÁDRŽKU NA VODU. - Tak si tak celé dopoledne lítám mezi okny. Mezi hrncem s polévkou. Mezi troubou. Ale neobtěžuje mě to. Sloužím technice. :-) Provoňuji dům bylinkami. Vystěhovávám koupelnu. Pouštím do ní rumbu. To by člověk nevěřil, co se tam nachytá prachu, vlasů. Zase vracím zpátky stojan na ručníky, na toaleťák. Koupelna se blyští.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-04_Svatecni_obed/

Oběd. Rozsvěcím druhou svíci na adventním věnci. Zapaluji andělské zvonění.

- To ti nebude zvonit.

- Ne? A proč?

- Kdo to sestavil?

Provokační otázka. :-) Směju se.

- Kdo asi? Já. :-)

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-04_Svatecni_obed/

Sáhnul. Stromeček přestavěl. Zvoní. :-) Jemňounce. Andělsky. 

Jedeme do Smiřic. Na mostě pištím. Je tam zúžení. Někdy jsem si tam ulomila zrcátko. Petroušek je šikovný. Má u toho ty své průpovídky.

- Peťuš, to já bych nedokázala. Já vždycky zpomalím a jedu krokem.

- Ty zas umíš vjet rychle do kruháče.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-04_Do_Smiric_na_trhy/

Nemůžeme zaparkovat. To nevadí. Projdeme se kousek. Míjíme Dvoranu. Sem babička doprovázela svou Vendulku jako garde do tanečních. Chodily pěšky z Neznášova. Až na státní si obuly boty. Iva asi před třiceti možná více lety z maminky vymámila tmavě modré sametové šaty dole na sukni s vlčími máky. Z tanečních. Sukni ustřihla. Šaty zničila. Maminčiny z tanečních už nejsou. - Těším se na stánky. Na drobnosti. Na svařáček. NIKDY NEMĚJ OČEKÁVÁNÍ!! Njn. Opuštěné otlučené zámecké nádvoří. Pár stánků. Nějaké svícny. Věnečky. Holanďanka se sýry. Znám ji z jara. Na Ovčáckých slavnostech v Babiččině údolí jsem si u ní koupila sýry. Měla jsem tam napočítaný na účtence drahý papír. Možná jsem se spletla. Špatně pochopila. Nedobře přečetla. Paní tu žije už hodně let. Je z Královce. Odsud docela daleko. - Stánek s pálivými čokoládami, kořením. Stánky s jídlem. Jeden s ponožkami. Jmelí. Tečka.

- No to jsem tě vyvezl na fréze a jedeme domů.

Najednou už nespěchám. Na chvilku usínám. Večer jdu do divadla.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-04_Pro_barborky

Ještě si nařežu barborky. Vylezu si na půdu pro ozdobičky. Mám vše uložené s cedulemi. Vrkoč. Stromeček šitý. Lustr výklenek. Hledám krabičku. Slyším dup dup. Péťa zdola volá:

- Kde seš?

- Tadýýý!

- Máš tam kocoura. Nevím, jak ho dostaneš dolů.

Slyšela jsem ho. Půda ho moc láká. Nemohu ho tam zavřít. Už vím. Nalákám břicháčka jedním slůvkem a jedním zvukem.

- Ná!!

Cinkám o misku. Je tu. :-) Sám by na půdě brečel. Má rád mou společnost. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-04_Povedla_se/

Zadělala jsem na vánočku. Přidala jsem trošku žitného kvásku. Krásně zvláčněla. Dávám koření. C. k. Recept z vorwerku, ale mnoho ingrediencí podle maminčiných poznámek. Kam se jen poděl její sešit s recepty... Nevzpomínej! Nepátrej. Neviř! Budeš ta zlá.

Sleduji na FB fotky a videa s maminkou. Před dvěma lety. Před víc - to jsem za ní mohla zajet. Čtu. Dole v jídelně jim hrála kapela. Maminka nachlazená v posteli. Dovezla jsem jí vánočku. Dobrotky z domů. A sebe. Dotyky léčí. Před dvěma lety - hrůza. Včera nebo předevčírem před dvěma lety neměla zuby vůbec. A dnes - dva roky zpátky - měla zuby, ale jak!!!? Kousavým do dásní! Zuby obrácené dolů. V té době za klienty chodili v těch mundurech. Trapná doba. Oni tomu věřili! Aby je nenakazili. Nechávali je v pokojích samotné. Strašné! Devastace! Hanebnost. Trpěla jsem za maminku. OK. Je to za námi. Ano mami. Je to pryč - i s tvým pohybem ruky. Jako že smeteno.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-04_Kocicaci

Zatápím. Krmím kočky. Za chvíli odjíždím.

https://www.informuji.cz/clanky/8827-pustte-me-ven-iva-janzurova-veznem-na-terase-divadla-kalich/

Jedu do divadla. Přes třicet let jsem seděla v šesté řadě uprostřed. Nejprve s kamarádkou Kačkou. Co nám to dalo, než jsme se probojovaly dopředu. Možná osm deset let. To byl předprodej ještě v takové malé špeluňce na náměstí. Prodával pan Přibyl. Kačka se pak odstěhovala s manželem do Phy. S novou dobou odešel z naší pevnůstky na ministerstvo. Začala se mnou jezdit maminka. Po mamince snacha. Pak chvíli sama. Pak přišel podělaný kovid. Lidi se už na dvě abonamá nesešli. Platí nové. C. Jsem v osmé. A ještě z druhé strany. Přišla jsem o své lidi okolo sebe. Sedávám v jiné řadě, kde je volno. Mám tam nové své lidi. Dnes divoké energie! Hledištěm se mihla pokladní. Oslovila jsem ji. 

- Prosím tě, chtěla bych změnit místo.

Asi jsem nebyla první. Radši jsem sklapla. Okřikla mě. Neurazila jsem se. Stála jsem, nechtělo se mi do své řady. Pozorovala, jestli musím do osmé. V první dvě místa volná. Vedla tam mladou paní. Ještě že jsem zaplašila pokušení. Během minutky, už už se začínalo, přišli dva, kteří do první patřili. Ó. Sedla jsem vedle mladého sympatického hocha. Zezadu už se stmíváním asi dvě tři řady na mě volal manžel spolužačky. Kdyby byl blíž, dostal by do zubů. Za nespravedlivé nařčení.

- Ireno, a prosím tě, minule jsi rušila zapnutým telefonem na klíně. Hrozně to rušilo.

Vypadly mi oči z důlků. Mobil na poslední chvíli vždy vypínám. Vteřinku svítí, než zruším zvuk. Ukládám do kabelky. Aby nesvítil. Abych mohla tleskat. Nevím, o čem hovoří. Zhasli.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-04_Pustte_me_ven/

Hraje Iva Janžurová. Pusťte mě ven. Na začátku a na konci se svou dcerou Sabinou. Obě hrají skvěle. Ovšem Janžurová dvě hodiny monodrama. Výtečné. Směješ se. Dojímáš smutnými okamžiky. Na herečce vůbec není vidět osmdesát let. Představení jsem si užila. Uložila si do mysli.

Přestávka.

- Až mi budeš chtít něco říci, laskavě na mě nepokřikuj. A vůbec si nejsem vědoma, že bych držela mobil v ruce.

- Nech to bejt.

- To bych měla říci já! Tak pro příště!

Jdu od něj pryč. Matlák.

Chris De Burgh - High On Emotion

https://www.youtube.com/watch?v=oKgHHPlKTdk

Po přestávce koncert pokračuje. Lidi se stavějí. Potlesk. Myslím, zasloužila by si víc! OK. Jedu domů. Do své pevnosti. Ke svému milovanému. Do bezpečí. Světe, mám tě pro dnešek docela dost.

Slyším maminku. Neřvi! Ano, žádné fňukání. Jen prosba. Haló, já jsem tady taky. Živý člověk. Křehká duše. Zranitelná. Aspoň úsměv!

Nelituji se. Jen dávám výstrahu!!

Dobrou noc!