Druhá neděle adventní
Modlitba Antoine de Saint-Exupèry...
Neprosím o zázrak – Pane, nýbrž o sílu pro všední den.
Nauč mne umění malých kroků. Učiň mne důvtipným a vynalézavým, učiň mne jistým, abych si uměl správně rozdělit svůj čas.
Daruj mi jemný postřeh, abych pochopil, co je prvořadé a co druhořadé.
Prosím o sílu pro kázeň a míru, abych životem jen neproklouzával, ale abych si běh dne rozumně rozdělil, abych si všímal záblesků světla a výšin a abych si tu a tam našel čas pro kulturní prožitek.
Dej mi poznat, že blouznění, ať o minulosti nebo budoucnosti, nepomáhá dál. Pomoz mi, abych to nejbližší činil co nejlépe a nynější chvíli poznal jako nejdůležitější.
Ochraň mě před naivní vírou, že v životě musí jít všechno hladce. Daruj mi střízlivé poznání, že těžkosti, porážky, neúspěchy a zvraty jsou samozřejmým doplňkem života, kterým rosteme a zrajeme.
Připomeň mi, že srdce často stávkuje proti rozumu. Pošli mi v pravou chvíli někoho, kdo má odvahu říci mi pravdu v lásce.
Dej mi denní chléb pro tělo a duši, projev tvé lásky, přátelskou ozvěnu a alespoň občas prožitek, že mne někdo potřebuje.
Vím, že se mnohé problémy vyřeší tím, že se nic nedělá, dej mi, abych uměl čekat.
Chtěl bych také tebe a jiné nechat vymluvit. Nejdůležitější věci si člověk neříká sám sobě, jsou mu řečeny.
Víš, jak velice potřebujeme přátelství. Dej , abych této nejkrásnější, nejobtížnější, nejriskantnější a nejjemnější věci života dorostl.
Propůjč mi nutné vnuknutí, abych ve správném okamžiku odevzdal balíček dobra – se slovy nebo bez nich – na správném místě.
Ochraňuj mne před strachem, že bych mohl zmeškat život.
Nedávej mi, co si přeji, ale co potřebuji.
Nauč mne umění malých kroků.....
Děkuji
Děkuji
Děkuji
Neděle. Druhá. Adventní. Ireno, nezapomeň dnes k obědu rozsvítit druhou svíčku. Blíží se zrození sluníčka.
Jdu připít horkou vodou světu. A šipka do peřin s tabletem. Prohlédla jsem si Ukrajinskou agonii. Německý novinář vylíčil, jak to tam bylo. Líčil boje, zabíjení úplně jinak, než mainstream. Usínám. Vracím si film. Zas spím. Slyším Petrouška. V kuchyni hovoří s kočkami.
Když vylezu, v domě je ticho. Motýl odletěl.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-07-zpravy
Čtu zprávy.
1. Kočky jedly
2. Mour je venku.
3. Kytku pro Lindu koupím.
Buší do mě informace ze všech stran. Nevím, co dřív poslouchat, číst. Ono je dobré občas vše ztišit. Tak mám chvíli jen ticho, klid. Slyším zvuky z domu. Měla bych žehlit. Ale nejdřív si vyrobím něco. Aranž.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-07-tvorim-si-svuj-kyc
Mám mnoho zápichů. Zbyla mi sušená kolečka pomeranče a jablíček. Vystýlám dřevěný truhlíček folií. Na dno vkládám aranžovací hmotu. Stříhám zbytky větviček. Zapichuji si je tak, abych na ně mohla pověsit ozdůbky, které jsou v jiných letech součástí jiných aranží. Kočky přišly. Prohnaly se nepořádkem na zemi. Očichaly truhlíček. Žofka spokojeně ulehla vedle krabice. Všechno hlídá. Zvědavá. Mourek zvědavost maskuje. Ale je zvědavý jako chlap. Ten můj.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-07-u-maminky-v-roce-2018
Vzpomínka – v roce 2018 u maminky. U mé milující šikovné lištičky. Všechno věděla, uměla. Po svém třiatřicátém roku jsem dávala na její úsudek, intuici. Vždycky, když jsem se šla zeptat:
- Mami, jak ty bys to udělala?
Nezapomněla, že jsem jí někdy řekla, aby se mi nemotala do rozhodování. Až když jsem si několikrát natloukla, říkala jsem jí:
- Mami, jak to, že podle tebe to vždycky dopadne, jak řekneš?
Na mou otázku, jak ona by to udělala, nikdy mi nezapomněla připomenout:
- No, ty si to dělej podle svého. Přece jsi chytrá. Ale já bych to udělala tak a tak.
Prohlédla jsem si vzpomínky. Maminka měla ode mě adventní věnec, ale svíčky jsme zapálit nesměly. Udělala jsem to tak, že jsem jen na chvilenku svíčku symbolicky podpálila. A uhasila, aby hlásiče nezaregistrovaly dým.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-07-u-maminky-v-roce-2019
Pamatuji, jak jsem mamince přinesla nazdobenou větvičku.Pověsila jsem ji na věšák. Nikdo ho nepoužíval. A škodící hajzlíček mi větvičku omlátil. Nikdy jsem nevěděla, co mi zas provedou. Krabičku s kapesníčky jsem pečlivě obalila do lepicí folie. Stejně ji někdo rozerval. Prý maminka. Med – ničili med!! Světýlka na stromečku – přestřižená. Prý maminka kabel přetrhla.
- Tak mi ukažte, jak to přetrhnete?
Neukázali. Kjavy. A navíc – proč by maminka ničila jemnou krásu… Ach, ach! Růžový župan na zádech černým fixem načmáráno její příjmení. Na nové halence za krkem taky. Dnes mě napadá označení té bestie slovem pro domácí zdroj ovárku. Ale co by mi řekla mamka?
- Neřvi!
Nebo by máchla paží a gesto by doprovodila:
- Všechno je pryč!
Google mi předvedl fotečky. Nechápu, kde se tam bere můj platinový prsten s briliantem. Maminka ho dostala od tety Dvořákové. Pak přešel do mých rukou za státní zkoušky na VŠ. Dnes jsem viděla prstýnek okocený. Už má náramek. A před týdnem přišel do holportu náhrdelník. Ještě přibudou náušnice. Vida, shodou okolností jsem prsten držela v ruce i dnes. Synchronicita.
Obědváme s druhou svíčkou na adventním věnci.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-06-cvicna-tabulka/1698700890
- Peťuš, pojď m pomoci najít č. 87. Hledáme. Marně. Najednou mi padlo do očí.
- Hele, tady!
- To se tam muselo objevit. Vždyť to tam nebylo.
- Bylo, Peťuš! Teď dohledáme do sta.
Hledáme vcelku rychle do devadesáti. Ale devadesát jedna ne.
- Hele, není tam ani devadesát dva, ani devadesát tři.
- Aha, tak tabulka je jen do devadesáti. To je ruská, víš? Na postřeh.
Na stadióně se koná celý víkend dětský "bodovák" v ping-pongu. Je třeba kácet stoly.
- Tak jdu. Přijdu okolo půl třetí. Tak ať na tebe nečekám.
- Jj, tak to já se jdu hned zlidštit.
Popel už Petroušek ráno vynesl. Myju okénko u kamen. Chystám se. Žehlit – maňana. Kytku a dárečky jsem připravila na ostrůvek. A tam taky slavnostně zůstaly.
Dnes se s Kugou proběhneme. Jedeme poblahopřát Lindě. Zítra má narozeniny. Péťa vedle mě sedí jak pan učitel z autoškoly.
- Tady můžeš jet padesát. Třicítku už sundali. Křižovatka ji ruší.
- Ano, vím.
- Dej si cyklovač.
- Nedám.
Za městem za mnou svítí rychlá.
- Ješiši, kde se jim tu vyhnu?
- Komu?
Našla jsem malý odstavný ostrůvek.
- Hezky jsi zareagovala.
- Ano, pane učiteli, to jsem ráda.
Povídáme si. Řeč přišla i na Patrika Hezuckého.
- Leoš Mareš prý zrušil veškerý svůj program. Byl u svého kamaráda i přes noc.
- Já jsem slyšel v létě rozhovor s Marešem. Bylo už teplo. Slíbil mu milion, jestli zhubne. Tak proto u něj nocoval.
- Ty posloucháš Evropu 2?
- No, v práci ji mám naladěnou.
- Hm. Ale za to Leoš nemůže. To si přece vybral Patrik.
Až večer se dozvídám, že mu diagnostikovali nádor na játrech z metastáz.
- Peťuš, máme dárky?
- No tys je nenachystala. Já nevím, že jsme měli…
- A kytku jsi koupil pro koho? Ty na sobě zkrátka nenecháš ani smítko, viď? Přišel jsi na svět jako překvapení. Ale my tě máme rádi. I s chybami. Hej! Jsi tu vítán!
Řehtám se. Volám Lindě. Že už se dereme k ní, ale bez dárků.
Parkuji dole pod kopcem. Točím se za můstkem.
- Já bych se otočil…
- A já se otočím takhle.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-07-u-lindy
Linduška má pro nás dobroty. Trubičky, máslové sušenky s džemem, kančí guláš, vánočku. Pro mě vaječný koňak od kolegy z práce. A druhý od sousedky dole pod kopcem. A vynikající čaj. Konvice drží teplo. Asi si pamatuje výheň pece.
- Ten čaj jsem dostala od Zuzky. Stál šest set. A já si ho taky koupím. Protože je moc dobrý.
Je. Vypili jsme ho všichni celou obrovskouo konev. Akorát mě napadá, že pytlíky už nee. Používám jen sypané. Prokládám lisovanými zbytky rybízu z marmelád.
Jdeme na obchůzku domu. Má nové obrazy. V ložnici má novou komodu. Originální kamenné úchyty. I zábradlí má v sobě zakomponované zdejší horniny. Horský dům s mnoha kameny. Jdeme se podívat do druhé části domu. Nové kuchyňské přístroje. Hezké. Elegantní. Originální. Jedinečné.
Hele, Kitty si tu hoví v posteli. Reaguje. Naštvaně. Vzbudili ji. Má výraz jako vrah, kterej zabil tátu, mámu a vobadva rodiče - by řekla mamka.
Nad vchodem na chodbě hodiny od paní Škrancové. Maluje na sklo. Seznámily jsme se na Nábřeží řemeslníků. Na originálních hodinách stojí nápis ve smyslu: Je jedno, kolik je hodin. Stejně už jdeš pozdě. To je moje. Čas je jen společenská dohoda. Čas neexistuje.
Maminka mi říkávala:
- Dokud ti to nepochválí maminka, nemáš radost.
Nebo něco v tom slova smyslu.
Černokněžnice Kitty se spustila po schodech dolů.
- Lindo, drž jí packy, ať mi neukousne ruku.
Fotím její pařáty.
- Vyfoť ty drápy! Podívej, to má jak náš Mour.
- To jsou drápy mastodonta.
Je čas. Jdeme dolů k autu. Linda nás jde vyprovodit.
- Jsem ráda, že jste tu byli.
- I my jsme rádi.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-07-doma
Petroušek jede jak dráha. Prodíráme se pustinou. Občas tu není ani internet. Dobře, že řídí on. Dala jsem záměr:
Jedeme sami na volné cestě.
Projeli jsme bez jediného vyhnutí s protijedoucím. Vpravo sráz. Dole potok. Brr.
Jsme doma. U nás. Zahrada svítí.
Zatápím.
https://www.youtube.com/watch?v=yVkF0yRmBIw
Poslouchám v Jasných zprávách u Jany Bobošíkové hezké vyprávění o adventních zvycích prokládané úryvky z literatury:
Prostírání pro hosta v křesťanském pojetí znamená, že slavíme-li narození Páně, nenecháme nikoho venku v zimě sám a o hladu. Zveme ho ku svému stolu.
Zvyk se vztahuje k víře Slovanů. Zvali duše předků k slunovratní hostině. Mohou nás navštívit i v podobě cizího člověka, který zabouchá na naše dveře. Aby se projevili jako štědří, pohostili toho předka, který je v takové skryté podobě navštíví. Proto se prostíralo ještě pro hosta.
Slunovrat se blíží. Chléb je v pohanském pojetí symbol slunce. V křesťanství je symbolem místa narození Krista – Betlém. Tzn. Dům chleba. Tradice vánočky – nesměli ji původně péct v domácnostech. Calta – sladká buchta. Pekli je jen cechovní řemeslníci. Až později bylo dovoleno ji péci v domácnostech. To ošetřovaly cechovní zákony. Cech měl výhradní právo toto pečivo dělat.
České zvyky, tradice a pranostiky - ilustrace která baví
ZAPOMENUTÉ POSTAVY ADVENTU - AMBROŽ HONÍ DĚTI (7.12.)
Během adventu se po vesnicích nedržela tradice obchůzek jen s Barborkami a Mikulášem, ale tyto tradiční postavy doplňovaly i tajemné a hrozivé bytosti. Jednou z nich byl Ambrož, který pouhý den po Mikuláši proháněl děti.
V místech, kde býval kostel zasvěcen sv. Ambrožovi (je patronem včelařů) a je jedním ze čtyř velikých latinských učitelů církevních, bývalo zvykem, že Ambrož honil děti kolem kostela.
Vpředvečer nebo přímo o jeho svátku se za soumraku u kostela objevila tajuplná postava. Hlavu kryla černá, homolovitá, šikmo seříznutá čáka (čepice) s připjatým týlem, který zakrýval obličej. Na sobě měla dlouhou bílou košili a na rukou navlečené bílé kapsáře, rukavice. V pravé ruce držela koště polepené bílým papírem s dlouhou násadou a v levé ruce měla uzlíček s cukrovinkami. Jakmile se Ambrož objevil, začaly na něj děti hrdinsky pokřikovat. Ambrož jim hrozil výpraskem, začal je hned honit a občas, jako by náhodou ztratil nějakou sladkost, jako lákadlo na děti. Dítě muselo být velmi ostražité, jakmile se totiž sehnulo, aby sebralo cukroví ze země byl u něj okamžitě Ambrož a metličkou, koštětem ho "vyplatil" a ještě k tomu doplnil nějaké úsloví, které mělo dítě doprovázet životem. Tradice Ambrože, byly dodržovány kolem Kolína, v Suchdolu, v Souši u Mostu a v Nových dvorech.
Původ a význam tohoto neobyčejného zvyku je zasunut v minulých časech a těžko bude dnes objasněn. Tehdejší současníci ho znali, ale nepovažovali za nutné zaznamenat jej pro budoucí generace. Časem upadl v zapomnění a popsán byl jen jeho průběh a taktéž i bez vysvětlení Ambrožova zvláštního převleku.
Krásný den!
Dobrou noc!